Co mají společného loni zesnulý venezuelský vůdce Chávez, maďarský premiér Orbán či ruský prezident Putin? Západní politici a média je nenávidí, ale vlastní občané jim fandí…
Ačkoli jsou každý z trochu jiného politického těsta, Chávezovi, Orbánovi i Putinovi se proti sobě podařilo sešikovat mainstreamová média i většinu západních politiků bez ohledu na politické barvy. Všem třem se v lepším případě dostává označení jako „populista“, „diktátor“ či přívlastků „kontroverzní“, „nebezpečný“ a „autokratický“, v horším novináři sahají rovnou po slovech „zločinec“, „šílenec“ nebo „agresor“.
Opravdu se tak moc liší od britských, německých či amerických politiků, kteří jsou soustavně popisováni coby lídři svobodného světa, nebo třeba těch českých? Ponechme nyní stranou ideologii, která už při popisu dnešní politiky dávno ztratila smysl, a místo toho se zkusme zaměřit na některé klíčové body agendy těchto „otloukánků“.
Populista Chávez. Dlouholetý venezuelský lídr, jehož život před rokem ukončila rakovina, krátce po své inauguraci v roce 1999 vyhlásil referendum, které mu umožnilo navrhnout novou ústavu. Listina, jež se v podobě útlé modré knížky stala bestsellerem, například propůjčuje venezuelskému lidu právo přímo odvolat prezidenta republiky, zaručuje zdravotní péči zdarma i to, že nejchudší ženy v domácnosti jsou placeny jako dělnice, a hlavně – zakazuje privatizaci venezuelského nerostného bohatství a ropy do rukou korporací s tím, že je třeba zisky rozdělit především mezi Venezuelany. Ze znárodněných výnosů za ropu tak byly vybudovány například dotované supermarkety v chudinských čtvrtích.
To zapříčinilo několik pokusů o puč, které vyvrcholily v roce 2002, kdy byl ze zahraničí placenou opozicí – pod hlavičkou Koordinačního výboru za svobodu a demokracii – prezident unesen z paláce Miraflores. Caracasané však ztropili takový povyk, že byl Hugo Chávez do úřadu urychleně vrácen a organizátoři museli prchnout do Miami. V roce 2009 pak Chávez společně s Bolívií, Argentinou a Brazílií založil rozvojovou Banku jihu, jejímž cílem je bezúročnými půjčkami nahradit Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, které lichvářskými úvěry desetiletí likvidovaly nejen Jižní Ameriku. Nyní čelí pokusům o svržení za podpory USA Chávezův blízký spolupracovník a zvolený nástupce Nicolas Maduro.
Nepřítel Orbán. Navzdory neobvykle silné kampani v evropských médiích, kde je maďarský premiér Viktor Orbán vykreslován jako despota a černá ovce Evropy, v dubnu téměř 45 % hlasů obhájil ústavní většinu z roku 2010. Maďarům zdaněním energetických gigantů zlevnil elektřinu a plyn, snížil i daně malým podnikům, odvrátil bankrot a předčasně splatil „pomoc“ od Mezinárodního měnového fondu tím, že speciálně zdanil zahraniční banky či telekomunikační firmy. Tím tuto nechvalně proslulou instituci z Maďarska prostě vyobcoval. Snížil také nezaměstnanost, ekonomiku nastartoval větší orientací na Čínu a Rusko, do čela centrální banky, patřící bankovnímu kartelu, instaloval za hlasitých protestů EU své lidi a Maďaři rovněž vykázali ze země firmu Monsanto s jejími geneticky modifikovanými lahůdkami.
Agresor Putin. Ruský prezident je nejsilnějším zástupcem opozice vůči nadvládě skupin, jež si uzurpovaly moc v USA a EU. Proto také čelí nejsilnějšímu tlaku a permanentní mediální kampani. Nový „Hitler“, kromě toho, že nechce americké vojenské základny na svých hranicích, Rusko nehodlá přenechat bankovnímu kartelu a spolu s Čínou pracuje na změně finančního systému, donutil neziskovky financované ze Západu, například arciglobalistou Sorosem, aby se registrovaly jako „cizí agenti“, zakázal geneticky modifikovanépotraviny, v celém Rusku zavřel herny a potřel hazard (jehož špičky se přesunuly třeba do Prahy), vrcholným úředníkům znemožnil vlastnit účty v cizině nebo se snaží zestátnit surovinové zdroje. A tak by se dalo pokračovat…
Všichni tři politici, kteří se úspěšně pokusili vytrhnout své národy z dluhového otroctví a vazalství – a jejichž obyvatelé to pochopili a ve volbách opakovaně ocenili – mají společné i to, že se pro své záměry nezdráhají z pozice větších či menších autokratů použít stejně tvrdé metody, jako používají jejich protivníci, schovaní za formálně demokratickými institucemi a nainstalovanými loutkami. A právě jejich neposlušnost je jejich největším proviněním. Jak jinak by mohl být stejnými loutkáři a jim oddanými mainstreamovými médii podporován takový Paul Kagame, rwandský diktátor, který údajně před 20 lety ukončil genocidu ve své zemi a zadělal na její ekonomické úspěchy? (Viz náš článek USA a genocida ve Rwandě.) Právě on přitom vraždění pomohl rozpoutat a dnes v zájmu svých amerických sponzorů v tichosti pokračuje v bezprecedentní genocidě v sousedním Kongu, bohatém na diamanty a coltan.
Milan Vidlák
http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4125-komentar-mesice-padouch-nebo-hrdina
