Všechno, co existuje, jsou lekce. Vyvíjet se a rozšiřovat svoje chápání je celá pointa existence. Každá úroveň stvoření má svoje lekce, odpovídající vývojovýmu stupni duše. Jelikož jsme ve 3D, potýkáme se tu všichni s určitou sadou lekcí, která je pro nás na týhle úrovni relevantní a pro kterou tahle planeta poskytuje podmínky.

Do 7D je daleko a jsme ještě v první polovině svýho vývoje. Teprve se dostáváme na práh nějakýho širšího chápání vesmíru. Ve 3D si duše začíná uvědomovat sebe samotnou. A když se rozhlídnete kolem sebe, vypadá to, že většina lidí je spíš na začátku 3D než na konci.

Ti, kteří se probouzí a získávaji lepší představu o tom, kdo vlastně jsou, chtěji vědět víc a zajímá je, jak to všechno funguje. O tom něco můžeme zjistit, ale plný pochopení je mimo náš dosah. Což ale nevadí. Jak říká matka Cassiopaea:

Tohle se nedá pochopit z vaší perspektivy. Ale není třeba. Trpělivost, prosím. Lekce se učí popořadě.

Dokud se nezvládnou lekce tý stávající úrovně, nemá moc smysl se pokoušet “mířit zbytečně vysoko” a předbíhat. Mnohý koncepty prostě nejsou z naší úrovně pochopitelný. Kdo by se pokoušel pochopit něco “vyššího”, když mu při tom unikaji odpovědi na akutnější otázky, ten by se jen brzdil.

Samozřejmě se můžeme těma “vyššíma” záležitostma zabejvat – nikdo nám v tom nebrání – ale pokud se budu pokoušet proniknout do toho, co se stane, až dosáhnu 7D, a přitom mě “serou” lidi ve 3D, ze situace na Zemi mám deprese, nebo nezvládám nějaký emoce, tak by mi bylo prd platný, kdybych tu záhadu 7D vyřešil, protože jsem stejně zaseklej ve 3D a dokud nezvládnu ty věci, co mám zvládat tady, tak se odsud nehnu.

Běžnější problém ale je, že lidi vůbec nekoukaji po něčem “vyšším” a spíš jsou tak zahleděni “do sebe”, že jim uniká prakticky všechno důležitý, a proto opakujou pořád stejný chyby a trvá jim třeba desítky životů, než konečně pochopí nějakou poměrně základní věc.

O tom by mohla povídat spousta duší, který se tu na Zemi plácaji tisíce let a ne a ne se vymanit ze zaběhnutejch vzorců chování, který nevedou nikam jinam než k bloudění v kruhu. Země je timhle celkem pověstná, a rozhodně to souvisí s tim, že tu desetitisíce nebo statisíce let dominuje 4D STS a udržuje lidi v matrixu lží a manipulací.

Výsledkem je, že jsou lidi tak zabraní do neustále uměle vytvářenejch problémů a rozptylovaní blbostma, že se vůbec nedoberou k tomu, aby řešili to, co by řešit měli. Většina na konci života nechápe o moc víc, než chápali ve 20 letech, a celej život strávili jen předvídatelným reagováním na podněty, který byly záměrně navržený, aby je udržovaly v nevědomosti.

K tomu přispívá i to, že žijeme hrozně krátce. Podle Ra byl člověk geneticky navrženej na zhruba 900 let života, což byla realita ještě na začátku Atlantidy, tj. zhruba 75-100 tisíc let zpátky. Pak to pod vlivem 4D STS postupně klesalo. S tím souhlasí i mnoho dalších zdrojů.

Z toho vyplývá, že v 70-80 letech je člověk víceméně ještě dítě, což podle mě naše realita dokonale potvrzuje. Většina lidí umírá, aniž by se vůbec začali pořádně vyvíjet. Na konci života pořád ještě věří vládě a tomu, čím byli indoktrinováni před 60 lety ve škole, svoje emoce neovládaji o nic líp než za mlada, a už vůbec nemaji tušení, kdo jsou a co tady dělaji.

Je v podstatě zázrak, že za týhle situace někdo dokáže proniknout do hloubky věcí, a to třeba i ve 30 letech. Většina ale bloudí, žije na autopilota, a pokud se lidi o něco “snaží”, tak obvykle o něco, k čemu je naprogramovali paraziti, aby je zabavili něčím bezvýznamným.

Ti, co se začnou probouzet a zjišťovat, o co tady jde, zaregistrujou vedle toho, že “je něco víc” a má to nějakej vyšší smysl, i tu ohromnou míru manipulace, kterou si uvědomí hlavně na tom, že doteďka byli sami manipulováni natolik, že byli otroky, aniž by to věděli, a nic nechápali.

Pak běžně následuje fáze, kdy se pokouší probouzet další, zjišťujou, že to nejde, a z toho je popadaji deprese. Je to fáze “Jak to, že to ti ostatní nevidí?!” Jenže stačí si vzpomenout, že před rokem to sami taky neviděli, a kdyby jim tenkrát někdo říkal to, co teď oni říkaji ostatním a jsou při tom za blázny, tak by ho taky měli za blázna.

A tak jsou lidi znechuceni – jednak tou zákeřností těch, co tu vládnou, a jednak tou tupostí a nezájmem všech těch otroků, kterejm neni možný vysvětlit, že by mohlo bejt lepší otrok nebejt. No a pak tu prostě všeho maji plný zuby, chtěji odsud pryč, a okolní svět je irituje svojí blbostí.

Ve skutečnosti by si ale měli řikat něco jako: “No kurva konečně! Konečně mě to trklo, když mám ještě snad pár desítek let před sebou, a můžu konečně něco změnit a vymotat se z toho bludnýho kruhu. Tentokrát to nezvorám!”

Tim, že jste se “probudili”, jste ještě nic velkýho nedokázali. Tim jste si teprve dali šanci něco dokázat. Probuzení neni cíl. Je to začátek. Je to okamžik, kterej vám dal dostatečně jasnou mysl, abyste se mohli začít opravdu něco učit.

Tuhle příležitost ale promarní každej, kdo svůj život nijak zvlášť nezmění, jen místo mainstreamový negativity začne konzumovat alternativní negativitu, a je nasranější než dřív. Místo aby měl radost, že se konečně může těm lekcím postavit čelem a začít se učit, si zoufá, že je to tu na hovno, a že tyhle lekce se mu vůbec nelíbí. Někteří si dokonce myslí, že jsou tu nějakým omylem. Omyl je ale tahle představa.

Svoje lekce si každej vybírá sám. To, že jste v dětství zapomněli, proč jste sem přišli, na tom nic nemění. Vy jste si vybrali, že budete zrovna tady, a že se budete potýkat přesně s tim, s čím se teď potýkáte. Nikdo vás k ničemu nenutil. Vybrali jste si, co je potřebný pro váš růst.

Jestli chce někdo fňukat a nadávat na svoji situaci, nadává jen na sebe. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme, a všichni jsme tu chtěli v tuhle dobu bejt. Kdyby ne, tak bysme tu nebyli. Místo nadávání by měl bejt každej rád, že si v tomhle prostředí vůbec něco uvědomil a místo slepýho následování pokynů parazitů se může konečně rozhodovat sám.

Lekce se učí mnohem líp, když víte, že se máte něco naučit. Když nic nevíte, je jen málo toho, co vám ukazuje cestu. Do cesty vám lezou překážky a “problémy”, což jsou přesně ty lekce, ale ve svojí nevědomosti, místo abyste se pokoušeli je řešit a učit se z nich, tak se jim snažíte vyhybat. A tak jsou vám stavěny do cesty znova a znova, dokud vás nějak nenapadne na to jít jinak.

Lekcím se nedá vyhnout. Dřív nebo pozdějc se je musíte naučit, a koneckonců jste si je naplánovali sami. Nijak je neobejdete a nikdo jinej je za vás nesplní. Nejsou žádný zkratky. Nikdo vám nedá odpovědi, se kterejma lekce “obejdete”. Jak vysvětluje Cassiopaea, “Lekce jsou od toho, abyste se je naučili, ne od toho, abysme je vyřešili za vás.”

Můžete dostat nějakou radu a může vám bejt vysvětleno, jaká je pointa určitý lekce. Projít si ji ale musíte sami. Musíte vnitřně chápat, co z tý lekce vyplývá a proč. Teorie bez praxe málokdy vede k opravdovýmu pochopení.

Q: (PZ) Kolik zatracenejch lekcí musíme dostat?
A: Tolik “zatracenejch” lekcí, kolik potřebujete!

Myslim, že tohle to vystihuje dost dobře. Dokud si na lekce stěžujete, evidentně jste se je nenaučili. Tvrdit, že “tuhle lekci já nepotřebuju”, je jen výmluva a pokus se něčemu vyhnout, ulehčit si to, nějak to ošidit.

Jestli se vám nějaká ta lekce postavila do cesty, tak ji téměř určitě potřebujete. Pokud byste ji nějakou záhadnou náhodou nepotřebovali, znamenalo by to, že tohle už máte zvládnutý, a pak byste si rozhodně nestěžovali, že se vám to dostalo do cesty, protože byste si s tim hravě poradili.

Reinkarnace

Navzdory představě většiny lidí, reinkarnace neni “nutnost”. Ohledně vašeho vývoje vás nikdo k ničemu nenutí, takže když se nechcete vtělit a chcete si hovět v nehmotnejch rovinách, tak můžete. Jenže to má taky svoje nevýhody, který vás nakonec dokopou k tomu, abyste do tý inkarnace šli.

Cassiopejci tomu říkaji “long wave cycle” a “short wave cycle”. “Krátkej cyklus” je reinkarnace. Krátkej, protože životy v těle jsou ve srovnání s existencí v nehmotnejch rovinách krátký. To je určený tim, že “tělo” má tendenci “umírat”, což dává nějaký časový omezení.

Duše se může vyvíjet i tím dlouhým cyklem, bez vtělení. Je to o dost bezbolestnější a nezažijete tam stres 21. století na Zemi. Má to ale svý vlastní “problémy” a jsou tu evidentní důvody, proč si v určitejch bodech svý existence duše sama vybere se inkarnovat.

Hlavním důvodem je, že učení se v tom krátkym cyklu, tj. prostřednictvím reinkarnace, je mnohem rychlejší. Jsou to právě ty těžkosti, to utrpení, co vede k rychlejšímu učení. Protože vás něco přímo podněcuje, abyste se někam pohnuli. Podněcuje vás to tim, že se vám současná situace “nelíbí”.

V dlouhodobej nehmotnej existenci může bejt sice “pohodička”, ale právě proto, že je pohoda a klid a nikdo vám nic nedělá a žijete si v harmonii, se prakticky nemáte jak vyvíjet. Nejsou tu žádný podněty, který by vedly k nějakýmu velkýmu růstu. Můžete studovat a vaše vědění se rozšiřuje, ale je to ta teorie bez praxe, a vývoj je hrozně pomalej.

Cassiopaea: [M]usíme též zmínit, že všechno, co existuje ve všech úrovních vesmíru, může zakoušet existenci jedním z jen dvou způsobů. To by se dalo definovat jako “long wave cycle” a “short wave cycle”. Ohledně vaší předchozí otázky, proč jsou lidi “uvězneni” ve fyzické existenci, kterou si samozřejmě dobrovolně vybrali, bylo to v důsledku touhy po změně ze zkušenosti dlouhého cyklu kompletně éterické nebo spirituální existence na krátký cyklus takzvaně fyzické existence. Rozdíl je, že dlouhý cyklus v sobě má jen velmi postupnou změnu v evoluci v cyklech, zatímco krátký cyklus s sebou nese dualitu. A to je případ duší ve fyzických tělech na téhle pozemské rovině, protože duše zažívá éterický stav polovinu cyklu a fyzický stav tu druhou polovinu. Ačkoliv se ty poloviny neměří tak, jak vy měříte čas, souhrn zkušenosti je stejný v každé polovině. Nutnost nastolit krátký cyklus vznikla přirozeně, skrz přirozené omezení vesmíru, když se skupinová mysl duší rozhodla vyzkoušet si tělesnost místo kompletně éterické existence.

Ra to taky podává tak, že v harmonickym prostředí se sice dá dosáhnout spousty věcí, ale nedochází téměř k žádný polarizaci, tj. pokud si vyberete orientaci STO, tak v tomhle směru stagnujete.

Inkarnace je volba. Vyvíjet se můžete i bez ní, ale trvalo by to třeba 100x dýl a duše se prostě chce vyvíjet a ne jen tak lelkovat a “nudit se”. Obzvlášť když ostatní duše, který zná, dělaji mílový skoky, a ona sama zůstává “pozadu”.

V podstatě se dá říct, že čím je ten život “těžší”, tím větší je tam příležitost k růstu a vývoji. To je ten důvod, proč duše v podstatě “stojí frontu”, aby se dostaly na Zemi právě v týhle době (která nám tady dole může připadat dost příšerná). Vědí, že je to velká příležitost udělat pořádnej krok dopředu. Většině se to stejně nepodaří, ale chtěji to zkusit.

Lidi by si měli víc vážit toho, že jsou tady. Protože kdyby se vám nějak podařilo se “přesunout do 5D”, protože tady “nechcete bejt”, tak se vzápětí ohlídnete zpátky a budete si nadávat, “Kurňa já kráva pitomá jsem propásla takovou příležitost!”

V knize Between Death and Life to jedna duše popisuje takhle:

Duše, které se rozhodnou sestoupit a dát si další cyklus života ve vašem čase, jsou buď lehkomyslné nebo statečné, podle jejich úhlu pohledu. Některé to dělají jen z povinnosti, protože vědí, že si potřebujou projít určitý počet životů, aby se vyvinuly na určitou úroveň. Většina z nich jsou ti, kteří jsou ve vašem světě spíš nevýrazní, těžkopádní a konvenční. Jiné duše, které jsou pokročilejší, to dělají s oběma očima otevřenýma, plně si vědomy toho, že to bude obtížné. Vědí ale, že to urychlí jejich karmu, protože do toho života jdou už pokročilejší, a vědí, že jejich pokrok v tomto jednom životě vydá za dva nebo tři obvyklé životy. Toho se dá dosáhnout inkarnací v této konkrétní době, kdy je spirituální pokrok náročný v materialismu vašeho světa. Tyto pokročilejší duše dokážou zůstat v kontaktu a držet se na cestě, a dosáhnou velkého duchovního pokroku díky té práci, kterou do toho musí vložit. Díky odporu obecného světového trendu se stanou o tolik silnějšími, že to vydá za ekvivalent dvou až tří životů růstu. Když se vrátí na tuhle stranu, jsou velmi pokročilé a obvykle jsou požádány, aby tu nějakou dobu zůstaly a pomáhaly nám, kteří chceme jít zpět [na Zemi]. Pak po nějaké době řeknou, “No, víte co? Teď už mám zase chuť jít zpátky a zase se někam posunout,” a udělají to. A tohle je ten vzorec, jak to obvykle chodí.

Je teda trapas, když si to duše takhle naplánuje, pak se tady probudí, a místo aby se s radostí pustila do práce, nadává, co je tohle za pitomou společnost. Společnost pitomá je, ale proto jste sem šli. Pitomá společnost má pro vás spoustu lekcí. Chytrá společnost moc ne. Tam jde všechno samo.

Ironií je, že jakmile se tady člověk probudí a trochu se v tom zorientuje, tak ty lekce ani nejsou tak těžký. V podstatě se tu opakuje pár běžnejch, celkem snadno identifikovatelnejch vzorců, a jakmile si člověk ujasní, že se chce lekce naučit a ne se jim vyhybat, neni nijak zvlášť obtížný si s nima poradit.

Podíváme se na příklady lekcí, který se tu běžně vyskytujou, a na to, jak si s nima poradit, aby se člověk dostal dál a nemusel se tu v tom třidéčku plácat dalších tisíc let.

Typický lekce 3D

Přechod z 2D do 3D je charakterizovanej hlavně uvědoměním si sebe sama. Zvířátka žijou instinktivně. Králík nepřemejšlí o tom, že je králík a proč je králík. “Přemejšlí”, kde je tráva, kde je mrkev, a kde je pani králíková. Medvěd si nerozmejšlí, jestli půjde ráno na ryby a odpoledne na procházku. Když má hlad, jde na ryby. Když ne, jde na procházku. Zeptejte se kterýhokoliv medvěda.

3D je první úroveň, kde tvorové přemejšlí, co a jak budou dělat a proč. Jestli bude lepší to dělat tak nebo onak. Jaký to bude mít následky. Je to o vědomým rozhodování se, o rozvíjení samostatnýho myšlení, a o nějaký zodpovědnosti za ty rozhodnutí.

Člověk se učí používat svůj největší dar – svobodnou vůli. Musí se taky naučit komunikovat s ostatníma 3D kreaturama, a to nejen instinktivně, ale taky inteligentně. Nějak se s nima domluvit. A dál musí zvládnout nějaký emoce, který jako králík neměl. Je toho celkem hodně, takže to zabere desítky až stovky životů (u natvrdlejch možná až tisíce).

» Strach

Jsou lidi, kteří tvrdí, že “člověk potřebuje strach”. Že je důležitej k přežití nebo správnýmu rozhodování nebo co. Tihle lidi jsou troubové, kteří si nevšimli, že jsou ve 3D. Strach jako něco “potřebnýho” existuje na úrovni 2D. Zvířatům ukazuje nebezpečí strach. Lidem schopnost myslet.Součástí vývoje ve 3D je překonat “zvířecí” instinkty a naučit se reagovat uváženějším způsobem.

Když stojim pod kopcem, ze kterýho se na mě valí hromada velkejch balvanů, tak vážně nepotřebuju strach, abych věděl, že jsem v nebezpečí. Stačí mít o trochu vyšší IQ než průměrnej člen parlamentu a snadno si dám dohromady, že jestli se neuhnu z cesty valícímu se balvanu o váze jedný tuny, bude ze mě placka. Strach mě tu tak leda paralyzuje a znemožní mi reagovat včas a inteligentně.

Jelikož člověk se geneticky od potvůrek 2D zase tak moc neliší, ten strach v tom těle působí podobně jako u zvířat. Je to takovej pozůstatek. Ta funkce pro 2D by tu už ale měla bejt překonaná. Jakýkoliv nebezpečí dokáže člověk – na rozdíl od králíka – pochopit intelektuálně. Zvíře se klidí jedoucímu autu z cesty instinktivně. Člověk se klidí, protože ví, že když se neuklidí, bude se stěhovat na hřbitov.

K čemu slouží strach ve 3D? Převážně k tomu, aby vás skrz něj potvory ze 4D STS mohly manipulovat. Což funguje zhruba tak, že když se vyděsit necháte, budete otroci, a když ne, můžete žít svobodně. Na rozdíl od 2D, ve 3D je pro vás strach převážně překážka, která vás brzdí ve vývoji. A překážky je třeba překonávat. Tím se člověk vyvíjí.

Strach je něco, co vám v něčem brání nebo vás k něčemu nutí. Bere vám svobodu. Strach z vejšek vám brání v lezení na rozhlednu. Strach ze tmy vám bere svobodu pohybovat se venku v noci. Klaustrofobie vám brání v používání výtahů a podobně. Strach z vymyšlenejch nemocí vás nutí ke zmrzačení se fuckcínama, atd.

Strach vás prostě všema možnejma způsobama omezuje. Pokud chcete jako duše růst a rozvíjet se, musíte se s věcma potýkat a překonávat je. Strach tu hraje proti vám a odrazuje vás. Musíte ho teda překonat, abyste získali ty zkušenosti, ve kterejch vám brání.

Je úžasný, jak některý lidi svoje strachy berou jako samozřejmost, která prostě je a nejde změnit, a nejeví známky toho, že by měli nějakou chuť to nějak měnit. Obzvlášť u Američanů jsem se setkal s tim, že mi o nějakym svym strachu říkali snad až s hrdostí. Jako by to bylo něco, co je definuje.

“Já mám strach ze psů, takže je povinností vás všech držet ode mě psy co nejdál!” Takhle se na to dívaji. Opovažte se naznačovat, že by se toho strachu měli zbavit. Ne. Já jsem “ta, která se bojí psů” a tak to bylo, je a bude! Růst? Lekce? Co to jako je? Odveďte si toho pitomýho psa!!

Mezi klasický strachy moderní doby patří například strach ze ztráty zaměstnání. Ten z člověka dělá poslušnýho otroka, kterej nevybočuje z řady a dělá věci, který dělat nechce a který jsou evidentně špatně. Rád by, aby bylo všechno úplně jinak, ale strach mu nedovolí něco změnit.

Všechny strachy jsou evidentní lekce a příležitosti dostat se o krok dál. A o ten krok dál se dostanete jedině tim, že ten strach překonáte.

Klíčovej okamžik je ten, kdy se rozhodnete, že vás ten strach nebude definovat a omezovat. Kdy si řeknete, “OK, bojim se, ale nechci se bát. Nechci bejt někdo, kdo se bude celej život bát toho a toho. Chci se stát někym, kdo se nebojí.” A začnete přemejšlet o tom, jak na to.

Pak je dobrý se zamyslet nad tim, čeho že se to vlastně bojíte a proč, a jestli to dává smysl. Psi nejsou démoni a to, že vás jednou jeden kousnul, neznamená, že to udělá každej další, ke kterýmu se přiblížíte. To snad dokáže většina lidí pochopit. Takže je blbost utíkat před každym jezevčíkem. Ale je tu pořád ten pocit.

Se strachem se prostě bojuje tak, že se po kouskách vystavujete tomu, čeho se bojíte, a sledujete, jak jste pořád živí a konec světa nenastal. Pohladíte si malýho pejska a vnímáte, že vám nejen neukousnul obě ruce a nohy, ale ještě je docela roztomilej. Příště zkusíte většího pejska.

Schod za schodem lezete pomalu na tu rozhlednu a na každym schodě koukáte, jestli se odněkud blíží jistá smrt. Když ne, dáte další schod. Na vejšky je dobrý vylýzt někam, kde ten strach cejtíte, ale neni to “moc” vysoko a vydržíte tam (třeba s třesoucíma se kolenama) stát. A stojíte. A ono se to s každou vteřinou zlepšuje.

Za mlada jsme lezli na komín, kterej moh mít tak kolem 12 metrů. Ze začátku jsme nahoře seděli a drželi se zuby nehty a snažili se moc nehejbat a nenaklánět. Strach tam rozhodně byl. Ale vylezli jsme tam. A za chvíli už jsme tam nahoře stáli, přidržovali se jen jednou rukou, a už nám to nijak děsivý nepřipadalo. Zvykli jsme si. A to o dost rychlejc, než by člověk čekal.

Nějakej ten strach jsme tam překonali a věděli jsme, že když budeme příště muset jít někam vysoko, zvládneme to. Kdo si ale řek, že na komín v žádnym případě nepoleze, protože “se bojí™”, ten si odepřel příležitost ten strach překonat a bojí se možná dodnes. Takhle to funguje.

Strach přijít o práci je ještě hloupější v tom, že je jednak obvykle úplně zbytečnej, a jednak přijít o práci zdaleka neni tak špatný jako mít ukousnutou ruku dobrmanem nebo spadnout z komína. Často to končí tim, že si najdete lepší práci.

Takže lidi hloupě setrvávaji v práci, která je stejně sere, nechávaji se tam buzerovat, dělaji přesčasy zadarmo, ale neodváží se cokoliv říct a za něčim si stát, “aby nepřišli o práci”. (Jo, tu, která je sere a někdo je tam furt buzeruje.) Pokud vás bere masochismus, tak v pohodě. Jinak je to ale dost hloupý. A hádejte co? Takhle to s váma bude, dokud se jednou konečně nerozhodnete ten strach překonat a něco změnit. Ke svýmu úžasu pak možná zjistíte, že vás nevyhodili a dostali jste, co jste chtěli. A nebo možná ne, ale aspoň budete mít nějakou zkušenost a jedna lekce bude za váma.

Strach je prostě klasická překážka ve 3D, a buď se můžete bát dál a tu lekci oddalovat, nebo se tomu postavit a udělat krok vpřed.

» Zášť

Jednou z nejhloupějších věcí, co může člověk udělat, je chovat k někomu zášť kvůli něčemu, co mu ten člověk “proved”. Nosit si v sobě nějakej pocit ublíženosti a odmítat to tomu člověku odpustit, je zaručenej způsob, jak se ve 3D motat hodně dlouho.

Nejen že vás to tu upoutává, ale ještě vám to snižuje kvalitu života, zatímco objektu vaší zášti je to obvykle ukradený. Takže to má dopad jen na vás a jen negativní. Nemáte tim absolutně co získat. Je to jen takovej dětinskej zlozvyk, kterej generuje extrémně negativní energii a oslabuje vás podobně jako ten strach.

Někdo vám něco udělal? No a co? Se neposerte. Buď si to s nim běžte otevřeně vyřikat, jestli to považujete za nutný, nebo jestli ne, tak to nechte plavat a hoďte se do klidu. Tim, že si budete po 30 letech pořád řikat, “Ten hajzl Pepa mě tenkrát tak podrazil. To mu nedaruju!”, jen vysíláte jasnej signál, “Jsem trapnej jak Fialovej Hnus.”

Nikdo nezpochybňuje, že se vám stalo něco špatnýho, že to bylo nespravedlivý, ani třeba že ten, co vám to proved, byl fakt hajzl. Máte ale zhruba tři možnosti, co s tim dělat:

1. Zvednout se a jít to nějak vyřešit. Konfrontovat dotyčnýho.
2. Uvědomit si, že s tim nic nenaděláte, škodu vám nikdo nenahradí, a vlastně už je to jedno. A všechno odpustit.
3. Držet v sobě ty negativní emoce a užírat se tim nejlépe na věky.

Jedna z těch tří možností je hodně pitomá.

Možnost 1 může vést buď k nějakýmu uspokojivýmu řešení, nebo ke zjištění, že dotyčná osoba odmítá jakkoliv spolupracovat a kašle na vás. Pak máte ještě možná možnost to řešit nějak legálně, pokud to dává smysl a stojí vám to za to, ale převážně vám nezbyde než se přesunout k možnosti 2.

Odpuštění je ve 3D mocná magie, nebo lépe řečeno neodpuštění je hodně hnusná kletba pro vás. Neochota něco odpustit je pěkně hloupá a jen vám škodí, zatímco na nikoho jinýho to nemá žádnej vliv. Škodí vám to nejen tou negativní energií, kterou si v sobě držíte, ale taky tim, že vás to sem karmicky připoutává a budete se do takový situace vracet, dokud se tý zášti nevzdáte.

Ra říká o přijmutí (acceptance), že je to součástí “procesu”, kterej zmírňuje karmu jednoduše řečeno ve třech krocích: 1. porozumění, 2. přijmutí, 3. odpuštění. Tenhle proces je vhodný si osvojit.

Máte-li ve svym životě cokoliv, co jste někomu neodpustili, jediná rozumná věc je mu to odpustit, ať je to cokoliv. Případně to s nim můžete jít vyřešit, ale pokud tu ta možnost je, tak už jste to nejspíš zkusili. Někdy už tahle možnost neni k dispozici, obzvlášť když si ten drzej parchant mezitim dovolil třeba umřít. Ale jestli chováte zášť k mrtvýmu, tak to už jste fakt hardcore dementi.

Neni dobrý nic takovýho v sobě nechávat, ani když už to částečně “odeznělo”. Pokud je tam i jen malinko, tak to vědomě odpusťte, ať vás to tu neváže.

» Pocit viny

Protipól tý zášti je pocit viny. Místo abyste vinili někoho, že něco proved vám, viníte sebe, že jste něco provedli někomu jinýmu. Výsledek je ale prakticky stejnej. Karmicky se k tomu člověku vážete a máte něco “nedořešenýho”, od čeho se nedá nijak utýct, a když to nedořešíte v tomhle životě, budete to řešit v dalším.

Opět tu platí stejná volba: buď to běžte nějak vyřešit, nebo si odpusťte. V podstatě ta první volba taky vede k tej druhej, a ta je tím řešením. To odpuštění. To může jít snadnějc, když si s tím člověkem promluvíte a nějak mu to vynahradíte. Ale opět už nemusíte mít tu možnost a možná tomu člověku je už dávno jedno, co se stalo, a užíráte se úplně zbytečně.

Pro někoho je těžší odpustit jinejm, pro někoho odpustit sobě. Obojí jsou ale velký lekce 3D, který se budete muset naučit, abyste se dostali dál. Čím dřív, tím líp pro vás.

» Vztek

Vztek je klasickej projev vlastní důležitosti, neboli víceméně dětinskej projev ega. Náš současnej svět je plnej věcí, který můžou člověka nasrat. Když ten vztek byl způsobenej nějakým jasným bezprávím (jako třeba čímkoliv, co dělá nejhorší premiér na světě), a dožene vás k nějaký produktivní akci, tak se to dá považovat za relativně pozitivní jev. (Nicméně vždycky šlo udělat to samý bez vzteku a bylo by to lepší.)

Když nic neuděláte a jen se vztekáte, opět jen vysíláte signál “Jsem debil, kterej se zasek u nějaký lekce.” Ještě horší je to, když se vztekáte ne kvůli zákeřný vládě, ale kvůli nějaký prkotině, kterou udělal někdo, kdo vám nechtěl nijak ublížit (jako váš partner).

Tohle je něco, co si lidi prochází sem a tam, na obě strany, dokud si konečně neuvědomí, že když je na ně nasranej ten druhej, tak se jim to taky nelíbí, a že by možná nebylo od věci se nějak naučit nenasírat se, protože to nic neřeší a jen zhoršuje vztahy.

Asi neni nijak nutný tohle dalekosáhle vysvětlovat. Jistý je, že v 6D se nikdo nenasírá. Někde po cestě se tak hloupýho chování zbavili.

» Závist

Běžná a očividná lekce, kterou taky asi neni třeba vysvětlovat. Každej určitě chápe, že závist je hloupá a nikdy z ní nevylezlo nic pozitivního, a že k vývoji do vyšších rovin bude asi třeba se tak hloupejch pocitů zbavit.

K odbourání závisti je užitečný si uvědomit, že se vlastně nemáte tak špatně, a že neni žádnej důvod se srovnávat s někým jiným. On má svoje lekce a vy taky.

Podobná pitomost jako závist je žárlivost.

» Rozhodování a samostatnost

Jak už bylo naznačeno, ve 3D by se člověk měl naučit nebejt ovce, protože ovce patří do 2D. (To je docela slušný moudro, který mi zřejmě bylo seslaný z vyšších úrovní, takže si to zapamatujte.) To vyžaduje nějakou samostatnost – nespolýhat se na to, že všechno zařídí někdo jinej a na každym kroku mi bude někdo řikat, co a jak mám dělat.

Lidi jsou v podstatě děti i v 80 letech a ve 20 tuplem, takže je pochopitelný, že ve 20 letech má někdo hrůzu z toho, že by měl rozhodovat o něčem větším, co má dopad i na jiný lidi. Co když to rozhodne špatně a lidi se naserou, ne?

No, tak se naserou, no. To je ta lekce. Vyzkoušet si to. Nikdo nečeká, že se vždycky o všem napoprvý rozhodnete správně. To neumí nikdo. Ty chyby jsou to, čim se učíme, takže to je v pohodě. Chce to teda překonat ten strach, a přijmout odpovědnost za jakejkoliv výsledek.

Kdo projde celej život s tim, že vždycky jen poslouchal vládu a nadřízený a sám nikdy nic nevymyslel, ten se v tom životě asi moc daleko neposunul. Před rozhodnutíma je vhodný si nastudovat, co se dá, aby to rozhodnutí bylo nějak informovaný, ale někdy to nejde a to rozhodnutí obsahuje nějakou míru rizika, a i v tom je lekce. Prostě nestát a bezradně rozhazovat rukama, ale nějak se rozhodnout a přijmout, že to možná nevyjde, jak jste chtěli, a budete muset řešit vzniklý problémy. To jsou nakonec jen další lekce.

» Trpělivost

Trpělivost je všeobecně užitečná. Jednak vás uchrání před spoustou problémů, do kterejch spadnete, když se budete do věcí vrhat zbrkle, a jednak vás učí žít v přítomnosti. Bez trpělivosti se zároveň špatně vstřebávaji ty ostatní lekce, protože se pořád snažíte dívat někam “za ně” a uniká vám jejich podstata.

Kdo žije stylem “Už tam budem?!” a pořád čeká na něco, čim se všechno “změní k lepšímu” a pak už bude všechno v pohodě, tomu život v podstatě nepozorovaně proplouvá mezi prstama. Nic si z toho života neužije, protože pořád čeká, až přijde ta doba, kdy si bude moct něco užít. A ona takhle nikdy nepřijde.

Navíc často i když přijde ta “doba”, na kterou ten člověk čeká, tak se nic nevyřeší a s touhle mentalitou si dotyčnej najde jen další bod někde v budoucnosti, kde se to “vyřeší” (tentokrát už určitě doopravdy), a pokračuje s netrpělivým výhledem do budoucnosti, která ne a ne se dostavit.

V současný době někteří pořád čekaji, “kdy už to všechno skončí”, “kdy už ta vláda padne”, “kdy už s tim někdo něco udělá”, nebo “kdy už budeme ve 4D”. Trpělivost, negři! Až to bude, tak to bude. Mezitim máte určitě spoustu věcí, který se můžete učit. A jestli už všechno umíte, můžete pomáhat jinejm.

Trpělivost souvisí i s vnitřním klidem, kterej si hodně lidí neumí najít a pořád se něčim hloupě stresujou. Věci trvaji tak dlouho, jak je třeba. Život je teď a tady. A sami jste se rozhodli tu bejt. Takže se furt nesnažte bejt někde jinde a někdy jindy.

» Stát si za svym proti přesile

Tohle je lekce obzvlášť relevantní v dnešní době, která vám dává nekonečně příležitostí si ji vyzkoušet. Jste tu neustále pod tlakem ke konání všelijakejch špatností a blbostí, což vám dává možnost se tomu postavit a přes všechen ten tlak udělat, co je správný, i když si tim způsobíte problémy.

Těch příležitostí jsme viděli v posledních letech dost – roušky, testy, fuckcíny, říct pravdu o Ukravině (tuhle lekci například parádně dala jedna učitelka, takže ta má splněno), a tak dál. Příležitostí říkat pravdu, když všichni lžou, je tu hafo. Stupidit k odmítání taky.

Je to náročná lekce, protože se musíte postavit ohromnýmu tlaku a překonat nějakej strach. Jak ale bylo vysvětleno, o to je to hodnotnější. Pokoušel se nám to říct i George Orwell:

Mluvit pravdu v čase všeobecného klamu je revoluční čin.

A z hlediska vývoje duše by mělo bejt každýmu jasný, že když je na výběr buď držet hubu a krok a hrát otroka, nebo postavit se tomu, říct pravdu, odmítnout zlo, a podobně, jedna z těch dvou možností vás posune dál a ta druhá ne.

» Naučit se říkat NE

Další typická pozemská lekce. Pokud patříte mezi ty, co každýmu všechno odsouhlasí, “aby byl klid”, a nedokážou nikoho odmítnout, pravděpodobně přijde doba, kdy se nepohnete dál, dokud neřeknete, “Ne! To už stačilo!”

Že taková doba přišla, často poznáte tak, že pořád skláníte hlavu a podřizujete se, ale pořád je všechno špatně, a začínáte mít pocit, že ačkoliv každýmu ustupujete, věci se nijak neuklidňujou.

Kdo je zvyklej takhle žít celej život, pro toho to může bejt dost náročný (zatímco jiní posílaji ostatní do prdele od rána do večera, jako by se nechumelilo). Je v tom zvyk a nějakej strach. Může to bejt těžší právě proto, že si všichni zvykli, že nikdy neodmlouváte a necháte si všechno líbit. Jasný ale je, že naučený lekce má ten, kdo dokáže cokoliv, a ne ten, kdo spoustu věcí nedokáže.

Neni třeba hned na další poradě poslat šéfa do hajzlu, ale kdo cítí, že má tenhle problém, může hledat nějakou příležitost, kdy se po něm chce něco, co se mu nelíbí, ale s čim obvykle ze zvyku a neochoty “dělat vlny” souhlasí, a odmítnout. A svoje stanovisko si obhájit.

Což by pro takový lidi nemělo bejt zase tak těžký, protože vedle těch nevýhod maji takovej celkem super argument: “Ustupuju vždycky, takže tentokrát budeš muset ty.”

» Výzva

Jak jsem psal v Bezchybnosti bojovnika, “zombík bere věci, který se mu stanou, jako požehnání nebo prokletí, zatimco bojovník bere všechno jako výzvu”. Tenhle rozdíl má za následek, že bojovník se vždycky zhostí lekcí, který se mu prezentujou, zatímco zombík ne.

Přístup bojovníka je obecně nakloněnej učení se lekcí, protože se jim nikdy nevyhybá, což je první předpoklad, jak se tu lekci naučit. Na veškerý těžkosti se dívá jako na příležitosti. To se nám přesně pokouší vysvětlit všechny 6D STO entity – že jakákoliv těžkost je příležitost k růstu. A čím větší těžkost, tím větší růst.

Nemoci nejsou nějaká “smůla”, která vás postihla úplně náhodně a bezdůvodně. Veškerejma překážkama a nemocema nás vesmír učí a dává nám znamení, že máme někde prostor ke zlepšení. Chce-li se člověk vyvíjet a netrčet věčně v pozemskejch inkarnacích, je dobrý tyhle znamení neignorovat a neutíkat před nima.

» Opakovaný chyby

Děláte-li nějakou chybu znova a znova, nebo se vám pořád vrací stejný problémy, je to znamení, že je něco špatně a nějaká lekce neni dokončená. Bude se to vracet, dokud nepochopíte, o co tam jde. Bude třeba přestat se pokoušet z toho nějak snadno vybruslit. Jestli jste z toho nevybruslili minule a předminule a vrátilo se vám to, bude se to patrně vracet, dokud nepřijdete na to, co se z toho máte naučit.

Před lekcema nikdy neutečete. Daji se jen oddalovat, ale to vám jen protahuje tu dobu, kterou musíte trávit v nějakym prostředí jako Země 2023. Z toho je vám asi jasný, že je ve vašem zájmu přestat před něčim utíkat, vyhrnout si rukávy, a jednou provždy ten problém vyřešit nějak pořádně, aby se nevracel.

» Svobodná vůle

Lekce svobodný vůle je relativně pokročilá a přijde až s větším pochopením. Spočívá v uvědomění si, že svobodnou vůli máte nejen vy, ale i všichni ostatní, a jestli nemáte rádi, když se vám tu vaši pokouší někdo sebrat, budete se muset naučit nebrat ji ostatním.

To znamená nikoho do ničeho nenutit, nevnucovat lidem svoje názory, a přijmout, že ostatní, včetně vašich dětí nebo rodičů, vidí věci jinak než vy, a maji právo jít si svojí vlastní cestou. Někdy je to těžký, protože vidíte, že se svým rozhodnutím řítí do průšvihu, kterej vám připadá evidentní. Svobodná vůle je ale, dalo by se říct, nadřazená skoro všemu ostatnímu (snad jen s výjimkou, kdy by její nerespektování někomu přímo zachránilo život).

Řešení je jednoduchý. Když vidíte, že se vaši blízcí chystaji spáchat nějakou hloupost, můžete jim vysvětlit, v čem vidíte nebezpečí jejich počínání. A to je asi tak všechno. Vysvětlit, varovat, ale pak je musíte nechat, ať se rozhodnou sami, co budou dělat, protože tohle jsou jejich lekce a ne vaše. (Tohle se samozřejmě nedá brát doslova, když jsou to nedospělý děti a je tu nějaký vážný nebezpečí.)

Přesvědčování o “správnejch” názorech je úplná pitomost, a navíc to ani nefunguje. Když se někoho snažíte přesvědčit, že váš názor je správnej, tak si můžete rovnou nasadit brejle, zamávat si rukama, a jít kandidovat na premiéra.

Všichni v alternativě, co se snaží nějak “napravit” tragickou situaci v tomhle státě, musí vzít na vědomí, že respektování svobodný vůle znamená, že jestli většina lidí chce jít tou cestou, která vede k otroctví, tak na to maji právo.

My je můžeme informovat, můžeme jim vysvětlovat, můžeme je varovat, můžeme jim ukazovat historický souvislosti, ale nemůžeme je nijak donutit, aby to pochopili nebo se tim řídili. Pokud chce většina lidí totalitu – i když jen z hlouposti, protože to nechápou – tak asi bude totalita. Jestli jim to nejde nijak vysvětlit, evidentně si to potřebujou vyzkoušet.

A jako správní 3D závisláci si to možná budou muset zkoušet ještě 20 životů, než v nich to pochopení uzraje. Tady někdo může namítnout, že to stejně vždycky znova zapomenou. Ale tak to úplně neni:

Q: Proč si nepamatujeme minulý životy?
A: Pamatujete, na podvědomý úrovni. A je to ta úroveň, kde je nejvíc zapotřebí vyrovnávání [balancing] odvozený z lekcí!

Kdybysme si z minulejch životů nepamatovali opravdu nic, žádnym způsobem, byli bysme pravděpodobně všichni stejně tupí jako ti nejtupější zombíci okolo nás. Je evidentní, že i někteří jedinci s vysokým IQ jsou naprosto mimo, pokud jde o širší chápání světa, o čemkoliv spirituálním nemluvě. Takže o inteligenci to neni.

Je tu spíš nějaká “moudrost”, která evidentně neni získaná jen z toho současnýho života (což je vidět třeba na neobvyklym vhledu do takovejch záležitostí u některejch hodně mladejch lidí). Minulý životy si vědomě nepamatujeme, ale ta zkušenost v nich nabytá v nás nějak zůstává. Proto někteří (i s průměrnou inteligencí) prokouknou manipulaci hned a jiní (i s vysokou inteligencí) se nechaji balamutit nadosmrti.

Nám nezbejvá než akceptovat vývojovou úroveň ostatních a jejich svobodnou vůli. I kdyby byla objektivně “pravda”, že jsme ve všech směrech o krok napřed (chytřejší, moudřejší, whatever), tak pokud je nás menšina a oni si i přes naše vysvětlení chtěji dělat věci po svym, nezbejvá než je nechat učit se lekce vlastním tempem.

I kdybysme měli prostředky věci změnit “k lepšímu”, tak pokud by to bylo proti svobodnej vůli většiny lidí, řadili bysme se jednoznačně na stranu STS, pokud bysme ty prostředky použili. Zatímco zombíci maji spíš ty základnější lekce, který tu byly popsaný, tohle je jedna z našich. Chápat svobodnou vůli ostatních, i když vnímáme, že jsou to natvrdlí pitomci, kteří si sami škodí.

Můžeme jen radit a informovat a podobně, ale ne nutit. (Samozřejmě pokud jste si nevybrali cestu STS. Pak je můžete jít klidně třeba postřílet a čekat, co na to karma…)

» Orientace STO/STS

Další pokročilejší součástí 3D, když se člověk popere se všema těma emocema a jinejma základnějšíma lekcema, je vybrat si orientaci STO nebo STS. Podle Ra je ke sklizni do 4D zapotřebí buď 51% polarizace STO nebo 95% polarizace STS. Kdo spadá do těch 46% mezi, pro 4D se zatim nekvalifikuje.

Tady na Antiviru akceptujeme volbu kohokoliv jít cestou STS, ale naše volba je STO a předpokládá se, že to tak je i pro většinu čtenářů (protože proč by vůbec někdo se zaměřením STS čet Antivirus), takže to budeme popisovat z pohledu STO.

Různý činnosti polarizaci k STO buď zvyšujou nebo snižujou. Jelikož určitá míra tý polarizace je nutná k postupu do 4D, je to poměrně závažná záležitost. Kdo si vybere STO, potřebuje se podle toho chovat, aby se moh vyvíjet dál.

Tady je celkem evidentní, že v důsledku vyrůstání v prostředí STS a frustrace z obtížnosti transformovat společnost na něco pozitivního si i lidi s podvědomou orientací STO osvojili praktiky a myšlenkový postoje STS. A tak se pokouší bojovat proti nadvládě STS jejich vlastníma metodama, s vysvětlením, že “nic jinýho na ně, na hajzly, neplatí”.

Tady se dostáváme do poněkud komplikovaný situace. To, že jít na Fialový Hnusy a Šváby a Tedrose “po dobrym” je značně neefektivní, a že na ně platí jen nekompromisní, tvrdý metody, je v podstatě pravda. Oni takhle nastavení jsou, protože jsou STS.

Každej si ale musí vyjasnit, jestli je pro něj důležitější “rozdrcení” Fialovýho Hnusu a dalších parazitů za každou cenu, nebo vlastní vývoj a růst. V tom je v “alternativě” poměrně značnej rozkol. Antivirus se zaměřuje na růst a vývoj, zatímco mnozí jiní se zaměřujou na “boj” a “poražení nepřítele”.

Jsou tu teda názory, že parazity je třeba “zlikvidovat” a obecně dost rozsáhlá podpora násilí proti jelitům, “protože na ně nic jinýho neplatí”. Ačkoliv to má svoji logiku, my tady máme trochu jinou perspektivu. Kam se kdo přikloní, je nám jedno – to je každýho svobodná vůle – ale objasníme náš pohled na věc.

Problém s výše popsaným přístupem je, že je bez pochyby na 100% STS. “Likvidace” a “násilí” jsou službou sobě a odmítáním svobodný vůle ostatních. Tenhle přístup s STO neskloubíte, i kdybyste se na hlavu postavili. Nikomu ho neberu, ale povede ke snížení polarizace STO a bude blokovat vlastní vývoj a postup do 4D.

Pokoušet se bojovat s STS násilím “pod vlajkou STO” je jako pokoušet se nasadit hranatej poklop na kulatej kanál. Невозможно! Je to zaručenej způsob, jak se v něčem plácat hodně dlouho, neustále si vytvářet negativní karmu, a stagnovat ve 3D.

Jestli si někdo myslí, že Antivirus kecá a chce to s tim kanálem i přesto zkoušet, je mi to jedno. Máte-li celý STO za nějakej “new age blábol”, dělejte si, co chcete. Pokud ale chcete mít zaměření STO a dostatečnou polarizaci k postupu do 4D, tak metodama STS tam cesta nevede, a nerespektování svobodný vůle ostatních, nemluvě o násilí, je bez sebemenších pochybností cesta STS.

Každej si musí vyjasnit, co chce dělat a proč tady je. Jestli jste přišli na Zemi svrhnout vládu a nahradit ji nějakou jinou, s naivní představou, že to bude lepší, tak to klidně zkoušejte. Já jsem přišel naučit se nějaký lekce a pokud možno pomoct jinejm lidem s jejich lekcema, a ukázat jim jinou cestu, než je ta, po který se tady na Zemi v posledních tisíciletích chodí.

Nepokoušim se svrhnout vládu a podobný nesmysly. Pokoušim se asistovat těm, kteří o to stojí, s jejich vývojem. Když padne vláda, ale nikdo se nikam neposune, je to výsledek celkem k prdu. Jen se vymění loutky a jede se dál bez jakýkoliv praktický změny. Když vláda zůstane a pár lidem se podaří změnit pohled na svět a udělat krok vpřed ve svym vývoji, pak to za to stálo.

Pozitivní vliv na společnost jako celek se dá z pozice STO vyvíjet jen vlastním příkladem, a jakákoliv negativní či násilná metoda bude mít přinejlepším krátkodobej účinek, spolu s negativní karmou pro vás.

Transformovat “pozitivníma” metodama takhle negativní společnost by trvalo zatraceně dlouho – to je pravda. Nějaká revoluce s pořádným krveprolitím je určitě rychlejší. Ale z historie víme, že to stejně nikam nevede, kromě negativní karmy těch, co se na tom podíleli.

Jedna možnost je teda použít metody STS k přetvoření společnosti na STS pod jiným vedením, i kdyby “lepším”. Druhá možnost je ovlivňovat svoje okolí přístupem STO a nechat na všech, co si z toho vezmou a kolik toho pochopí. Svobodná vůle je na prvním místě, takže je mi jedno, co si kdo vybere, ale lidi by neměli propadat iluzi, že negativní metody povedou k pozitivním výsledkům.

» V okamžiku smrti ničeho nelitovat

Jedním z dobrejch vodítek pro dobrej život je žít tak, abyste ničeho nelitovali, až budete umírat. A jelikož zaklepat bačkorama můžete kdykoliv (jo, i dneska), neměli byste ničeho litovat nikdy. Jestli něčeho litujete, buď pracujte rychle na nápravě, nebo toho přestaňte litovat.

Člověk by měl umírat s klidným pocitem, že to tu odžil dobře, udělal, co udělat měl, nikomu nic nedluží a nikdo nic nedluží jemu (jde tu o pocit a ne nějaký finanční fakta), a je se všim smířenej. A jestli má s takovým pocitem umřít, měl by s takovým pocitem žít.

Samozřejmě když se ještě nechystáte opustit tělo, je jasný, že máte nějaký věci rozdělaný a nedokončený, ale v tom okamžiku případný nečekaný smrti byste měli mít pocit, že v tom čase, co jste měli, jste udělali, co jste chtěli, a že to byl dobrej život.

Máte-li pocit, že váš život stojí za prd, dostanete zcela jistě šanci si takovej život vyzkoušet znovaa přetvořit ho příště na něco, co za prd nestojí.

Když to shrnu, připraveni pro postup do 4D jste tehdy, když máte lekce 3D naučený. Pokud je máte naučený, existence ve 3D by měla bejt celkem pohodlná. Jestli vám existence ve 3D připadá nějak náročná nebo máte chuť z ní utíkat, je evidentní, že by se tu pro vás ještě nějaká ta lekce našla.

Neznamená to, že by z každýho před skokem do 4D musel bejt úplnej Buddha, kterýho se nic nedotýká, ale to už byste měli bejt schopni posoudit sami, kde máte nějaký reálný mezery. Jen by si nikdo neměl dělat iluze, že patří někam “dál”, když je to ve skutečnosti jen touha před těma lekcema utýct.

Cassiopaea: Všechny lekce musí bejt naučený, než se můžete posunout k větším a lepším věcem.

Karma

Ačkoliv pojem “karma” se v našich končinách všeobecně rozšířil až relativně nedávno, naši předkové si jí byli dobře vědomi a pokusili se ji vystihnout spoustou přísloví:

Jak kdo zaseje, tak sklidí
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá
Jak si kdo ustele, tak si lehne
Kdo seje vítr, sklízí bouři
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne

Jde o zákon akce a reakce. Žádná akce nezůstane bez odezvy. Jaká přesně bude odezva a kdy přijde, to už je ale složitější. Na rozdíl od fyziky, kde jsou reakce celkem dobře předvídatelný, karma je mnohem komplexnější a nelze vyjádřit žádnejma rovnicema.

Ve zmíněný knize Between Death and Life se Dolores z někoho pokusila dostat definici karmy:

D: Slyšela jsem hodně o karmě. Dokázala bys mi dát její definici ze svého pohledu?

S: Je tak všeobjímající a komplexní, že bych to nedokázala vystihnout. Pochybuju, že bych dokázala dát dobrou definici ve tvém jazyce nebo i v mém. Karma – mluvila jsem dřív o různých vesmírech a jak jsou propojené a navzájem na sebe reagujou. Energie z každého individuálního života je sama o sobě jako vesmír, a způsob, jakým se proplétá a reaguje se vší ostatní energií ve vašem vesmíru, zejména energií vyzařovanou životními formami, spřádá tu komplexní mozaiku karmy.

“Komplexní mozaika” vystihuje dobře ten obecnej charakter. Většina lidí má o karmě hodně zjednodušenou představu.

Karma v žádnym případě neni o trestu. Ve vesmírnym “řádu věcí” žádnej “trest” neexistuje. Trest je lidskej koncept, kterej vychází z nevědomosti a nepochopení. Vnímání karmy jako “trestu” je subjektivní a obecně zcestný.

Karma neni žádný “oko za oko” nebo tak něco. To by nedávalo smysl, protože každý příkoří by muselo bejt následovaný dalším příkořím a ten cyklus by nikdy nekončil. K demonstraci můžeme použít další ukázku:

D: Vždycky jsem si myslela, že vrahovi by bylo splaceno tím, že někdo zavraždí jeho. Takříkajíc oko za oko.

S: Jsou tu jiné možnosti. Kdyby byla pravda, že jediný způsob, jak to může splatit, je ten, že bude sám zavražděn, tak by to přesunulo tu negativní karmu na někoho jiného. To by tu nálož jen posunovalo dokola, místo aby se to řešilo a lidstvo to nějak překonalo.

…

S: Něco násilného jako vražda spáchaná v žáru vášně se bude splácet po několik životů. A způsobů splácení je tolik, kolikrát se to stalo. Závisí to na individuální karmě těch zúčastněných. Obecně se stává to, že se v příštích životech budou opakovaně nacházet v blízkých vztazích s těmi, koho zavraždili. V prvních pár životech je to obvykle nepřátelský vztah. Protože ten, co byl zavražděn, shledává, že z nějakého důvodu se tohodle člověka bojí nebo ho nenávidí a nechápe proč. Mezitím ten vrah cítí potřebu toho druhého poznat a zdržovat se v jeho blízkosti, protože chce odčinit, co napáchal v minulém životě. Trvá několik životů tohle vyřešit. Kdo spáchá něco jako vraždu, ten si o neurčitou dobu prodloužil nutnost setrvávat ve fyzické části karmických cyklů, než se může přesunout na duchovní rovinu a pokračovat skrz karmické cykly tam.

Karma nikoho netrestá, ale poskytuje potřebný lekce – to, co se duše zrovna potřebuje naučit, a jak přesně se to uskuteční, závisí na konkrétní situaci každý duše. Pointou nikdy neni trest, ale pochopení nějakýho konkrétního konceptu.

Když někomu vážně ublížíte, karma může mít různý formy, podle toho, jakej byl váš vztah k tý osobě a proč jste jí ublížili. V příštím životě může ublížit ona vám, nebo může bejt někdo, o koho se musíte starat, nebo stejný ublížení, jaký jste způsobili, někdo způsobí vašemu dítěti, abyste si pořádně prožili, jaký to je (samozřejmě to dítě si takovou karmu taky musí nejdřív nějak způsobit), apod. Možností je nekonečně.

Karma neni něco, čemu by se člověk měl chtít “vyhnout”. Neni to ani něco, co je vždycky “negativní”. Když zasvětíte celej život pomáhání jinejm, taky to vytváří karmu. Výsledkem může bejt, že příští život místo ve válečný zóně strávíte na nějakym příjemnym místě, který se nejmenuje “Země”.

D: Neexistuje nějaký způsob, jak přestat vytvářet budoucí karmu?

S: Tvoření budoucí karmy je to, co udržuje vesmír v chodu. Vaše budoucí karma nemusí být špatná. Jak zpracováváte karmu z minulosti a snažíte se o to nejlepší v současném životě, budoucí karma, kterou vytváříte, bude dobrá a bude mít příznivý vliv na váš budoucí život. A budete moci pokračovat a zlepšovat svoje budoucí životy, dokud nedosáhnete vrcholu.

Každej čin, kterej něco vychýlí z rovnováhy, je následován událostma, který vrací věci do rovnováhy. Je jedno, jak to trvá dlouho a jakou cestou se to přesně děje. Tomu, kdo je rozmazlenej, hrabivej a lakomej, se můžou stát různý věci, podle toho, co to přesně je, co potřebuje pochopit.

Když okrádá ostatní a neuvědomuje si, jaký jeho chování má dopad na jiný, může se narodit do chudoby, aby si procítil, jaký to je, nic nemít, zatímco jiní okolo maji a nepodělí se. Pokud je to nějaká posedlost hromaděním, může se mu stát, že nahromadí něco, co ho nakonec zničí. Nebo si svým chováním zkazí vztahy s ostatníma lidma a bude muset pochopit, že jestli chce mít přátele, nemůže každýho okrádat.

Pointou karmy je vyjasnit duši něco, co nechápe. Jak hodně to bude “bolet”, nemusí až tak záviset na tom, jak velkej byl váš “přestupek”, jako na tom, jak rychle chápete nebo jak jste natvrdlí. Což by se dalo vyjádřit i tak, že to, jak dlouho tu karmu budete zpracovávat, nezáleží tolik na tom, co jste udělali, jako co uděláte.

Na vaše “prohřešky” se ve vyšších sférách nenahlíží jako na “hříchy” nebo “zločiny”, ale spíš jako na přešlapy z nevědomosti, kterejch se dopouštíme všichni a tak se učíme. Řešením pak neni trest, ale pochopení, z čeho ten přešlap vzniknul a co komu způsobil.

Jednou výjimkou, na kterou se pohlíží celkem nepříznivě, jako na něco závažnýho, je sebevražda. Ve všem máte svobodnou volbu, ale každá duše má taky nějakej plán, se kterým sem jde, a sebevražda nikdy neni jeho součástí a pohlíží se na ní jako na sabotáž nejen vlastního plánu, ale i plánů dalších duší, který k vám měly nějaký závazky nebo vy k nim.

Každej chce v životě splnit určitý věci, který si naplánoval. Sebevražda ten plán kazí, a karma vás vrátí do stejný situace, jako byla ta, ze který jste utekli. Takže se stejně ničemu nevyhnete. Zároveň jste ale udělali čáru přes rozpočet dalším, kteří měli v životě plány, k jejichž naplnění bylo zapotřebí vaší účasti.

Takže stručně řečeno jste v tom nadělali pěknou paseku a někdo z vyšších rovin teď bude muset vymejšlet a organizovat, jak to zase dát celý dohromady a vrátit všechny na jejich trasu. Jinejm duším to mohlo znemožnit určitý lekce a zpomalit vývoj, a jeden život navíc možná budete potřebovat nejen vy, ale i ony.

Pár dalších úryvků z knihy:

Sebevrah musí čelit stejné situaci a problému, dokud se nenaučí přijatelnému způsobu, jak ho vyřešit. Nikdy od něj nemůže utéct. Jen si prodlužuje vlastní postup a vytváří narušení.

Narušením se myslí ta bomba, která spadne na celou tu strukturu propojenejch osudů a udělá v ní chaos.

Ano, zabití sebe je největší špatnost [the ultimate wrong], protože vychyluje karmu z rovnováhy. Zabití sebe nesplácí žádnou karmu. Jen to vytváří další karmu.

Podle toho, kolik škod jste takhle způsobili ostatním, ta další karma může bejt celkem závažná.

Spáchat sebevraždu, aby člověk unikl problému, jen zvětšuje ten problém, který si dotyčný bude muset prožít znova. Ničemu neunikne. Jen si to komplikuje.

Opět můžeme zopakovat, že před žádnejma lekcema nikdo neuteče. A na tý duchovní rovině nikdo ani nechce. Jsou to jeho vlastní lekce, který si vybral. To jen tady občas člověk zapomene, co a jak, a sabotuje si vlastní vývoj.

Chopte se příležitosti

Jakmile se v tom 3D člověk trochu zorientuje a zjistí, jak tu věci fungujou, ty lekce tu nejsou až tak náročný a neni nijak extra těžký nevytvářet si negativní karmu. K tomu je ale zásadní to rozhodnutí se lekce učit a ne se jim vyhybat.

Kdo pořád čeká, “až už to všechno skončí” nebo až nastane konečně nějaká změna k lepšímu, a nadává na současnou situaci a “pomalost” apokalypsy, může se zamyslet nad tim, jestli už má všechny lekce naučený. Nespokojenost s vlastní situací obvykle naznačuje, že ne. Přinejmenším tu chybí ta trpělivost.

Cassiopaea: Vše, co existuje, jsou lekce. Lekce jsou extrémně hodnotný a proces učení se nikdy nekončí. Zisk z toho má ten, kdo tyhle fakta pochopí a efektivně je zužitkuje.

Součástí tohodle pochopení je i to, že dnešní těžká doba neni pro vyvíjející se duši překážkou, ale příležitostí vyvíjet se rychlejc.

Máme příležitost ke zrychlenýmu vývoji a máme potřebný vědomosti na dosah ruky. Jako vždy, záleží na každym, jak efektivně toho využije a co s tím udělá…

https://antivirus.22web.org/av/231220-lekce-3d-karma-&-jak-se-dostat-o-krok-dal.htm