Lesnatou krajinou se horko těžko prokousává dlouhá kolona plně naložených mul, střežená houfem po zuby ozbrojených zbrojnošů, kteří nervózně pozorují krajinu. Uprostřed jede na drahém koni bohatě oblečený muž a hlasitě pobízí ostatní ke spěchu.
Původně obchodní výprava franckého kupce Sáma (?–658 nebo 659) se ale nečekaně mění – zpáteční cesta už se nekoná. Sámo se stane zakladatelem prvního slovanského státního útvaru na našem území, Sámovy říše.
Pár odstavců v kapitole
„Ve čtyřicátém roce panování Chlotharova shromáždil muž jménem Sámo, původem Frank z kraje senonského, větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům a proti jejich králi – kaganovi,“ popisuje jeho cestu Fredegarova kronika, která byla sepsána v sedmém století v některém z burgundských klášterů. Je nejstarším věrohodným zdrojem informací o Slovanech na území střední Evropy, přestože se jedná pouze o pár odstavců ve 48. kapitole.
Přijel si do Čech pro otroky?
To však je zoufale málo informací. Můžeme usuzovat, že se Sámo vydává na cestu někdy v roce 623 až 624, protože Chlothar, zmiňovaný v kronice, je francký král Chlothar II. (584–629), který se stane panovníkem už krátce po narození. Dnes už se nedá říct, s čím Sámo obchodoval, že se mu vyplatilo putovat stovky kilometrů nepřátelskou krajinou plnou hlubokých lesů. Je docela možné, že Sámo a jeho kolegové byli otrokáři. Vždyť ještě židovský arabsky mluvící kupec z Andalusie Ibráhím ibn Jákúb al-Isráíli, který v letech 965 až 966 procestoval střední Evropu a od kterého pochází nejstarší známý popis Prahy, ve svém pojednání píše: „Město Frága je vystaveno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přicházejí sem z města Krakova Rusové a Slované se zbožím. A ti z krajin Turků, moslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobovanější v potravinách.“
Pomohl Slovanům porazit Avary
Ať však bylo předmětem Sámova obchodu cokoli, doráží k Slovanům právě v době, kdy vypuklo povstání proti Avarům. Tito kočovníci, pocházející ze střední Asie, ovládají celou Karpatskou kotlinu i zdejší slovanské obyvatelstvo. A navíc ještě podnikají loupeživé nájezdy i na území dnešní jižní Moravy. Když Avaři v roce 626 utrpí katastrofální porážku u Konstantinopole, Slované využívají příležitosti a povstávají proti značně oslabeným Avarům. Za této situace se Sámo a jeho skupina přidávají na stranu Slovanů. Kupec ve vítězném boji prokazuje takovou statečnost a velitelské schopnosti, že si ho vděční Slované zvolí za krále. To ostatně potvrzuje i Fredegardova kronika: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům (kronika označuje Avary jako Huny – pozn. red.), kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále.“
Germán, Kelt nebo Říman?
Koho si ale Slované zvolili za krále? Dodnes se vedou spory, odkud se vlastně jméno Sámo vzalo. V minulosti se někteří badatelé domnívali, že Sámo je zkratkou slovanského jména Samoslav. Stejně tak ovšem nemůžeme vyloučit, že jméno Sámo je odvozeno od židovského jména Samuel nebo je keltské původu. Ostatně kraj senonský, odkud má podle kroniky Sámo pocházet, mohl odpovídat okolí francouzského města Sens, které bylo v dobách Julia Caesara (100–44 př. n. l.) střediskem keltského kmene Senonů. Podle druhého vysvětlení se jednalo o dnešní belgický kraj Soignes. V kronice se sice o něm píše, že byl původem Frank (latinsky „natione Francos“), tedy Germán, ale tímto výrazem se v 7. století označovala většina obyvatel mnohonárodnostní Francké říše. Mohl být stejně dobře Frank jako pořímštělý Kelt nebo Galoříman. Jisté však je, že byl poddaným franckého krále Dagoberta I. (asi 603–639).
Velmoc s nejasnými hranicemi
Sámova říše není centralizovaná – je to nadkmenový svaz, který zastřešuje svou osobou právě Sámo. Vazby s jednotlivými kmeny posiluje i promyšlenou sňatkovou politikou. Jak píše Fredegard, Sámo pojme po svém zvolení králem za manželky rovný tucet slovanských žen. Každá přitom mohla reprezentovat jiný kmen. Jeho říše se rozkládá na území dnešní České republiky, východu Německa, západního Slovenska, západního Maďarska, jihozápadu Polska, východu Rakouska a na jihu sahá až na sever Slovinska. Jak píše český historik a politik František Palacký (1798–1876), rozkládá se od řeky Sprévy až ke štýrským Alpám a od Tater až po řeku Mohan. Neznáme ani její hlavní město, uvádí se, že se mohlo nacházet v oblasti dnešních Mikulčic a okolí v úrodných nížinách řeky Moravy. Neznáme ani další pevnosti, s výjimkou hradiště Wogastisburg. A ani u něj nevíme, kde se přesně nacházel, historici po něm stále pátrají. Podle některých teorií by jím mohla být Bratislava nebo Znojmo. Dnešní čeští historici ho však hledají v okolí Kadaně v Ústeckém kraji. Právě u Wogastisburgu se Sámo utká v bitvě, kterou se zapíše do dějin.
Vraždy jako záminka pro vpád
Na západě sousedí Sámova Říše s Franky, jejichž král Dagobert I. s nelibostí hledí na silného souseda a zatouží si Slovany podrobit. V roce 631, dva roky poté, co nastoupil po smrti svého otce Chlothara II. na francký trůn, využívá Dagobert incidentu, při kterém byli někde na území Sámovy říše přepadeni a zavražděni franští kupci. Diplomatickou roztržku ještě prohloubí Dagobertův vyslanec Sicharius zpupným vystupováním, když naráží na pohanství Slovanů a odmítá Sámovu nabídku ke smíru: „Není možné, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy!“
Francký král si vyláme zuby
Sámův pohár trpělivost přetéká a podle Fredegarda rázně odpovídá: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, tu když vy ustavičně proti nám jednáte, nám je dovoleno trhat vás svými zuby.“ Nato vypukne otevřená válka! Dagobertova francká armáda pochoduje do nitra slovanské říše, aby se pod hradištěm Wogastisburg utkala se slovanskou armádou. Tři dny se Frankové marně snaží o jeho dobytí. Nakonec jsou poraženi. Dagobertovi nezbývá než jednat se slovanským panovníkem o míru. Dokonce mu na důkaz přátelství nabídne svou dceru. Sámo se však nenechá odbýt a ještě dalších pět let podniká nájezdy na francká území.
Říše nepřežila svého krále
Po vítězství u Wogastisburgu vládne Sámo ještě bezmála dalších 30 let. S jeho smrtí se říše rozpadá. K tomu ostatně nejspíš přispěje to, že Sámo se svými slovanskými manželkami zplodí údajně 22 synů a 15 dcer. Jednotlivé kmeny si po jeho smrti jdou vlastní cestou a vládnou jim Sámovi následníci. Spekuluje se například o příbuznosti Sáma s rodem Mojmírovců, kteří o 174 let později vybudují v oblasti údajného centra Sámovy říše vlastní Velkomoravskou říši. Podle některých fantastičtějších teorií byl dokonce Sámo a Přemysl Oráč, bájný zakladatel rodu Přemyslovců, jedna a tatáž osoba. Někdo spekuluje i o tom, že Sámo byl otcem legendárního Kroka a dědečkem kněžny Libuše. Co se skutečně dělo na našem území od druhé poloviny 7. až do 9. století, o tom historické prameny mlčí. Pravdu se už asi nikdy nedozvíme.
Pavel Škopek
Praotec Čech v zemi zaslíbené
• Příběh o praotci Čechovi a o příchodu jeho lidí do naší země líčí i spisovatel Alois Jirásek (1851–1930) ve Starých pověstech českých. Popisuje v nich události z české historie založené na lidové slovesnosti a některých historických faktech.
• Jirásek vypráví, jak v Charvátské zemi (klade ji na sever od Tater do povodí Visly), kde žil vojvoda Čech a jeho bratr Lech, vypukly krvavé boje, a proto se oba bratři rozhodli, že opustí rodnou zemi a půjdou hledat nový domov.
• Čech s Lechem sebrali všechen svůj lid a vydali se na západ. Po dlouhém putování zastavili unavení u hory Říp, kde si odpočinuli. Hned z rána vystoupil Čech na horu, odkud viděl úrodnou krajinu. Nadšený pak sešel k lidu a zvěstoval, co viděl: „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající.“
• Lid nazval novou vlast jeho jménem. Rozdělili si mezi sebe půdu a začali ji obdělávat. Poté, co praotec Čech po 30 letech zemřel, spálili jeho tělo s potravou i zbrojí a popel uložili do popelnice, kterou pohřbili.
