Jsou považovány za nejlepší hororová díla všech dob. Dočkaly se několika divadelních, filmových i muzikálových zpracování, mnozí autoři v nich ještě dnes hledají inspiraci pro své psaní. Řeč je o slavných hororových románech Dracula, Frankenstein a Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Při čtení vás mrazí a možná se uklidňujete myšlenkou, že jde jen o smyšlené příběhy. Enigma vás ale vyvede z omylu!
Oblohou projede blesk, hradem otřese mohutný hrom a doktor Frankenstein zajásá. Jeho monstrum sešité s částí těl několika lidí právě pohnulo prsty… Vytí vlků se nese temnou nocí a hrabě Drákula se sklání nad nebohou dívkou na loži. Na zubech má ještě čerstvou krev a jeho oběť naposledy vydechne… Doktor Jekyll vypije elixír, který si namíchal ve své laboratoři. Jeho tělo na pár vteřin ochromí nesnesitelné křeče, obličej ovládne bolestná grimasa. A rázem tu místo váženého lékaře stojí nelidské monstrum… Mysleli jste si až dosud, že tyto tři slavné horory jsou jen pohádky pro dospělé? Tak to se teď při jejich čtení budete bát o něco víc. Jejich základ se totiž opírá o skutečné události!
SEN, NEBO SKUTEČNOST?
Dílo: Frankenstein neboli moderní Prométheus (1818)
Autor: Mary Shelley (1797–1851)
Předloha: Johann Conrad Dippel (1673–1734)
Další deštivý den, který musí Mary Shelley (tehdy ještě Mary Godwin) strávit se svými přáteli zavřeni v domě. Britská spisovatelka se svým budoucím manželem Percym B. Shelleym (1792–1822) a několika dalšími literáty tráví v květnu roku 1816 dovolenou ve Švýcarsku u Ženevského jezera a dlouhé chvíle si krátí vymýšlením příběhů. Při jednom rozhovoru přijde řeč i na Erasma Darwina (1731–1802, dědeček slavného Charlese Darwina), anglického vynálezce a lékaře, který se zabýval patologií a pohrával si s myšlenkou oživení mrtvého těla pomocí elektrického proudu. Právě tehdy se prý Mary Shelley zdá inspirující sen, který později zpracuje do svého slavného díla Frankenstein.
Tajemný hrad plný mrtvol
„Viděla jsem studenty kacířského umění klečet vedle čehosi, co dávali dohromady. Viděla jsem příšerné natažené lidské zjevení, a pak jakýsi mocný stroj, a známky života, jež se začaly objevovat…“ popisuje Shelley svůj sen. Když ale zapátráme v historii, zjistíme, že tento sen zřejmě nebyl spisovatelce jedinou inspirací. Na západě Německa poblíž Darmstadtu totiž stojí hrad Frankenstein a ten obestírají temné pověsti. V 18. století zde žije alchymista Johann Dippel, který má ve sklepení hradu svou alchymistickou laboratoř a údajně se pokouší vyrobit elixír nesmrtelnosti. A na čem by měl své experimenty provádět než právě na tělech nebožtíků?! Však se také městem šíří zvěsti, že z místního hřbitova mizí čerstvě pohřbená těla. Krade je snad Dippel jako „pracovní materiál“?
Ne Frankenstein, ale Frankensteinensis
Pověsti mluví o tom, že alchymista v temných sklepeních těla rozřezává, studuje anatomii a některé části těl prý vaří a dál používá do svých lektvarů. Místní obyvatelé se Dippela bojí a obviňují jej z kacířství. Alchymista je dokonce nějakou dobu vězněn. Podařilo se mu snad některého z nebožtíků opravdu oživit, podobně jako tomu bylo v románu Frankenstein? Konec Dippelovým experimentům učiní až silná exploze, která zničí část hradu i jeho laboratoř. Příběh skutečné historické osoby se až neuvěřitelně podobá románové postavě, již stvořila Mary Shelley. Je velice pravděpodobné, že při své cestě do Švýcarska projížděla spisovatelka také Německem a možná navštívila i trosky tajemného hradu a slyšela místní legendy. Stvořila tak svého doktora Frankensteina podle Johanna Dippela, který se prý sám často podepisoval podle názvu svého hradu – Frankensteinensis?
VE DNE SLUŠŇÁK, V NOCI MONSTRUM!
Dílo: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda (1886)
Autor: Robert Louis Stevenson (1850–1894)
Předloha: William Brodie (1741–1788)
Vážený londýnský lékař Dr. Henry Jekyll píše svou poslední vůli, v níž – v případě svého zmizení – veškeré své jmění odkazuje jistému Edwardu Hydemu. Kdo je tento tajemný muž? Násilník a zhýralec, který řádí po nocích v londýnských ulicích a znepokojuje místní obyvatele. Proč si Dr. Jekyll vybral právě jeho jako svého dědice? Odpověď je jednoduchá – jde o jednu a tutéž osobu!
Sebevraždou k vysvobození
Skotský spisovatel Robert L. Stevenson popisuje ve svém hororovém díle doktora, jemuž se podařilo připravit sérum, díky němuž dokáže oddělit špatnou stránku člověka od té dobré. Ve dne je tak Dr. Jekyll váženým a slušným občanem Londýna, v noci se však mění – a to psychicky i fyzicky – v monstrum, Edwarda Hyda. Ten nakonec převezme nad doktorem moc, a aby se jej Henry Jekyll zbavil, musí spáchat sebevraždu. Jen málokdo by asi uvěřil tomu, že podobný příběh se mohl v minulosti skutečně odehrát. Jenže ono tomu opravdu tak je – i když některé hororové propriety si slavný spisovatel přece jen přidal a upravil.
Ničeho si nevšimli
Přes den vážený člen skotského vládního kabinetu a radní města Edinburgh William Brodie vede dvojí život. V noci se totiž mění na zhýralce a zloděje. Součástí jeho denního zaměstnání je mimo jiné dohlížet na zabezpečení budov kabinetu a vážených edinburských občanů. A toho náležitě využívá při svém nočním životě. Od většiny domů má totiž kopie klíčů, takže mu nic nebrání v jejich vykrádání. Uloupené peníze pak prohýří se svými milenkami a v hernách. Později se k němu přidávají tři další zloději: Brown, Smith a Ainslie. Právě jejich společnost se ale Brodiemu stane osudnou. Při jedné loupeži v roce 1786 je totiž Ainslie chycen a vyzradí policii jména svých kompliců. Brodie prchá do Nizozemí a chce odjet do Spojených států. Je však dopaden a soudu neunikne. Při prohlídce jeho domu se najde spousta ukradených předmětů, zbraně a také kopie klíčů od několika domů. Celé město je v šoku. Jak je možné, že radního celá léta považovali za slušného muže a ničeho si nevšimli? William Brodie je oběšen 1. října 1788.
KRVELAČNÝ UPÍR NÁRODNÍM HRDINOU?
Dílo: Dracula (1897)
Autor: Abraham „Bram“ Stoker (1847–1912)
Předloha: Vlad III. Dracula (1431–1476)
Valašský kníže a vládce Sedmihradska (Transylvánie) Vlad III. Dracula platí v Rumunsku za národního hrdinu. Je přísným křesťanem a zarputilým bojovníkem proti Osmanům. Svou zemi brání proti nájezdům výbojných Turků a národ ho za to miluje. Zároveň se ho ale také k smrti bojí. Ne nadarmo získal Vlad přízvisko Tepes, tedy Naražeč. Jeho oblíbeným trestem je totiž narážet válečné zajatce a zločince na kůly. K popravám si prý nechává prostírat stůl a při hodování pak sleduje, jak odsouzení v mukách pomalu umírají. Jedna z legend dokonce mluví o tom, že při jedné popravě si nechá nalít krev popraveného a v ní si pak máčí chléb, který pojídá.
Opisoval od Verna?
Není stoprocentně prokázáno, že irský spisovatel Bram Stoker popsal ve svém slavném díle coby krvelačného upíra Drákulu právě sedmihradského vládce Vlada III. Určitě o něm však musel vědět alespoň něco málo, co mu posloužilo jako základní námět k jeho hororovému románu. Dílo je napsáno jako deníkové zápisky a působí tím velice věrohodně. Mnozí fanoušci Stokerova románu se vydávají po stopách hraběte Drákuly, přičemž jim kniha slouží jako průvodce. A údajně velice přesný průvodce! O to zarážející je fakt, že sám Stoker východní Evropu nikdy nenavštívil. Právě proto se zřejmě také ozývají spekulace o tom, že jeho inspirací nebyl přímo kníže Vlad III. Dracula, ale dílo francouzského spisovatele Julese Verna (1828–1905) Tajemný hrad v Karpatech, který vyšel už v roce 1892. Je pravda, že Bram Stoker pečlivě studoval evropský folklór a také legendy o upírech. Mohl se mu snad do rukou dostat i Vernův román a životopis Vlada III., jež pak sloučil do jednoho díla a vytvořil tak nesmrtelný fenomén krvelačného hraběte Drákuly a jeho tajemného hradu kdesi v hloubi transylvánských lesů?
Jana Trnobranská
