Někomu se Dalimilova kronika může jevit jako zastaralá a nudná kniha, již musíme znát jen proto, že byla jako první svého žánru napsána v českém jazyce. Jenomže realita je jiná. Na díle je toho zajímavého dost! Spis totiž svým názvem odkazuje k falešnému autorovi, o němž naprosto nic nevíme, a jsme tudíž nuceni si položit poměrně úsměvnou otázku: Kdo vlastně napsal Dalimilovu kroniku?
Pokud se domníváte, že o této knize nevíte zhola nic, nejspíš jste na omylu. Příběhy, které zpracovává „Dalimil“, jsou totiž v 19. století také jednou z inspirací českému spisovateli Aloisi Jiráskovi (1851–1930) při tvorbě jeho Starých pověstí českých. A kdo z nás neslyšel alespoň o nich? I v Dalimilově kronice se tak setkáte například s příběhy o praotci Čechovi, Libuši, či dívčí válce, a na rozdíl od Jiráska jsou dokonce veršované! Je tu však jeden háček. Samotný autor díla totiž v předmluvě píše: „… věř, že dá mnoho práce napsati takovou kroniku, neboť musím z rozličných sestavit jednu. Nevím totiž o žádné kronice úplné.“ Očividně tak netuší, že i jeho kniha bude v budoucnu také postrádat komplexnost – mnoha lidem totiž nedá spát jméno jejího autora! Ačkoliv z pozdějších odborných studií vzejde hned několik „nesporně pravých Dalimilů“, pravda zůstává nepoznána. Je snad pátrání naprosto beznadějné?
Osudného omylu, který navždy přisoudí slavné kronice jméno „Dalimilova“, se v 17. století dopouští český dějepisec a spisovatel Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629–1680). Ten totiž autora kroniky ztotožní s jistým Dalimilem Meziříčským, kanovníkem boleslavského kostela, který však není historicky doloženou postavou. Proč má Pešina dojem, že jedná správně? Vychází prý z pramenů jiné české veleslavné postavy – Václava Hájka z Libočan (†1553). Ten se o Dalimilovi zmiňuje ve svém nejslavnějším díle Kronika česká jako o jednom z pramenů své práce. Pozdější badatelé se jména mylně chytnou a chyba je na světě. Prvním, kdo na omyl upozorní, je vydavatel kroniky, kněz a spisovatel František Faustin Procházka (1749–1809). K průkopnickému prohlášení o autorství spisu se následně přidávají i české kapacity jako Josef Dobrovský (1753–1829) či František Palacký (1798–1876). Každý má však přitom v hlavě o pisateli naprosto jinou představu. Existují nějaká vodítka, která mohou Dalimilovu identitu přiblížit?
Postarší, vzdělaný Pražan?
Jak uvádí historik Petr Čornej (*1951), autor kroniky na sebe mnoho věcí prozrazuje už svým dílem: „Uměl výborně latinsky, dobře znal Bibli, měl slušné povědomí o střední Evropě, zato její západní část asi nikdy nenavštívil. Převážnou část života strávil v Čechách, pobýval i v Praze, kde nejspíš jeho dílo vzniklo, a psal ve zralém věku.“ Navzdory původní domněnce Josefa Dobrovského, že šlo o panoše či jakéhosi námezdního spisovatele, byla realita pravděpodobně jiná. Jak záhy upozorňuje i Palacký, „Dalimilovi“ nejspíš koluje v žilách modrá krev! Jak jinak vysvětlit, že má takový rozhled a navíc v textu projevuje nebývalý zájem o několik šlechtických rodů? Často se totiž zmiňuje o rodech Ronovců (např. páni z Dubé či Lichtenburkové) a Markvarticů (např. Lemberkové, či Valdštejnové). Mohl být sám jejich členem? I když se tipy na pravou identitu kronikáře pohybují zejména v této obecné rovině, u některých badatelů muž dostává konkrétní tvář!
Kdo je favoritem?
Pokud by měl „Dalimil“ získat nové jméno, jaké by to bylo? Někteří historici mají jasno! Údajně by divokou kartu obdržel Vilém Zajíc z Valdeka (1289–1319), český šlechtic z rodu Buziců. V kronice se totiž objevují časté výpady proti Němcům a silné vlastenecké smýšlení, a právě Valdek má být znám svými protiněmeckými postoji. Dalším možným Dalimilem je údajně johanitský kněz Jindřich z Varnsdorfu (1265 až 1346/1347) tedy alespoň podle historika Tomáše Edela (*1951). Šlo tedy o duchovního? Jenomže jak upozorňuje Petr Čornej: „V takovém případě by sotva psal s potěšením o odvážných českých bojovnících, kteří prolévali českou krev, či dával průchod zuřivé nenávisti vůči cizincům.“ Kde je tedy pravda?
Michaela Vondrušková
