Jestliže je láska schopností tvůrčího, zralého charakteru, vyplývá z toho, že schopnost milovat závisí na vlivu, který má na charakter průměrného člověka kulturní oblast, v níž žije. Hovoříme-li o lásce v soudobé západní kultuře, chceme si položit otázku, zda společenská struktura západní civilizace a její výsledný duch mají na vývoj lásky příznivý vliv. Samo položení otázky znamená zápornou odpověď na ni. Žádný objektivní pozorovatel západního života nemůže pochybovat o tom, že láska – bratrská, mateřská i erotická – je poměrně vzácný jev a že na její místo nastupuje řada forem pseudolásky, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než formami rozkladu lásky.
Kapitalistická společnost je založena na jedné straně na politické svobodě, na druhé straně na trhu jako prostředku regulace všech ekonomických a tím i společenských vztahů. Trh zboží určuje podmínky, za nichž se zboží vyměňuje, trh práce určuje způsob koupě a prodeje práce. Užitečné věci a užitečná lidská energie i dovednost se proměňuje ve zboží, které se vyměňuje bez násilí a bez podvodu za tržních podmínek. Ať jsou boty sebeužitečnější, nemají ekonomickou hodnotu, není-li po nich poptávka; lidská energie a dovednost jsou zbaveny výměnné hodnoty, není-li za současných tržních podmínek o ně zájem. Majitel kapitálu může kupovat pracovní sílu a poručit jí, aby pracovala pro zisk z jeho investovaného kapitálu. Majitel pracovní síly ji musí prodávat kapitalistovi za právě platných tržních podmínek, nechce-li hladovět. Tato ekonomická struktura se odráží v hierarchii hodnot. Kapitál poroučí práci: nahromaděné věci, neživé věci, představují vyšší hodnotu než práce, lidské schopnosti, které jsou živé.
Taková byla základní struktura kapitalismu od jeho vzniku. Ale i když je charakteristická také pro moderní kapitalismus, změnila se řada činitelů, které daly soudobému kapitalismu jeho specifické vlastnosti a které mají hluboký vliv na strukturu charakteru moderního člověka. Jako výsledek vývoje kapitalismu vidíme stále větší centralizaci a koncentraci kapitálu. Velké podniky jsou stále větší, menší jsou vytlačovány. Vlastnictví kapitálu investovaného do těchto podniků je stále více odloučeno od funkce jejich řízení. Stovky a tisíce akcionářů “vlastní” podnik; ředitelská byrokracie, která je dobře zaplacena, ale podnik nevlastní, jej řídí. Tato byrokracie má méně zájmu na maximálních ziscích než na expanzi podniku a na své vlastní moci. Rostoucí koncentrace kapitálu a vznik mocné ředitelské byrokracie jsou souběžné s vývojem dělnického hnutí. Existence odborové organizace dělnictva umožňuje, že jednotlivý dělník nemusí vyjednávat na trhu práce sám za sebe: je organizován ve velkých odborových svazech, rovněž vedených mocnou byrokracií, které ho zastupují vůči průmyslovým gigantům. Ať je to dobré či špatné, jak na straně kapitálu, tak na straně práce se iniciativa přenesla z jednotlivce na byrokracii. Stále rostoucí počet lidí ztrácí svou nezávislost a dostává se do závislostí na ředitelích velkých ekonomických království.
Jiný základní rys, který vyplývá z této koncentrace kapitálu, a který charakterizuje moderní kapitalismus, je specifický způsob organizace práce. Ohromné centralizované podniky s radikální dělbou práce vedou k takové pracovní organizaci, v níž jednotlivec ztrácí svou individualitu a stává se snadno postradatelným kolečkem velkého stroje. Lidský problém moderního kapitalismu se dá formulovat:
Moderní kapitalismus potřebuje lidi, kteří kooperují bez třecích ploch a ve velkém počtu; kteří chtějí konzumovat stále víc, jejichž vkus je standardizován a dá se snadno ovlivnit a předvídat. Potřebuje lidi, kteří mají pocit, že jsou svobodní a nezávislí, že nejsou podřízení žádné autoritě,, zásadě či svědomí a kteří si přesto dají poroučet, aby dělali, co se od nich očekává, aby se bez třenic zapojili do společenské mašinérie; které lze vést bez násilí a bez vůdců, pobízet bez cíle – vyjma jediný: mít úspěch, pohybovat se, fungovat, jít dopředu.
Důsledek? Moderní člověk je odcizen sobě, druhým i přírodě. Proměnil se ve zboží, pociťuje své životní síly jako investici, jež mu musí přinést co největší zisk, kterého je možné za právě platných tržních podmínek dosáhnout. Lidské vztahy jsou v podstatě vztahy odcizených automatů, z nichž každý zakládá svou bezpečnost na tom, že se co nejtěsněji přimyká ke stádu, že se od něho neliší myšlením, cítěním, jednáním. Přestože se každý snaží být co nejblíže druhým, zůstává docela sám, zaplaven hlubokým pocitem nejistoty, úzkosti a viny, který je vždy výsledkem nemožnosti překonat lidské odloučení. Naše civilizace poskytuje mnoho utišujících prostředků, které lidem pomáhají, aby si neuvědomovali svou osamělost: předně je to přísná rutina zbyrokratizované, zmechanizované práce, umožňující lidem, aby si neuvědomovali svá nejzákladnější lidská přání, svou touhu po transcendenci a jednotě. Pokud tato rutina sama nestačí, člověk přemáhá své podvědomé zoufalství rutinou zábavy, pasivní konzumací sluchových a zrakových zážitků, které nabízí průmysl zábavy; určité uspokojení mu také přináší i nakupování stále nových věcí a jejich brzká výměna za jiné. Huxley v knize Statečný nový svět: člověk je dobře živen, oblečen, pohlavně uspokojen, ale chybí mi vlastní já, má jen nejpovrchnější kontakt s ostatními lidmi, vedou ho hesla (dnes je každý šťasten, …) Lidské štěstí znamená dnes “bavit se”. Bavit se, to znamená “konzumovat” a “přijímat zboží”, vizuální požitky, potravu, nápoje, cigarety, lidi, přednášky, knihy, filmy, vše se konzumuje, polyká. Svět je jediný velký objekt pro naši chuť, velké jablko, velká láhev, prs, my jsme kojenci, ti, kteří věčně něco čekají, a ti, kteří jsou věčně zklamáni. Náš charakter je zapojen na směnu a příjem, výměnu, spotřebu; všechno, duchovní objekty stejně jako hmotné, se stává objektem směny a spotřeby.
Situace v lásce nutně odpovídá tomuto společenskému charakteru moderního člověka. Automaty nemohou milovat; mohou směňovat své “osobnostní balíčky” a doufat, že nebudou při tomto obchodě ošizeni. Idea “spřežení”. Hladce fungovat. Jako funguje zaměstnanec. Rady psychologů: chápat druhého… vztah to ale nemusí být, mohou se jen k sobě chovat slušně, pomáhat druhému, aby se cítili lépe.
V této koncepci lásky a manželství se hlavní důraz klade na to, aby se našlo útočiště před jinak nesnesitelným pocitem samoty. V “lásce” člověk nachází útulek před samotou. Uzavírá se dvojspolek proti světu a sobectví a deux se pokládá za lásku a důvěrnost.
Důraz na ducha spřežení, na vzájemnou toleranci… je poměrně nový. Předcházela ho v letech po první válce koncepce lásky, v níž se předpokládalo, že základem úspěšných milostných vztahů a šťastného manželství je sexuální uspokojení. Věřilo se, že příčina tolika nešťastných manželství je v tom, že nedošlo k “sexuálnímu přizpůsobení”; důvod to mělo mít v nevědomosti o správném sexuálním chování, technika tedy. Základní myšlenka byla: láska je dítě pohlavní radosti a že když se dva lidé naučí, jak se navzájem pohlavně uspokojit, budou se milovat. Bylo to v souladu s všeobecnou iluzí doby, že používání dobré techniky je řešením nejen problémů průmyslové výroby, ale i všech lidských problémů. Přitom se přehlíželo, že ve skutečnosti je to naopak.
Láska není výsledkem přiměřeného pohlavního uspokojení, ale pohlavní štěstí – i poznání “pohlavní techniky” – je výsledkem lásky. Studium nejrozšířenějších sexuálních problémů – frigidity a impotence – ukazuje, že příčina není v nedostatku znalosti správné techniky, ale v zábranách, které činí lásku nemožnou. Strach před druhým pohlavím nebo nenávist k němu jsou zrcadlem těchto potíží, které člověku brání, aby se dával bez výhra, aby jednal spontánně, aby důvěřoval pohlavním partnerovi v jeho bezprostřednosti a přímosti těsné tělesné blízkosti. Může-li se člověk se sexuálními zábranami zbavit strachu či nenávisti a stát se tak schopným milovat, pak jeho či její sexuální problém je vyřešen. Znalost pohlavní techniky nepomůže.
Základní předpoklad, že láska je průvodní jev obapolného pohlavní uspokojení, byl do značné míry výsledek Freudových teorií. Pro něj byla láska v základě sexuální jev. “Když člověk na základě zkušenosti zjistil, že pohlavní láska mu skýtá největší rozkoš, takže se pro něho stala prototypem všeho štěstí, musilo mu to být pobídkou, aby dál hledal své štěstí cestou pohlavních vztahů, aby učinil genitální erotiku ústředním bodem svého života”. Zážitek bratrské lásky se Freudovi jeví jako výplod pohlavní touhy, v němž se pohlavní pud proměňuje v impuls s “inhibovaným cílem”. Pokud jde o pocit splynutí, jednosti (“oceánický pocit”), který je základem mystického prožitku a kořenem nejintenzivnějšího pocitu spojení s druhým či se všemi lidmi, Freud ho vykládal jako patologický jev, jako regresi do stavu raného “bezhraničního narcisismu”. Vidí-li Freud iracionální jev i v lásce, jde jen o krok dál v tomto směru. Rozdíl mezi iracionální láskou a láskou jako výrazem vyzrálé osobnosti pro něj není. V práci o transferenční lásce poukázal na to, že tato se nijak neliší od “normálního jevu lásky”. Zamilování vždy hraničí s abnormalitou, je provázeno vždy slepotou vůči skutečnosti, kompulsivitou – je to transference z objektů lásky dětského věku. Láska jako racionální jev, jako vyvrcholení zralosti, nebyla pro Freuda předmětem bádání, protože nevěřil v její reálnou existenci.
Nepřecenit ovšem vliv Freudových idejí na koncepci, že láska je výsledkem pohlavní přitažlivosti. Příčinné spojení je opačné. Jeho ideje byly zčásti ovlivněny převládajícím duchem století, zčásti získaly popularitu, protože vyhovovaly převládajícímu duchu doby po první válce. Reakce proti viktoriánské morálce. Další činitel působící na Freudovu teorii, je obecně přijatý pojem člověka založený na struktuře kapitalismu. Aby se dokázalo, že kapitalismus odpovídá přirozeným lidským potřebám, bylo třeba dokázat, že člověk je svou povahou soutěživý a plný vzájemného nepřátelství. Ekonomové to “dokazovali” neukojitelnou touhou po ekonomickém zisku, darwinisté biologickým zákonem o přežití nejsilnějšího, Freud dospěl k stejnému výsledku na základě předpokladu, že člověk je hnán bezmeznou touhou po sexuálním dobývání všech žen a jen tlak společnosti mu brání, aby jednal podle této touhy. Proto muži nutně na sebe žárlí a tato konkurence by pokračovali i tehdy, kdyby zmizely jejich ekonomické a společenské příčiny.
Freud byl ovlivněn také materialismem typu 19.století. věřilo se, že substrát všech duchovních jevů lze najít v jevech fyziologických; Freud tedy vysvětloval lásku, nenávist, žárlivost jako výplody různých forem pohlavního pudu. Neviděl, že základní realita je v totalitě lidské existenci, především v lidské situaci společné všem lidem, a za druhé v životní praxi, determinované strukturou společnosti. (Rozhodující krok za hranice tohoto typu materialismu učinil Marx “historickým materialismem”, v němž jako klíč k pochopení člověka neslouží tělo či pud, ale celý životní proces člověka, jeho “životní praxe”). Freud měl za to, že plné uspokojení pudových tužeb by vytvořilo stav duševního zdraví a štěstí. Klinická fakta ovšem dokazují, že muži i ženy, kteří věnují svůj život neomezenému sexuálnímu ukojení, nedosahují štěstí a velmi často trpí těžkými neurotickými konflikty a symptomy.(PO válce přesun důrazu od spoření – na spotřebu, od sebeodříkání k neodkladnému uspokojování touhy).
Srovnání Freuda se Sullivanem: u Sullivana se láska a pohlavnost přísně rozlišují.
Pro S. láska a důvěrnost znamenají: “Intimita je takový typ situace mezi dvěma lidmi, který dovoluje uplatnění všech cenných složek jejich osobností. Uplatnění cenných stránek osobnosti vyžaduje typ vztahu, který nazývám spoluprací, čímž rozumím jasně formulované přizpůsobení chování jednoho člověka vyjádřeným potřebám druhého za účelem dosažení stále více totožného, tj. čím dál tím více vzájemného uspokojení při udržování stále podobnějších bezpečnostních opatření”. Podstat lásky tedy je: hrajeme podle pravidel, abychom si zachovali prestiž a pocit nadřazenosti a zásluh.
Stejně jako Freudovo pojetí lásky je popisem prožitků patriarchálního samce, formulovaným podle představ kapitalismu 19.století, popisuje S. zážitky odcizeného, tržního člověka 20.století. “Sobectví ve dvou”, dva lidé uzavírají společenství zájmů a spojenectví proti nepřátelskému a odcizenému světu. Jeho definice důvěrnosti platí v zásadě pro pocity každého kooperujícího kolektivu, kde každý “přizpůsobuje své chování vyjádřeným potřebám druhého při sledování společných cílů”. (Láska zahrnuje reakci na nevyjádřené potřeby mezi dvěma lidmi!)
Láska jako vzájemné pohlavní ukojení a láska jako “spolupráce kolektivu” a jako útočiště před samotou jsou dvě “normální” formy rozkladu lásky v moderní západní společnosti, je to patologie lásky podle společenské šablony.
Základní podmínka neurotické lásky je ta, že jeden či oba “milenci” zůstali připoutáni k postavě jednoho z rodičů a přenášejí city, naděje a obavy, které kdysi měli vůči otci nebo matce, na člověka, kterého milují v dospělém věku. Takoví lidé se nikdy nevymanili ze šablony dětské spřízněnosti a hledají ji ve svém citovém životě i jako dospělí. V těžších případech vede tato citová nezralost k poruchám jeho společenské účinnosti, v lehčích je konflikt omezen na sféru důvěrných osobních vztahů.
V souvislosti s tím, co jsme říkali o osobnosti s fixací na matku či na otce, uvedeme příklad tohoto typu neurotického milostného vztahu muže, kteří ve svém citovém vývoji uvízli v infantilním připoutání k matce. Takoví muži jakoby nikdy nebyli odstaveni od prsu svých matek. Cítí stále jako děti; touží po matčině ochraně, lásce, po jejím teple, obdivu; chtějí její nepodmíněnou lásku, která nepotřebuje jiný důvod než ten, že ji potřebují, že jsou dětmi svých matek a že jsou bezmocní. Takoví muži jsou často velmi něžní a milí, když se snaží přimět ženu, aby je milovala, a zůstávají takoví, i když se jim to podaří. Ale jejich vztah k ženě je povrchní a neodpovědný. Jejich cílem je být milován, ne milovat. Muž tohoto typu má obvykle značnou dávku marnivosti a více nebo méně skryté velikášské ideje. Když najde pravou ženu, cítí se bezpečnou, svět patří jemu a je schopen projevovat mnoho něžností a být příjemný. Proto je tak snadné se v tomto typu mužů klamat. Nestačí-li žena po nějaké době plnit jejich fantastické očekávání, začínají se rozvíjet konflikty a mrzutosti. Když žena muže stále neobdivuje, když chce žít svým vlastním životem, když chce sama lásku a ochranu, nebo v nejzazších případech když není ochotna přehlížet jeho milostné pletky s jinými ženami nebo dokonce projevovat obdivný zájem o ně, muž se cítí hluboce zklamán a raněn a zdůvodňuje tento pocit myšlenkou, že žena je “sobecká, panovačná”. Vše, co nedosahuje postoje milující matky vůči rozkošnému dítěti, se považuje své něžné chování, své přání zalíbit se za pravou lásku a tak dospívají k závěru, že se s nimi nespravedlivě zachází; vidí v sobě velké milovníky a trpce si stěžují na nevděčnost svého milostného partnera.
Ve vzácných případech takový člověk s fixací na matku může žít bez vážných poruch. Jestli najde ženu stejného “mateřského” typu, jako byla jeho matka a umožní-li mu jeho specifické nadání využít schopnosti okouzlovat lidi a být jimi obdivován (často u úspěšných politiků), je dobře “přizpůsoben” ve společenském smyslu, aniž kdy dosáhne vyšší úrovně zralosti. Ale za méně příznivých podmínek bude jeho milostný (možná i společenský) život trpkým zklamáním; spory a často intenzivní pocit úzkosti vznikají, jestliže je tento typ osobnosti nechán sám sobě.
U ještě vážnější formy patologických případů je fixace na matku hlubší a iracionálnější. Na tomto stupni není již přáním vrátit se k matčině náruči, prsu, do jejího všeobsáhlého a všeničivého klína. Je-li povahou duševního zdraví růst z dělohy do světa, povahou vážných duševních chorob je přitažlivost dělohy, která člověka vtahuje zpět do sebe a tím odtahuje od života. Tento druh fixace se většinou vyskytuje ve vztahu k matkám, které se k svým dětem chovají destruktivně pohlcujícím způsobem. Někdy ve jménu lásky, někdy ve jménu povinnosti chtějí si ponechat dítě, pubertálního mladíka, muže uvnitř své osoby; chtějí, aby mohl dýchat jen jejich prostřednictvím, aby nikoho jiného nemiloval, leda povrchně, pohlavním způsobem, ponižují v jeho očích všechny ostatní ženy, aby se nemohl stát svobodným a nezávislým a zůstal věčně mrzákem či zločincem.
Tato destruktivní, zahlcující stránka je negativním aspektem mateřské postavy. Matka může dát život a může ho i brát. Ona je to, která oživuje a která ničí; může vykonat zázraky lásky a nikdo nemůže ranit víc než ona. V náboženských obrazech a v symbolech snu se oba tyto rysy matky objevují často.
Jiná forma neurotické patologie se najde tam, kde převažuje připoutání k otci.
Do této kategorie patří muž, jehož matka je chladná a lhostejná, zatímco otec (částečně v důsledku ženina chladu) soustřeďuje všechnu svou něhu a zájem na syna. Je “dobrým otcem” a zároveň je autoritářský. Když se mu syn chováním zalíbí, chválí ho, dává dárky…, když je s ním nespokojen, odtahuje se a hubuje na něj. Syn, pro nějž je otcova láska jediná, které se mu dostává, se připoutává otrocky k otci. Jeho hlavní cíl v životě je zalíbit se mu, když se mu to daří, je šťastný, bezpečný… když však udělá chybu, neuspokojí otce, cítí se skleslý, nemilovaný. V pozdějším životě se takový muž bude snažit, aby naše, otcovskou postavu a připoutá se k ní podobně. Celý jeho život se stává sérií výkyvů, jež závisí na tom, zda se mu podařilo získat otcovu pochvalu. Takoví lidé jsou často úspěšní ve své společenské dráze. Jsou svědomití, spolehliví, horliví, za předpokladu, že jejich vyvolený otec s nimi umí zacházet. Ale ve vztahu k ženám zůstávají neangažování, s odstupem. Žena pro ně nemá ústřední význam, obvykle jí pohrdají. Zpočátku mohou na ženu udělat dojem svými otcovskými vlastnostmi, po čase žena pociťuje stále hlubší zklamání, když zjistí, že je odsouzena k druhořadé úloze, protože mužova hlavní náklonnost patří té otcovské postavě, která v dané době hraje v jeho životě hlavní roli; výjimku zde tvoří ty případy, kdy žena zůstala připoutána k svému otce, a proto je šťastna s mužem, který s ní zachází jako s náladovým dítětem.
Složitější je neurotická porucha, která má základ v jiném vztahu k rodičům – v tom, že se rodiče nemilují, ale ovládají se, aby se hádali, nebo dali najevo nespokojenost. Nedostatek blízkosti mezi nimi je také zbavuje spontaneity v jejich vztahu k dětem. Malá holčička v takovém ovzduší naráží na “korektnost”, která ale nepřipouští blízký kontakt mezi otcem a matkou a je proto zmatená a vystrašená. Nikdy s jistotou neví, co vlastně rodiče myslí nebo cítí; v ovzduší je vždy prvek neznámého, prvek tajemství. Dívenka proto uniká do svého vlastního světa, sní s otevřenýma očima, to pokračuje i v jejích milostných vztazích.
Skutečnost, že se rodiče citově od dítěte odtahují, vyvolává nadto intenzivní pocit úzkost, pocit, že dítě nemá pevnou základnu ve světě, a to často vede k masochistickým tendencím jako jedinému prostředku, jak získat zážitek hlubokého vzrušení. Takové ženy jsou často raději, když muž dělá scény a křičí, než když se chová normálně a rozumně, protože tak by je aspoň zbavil tíhy napětí a strachu; nezřídka nevědomě toto chování provokují, aby se zbavily mučivé úzkosti citové neutrality.
Další formy iracionální lásky:
Forma pseudolásky, která je častá a zhusta se prožívá jako “velká láska”, je zbožňující láska. Když člověk nedosáhl úrovně, kdy má pocit identity, jáství, založený na tvůrčím rozvinutí svých schopností, snadno tíhne k “zbožnění” milované osoby. Je odcizen od vlastních sil a promítá je do milované osoby, které se klaní jako nejvyššímu dobru, jako nositeli vší lásky, světla, blaženosti. Přitom se sám zbavuje pocitu síly, ztrácí se v milované osobě, místo aby se v ní našel. Protože obvykle nemůže nikdo dlouho plnit očekávání zbožňovatele, zklamání je nutné a pro jeho vyléčení se hledá nová modla, někdy v nekonečném kruhu. Charakteristické pro tento typ lásky jsou intenzita a náhlost milostného prožitku. Zbožňující láska se často líčí jako pravá, velká láska, ve skutečnost nedokazuje, jak se soudí, intenzitu a hloubku lásky, ale jen hlad a zoufalství zbožňovatele. Nezřídka se najdou dva lidé ve vzájemném zbožňování, což v extrémních případech dává obraz “šílenství ve dvou”.
Jiná forma lásky je sentimentální láska. Láska se prožívá zde jen ve fantazii, ne ve skutečném, přítomném vztahu ke skutečnému člověku. Nejrozšířenější forma je tu zprostředkované milostné uspokojení, které prožívají konzumenti filmů, milostných příběhů v magazínech a písních. Všechny nesplněné touhy po lásce, spojení a blízkosti nacházejí své ukojení ve spotřebě těchto výrobků. Muž či žena, kteří ve vztahu k partnerům v manželství jsou neschopni proniknout zdí odloučení, se dojímají až k slzám účastí na šťastných či nešťastných milostných příbězích dvojic na plátně… Pro mnoho párů je to jediná příležitost, kdy mohou prožívat lásku, ne k sobě, ale společně, jako diváci na “lásku” jiných. Pokud je láska jen snem, mohou jí být účastni, jak dojde na skutečnost vztahu mezi dvěma lidmi – strnou.
Druhá stránka sentimentální lásky je v tom, že se láska zbavuje konkrétního umístnění v čase. Některý pár se třeba hluboko dojímá vzpomínkou na svou lásku v minulosti, i když třeba v té době žádnou lásku neprožívali – nebo fantastickými úvahami o budoucnosti lásky. Ať už se láska prožívá zprostředkovaně účastí na fiktivních milostných zážitcích druhého nebo se odsouvá do minulosti nebo budoucnosti, vždy bude tato konkrétnosti zbavená a odcizená láska jen opiátem, který mírní bolest skutečnosti, samoty a odloučenosti člověka.
Neurotická láska může mít i formu projektivního mechanismu. Projevuje se tím, že se člověk zabývá nedostatky a slabinami “milovaného” a tím se vlastním problémům vyhýbá. Lidé se v tomto případě chovají podobně i ve skupinách – náboženských či národních. Dovedou s jemným smyslem odhalit i menší chyby druhého, přitom si blaženě nevšímají vlastních. Jestliže to dělají, jak se často stává, dva lidé, jejich milostný vztah se mění ve vztah vzájemné projekce. Jsem-lil panovačný, nerozhodný nebo lakomý, obviňuji z těchto nedostatků druhého a buď ho chci vyléčit nebo potrestat. Partner dělá totéž, tak se nám oběma daří nevšímat si vlastních problémů, a tím i nedělat nic, co by pomohlo k řešení.
Jiná forma projekce je projekce vlastních problémů do dětí. Nezřídka se projevuje už v přání mít děti. Toto přání je často motivováno pak promítnutím vlastních existenčních problémů do problémů dětí. Nebyli-li člověk schopen dát smysl vlastnímu životu, pokouší se dát mu smysl prostřednictvím dětí. Nutně ztroskotá v sobě o v dětech. Své problémy nutné řešit na sobě. a děti se pak nevedou dobře. Děti se užívají pro účely projekce i tehdy, kdy jde o rozvázání nešťastného manželství. Standardní argument, proč se nemohou rozejít rodiče uvádějí, že nechtějí zbavit děti požehnání jednotného domova. Ale ovzduší napětí a neštěstí v “sjednocené rodině” je pro děti škodlivější, než by byl otevřený zlom – z toho by se aspoň poučily, že člověk může skoncovat s nesnesitelnou situací odvážným rozhodnutím.
Rozšířený omyl také je, že láska je nutně bez konfliktů. Stejně jako lidé obvykle věří, že je třeba se vyhnout bolesti a smutku za každé okolnosti, věří také, že láska vylučuje jakékoli spory. A nacházejí dobré důvody pro to, že vidí kolem spory, které jsou jen destruktivní výměnou názorů a která nikomu nepřinese nic dobrého. To je ale způsobeno tím, že “spory” většiny lidí jsou ve skutečnosti jen pokusy vyhnout se skutečným rozporům. Jsou to neshody v menších či méně důležitých, které již svou povahou nemohou přispět k objasnění či řešení. Skutečné spory mezi dvěma lidmi, spory, které nemají jen zakrývat či promítat na jinou rovinu, ale prožívají se na hluboké úrovni vnitřní reality, k níž patří, nejsou destruktivní. Vedou k objasnění, vyvolávají krizi, z níž oba vycházejí silnější a moudřejší. To nás vede k tomu, abychom znovu zdůraznili, co bylo řečeno.
Láska je možná jen tehdy, když dva lidé navážou styk z centra své existence, tedy když každý z nich prožívá z centra své existence sám sebe. Jen tato “centrální zkušenost” je lidská realita, jen v ní je živost, jen v ní je základ lásky. Takto prožitá láska je neustálou výzvou; není to klidné útočiště, je to pohyb, růst, společná práce, a to zda v ní převládá harmonie, či spor, radost či smutek, je druhořadé vzhledem k základní skutečnosti, že dva lidé se prožívají z podstavy své existence, že jsou navzájem jedno tím, že každý z nich před sebou prchá. Je jen jeden důkaz existence lásky: hloubka vztahu a živost a síla každého z partnerů; to je plod, podle něhož se láska poznává.
Automaty nejsou schopny lásky, nemohou se milovat navzájem, nemohou milovat boha. Rozklad lásky k bohu dospěl stejných rozměrů jako rozklad lásky k člověku. Tato skutečnost je v příkrém rozporu s myšlenkou, že prožíváme epochu náboženské-renesance. Co prožíváme je regrese k modlářskému pojetí boha a transformace lásky k bohu do vztahu, který je přizpůsoben odcizené struktuře charakteru. Regresi k modlářské koncepci boha je snadno vidět. Lidé jsou plni úzkosti, chybí jím zásady či víra, nemají jiný cíl než jít dopředu – proto zůstávají dětmi, doufají, že v případě potřeby jim otec či matka přijdou na pomoc.
Je pravda, že v náboženských kulturách, jako například středověku, lidé takto pohlíželi na boha jako na pomáhajícího otce či matku. Ale brali boha vážně i v tom smyslu, že nejdůležitějším cílem jejich života bylo učinit “spasení” nejvyšší metou, které se podřizovala všechna jejich životní činnost. Dnes takové úsilí není. Každodenní život je přísně oddělen od náboženských hodnot, je věnován úsilí o hmotné požitky a úspěch na trhu osobností. Naše světské úsilí je vybudováno na zásadách lhostejnosti a sobectví, které se často označuje jako “individualismus” či “osobní iniciativa”. Člověk vpravdě náboženské kultury se dá přirovnat k osmiletému dítěti, které potřebuje otcovu pomoc, které však již začíná vtělovat jeho učení a zásady do svého života. Dnešní člověk se spíš podobá tříletému dítěti, které volá otce, když ho potřebuje, ale jinak, když si hraje, je zcela soběstačné.
V tomto směru, v infantilní závislosti na antropomorfickém obrazu boha bez přeměny života podle božích principů, jsme blíže k primitivnímu modlářskému kmeni než k náboženské kultuře středověku. Po jiné stránce naše náboženská situace vykazuje rysy, které jsou nové a charakterizují jen soudobou západní kapitalistickou společnost. Moderní člověk se přeměnil ve zboží, prožívá svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a situaci na trhu osobností. Odcizil se sám sobě, ostatním lidem přírodě. Jeho hlavní cíl je výhodná výměna jeho dovedností, znalostí, jeho samého, jeho “osobnostního balíčku” s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné výměny. Život nemá jiný cíl, než pohyb jinou zásadu než zásadu spravedlivé směny, jiné uspokojení než konzumovat.
Co může za těchto okolností znamenat pojem boha? ztrácí svůj původní náboženský význam a dostává jiný, který je přizpůsoben odcizené kultuře úspěchu. V náboženském oživení nedávných dob se víra v boha změna v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení se pro konkurenční boj.
Náboženství se spojuje s autosugescí a psychoterapií, aby pomáhalo člověku v jeho obchodní činnosti. Ve dvacátých letech ještě lidé nevzývali boha proto, aby “zdokonalili svou osobnost”. Nejvíc kupovaná kniha roku 1938 Jak získat přátele a ovlivnit lidi (Carnegie) zůstávala na přísně světské úrovni. Co bylo funkcí této knihy, to je dnes funkcí současného bestselleru Síla pozitivního myšlení od Peala. V této náboženské knize se ani neklade otázka, zda převládající touha po úspěchu je sama ve shodě s duchem monoteistického náboženství. Naopak – o tomto nejvyšším cíli se nepochybuje a víra v boha a modlitba se doporučují jako prostředek k zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně jako moderní psychiatři doporučují dělat něco pro štěstí zaměstnanců, aby se to zalíbilo zákazníkům, někteří kněží doporučují lásku k bohu jako prostředek, k dosažení většího úspěchu, “Učiňte boha svým společníkem” znamená učinit boha společníkem v obchodu a ne s ním splynout v lásce, spravedlnosti a pravdě. Stejně jako bratrská láska byla nahrazena neosobní slušností,bůh se změnil v generálního ředitele Akciové Společnosti Světa; víte, že existuje, řídí produkci, která by běžela asi i bez něho, nikdy ho nevidíte, ale uznáváte jeho vedení, zatímco sami děláte to, co připadlo na vás.
Úryvek z knihy Ericha Fromma: Umění milovat
