Konec protikladu ducha a hmoty

Pokud by se potvrdila hypotéza o plazmě, dala by se také dokázat existence druhého, supertekutého tělesného systému, což by radikálně změnilo náš hmotný život, prakticky každé povolání. Pralátku máme na dosah a pradávný alchymický sen o proměně hmoty se zřejmě brzy naplní. Člověku bude v tomto případě dovoleno, aby si hrál na Stvořitele.

Avšak ovlivňování ze strany našeho plazmatického těla představuje postup­ný proces, jemuž bude stát v cestě mnoho překážek, které stojí za to překonat. Otázkou samozřejmě je, zda je lidstvo na toto přehodnocení všech hodnot dostatečně zralé. Domnívám se, že dosud nikoli, a to je také důvod, proč si plazma ještě musí nějaký čas na objevení počkat. Spíše bude v základních ry­sech odhalována jednotlivci, kteří budou – podle aktuálního duchovního vývoje epochy – označováni za zplozence pekla, ponižováni a vystavováni posměchu. To ostatně jasně ukazuje dosavadní historie plazmatického výzkumu a naše pohrdání starými tradicemi. Všechno, co má něco společného s plazmou, je tabuizováno. Jako by nám nějaká smrtelná úzkost bránila uvědomit si pralátku. Asi je tato hrůza oprávněná. Odhrnul by se totiž neviditelný závěs a my bychom naprosto nechráněni stanuli před svým jemnohmotným zrcadlovým obrazem. Žádný člověk nesnese, má-li neustále v zrcadle sledovat veškeré svoje pohyby nebo pořád jako ozvěnu poslouchat svoje řeči. Nikdo by nechtěl putovat světem v doprovodu věčně se opičícího stínu. Takové vytažení dimenzionální opony by zahájilo divadelní hru, v níž bychom byli současně diváky i herci. Bylo by to si­multánní představení na úrovni utvořené z mnohem jemnější látky, než je naše. Náš malý individuální svět by sám sebe viděl, jak je zahalený do něčeho, co je on sám, a přece není – do svého subtilního stínu, jenž ho ovládá. Potom by začal strašidelný tanec, přičemž bychom sami hráli strašidla a zároveň se jich báli. Jakožto bytosti se dvěma těly bychom proti své vůli vytvořili duální vědomí, což bude snad možné, až se přeorientujeme na něco většího, než jsou tato obě těla: na naše třetí „tělo”, čistého ducha.

Avšak tyto myšlenky by nás zavedly příliš daleko – první praktický krok v plazmatické dimenzi bude méně senzační a další budou vším jiným než ohrožením naší narcistické hmotné existence. Ale jakmile se vydáme na cestu do plazmy, nebude z ní návratu: věda se stane dimenzionální vědou, psychologie dimenzionální psychologií a fyzika dimenzionální fyzikou.

Plazma není živel jako voda, oheň, země nebo vzduch, je jejich shrnutím. Plazma je nesmírně rozporuplná přírodní konstanta, je to naše duše, je jemnohmotná a současně představuje dimenzi smrti, našim smyslům se jeví jako ne­uchopitelná, naší logice paradoxní a vědcům naprosto chaotická. Zatímco staré tradice tento potrojný vztah (jednota duše, smrti a pralátky) důvěrně znaly, novodobým plazmatíckým vědcům zcela uniká. Kdo je však obeznámen s ději­nami plazmatického výzkumu, toho tato provázanost určitě neznepokojuje.

Duch a duše – zmatení pojmů

Již jsem naznačil, že obrovským problémem našeho tématu je téma samotné. Plazma zřejmě vyplňuje jakýsi prostor mezi hmotou a čistým duchem. Tato prostřední dimenze je pro nás kamenem úrazu, poněvadž protiklad ducha a hmoty, z něhož vycházíme, zdánlivě vylučuje bytí onoho polohmotného světa. Veškeré naše západní filozofie, jakkoli důmyslné, jsou zřejmě tak silně přesvěd­čené o existenci protikladu ducha a hmoty, že se nemohou otevřít trojdimenzionálnímu světu.

Ačkoli je tento protiklad natolik absurdní, že by měl každého přimět k vy­budování mostu mezi duchem a hmotou, v moderní době se o to nikdo ani nepokusil. Vězíme tedy v tomto rozporu, navzdory obecné obeznámenosti s trojicí ducha, duše a těla. Ač v ní duše představuje spojovací dimenzi, pod tlakem dualismu bývá neustále přiřazována k duchu. Duch a duše jsou proto v naší kultuře ztotožňovány, respektive zaměňovány. Duše je pro nás natolik jemná, že ji považujeme za ducha, a duchu zase připisujeme vlastnosti duše. Většinou bývá spojován s myšlením, třebaže myšlení je čistě duševní proces. Ta­kové zmatení pojmů zavinilo nesmírné škody.

Znovu opakuji: Myšlení a cítění jsou projevy duševna.

Jasné starověké rozdělení na základě modelu tří světů vzalo v tomto zmatku za své. V podstatě má onen chaos na svědomí zakrnělost psychologie. Tato věda neproniká do hloubky, nepoznává energetickou kvalitu duše, o níž se zmiňují staré tradice. Duševno bylo omezeno na chování a mozkové funkce, přičemž fyzika se k němu nedokázala přiblížit. Proto nadlouho uvázla v nejbanálnějším materialismu. Fyzika nemůže proniknout k psychickému, respektive energetic­kému – navzdory prohlášením kvantových fyziků o vtažení vědomí do výzkumu. Fyzika se zkrátka musí začít zajímat o sousední oblast, o energetické duševno. Musí si uvědomit, že její subatomární svět se blíží naší duši a že duše může ovliv­ňovat kvantové pole nejenom zvenčí, nýbrž i zevnitř, protože je mu tak blízko. Když fyzika pátrá po kořenech hmoty, pátrá po duši, ale dosud to neví.

Jako by bylo převzato ono kategorické starozákonní rozdělení Bůh zde, člo­věk tam. Jinak mnohé nasvědčuje tomu, že raně křesťanské, gnostické a herme­tické proudy velice dobře věděly o zprostředkující dimenzi – plazmě. Očividné ale potíže s jejím uznáním vedly k tomu, že byla zavržena a vykázána do ďáblo­vy říše. Tím byl ještě více upevněn protiklad ducha a hmoty.

Duše není duch, nýbrž cosi jako vzduch a vítr, nesmírně lehká látka – ener­gie, plazma, prvotní hmota. Duše je jemnohmotná! Tato domněnka je šokující, ale s pomocí moderního pojmu energie se dá snáze akceptovat. Energie je hmo­ta, hmota je energie; to dnes víme, i když si to nedokážeme představit.

Pokud je duše energie, je také v zárodku čímsi hmotným. To však vyvolává ožehavou otázku: Je duše totožná s plazmou? Řečtí filozofové vycházeli z toho, že pralátka je zároveň duší a hmotou. Může se prý zhustit do hmoty nebo duše, existuje ve dvou stupních hustoty. Duše je méně hustá než hmota, a tudíž může hmotu ovlivňovat.

Tento pradávný poznatek vysvětluje tajuplnou příbuznost duševní a hmot­né úrovně. Abychom jej znovu objevili, potřebujeme zbrusu novou vědu, která sladí duševní zákony s hmotnými. Hmotná úroveň se potom ukáže jako zrca­dlový obraz duševních pochodů a pocitů.

Opakuji: duševně energetická dimenze plazmy je kolébkou hmotného světa i duše. Fyzika a psychologie naleznou svoje určení teprve příklonem k ní. A my, lidé, jakožto psycho-hmotné bytosti, budeme sebou samými, až se poznáme jako „trojdimenzionální” bytosti. Poznání plynulých přechodů mezi třemi dimenzemi a těly umožní vytvořit harmonický obraz světa. Fyzika se může stát dokonalou vědou a zahájit nový výzkum toho, co se odehrává mezi duší a hmotou, duší a duchem a jak jedno formuje druhé. Fyzika budoucnosti bude úplně jiná než dnešní. Stejně tak psychologie, která si uvědomí jemnohmotnou povahu předmětu svého zkoumání a tak povýší na psychofyziku a opravdovou psychosomatiku a psychologii ducha, takže bude rovněž zkoumat hraniční ob­lasti mezi hmotnou a duchovní dimenzí.

Zrušení starého vědění o plazmě

Nemůžeme přeskakovat z hmotné sféry do duchovní, jak by to chtělo křesťan­ské myšlení. Je třeba přejít most – staří Germáni ho nazývali Gnipellir – vedoucí do plazmy a tam použít další most – Bifrost – který nás zavede do říše ducha. Tyto mosty dnešní vědě chybí. Potíž křesťansko-západního životního stylu spočívá v dualismu ducha a hmoty, které stojí proti sobě jako dva cizí světy. Z toho vyplývá veškerá rozpolcenost západní duše. Téměř dvě tisíciletí byly potírány původní nauky o zprostředkující dimenzi. Na tom byla založena věda, která z tohoto dualismu učinila nezpochybnitelný základní předpoklad, dogma. Leitmotiv starých kultur, nátura non /arit saltus, příroda nedělá žádné skoky (z ducha do hmoty), byl opuštěn v judaismu a náboženstvích, která z něj vzešla. Na nejvyšší místo byl dosazen Bůh, nepřístupný, nepřátelský, panovačný. Matka světa, vyživující a plodný plazmatický oceán, vzala zasvé.

Vzniklo patriarchální náboženství, království hněvu. Tento hněv poškodil Zemi. Poněvadž duch zůstal nepřístupný, zkoumal člověk výhradně hmotnou dimenzi. To samozřejmě brzdilo vývoj vědy o energii, neboť kořeny hmotného světa, plazmatická dimenze, byly tabuizovány zniterněným dualismem. Počá­tek a základ hmoty byl hledán výlučně ve hmotě. Největší tabu vědy je tedy odjakživa plazmatická dimenze – navzdory všem výpravám do subatomárního světa.

Moderní věda se sice pokusila navázat na vědeckou tradici Řeků o třech vzá­jemně provázaných světech, avšak posléze zvítězil dualistický obraz světa pře­vzatý z orientálních náboženství. S konečným vítězstvím křesťanství byl most mezi duchem a hmotou stržen a druhá dimenze upadla v nemilost. Všechno, co o ní Řekové napsali, bylo zavrženo. Týkalo se to zejména následujících objevů:

1/  atomistická teorie – teorie o vzniku hmotného světa z atomů, totiž o druhé dimenzi

2/  teorie o polohmotnosti duše

3/  poznání jednoty fýzis a psýché

4/ teorie o zprostředkující dimenzi mezi duchem a hmotou

Nyní byl člověk omezen na hmotu, kauzalitu, prostor a čas. Cesta ke kořenům přírody byla zatarasena. Měli bychom se znovu zaměřit na níže uvedené základ­ní principy řecké a předkřesťanské vědy:

•    Existuje kontinuum tří světů nebo stavů.

•    Člověka a přírodu je třeba zkoumat současně, neboť mají stejnou přiroze­nost; mikrokosmos,

mezokosmos a makrokosmos jsou analogické.

•    Věda je dimenzionální věda.

Avšak podzemní věda, ač církví pronásledovaná, existovala na Západě i nadále: alchymie, hermetismus, magie, gnosticismus, experimentální bádání. Tyto tajné, na Řeky a místní předkřesťanské tradice navazující vědní disciplíny pře­žívaly v judaismu jako kabala, v islámu jako súfismus a v křesťanství jako tajná nauka.

Výše uvedené ukázky čínské a indické plazmatické tradice představují jen nepatrnou část toho, co bylo známo velkým kulturám starověku. Nezbývá než douřat, že po prozkoumání všech tradičních kultur se podaří zrekonstruovat veškeré vědění o plazmatických řenoménech a naší sousední dimenzi.

Trojdílný kosmos

Ó ty, jenž máš nebe jako hlavu, éter jako tělo a zemi jako nohy… Mead, 1964, sv. 1, str. 58

Idea kosmu složeného ze tří světů je stará jako lidstvo samo. Žádná kultura se nevyvíjela bez znalosti tohoto základního principu. (Jedinou výjimkou je současná západní kultura! Stejně jako křesťanství vychází ze dvou světů, nebe a země, nebo jako klasická fyzika z jednoho hmotného vesmíru.) Analogicky ke třem dimenzím má každý tvor tři těla. Každému tělu je přiřazena příslušná dimenze. Každé tělo tedy žije ve vlastní dimenzi.

Model kabaly

Kabala rozlišuje tři světy, tělesný neboli hmotný, nefeš, což je synonymum naší plazmy, a ruach, duchovní princip. Avšak počátkem těchto tří světů je cosi veli­ce obtížně určitelného, nešema, nejvyšší tvůrčí princip. Neřeš neboli plazma ob­sahuje, stejné jako v jiných tradicích, dvě části. Spodní je zodpovědná za vývoj hmoty a fyzického těla, horní za duši. Po smrti vystupuje neřeš z těla v podobě jakéhosi přízraku, společně s ruachem. Později dochází ke druhé smrti, když se ruach oddělí od neřeše. Toto je pověstná druhá smrt, smrt plazmy.

•    tělo

•    neřeš – plazma

•    ruach – duch

•    nešema – tvůrčí princip

Platonův model

Podle Platona se skládáme z těla, éterického světa (plazmy) a ideového světa. Ten je totožný s naším čistým duchem. Zde vznikají ideje, které na éterické úrovni formují plazmatické modely, jež se potom na hmotné úrovni zhušťují do pevných forem. Toto jsou tři stupně evoluce podle Platona, přičemž i on zná trojdílný kosmos.

•    smyslový svět – hmota

•    éterický svět – plazma

•    ideový svět – duch

Na závěr uvádím přehled trojdílného kosmu v různých tradicích:

Holger Kalweit – Plazma /Pátrání po látce z níž je utkána duše