„Tohle museli postavit jedině obři,“ hlesne poutník zaprášený z cest, když jednoho dne stane u mohutných hradeb Mykén. Nedokáže si představit, že by lidé byli kdy schopní navršit na sebe obří kamenné kvádry. Starověcí badatelé a cestovatelé mají zkrátka jasno – Mykény vybudovali kyklopové, giganti s jedním okem!
Moderní archeologové sice nepřestávají žasnout nad velkolepostí Mykén, jejichž název dává jméno celé starořecké kultuře, ale zároveň už nevěří na pohádky o obrech. Za mykénskou kulturou, která zaznamenává největší rozkvět ve 14. a 13. století, stojí skuteční pozemšťané. Ti navíc expandují do dalších částí Řecka a zbytky mykénského zdiva se dokonce dochovaly i na athénské Akropoli (Athény jsou od Mykén vzdáleny zhruba 90 kilometrů). Kolem roku 1200 před naším letopočtem však dochází ke katastrofě! Zlatý věk se rázem uzavírá. Nedobytné hradby v Mykénách i dalších centrech kultury se proměňují v trosky. Otázkou dodnes zůstává, co se přihodilo…
Zničili Mykény přivandrovalci odnikud?
Jedna z možných hypotéz svaluje vinu za zničení mykénských měst na Dóry. Jde o primitivní indoevropský kmen, který hovoří jazykem příbuzným s řečí mykénských Achájů, předků Řeků v době bronzové (v Evropě je datována v rozpětí let 3000–600 př. n. l.). Záhadou však je, kde se tito Dórové, kteří později mezi všemi řeckými kmeny získají navrch, vlastně berou. „Dórové zůstali dlouho usazeni kdesi při severním okraji heladského (termín používaný v souvislosti s pevninským Řeckem během doby bronzové – pozn. red.) světa, v krajinách, které nebyly zasaženy vlivem rozvíjející se mykénské civilizace,“ vysvětluje současný filolog Antonín Bartoněk. Další český znalec starověkých dějin Pavel Oliva (*1923) je v hledání pravlasti Dórů ještě opatrnější a přiznává: „Přes úsilí badatelů se nepodařilo pohyby Dórů a jim příbuzných přistěhovalců rekonstruovat. Je však pravděpodobné, že Dórové přicházeli ze severu Balkánského poloostrova.“
Svědectví z Krušných hor
Existuje však domněnka, že Dórové přišli z ještě větší vzdálenosti. Až ze střední Evropy! „Tito vzdálení a kulturně zaostalejší příbuzní Achájů vyrazili na svou pouť z dnešních Čech, Moravy a patrně také ze Slovenska,“ tvrdí současný český badatel Jiří Svoboda a hned má po ruce důkazy. Hlavním materiálem mykénské civilizace, z něhož Achájové zhotovují zbraně, nástroje, šperky i kuchyňské nádobí, je bronz. Přitom žádný z obou kovů tvořících tuto slitinu, tedy ani měď ani cín, se v Řecku netěží. Měď mykénští obchodníci kupují na Kypru (z názvu tohoto ostrova je odvozeno latinské slovo měď – cuprum). Řecku nejbližší ložiska cínu jsou pak až ve středoevropském Krušnohoří. A právě po obou stranách Krušných hor, tedy jak na saské, tak na české straně, archeologové objevují nápadně vysoký počet sídel zahrnovaných podle typu keramiky do tzv. únětické kultury. Ta získává svůj název podle naleziště u Únětic na severním okraji Prahy a svůj počátek má zhruba kolem roku 1900 př. n. l.
Mistři v „chytání“ bronzu
Únětická kultura sehrává ve střední Evropě starší doby bronzové zcela rozhodující úlohu.
Odkud přišli její tvůrci, ale není jasné. Každopádně mají čilé kontakty s východním Středomořím, tedy také s řeckou oblastí. Dokazují to bronzové předměty, zdobené podobnými nebo stejnými ornamenty jako u Achájů. Přitom se nejedná o zbraně či nářadí z dovozu, ale o produkty domácí výroby.
Cín k výrobě bronzu nemusejí obyvatelé české kotliny získávat těžbou v Krušných horách. Cínovec, cínová ruda, se tehdy nachází v dostatečné míře na povrchu. Stačí ji prostě sbírat. Měď pak dovážejí z Alp nebo z dnešního Slovenska.
Děti obětovali bohům stejně
O mnohem těsnějších vazbách obyvatel české kotliny s těmi z Peloponésu a pevninského Řecka svědčí ještě jeden, děsivější důkaz. Na českých nalezištích, jako jsou Vepřek, Kamýk, Tursko nebo Slánská hora, odkrývají archeologové velké zásobnicové nádoby, ve kterých jsou ve skrčené podobě pochovány malé děti! Patrně se jedná o oběti bohům. Skrčená podoba totiž napovídá, že děti byly před zabitím svázány. Stejně pohřbené dítě pak archeologové nacházejí i v řeckém Pylu na jihu Peloponéského poloostrova. Shodnost takových děsivých nálezů patrně není náhodná. „Svědčí o totožnosti vyznávaných pověr a náboženství,“ je přesvědčen Jiří Svoboda.
Navíc tu je ještě jeden podpůrný argument pro teorii o českomoravském původu Dórů. Podle kosterních pozůstatků jsou v sídlištích únětické kultury poměrně vysokým podílem (až 46 procent) zastoupeni obyvatelé mediterrárního typu, tedy lidé typově odpovídající oblasti Středomoří. Mají spíše menší postavu, snědou pleť, tmavě hnědé oči i vlasy.
Co jde vyčíst z knoflíku?
Prakticky v sousedství únětické kultury se na Moravě vyvíjí tzv. věteřovská kultura. Název získává podle Věteřova – vesnice u Kyjova, kde archeologové mimo jiné objevují kostěný knoflík s pozoruhodným ornamentem. Proč pozoruhodným? Je totiž nápadně podobný ornamentům, které zdobí zlaté plíšky nalezené přímo v Mykénách. Lid věteřovské kultury pěstuje proso a pšenici, chová krávy, prasata a ovce. Patrně používá také koně, a hlavně kolem roku 1600 př. n. l. začíná stavět na vyvýšených místech opevněná sídliště, jako tomu je právě u zmiňovaného Věteřova, dále u Blučiny, v Hradisku u Kroměříže a také v Olomouci. Zde badatelé odkrývají dokonce pozůstatek kamenné zdi se zbytkem mlaty či vápenné omítky. Tak na svou dobu vyspělá stavení technika napovídá, že mohlo jít o dílo samotných Achájů, tvůrců mykénské civilizace. Jiří Svoboda o věteřovské kultuře tvrdí, že právě ona „byla s velkou pravděpodobností oním základním podložím pro určitou část středoevropského obyvatelstva, které zasáhlo svým vpádem politická centra pevninského Řecka. Achájové usedlí na Peloponéském poloostrově potom dali tomuto lidu jméno Dórové.“
Příroda se splašila
Někdy kolem roku 1300 př. n. l. věteřovská kultura ze střední Evropy náhle mizí. Proč? A je to jen náhoda, že zhruba o 100 let později vpadají Dórové na Peloponéský poloostrov? Pokud jsou Dórové skutečně nositeli věteřovské a únětické kultury, kde se ukrývali těch 100 let dělících jejich zmizení z Moravy a Čech od příchodu na jih Řecka? Mohla jim cesta trvat tak dlouho a proč se na ni vůbec vydali?
Mnozí vědci připouštějí možnost, že někdy po roce 1300 př. n. l. dochází v Evropě k náhlému ochlazení. Někteří klimatologové dokonce hovoří o příchodu malé doby ledové. Až do té doby bylo v srdci Evropy i na současné povětrnostní poměry sucho a teplo. Průměrná roční teplota byla asi o dva stupně Celsia vyšší než dnes. Náhlé a prudké ochlazení, provázené mnohem častějšími dešťovými, případně sněhovými srážkami, způsobuje nižší úrodu na polích, která už nestačí obyvatelstvo uživit.
Davy míří za teplem
Historik Jiří Svoboda, který se zároveň zabývá změnami klimatu, dochází k závěru, že „se tehdy změnil i charakter české a moravské krajiny. Původní smíšené lesy postupně nahradily borovicové, značně podmáčené porosty.“ Před zimou a hladem prchají obyvatelé na jih, ke Středozemnímu moři, za vidinou tepla a potravy. Nejsou sami. Přidávají se k nim zřejmě celé davy lidí z celé karpatské oblasti a severního Balkánu. Jejich vpád na Peloponéský poloostrov musí Achájům připadat jako invaze kobylek, které už nedokážou čelit.
Jan Bauer
Potomci mytického siláka
Příchod Dórů a definitivní zničení Mykén popisuje starořecká pověst o Herakleovcích, potomcích legendárního siláka. Heraklův syn Hyllos je podle ní po smrti svého otce vyhnán mykénským králem Eurystheem z města Tírynthu (jedno z center mykénské kultury). Když pak Eurystheus umírá, přitáhne Hyllos s dórským vojskem na Peloponés a uchází se o vládu nad Argolidou (oblastí na východě Peloponésu). Vyzývá nejstatečnějšího z Achájů, aby se mu postavil, jenže v následném souboji umírá. Po jeho porážce odtáhnou zbývající Heraklovi synové znovu na sever s tím, že se nepokusí o návrat dříve než za 100 let. Svůj slib dodrží. Vrátí se a skutečně se zmocní celého Peloponésu.
Rivalita vyvrcholí válkou
Achájové, Iónové, Aiólové a Dórové. To jsou hlavní řecké kmeny, které utvářejí dějiny jedné z nejvyspělejších starověkých civilizací. Domovem Dórů se postupem času stává Peloponés, kde vyrůstají jejich významná centra jako Korint nebo Sparta. V 5. století př. n. l. už jsou Dórové společně s Ióny (s centrem v Athénách) nejpočetnější skupinou řeckého obyvatelstva. Jejich rivalita nezná mezí a vrcholí tzv. peloponéskou válkou (413–404 př. n. l.). Sparta v ní slaví triumf.
