„Co z toho kluka jednou vyroste?“ stýská si Bindusára, král Magadhské říše, která se rozkládá v úrodné nížině indické řeky Gangy. Ašóka, o němž je řeč, je ze všech jeho synů nejmladší, ale také nejošklivější, nejzlobivější a nejkrutější. Však se také jeho bratři na něj dívají s opovržením… Nikdo ovšem nepopře, že Ašóka je už jako dítě nápadně inteligentní.
Když dospěje, pověřuje ho otec úřadem místodržícího města Udždžainu. V této funkci se princ Ašóka (†232 př. n. l.) vyznamenává, když potlačuje vzpouru v dalším městě Takšašile v podhůří Himálaje. „Všechny je pobijte, nikoho nešetřete!“ přikazuje svým vojákům, jak se mají vypořádat s povstalci.
Pomstí se bratrům i milenkám
Právě v Udždžainu ho v roce 272 př. n. l. zastihne zpráva, že v metropoli říše – Patáliputře – zemřel jeho královský otec Bindusára (*320 př. n. l.). Třebaže jako nejmladší z princů nemá na královský trůn nárok, sebere Ašóka vojsko a vytáhne do boje. Většinu svých bratrů dává nelítostně povraždit, aby se zbavil konkurence. V duchu se jistě raduje, že jim tak tvrdě oplatil všechny ústrky, kterými ho zahrnovali v dětství.
Nepobijí ale jenom bratry. Už záhy poté, co se stává samovládcem velké Magadhské říše, dává celému královskému dvoru zřetelně najevo, že teď platí jen jeho vůle. Krutost nového krále se velice dotkne několika souložnic z jeho harému. Na protest proti Ašókovu chování zničí jeho oblíbený strom v královské zahradě. Panovník soptí vzteky a přikazuje svým sluhům: „Je mi jedno, která to udělala. Pykat budou všechny!“ Všech 500 svých konkubín nechává bez milosti upálit. Marně se za ně dvořané přimlouvají, král Ašóka nezná lítost a odpuštění.
Cesta k bohatství
Svou říši však spravuje velmi důmyslně. Sám jako král vydává zákony a je také nejvyšším soudcem. Proti jeho slovu není odvolání. K dispozici má rozsáhlý úřednický aparát, který pro něj vybírá daně. Ještě za Ašókova otce představovaly daně dobrovolné dary „za ochranu“, kterou lidem poskytovalo královské vojsko, tedy vlastně jakési výpalné. Ašóka celý systém zdokonaluje. Nyní všichni musí odevzdávat do královské pokladny pravidelné a pevně stanovené poplatky. Největší zdroj královských příjmů přitom představuje daň z obdělané půdy, která se obvykle rovná jedné šestině sklizené úrody. Proto je také královým zájmem, aby obdělávané území bylo co největší. Už za Ašókových předchůdců na trůně pohltilo Magadhské království většinu států v nížině kolem řeky Gangy a stalo se nejmocnější říší celé oblasti. Panovník Ašóka od počátku své vlády v dobývání dalších území Indie jen pokračuje.
Krvavě rudá řeka
Země duní pod těžkými tlapami Ašókových válečných slonů a nikdo se jeho šikům nedokáže postavit na odpor. Zbývá mu ovládnout už jen jižní cíp Indie. V roce 265 př. n. l. dobývá poslední nezávislé indické království Kalingu a počíná si přitom se svou obvyklou krutostí. Obzvláště krvavá je poslední bitva u řeky Daya. Podle dobových zpráv prý byla po boji řeka plná mrtvol a tekla v ní voda rudá od prolité krve. Sám Ašóka přiznává, že „půldruhého sta tisíc lidí bylo odvlečeno, statisíce pobity, mnohokrát více zahynulo později…“
Tváří v tvář tak strašnému krveprolití však Ašóka prodělá duševní krizi. Ostatně něco podobného se přihodilo už jeho dědovi, králi Čandraguptovi (vláda přibližně v letech 340–320/298 begin_of_the_skype_highlighting 340–320/298 end_of_the_skype_highlighting př. n .l.), zakladateli dynastie Maurjů. Závěr života strávil asketickým odříkáním a v modlitbách, protože si vyčítal, že nedokázal zabránit hroznému moru, který kosil jeho lid.
Vyměněný panovník
Také Ašóka se náhle trápí výčitkami svědomí a zásadně mění svou politiku i dosavadní život. Propříště se zříká násilí a od masakru v Kalinze všechny spory řeší jen mírovou cestou. Zanechává dobyvačných válek, začíná se zajímat o potřeby svých poddaných a přijímá zásady Buddhova učení o míru, snášenlivosti a nenásilí. Principy míru a nenásilí dává král dokonce vytesat na kamenné sloupy rozestavěné napříč celou Indií a také na území dnešního Pákistánu, Nepálu či Afghánistánu.
Zároveň Ašóka rozesílá misionáře i do vzdálených oblastí Asie, aby všude hlásali Buddhovo náboženství. Král nyní podporuje umění, vědu a architekturu, jak dodnes dokládají stúpy, chrámové stavby, v nichž byl údajně uchováván Buddhův popel. Buddhismu, novému oficiálnímu státnímu náboženství Magadhské říše, Ašóka podřizuje vydávané královské edikty. Žádá v nich od svých poddaných „laskavost vůči otrokům a sluhům, poslušnost vůči rodičům, štědrost k přátelům, známým a příbuzným a k asketům a bráhmanům, nezabíjení živých tvorů“.
Z ukrutného spravedlivým
V jiných ediktech Ašóka nařizuje hloubení veřejných studní, vysazování ovocných stromořadí podél cest, budování útulků pro pocestné a nemocnic, pěstování léčivých bylin, péči o nemocná zvířata. Sám chce být o všech starostech svých poddaných neustále informován, jak dokládá nápis, který dává vytesat do kamene: „Zařídil jsem, aby v kteroukoliv dobu, i když jím, prodlévám v paláci svých žen, v soukromé komnatě, na procházce, ve voze, v zahradě, mne poslové zpravili o záležitostech lidu a všude vyřídím záležitosti lidu.“ Jindy zase prohlašuje: „Všichni lidé jsou mými dětmi. To, co si přeji pro vlastní děti, si přeji pro všechen lid.“
Není jisté, nakolik myslel Ašóka svá slova upřímně. Ať už to je ale ve skutečnosti jakkoliv, vysluhuje si král za činy v prvních letech své vlády přídomek Čandášóka, tedy Ašóka Ukrutný. Po svém prozření však získává jméno Dharmášóka – Ašóka Spravedlivý.
Návrat ke zbraním
Po Ašókově smrti ovšem mír a prosperita Magadhského království dlouho netrvají. Jeho následovníci jsou znovu nuceni vytáhnout do boje a musí bránit svoji říši. Chybí jim ale Ašókovy schopnosti a jeho mimořádná autorita. Není divu, že tak ztrácejí jedno území za druhým. Posledního krále maurjovské dynastie Brhadrathu zavraždí asi v roce 185 př. n. l. velitel jeho vlastní stráže Pušjamitra, který pak zakládá novou vládnoucí dynastii Šungů. Jeho potomci se udrží u moci ještě celé století, byť kdysi mocná říše nyní zabírá jen střední Indii. V roce 73 př. n. l. přichází definitivní konec. Indický subkontinent se opět rozpadá na mnoho malých státečků, které mezi sebou krutě bojují o moc. Po Ašókově odkazu už není nejmenší památky.
Pokořitel Alexandra Velikého
Zakladatelem Magadhské říše je Ašókův dědeček Čandragupta Maurja. Do dějin se zapisuje především jako panovník, který ze západní Indie vyhání vojenské oddíly slavného dobyvatele Alexandra Makedonského (356–323 př. n. l.). Čandragupta Maurja navíc úspěšně odráží i útok Alexandrova nástupce Seleuka I. Níkátora (kolem r. 358–281 př. n. l.). S pomocí svého obratného rádce a ministra Čánakji (asi 350–283 př. n. l.), autora pojednání o politice, správě státu a ekonomii nazvaném Arthašástra, pak buduje říši, která se rozkládá po celé severoindické nížině.
Princ se vzdává trůnu
Princ Siddhártha z rodu Guatamů, známý jako Buddha (Probuzený), se narodil patrně roku 563 př. n. l. ve vesnici Lumbiní na úpatí Himálaje jako syn krále Šuddhódany a královny Máji, kteří vládli kmenovému sdružení Šákjů. Ve 29 letech se Siddhártha vzdává svého dědického práva na trůn, opouští rodinu a stává se tulákem a hlasatelem nového náboženského učení. To se po jeho smrti v roce 483 př. n. l. začíná šířit po celé Indii. Buddha po sobě, stejně jako Ježíš, nezanechává žádné literární dílo. Po jeho skonu se však jeho žáci scházejí a shromažďují vše, co si z jeho kázání a učení pamatují. Texty, předávané ústním podáním, jsou pak v 1. století př. n. l. na Cejlonu (dnešní Srí Lance) podrobeny závěrečné redakci buddhistických mnichů a zapsány.
