Lodě? Proč lodě? Koho sakra zajímaji lodě?” To si určitě někteří z vás myslí. A maji pravdu. Lodě vážně zas tak moc zajímavý nejsou. Ale jestli si myslíte, že na Antiviru uvidíte nudnej článek o lodích, tak to jste se samozřejmě přepočítali.
O lodích to bude, ale pointa je pochopitelně někde jinde. Mezi poznámkama se mi nahromadilo několik historickejch incidentů, který se týkaly lodí, takže jsem to vzal jako takový zastřešující téma a spojil to do jednoho článku. Samy o sobě mi lodě moc zajímavý nepřipadaji, ale někdy se na nich dějou zajímavý věci, nebo hrajou roli ve významnejch událostech.
USS Cyclops, USS Proteus & USS Nereus
O těchhle třech už jsme tu mluvili. Zmizely totiž v bermudskym trojúhelníku, o kterym jsem psal celkem rozsáhle. Ale trochu si to připomeneme.
Všechny byly stejnýho typu – zhruba 160-metrový lodě na přepravu uhlí – a všechny byly uvedený do provozu v roce 1913 (což je, jak všichni víte, taky rok, kdy vzniknul takovej bermudskej trojúhelník na prachy, známej jako “Federal Reserve Bank”). Bizarní je, že všechny třizmizely beze stopy v bermudskym trojúhelníku.
USS Cyclops přepravovala 10 tisíc tun manganový rudy z Brazílie do USA v únoru-březnu 1918. Po neplánovaný zastávce na Barbadosu 3. března loď zmizela na cestě do Chesapeake Bay, a s ní přes 300 lidí na palubě. Neni známej žádnej problém, kterej by ta loď před zmizením měla. Nikdo neví, proč a jak zmizela. Rozsáhlý pátrání bylo marný. V tý době největší neválečná ztráta v historii námořnictva USA byla a stále je nevysvětlená.
Zatímco Cyclops zmizel v období WWI, USS Proteus a USS Nereus se vypařily ve zhruba stejnejch končinách v průběhu WWII, aniž by ale byla známá nějaká souvislost s válečným děním. Proteus zmizel někdy v listopadu 1941 a Nereus v prosinci 1941. Příčina zmizení je neznámá a z lodí se nic nenašlo.
Ponaučení: Bacha na atlantský pyramidy. (Viz zmíněnej článek, kdyby někdo nechápal souvislosti.)
USS Langley
Čtvrtou sesterskou lodí těch tří právě zmíněnejch byla USS Jupiter, která byla v roce 1920 v Norfolku konvertovaná na USS Langley, což byla první letadlová loď americkýho námořnictva. V roce 1937 pak následovala další konverze na nosič hydroplánů, ale jméno Langley už zůstalo.
Týhle lodi se podařilo vyhnout atlantskejm pyramidám v okolí Bermud; místo toho ji v roce 1942 rozmašírovaly japonský letadla natolik, že ji Amíci museli potopit v okolí Jávy.
Den po útoku na Pearl Harbor se USS Langley vyznamenala tim, že vystřílela 300 nábojů na objekt na obloze, kterej, jak se později zjistilo, se jmenoval Venuše. (Jo, ta planeta.) To jen kdyby někdo chtěl mít představu, kam tak různě mizí prachy daňovejch poplatníků, a proč musí mít armáda větší rozpočet než všechno ostatní dohromady.
Ponaučení: Házet prachy z okna je k většímu užitku než platit daně.
USS Eldridge
O torpédoborci USS Eldridge už jsem taky psal, neboť byl součástí filadelfskýho experimentu, takže jen stručná rekapitulace.
V americkejch tajnejch vládních projektech je zvykem pokoušet se o věci, který jsou pro veřejnost naprosto nepředstavitelný. Jako když se námořnictvo v roce 1943 pokoušelo zneviditelnit celou loď. Když na něco namíříte supervýkonný elektromagnetický generátory a zapnete je, tak to by bylo, aby se nestalo něco zajímavýho. Soudruzi z USA se ale trochu přepočítali.
Loď sice přestala bejt vidět, a to i na radaru, ale hlavně proto, že už nebyla na původním místě, ale o stovky kilometrů jinde (tam vidět byla, a to z lodi SS Andrew Furuseth). Ačkoliv námořnictvo místo neviditelnosti realizovalo něco jako teleport, o úspěchu se mluvit nedalo.
Zatímco pokud jde o samotnou loď, výsledek byl docela super, tak s ohledem na měkčí materiály, jako například lidský těla, už to tak žhavý nebylo. Došlo k dematerializaci a následný materializaci, a to dvakrát, neboť loď se po chvíli vrátila na původní místo, a za podmínek, který rozhodně nebyly pod kontrolou, protože námořnictvo stručně řečeno nemělo ani páru, co dělá.
Byl to experiment typu, “Použijeme šílený množství energie způsobem, jakym jsme to ještě nikdy nezkoušeli, a když bůh dá, tak se stane, co chceme. Když bůh nedá, tak se může stát víceméně cokoliv jinýho.” Neni teda nijak překvapující, že se stalo něco jinýho, a že výsledky nebyly tak úplně v souladu se stanovenejma cílema.
Například nevolnost, popáleniny, a dokonce zešílení účastnících se námořníků rozhodně nebyly v plánu, a lidský těla částečně zatavený do trupu lodi už vůbec nebyly důvodem k oslavě. Ale proč něco takovýho nevyzkoušet, když to lidi zaplatí z daní a můžeme pak dělat, jako že se nic nestalo a desítky let o tom lhát, ne? To se přece vyplatí.
Když vezmeme v úvahu, že (aspoň pokud víme) námořnictvo v tomhle experimentu nepokračovalo, muselo to bejt fakt hodně špatný. Pár mrtvejch je obvykle jen tak neodradí, obzvlášť když jsou na obzoru věci jako neviditelnost a teleportace. Je teda dost možný, že skutečný výsledky byly ještě katastrofálnější, jen se o tom neví.
Ponaučení: Nehrajte si s věcma, kterejm nerozumíte.
USS Maddox
USS Maddox byl torpédoborec, kterej v roce 1964 oxidoval v blízkosti Vietnamu, kde probíhala válka. Americký síly tam poskytovaly “asistenci”, což je takovej sofistikovanej výraz pro sraní se do věcí, který se jich netýkaji. Kennedy nechtěl nasadit ve Vietnamu americký vojáky přímo, ale po jeho odstranění se k moci dostaly elementy s jinejma úmyslama.
2. srpna došlo k přestřelce mezi Maddoxem a třema torpédovejma člunama vietnamskýho námořnictva zhruba 45 km od pobřeží Vietnamu. Čluny se blížily, Maddox vypálil varovný střely, čluny se blížily dál, a pak už to lítalo. Lidi prostě baví střílet po jinejch lidech.
Maddox s pomocí letadel F-8 z nedaleký letadlový lodě poškodil všechny tři čluny natolik, že se musely vrátit s nepořízenou, několika zraněnejma a čtyřma mrtvejma. Maddoxu a jeho posádce se nestalo prakticky nic. (Tenhle výsledek je hodnej pozornosti ve světle toho, co se stalo dál.)
O dva dny později, 4. srpna, došlo k jednomu z nejvýznamnějších incidentů v historii v oblasti vládního lhaní. Posádka Maddoxu několik hodin střílela po všelijakejch zdánlivejch terčích na radaru/sonaru, který se objevovaly a zase mizely, aniž by něco hmatatelnýho zasáhla. Prostě si hráli na kočku a na myš s nějakejma světýlkama na obrazovce. (Neboli podobně efektivní využití peněz z daní jako u USS Langley.)
Prvotní zprávy byly, že jsou pod útokem, nicméně nikdo ve skutečnosti neviděl žádný útočníky. Jeden z pilotů, James Stockdale, k tomu později řek, “Měl jsem nejlepší výhled na celou událost, a naše torpédoborce jen střílely na domnělé terče – nebyly tam žádné torpédové čluny… nic než černá voda a americká palebná síla.”
Kapitán Maddoxu John Harrick začal mít po pár hodinách taky pochyby o tom, že jejich terče byly skutečný, a pojal podezření, že byly jen výsledkem nekvalitního vybavení, nezkušenejch operátorů sonaru a divokýho počasí. Do Brainwashingtonu nahlásil, že za celou “operaci” neměli žádnej vizuální kontakt s Vietnamčíkama a celá událost by se tudíž měla přehodnotit. Nebyly zaznamenaný žádný skutečný torpéda a nikdo neviděl žádný vietnamský lodě.
Vrchní americká loutka Lyndon Johnson ale (ať už to bylo na popud kohokoliv) ignorovala všechny fakta a svoji reakci založila na původním podezření, který bylo evidentně mylný. Vzešla z toho Tonkinská rezoluce, schválená 7. srpna Kongresem. Ta dávala Johnsonovi moc “to take all necessary measures”, což v podstatě znamená dělat si, co uzná za vhodný, a “zabránit další agresi”.
Samozřejmě když se nad tim logicky zamyslíte, tak jednoduchej způsob, jak “zabránit agresi” a chránit americký námořníky, by byl nesrat se do blízkosti Vietnamu, když je tam válka. Jenže vysvětlujte to Američanům, jejichž národní mentální poruchou je srát se všude do všeho a pak všechny vzniklý problémy svádět na někoho jinýho.
Následovaly teda nálety a eskalace americký účasti ve válce, což nakonec vedlo k 58 tisícům mrtvejch Američanů a 3 miliónům mrtvejch Vietnamců, nemluvě o dalších národnostech. A to všechno založený na lži. To je ale pro Ameriku standard.
Stockdale k tomu sám později poznamenal, že Amerika začala válku pod falešnou záminkou, přestože velitelé na místě (ve Vietnamu) radili to nedělat. A vláda o tom lhala 40 let. Až v tomhle století bylo zveřejněno skoro 200 dokumentů NSA, který potvrdily, že si Johnson a spol. celej incident prakticky vycucali z prstu a dobře věděli, že k žádnýmu útoku 4. srpna nedošlo.
Když se vrátíme k tomu, jak dopadla přestřelka o dva dny dřív, tj. vážný ztráty pro Vietnam a žádný pro USA, tak je samo o sobě značně nepravděpodobný, že by si to Vietnamci o dva dny později chtěli zopakovat.
Bombardování se mimochodem neomezovalo na Vietnam. Mezi roky 1964 a 1973 shodily USA dva milióny bomb na Laos, čimž z něj udělali nejbombardovanější zemi na světě na počet obyvatel. A to chvíli předtim, v roce 1962, 14 zemí, včetně USA, podepsalo Mezinárodní dohodu o neutralitě Laosu. Tak to aby si náhodou nějakej blbeček nemyslel, že ho neutralita uchrání před americkejma bombama.
Ponaučení: Nevěřte Americe.
USS Liberty
8. července 1967 napadly izraelský vzdušný a námořní síly v mezinárodních vodách v blízkosti Gazy naprosto bezdůvodně americkou loď USS Liberty. Útok trval několik hodin a výsledkem bylo 34 mrtvejch a 172 zraněnejch americkejch námořníků, z celkový posádky skoro 300.
Před útokem lítaly nad lodí každou chvíli izraelský hlídkový letadla, protože probíhala Šestidenní válka. Piloti si s posádkou lodi, která měla celou dobu jasně vyvěšenou americkou vlajku, mávali na pozdrav. Pak z ničeho nic začaly neoznačený izraelský letadla útočit na loď.
Útok se odehrál za jasnýho, slunečnýho dne, takže za perfektní viditelnosti, a nikdo nemoh přehlídnout americkou vlajku na lodi. Přesto na ni kromě klasickýho ostřelování dvě hodiny pršel napalm a lítaly torpéda ze člunů označenejch izraelskejma vlajkama.
Izraelci likvidovali všechny antény a rušili signál, aby loď nemohla komunikovat, ale námořníkům se podařilo improvizovaně vyslat volání o pomoc. Letadlový lodě ve Středozemním moři vyslaly letadla na pomoc. K šoku námořníků přišla zpráva z Bílýho domu, aby letadla odvolali.
Velitel flotily Geis osobně volal do Brainwashingtonu, aby si rozkazy ověřil. Prasident Johnson trval na tom, že je mu u prdele, kdo umře a jestli se celá loď potopí, ale že neztrapní svoje spojence, a že se maji letadla okamžitě odvolat.
Posádka Liberty v tom teda byla sama a po dvě hodiny musela čelit opakovanejm útokům z letadel a člunů, který byly evidentně odhodlaný loď potopit a nezanechat za sebou žádný svědky. To se jim nepodařilo, ale samozřejmě politickejm parazitům se podařilo celou zákeřnou aféru ututlat a lhát o ní, jako vždy.
Oficiální vysvětlení bylo, že to byl případ “chybný identifikace”, neboli že si Izraelci americkou loď “spletli” s nepřítelem, v tomhle případě s Egyptem.
Řekněme si na rovinu, že i kdybysme tohle připitomělý vysvětlení chtěli brát vážně, tak nám z toho vyplývá celkem šokující závěr, že Izraelci jsou banda retardovanejch dementů, kteří dvě hodiny bombardujou “egyptskou” loď a za celou dobu si nevšimnou, že je ve skutečnosti americká. Myslim si o Izraeli spoustu špatnejch věcí, ale takovejhle stupeň nekompetence jim nejsem ochotnej přisoudit ani já.
Samozřejmě teorii o chybný identifikaci odporuje velký množství faktů:
- Loď byla jasně identifikovaná americkou vlajkou, za jasnýho počasí.
- Izraelci nad lodí přelítali už hodiny před útokem a věděli přesně, co je to za loď.
- Izraelci rušili rádiovou komunikaci.
- Útočili zblízka a detaily lodi jim byly jasně viditelný.
- Útok zahrnoval několik vln náletů.
- Torpédový čluny ostřelovaly přeživší v záchrannejch člunech. (To je mezinárodní zločin.)
- Americký letadla, vyslaný na pomoc, byly odvolaný prasidentem Johnsonem.
Přeživším námořníkům bylo nařízeno, aby o incidentu drželi hubu, a vyhrožováno trestem v případě neuposlechnutí. Roky bylo ticho a Izrael byl dál “největším kamarádem” USA.
Po 15 letech vystoupil izraelskej pilot, kterej se útoku účastnil, a sdělil, že tenkrát identifikoval loď jako americkou a informoval nadřízený. Bylo mu ale nařízeno, aby v útoku pokračoval. Jelikož to nebyl psychopat jako většina Izraelců, rozkaz odmít a byl po návratu zatčenej.
Americkej admirál Moorer se pozastavil nad tim, že je děsivý, že Izraelci mohli povraždit kolik Američanů se jim zachtělo se sebejistotou, že jim bude Brainwashington krejt záda. Podle Moorera bylo cílem Izraelců loď potopit a zanechat tak málo svědků, jak to šlo.
30. prosince 2011 odhalil Phil Tourney, kterej útok přežil, v rozhovoru pro American Free Press svoje dojmy z incidentu, o němž napsal knihu What I Saw That Day.
Americká vláda nechala USS Liberty napospas Izraelský armádě, aby ji potopila a svedla to na Egypt. Po útoku byly dvě americký letadla s raketama s nukleárníma hlavicema vyslaný shodit bomby na Káhiru. Chyběly tři minuty, aby bylo město vyhlazený. Nepochybně by to rozpoutalo WWIII.
Tourney vzpomíná, jak byl v mládí obětí propagandy a opravdu věřil, jak jsou Izraelci utlačovanej národ a nikdy ty informace nezpochybňoval.
Ale později jsem zjistil, že historici se buď mýlili nebo lhali. I to ráno 8. července na hlídce jsem se cítil bezpečně, protože náš dobrej přítel Izrael nás chránil. V dálce jsem viděl černej kouř stoupající z míst bombardování, ale téměř jsem se nezabejval myšlenkama na možnost, že by na nás někdo zaútočil, obzvlášť když na lodi vlály velký americký vlajky.
Podle Tourneyho Izraelský stíhačky během minut zničily stovky antén a všechny kulomety na lodi, čímž prakticky znemožnily jakoukoliv obranu. Zhruba po půl hodině se posádce podařilo vyslat zprávu flotile ve Středozemním moři:
Jsme pod útokem neoznačenejch stíhaček. Pošlete pomoc.
Několik lodí tu zprávu dostalo a kapitán Joseph Tully z USS Saratoga vyslal letadla na pomoc. Tourney popisuje:
Ministr obrany Robert McNamara kontaktoval Saratogu a letadla odvolal. Řekl jim, aby naší lodi nepomáhali. Tully ale ukázal odvahu a vyslal je znovu bez autorizace . . . Po vyslání druhý várky byly stíhačky osobně odvolaný prezidentem Lyndonem Johnsonem.
Johnson se nechal slyšet, že je mu u prdele, jestli se loď potopí a všichni námořníci se utopí, ale že nemíní ztrapnit spojence – Izrael. Tourney se pozastavuje nad tim, že jediná zpráva od nich byla, že jsou pod útokem “neoznačenejch stíhaček”, takže jak Johnson věděl, že šlo o Izrael?
Po dvouhodinovym útoku, kterej kromě stovek děr v lodi od kanónů zahrnoval shazování napalmu a 12-metrovou díru v trupu lodi od torpéda, se námořníci připravovali na opuštění lodi. Tourney popisuje, co následovalo:
Okamžitě začali ostřelovat naše záchranný čluny. Dva z nich potopili a třetí si odvezli jako trofej.
Tenhle člun je do dneška v Izraeli jako “válečnej suvenýr”, asi na důkaz, že to byl opravdu jen “omyl”. Taky si určitě necháváte suvenýry ze svejch největších omylů, aby vám to navěky připomínalo, jací jste idioti, ne?
Tourney zdůrazňuje, že každej na lodi věděl, že je za útok zodpovědnej Izrael, protože viděli jejich vlajky na torpédovejch člunech, který na ně útočily. Čekal, že velení přeživší ujistí, že Izrael za tohle svinstvo draze zaplatí. Nic takovýho se nestalo, vláda celej incident zametla pod rohožku, a Tourney se domnívá, že vláda doufala, že se loď potopí.
V roce 2004 se k útoku na USS Liberty vyjádřil kapitán Ward Boston. V roce 1967 dostali on a admirál Isaac Kidd za úkol incident prošetřit. Dostali na to tejden, ačkoliv podle jejich odhadů by řádný vyšetřování vyžadovalo nejmíň půl roku. Přesto se jim podařilo nahromadit velký množství důkazů, včetně hodin svědectví od přeživších.
Důkazy byly jasný. Boston a Kidd si byli jisti, že tenhle útok byl záměrnej a měl za cíl potopit americkou loď a zavraždit celou její posádku. Nebyla žádná šance, že došlo k nějakýmu “omylu”. Izraelský piloti museli naprosto jistě vědět, že loď je americká.
Boston a Kidd považovali za důležitý v rámci vyšetřování cestovat do Izraele a vyslechnout jejich piloty. Tohle jim zatrhnul admirál McCain, děda toho kripla McCaina, kterýho všichni známe z americký politiky.
Boston samozřejmě zjistil, že většina jim nashromážděnejch důkazů byla ignorovaná a masivní kampaň na omluvu Izraele zajistila, že bylo celý vyšetřování k prdu. Všechno bylo překroucený, až se z toho normálním lidem motaly hlavy, a soudní dokumenty přepsaný a zrevidovaný. Ty zveřejněný nebyly stejný jako ty, který Boston poslal do Brainwashingtonu.
Všem bylo nařízeno, aby drželi huby a krok, což samozřejmě nepřekvapí nikoho, kdo netráví většinu života v zombifikovanym stavu. Celý Bostonovo vyjádření si můžete přečíst tady.
Málokdo dneska o tomhle incidentu ví. Je to jedna z těch věcí, o kterejch se nemluví, protože se nehodí do agendy parazitů u moci. Pro kohokoliv, koho zajímá pravda, je to ale důležitá událost, která poskytuje trochu vhledu do charakteru a praktik státu Izrael a jeho vztahu s USA.
Ponaučení: Nevěřte Izraeli.
RMS Lusitania
RMS Lusitania byl zaoceánskej parník, vypuštěnej do světa 7. června 1906. V tý době to byla největší loď na světě – 240 metrů dlouhá, o váze přes 30 tisíc tun. V roce 1908 dostala cenu za nejrychlejší cestu přes Atlantik, na trase Londýn-NY.
V květnu 1915 plula z New Yorku do Liverpoolu, což bylo celkem normální. Problém byl, že byla první světová válka a vody kolem Británie byly považovaný za válečnou zónu a hemžily se německejma ponorkama. Nějakou dobu před vyplutím, 22. dubna, se v asi 50 americkejch novinách objevila tahle zpráva od německý ambasády v Americe:
NOTICE!
TRAVELLERS intending to embark on the Atlantic voyage are reminded that a state of war exists between Germany and her allies and Great Britain and her allies; that the zone of war includes the waters adjacent to the British Isles; that, in accordance with formal notice given by the Imperial German Government, vessels flying the flag of Great Britain, or any of her allies, are liable to destruction in those waters and that travellers sailing in the war zone on the ships of Great Britain or her allies do so at their own risk.
V překladu pro negramotný je to zhruba: “BACHA! Blbečkům z Ameriky připomínáme, že u nás doma v Evropě je celkem velká válka, takže jestli by se chtěli plavit na lodi s britskou vlajkou v blízkosti britskejch ostrovů, tak poznaji, co jsou německý torpéda.”
Tohle varování se ještě navíc objevilo vedle inzerátu na plavbu Lusitanie v květnu, takže to v podstatě jasně řikalo, “Kdo poleze na tuhle loď, toho potopíme jak malýho haranta!” Leč na loď nalezlo asi 2000 blbečků, včetně americkejch.
7. května se stalo přesně to, před čim Němci varovali. Lusitania se blížila k britskejm ostrovům, a německá ponorka ji poslala na jednosměrnou exkurzi ke dnu oceánu. Loď se potopila během 20 minut od začátku útoku a 1198 lidí se utopilo, včetně 128 Američanů.
Tahle událost je významná proto, že byla klíčovou pro zapojení Ameriky, která si do tý doby hrála na neutrální, do WWI. A zajímavý na tom je hlavně to, že stejně jako byli Amíci zatažení do Vietnamu skrz Tonkinskej incident, kterej vláda věděla, že se nestal, a jako byli zatažení do WWII skrz útok na Pearl Harbor, o kterym vláda věděla předem a dělala, jakoby nic, tak i tohle byla událost, která je zatáhla do války, a o který vláda celkem jasně věděla, že se s největší pravděpodobností stane, a umřou v ní Američani.
Nechat si pozabíjet vlastní lidi, nebo si aspoň vymyslet nějakou lež, aby byla Amerika zatažená do války, zatímco si před zbytkem světa hraje na neutrální dobráky, je prostě odjakživa specialita americký vlády.
Potopení týhle lodi nemohlo bejt pro nikoho žádným překvapením. Nejen že varování bylo naprosto jasný a patřičně rozšířený, aby o něm všichni věděli, ale Lusitania ještě přepravovala asi 170 tun munice, což z ní dělalo o to víc odůvodněnej terč. Tim už si o to potopení jasně koledovali.
Britové, což je podobně prolhaná sebranka jako Amíci, o tom samozřejmě nějakou dobu lhali a tvrdili, že ne, že tam žádný náboje nebyly, že to byla poctivá, mírumilovná lodička s duhama a jednorožcema na palubě, a že “Britové hodní” a “Rusové zlí”… ééé, “Němci zlí”.
Seznam nákladu ale ukazuje, že lhali, a v roce 2007 se tým archeologů potopil k vraku Lusitanie a potvrdil, že munice tam byly tři prdele, a to včetně míst, kde ani žádnej náklad neměl bejt, což jen podtrhuje prolhanost a záludnost Britů.
Po potopení lodě toho byly v Americe plný noviny, který z toho udělaly velkou aféru, která transformovala názory americkejch občanů směrem od neutrality někam k “Zasraní Němci! Tohleto jim nedarujem!”
Bejvalej prezident Teddy Roosevelt požadoval okamžitou akci vlády a fňukal, jak Němci vedou “válku proti nevinnejm, ženám, a dětem”. Bože jak se tyhle kecy furt opakujou, a hlavně od Američanů, který zabíjeji žen a dětí víc než všichni ostatní dohromady. To pokrytectví by se dalo krájet. Pak ještě Teddy huhlal něco o tom, jak je nějaká reakce nutná, a že to dluží lidstvu (jestli Amerika něco dluží lidstvu, tak pro začátek nikdy nekončící vysílání omluv na všechny strany), a národní sebeúctě (o tom snad radši pomlčíme, viz USS Liberty).
O potopení Lusitanie se psalo jako o nejvážnější události války s ohledem na Spojený Státy. Byl to bod, po kterym už nebylo úniku před konečným zapojením Ameriky do války.
William Hoar odhaluje v knize Architects of Conspiracy, že v 50. letech 20. století bylo objeveno, že globalisti z Carnegie Endowment for International Peace plánovali několik let před WWI zapojit Ameriku do nějaký velký války (takže se nenechte oblbnout žádnou institucí, která má v názvu “International Peace”!), aby připravili půdu pro jednu světovou vládu.
Překážkou jim bylo to, že obyčejní Američani nechtěli bejt zatahováni do evropskejch válek. Takže bylo zapotřebí nějaký provokace, jako byla exploze USS Maine, která podnítila Španělsko-Americkou válku. Kdo dává pozor, toho okamžitě trkne, že to zní přesně jako PNAC a 911 a “válka proti terroru”. Tyhle vzorce se moc nemění, protože paraziti nemaji moc velkou představivost a žádnou originalitu.
Potopení Lusitanie teda posloužilo tomuhle účelu a anti-německá propaganda se rozjela. Němci byli v USA vykreslováni jako démoni a Američani, kteří byli proti válce, byli označováni za zrádce. Opět klasika, kterou si opakujeme v posledních letech i tady u nás. Samozřejmě se v tu dobu zamlčoval ten ohromnej náklad munice na lodi.
(Mimochodem, zmíněná exploze USS Maine ja taky zajímavá událost. Loď vybouchla v roce 1898 v havanskym přístavu, hodilo se to na Španěle a USA jim vyhlásilo válku. Noviny tenkrát celou aféru dramatizovaly a ždímaly z ní, co se dalo, včetně toho, že si vymejšlely a démonizovaly Španěle. No, prostě co média dneska dělaji pořád. Pozdější vyšetřování ale zjistilo, že důvodem exploze byla nejspíš nehoda a Španělé s tim neměli nic do činění. Ale hlavně že se podařilo začít válku.)
Autor knihy Lusitania, Colin Simpson, píše, že Winston Churchill si objednal zprávu o tom, jakej politickej dopad by mělo, kdyby byla potopená loď s Američany na palubě. Skoro jako by to někdo plánoval nebo co. Ale to by byla konspirace a ty samozřejmě neexistujou.
Britové věděli dost dobře, kde se schovávaly německý ponorky, protože se jim podařilo rozšifrovat německou komunikaci. Joseph Kenworthy, kapitán British Naval Intelligence, podle Simpsona řekl: “Lusitania byla záměrně poslána značně sníženou rychlostí do oblasti, o níž se vědělo, že tam čeká ponorka… a doprovod byl stažen.” Mluví tady o doprovodu torpédoborců, kterej by v rámci okolností byl logickej.
Ačkoliv Woodrow Wilson byl v roce 1916 znovuzvolenej pod heslem “Nezatáhnul nás do války”, vzápětí ono heslo porušil. Ve skutečnosti už plukovník House vyjednal tajnou dohodu s Anglií, v níž slíbil účast Ameriky v konfliktu. Řádovejch Američanů se na jejich názor nikdo neptal.
Ponaučení: Někdo v zákulisí vždycky tahá za provázky.
RMS Titanic
Jedný dubnový noci cestoval majestátní parník severním Atlantikem, mezi Anglií a New Yorkem. Loď byla “největším plavidlem na světě a největším lidským dílem”, pyšnící se veškerým existujícím luxusem. Loď měla víc než tucet vodotěsnejch oddělení, který se v případě mimořádný události daly uzavřít. Byla popisovaná jako “nezničitelná”, takže měla tak málo záchrannejch člunů, jak dovolovaly zákony.
Kolem půlnoci loď narazila na ledovec, kterej nezničitelnou loď poškodil natolik, že zanedlouho klesala ke dnu s třemi tisíci zoufalejch lidiček. Zničená nezničitelná loď se jmenovala Titán.
To je zhruba děj knížky Futility: or, the Wreck of the Titan, kterou napsal Morgan Robertson a vydal v roce 1898. O 14 let později se za podobnejch okolností potopila loď s podobnym jménem a vlastnostma, tentokrát ve skutečnym světě. O tý jste asi slyšeli.
Ta podobnost je tu mrazivá. Obě lodi byly na svojí dobu zázrakem technologie a přetejkaly luxusem. Každá měla kapacitu kolem 3000 lidí, což z ní dělalo největší loď pro pasažéry v tý době, a obě měly nejlepší bezpečnostní vybavení, který ji mělo uchránit před potopením (a který v obou případech katastrofálně selhalo). Obě měly málo záchrannejch člunů. Titán byl 244 m dlouhej, Titanic 269 m. Obě lodi pluly v dubnu, podobnou rychlostí, a na ledovec narazily kolem půlnoci.
Kuriozit kolem Titaniku je ale mnohem víc. Byl tu například W.T. Stead, kterej napsal dvě knížky, v jednýž z nich potápějící se parník nemá dost záchrannejch člunů (1886), a v tý druhý je jiná loď pokořená ledovcem v severním Atlantiku (1892). Zajímavý je na tom to, že Stead byl pasažérem na Titaniku a potopil se s nim.
Na Titaniku se promítaly filmy a mezi nima byl The Poseidon Adventure. Byl o potápějícím se parníku a skupině pasažérů, kteří se snažili přežít. Film byl tak oblíbenej, že ho tu osudnou noc dávali dvakrát. První promítání začalo těsně předtim, než Titanic narazil na ledovec, a druhý potom, co se loď začala potápět. Mnozí napjatě sledovali film až do konce, čímž propásli šanci se zachránit.
Titanic byl v roce 1912 největší lodí na světě. Kapitán John Smith dříve řekl, že Olympic (předchůdce Titaniku) je nepotopitelnej, a Titanic, až bude dokončenej, bude taky. Hned první plavba Titaniku, v dubnu 1912, ze Southamptonu v Anglii do New Yorku, ukázala, že Smith značně přeháněl. 15. dubna, po škrábnutí ledovcem, se Titanic doslova rozpůlil a potopil.
Na palubě bylo jen kolem 2200 lidí (kapacita přes 3500), ale záchranný čluny dokázaly pobrat jen asi polovinu, a ani to se nepodařilo a přes 1500 lidí se utopilo. Ačkoliv mohla loď pobrat 64 záchrannejch člunů, měla jich jen 20. Pravidlo “ženy a děti první” bylo dodržovaný tak agresivně, že ačkoliv se opravdu zachránilo mnohem víc žen a dětí než mužů, mnoho člunů nebylo vůbec plnejch, protože muži do nich nebyli pouštěni i v případech, kdy nedávalo smysl jim v tom bránit.
Možná nejkurióznější informací ohledně Titaniku je, že J.P. Morgan, jeden z nejbohatších hajzlů v Americe, se značným podílem ve společnosti, která Titanic vlastnila, na poslední chvíli zrušil svoji účast na plavbě, spolu s dalšíma lidma. Proto byla loď zaplněná jen ze 2/3. Kolem Titaniku je spousta nejasností a spekulací a jedna z nich je, že Morgan věděl, že se loď potopí.
Další zvláštností je například to, že SS Californian, kterou taky vlastnil J.P. Morgan, byla v době katastrofy k Titaniku nejblíž, slyšela jeho volání o pomoc, a vykašlala se na něj. Náhody se můžou stát, ale když je jich moc najednou, obvykle to začíná něčim smrdět. (Ale rozhodně ne konspirací, protože ty neexistujou.)
O přesnym důvodu potopení Titaniku se dodnes vedou spory. Jistý je, že to byla dost podezřelá událost, plná všelijakejch podivností.
Ponaučení: Neřikejte o lodi, že je “nepotopitelná”.
LZ 129 Hindenburg
Teď si možná řikáte, co tady dělá Hindenburg? To přece nebyla loď, ne? Ale jelikož se mi sem hodí, tak poukážu na to, že to byla vzduchoLOĎ, takže to má pořád v názvu “loď” a počítá se to. A její příběh má jistý paralely s Titanikem.
Například to, že v době spuštění v roce 1936 v Německu to byla největší vzducholoď kdy postavená. Byla 245 metrů dlouhá (delší než tři Boeingy 747) a 41 m v průměru a její maximální rychlost byla 135 km/h. Ve vzduchu ji drželo 16 pytlů s vodíkem. (Titanic měl čirou náhodou 16 oddělení.) A stejně jako ta největší loď, i tahle vzducholoď byla superkomfortní, s restaurací, barem, a dokonce kuřárnou – poněkud vyšší standard než v dnešních letadlech, který vzducholodě nahradily.
Je to vůbec zvláštní, že když se objeví něco “nej” – největší, nejluxusnější, nejmodernější, atd. – tak často následuje nějaká traumatická katastrofa. Samozřejmě povinností každýho dobrýho občana je ale pevně věřit na náhody a zásadně nemyslet.
Ve 20. letech vzducholodě běžně lítaly přes Atlantik a do roku 1929 byly schopný obletět Zemi během zhruba 3 tejdnů. 3. května 1937 Hindenburg vzletěl z Frankfurtu a 6. května přistával v Lakehurst poblíž New Yorku. Tam při dokování vzplanul a během minuty se zřítil na zem. Z 97 lidí na palubě kupodivu jen 35 zemřelo, ale byl to víceméně konec vzducholodí.
O tom, že vzplanul vodík, neni žádnejch pochyb, ale důvod proč se nikdy úplně nevyjasnil. Oficiální “vyšetřování” v roce 1937 došlo k pochybnýmu závěru, že za vzplanutí mohla statická elektřina. Komu tohle vysvětlení připadá pravděpodobný, ten se nejspíš nechal zapíchnout vaxindlem a fandí Ukravině, kde nejsou žádní nacisti.
Kapitán Charles E Rosendahl, kterej měl tehdy velení v Lakehurst Naval Air Station, řekl FBI, že jako logickou příčinu viděl sabotáž. Na bázi různejch událostí toho dne, kterejch si byl vědomej, došel Rosenthal k závěru, že ten požár někdo založil záměrně.
Zvláštním aspektem celý události byli fotografové. Bylo jich tam totiž 22, což je sakra hodně na tehdejší poměry a fakt, že přistávání vzducholodí nebylo tou dobou nic zvláštního a na stejnym místě se v předchozím roce odehrálo asi 20 krát. Proč jich tam bylo tolik? Čekali, že se stane něco zajímavýho? Věděli něco, co jiní nevěděli?
Zároveň ale nikdo z nich nezachytil, co způsobilo ten oheň, ačkoliv někteří svědkové řekli, že nikdy dřív nezažili tolik fotografovanou událost.
Ačkoliv vzplanutí Hindenburgu nebyla nijak drastická ani katastrofální událost a vzducholodě byly obecně bezpečný, dny vzducholodí tim byly prakticky sečtený, ve prospěch letadel a masivního ropnýho byznysu, kterej pokračuje dodnes a živí parazity jako Morgany, Rockefellery a podobně.
Ponaučení: …nemalujte na věci svastiky?
Závěr
Možná lodě nejsou zase tak nezajímavý. Můžete na nich zmizet v bermudskym trojúhelníku, můžete se na nich teleportovat, můžete na nich střílet po Venuši, můžou na nich po vás střílet Izraelci, můžete na nich obětovat spoustu lidí pro kdovíjaký cíle, můžete se na nich utopit, a někdy… dokonce i uhořet.
Každopádně se na nich občas můžete zúčastnit zajímavejch historickejch událostí, který maji někdy dopad ještě o desítky let později, ne-li dýl, a o kterejch často i o sto let později nikdo neví, co se tam přesně stalo. Ale podle všeho byste na ně možná radši vůbec neměli lízt.
