Stůl se skoro až prohýbá pod tou masou masa. Dobře oblečený chlapík se směje na hosty. Cení svoje stříbřitě ocelové zuby. Když žvýká, netradičně cvaká. Kuchyň provoní něco netradičního, orientálního, nezvyklého. „Přátelé, dneska se servíruje specialita z Uzbekistánu.“ Návštěva zatleská… Kdyby jenom znali skutečný původ masa.
Během Studené války roku 1980 zažije Sovětský svaz pár horkých chvilek. Třeba to, že Spojené státy bojkotují olympijské hry v Moskvě a taky, že kazašskou republiku svírá strach z děsivé vlny vražd, která terorizuje zdejší obyvatelé, hlavně pak ženy. A z už tak grandiózního případu mizení lidí se vyklube ještě větší „senzace“. Taková kanibalisticky odporná.
Samotář, který si vodí ženské k jezírku
Nikolaj Džurmongaljev (*1952) rozlepí jedno oko, pak druhé. Vstane v pyžamu a jde si vyčistit zuby. Tenhle rituál se nezdá být ničím výjimečný až na jeden malý detail – Nikolaj nemá vlastní chrup. O svůj přírodní přišel před lety, teď má náhradní z bílé oceli. Drží pevně, ale divně vypadá a cvaká. Říkají mu „Kovový tesák“. Na tuhle patálii si člověk docela rychle zvykne, tím spíš, když Džurmongaljev to s lidmi, se ženskými kor, umí. Elegantně se obléká, dobře mluví, je vždycky oholený. Není to úplný samotář, i když se prochází většinou sám. Má to svůj důvod. Často při tom sbalí nějakou ženu, škoda že za to většinou něco platí. Džurmongaljev má svoje místečko, nejoblíbenější v celém městě Almaty, největším v Kazachstánu. Je to na břehu řeky, kam si je vodí. Jenže z románku se často vyklube noční můra. Džurmongaljev je znásilní a nožem nebo sekyrou rozčtvrtí.
Menu podle etnik
Většině vrahů by to mohlo stačit, ale ne Nikolaji. Části těl si bere domů. Něco si uvaří, něco si schová. Sousedé často klejí, prskají a mlátí hlavou o zeď, když Džurmongaljev co chvíli klepe řízky, smaží, dělá bifteky a provokuje rozmanitými vůněmi. Není totiž moc obvyklé, aby v roce 1980 měl obyčejný Kazach dost masa. „Vítejte přátelé,“ září při nepravidelných setkáních dobře naložený Džurmongaljev. Právě pro známé sem tam přichystá nějakou lahůdku. Třeba tádžickou. „Bude plov,“ směje se. To se většinou dělá z hovězího masa s rýží a mrkví smažené v oleji. Džurmongaljev jenom nahradí hovězí za Tádžičku. Má ve zvyku překvapovat a připravovat etnické speciality podle národností, které zabije. Přátele si libují, mlaskají, nepoznají ani „ň“.
Dvě prostitutky na týden
Postupně jeho vražedná série roste. Cílí výhradně na prostitutky, protože jsou podle něho podstatou všeho zla na světě. Kdo ví, kam by se číslo obětí dostalo, kdyby Džurmongaljev jednou nepozval na hody dva známé – opilce. Náhodou nakouknou do kuchyně, kde vidí uříznutou ženskou hlavu připravenou k vaření. Spadne klec, 15milionový Kazachstán to nemůže pochopit. U výslechu Džurmongaljev nezapírá. Přizná se k 50 až 100 vraždám z let 1979 až 1980. Číslo si nepamatuje, zato se netají, že si vybíral ženy podle toho, jaké mohly mít kvalitní maso! „Za týden jsem mohl spotřebovat tak dvě ženy.“
Svoboda? Nemá nárok
Nikolaj Džurmongaljev je nakonec obviněn z vraždy „jen“ v sedmi případech! Nicméně soud rozhodne, že není zcela zodpovědný za své činy a pošle ho do ústavu pro duševně nemocné do uzbeckého Taškentu. Není pod zámkem moc dlouho, v roce 1989 uteče při převozu do jiného zařízení. Dva roky se pohybuje na svobodě, doufá, že se protluče někde v rozpadajícím se bloku Sovětského svazu. Znovu ho chytí v srpnu 1991. Dodnes sedí v ústavu.
Postrach spoluvězňů
– Nikolaji Džurmongaljevovi sekunduje v na pozici nejhorší kazašských vrahů Oleg Murajenko (1971–2001).
– Jedno mají společného: jsou odsouzení ze stejného množství vražd, a sice sedmi.
– Murajenko mezi březnem a listopadem 2000 zabije šest žen, sedmou obětí je jeho spoluvězeň. Právě šikana ve věznici platí za Murajenkovu specialitu, zmlátí desítky spoluvězňů.
– Murajenkovým trestem za vraždy je trest smrti. Popravčí četa ho zastřelí v červnu 2001.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.