Není pochyb, že se Evropská unie čelí systémové krizi, možná i strukturální, institucionální a ústavní. Otázkou pak zůstává, zda by se tato krize měla řešit federací členských zemí EU, což je představa, jež byla u zrodu evropské integrace v padesátých letech 20. století, nebo na základě konceptu unie jako „Evropy vlastí“, v níž by jádrem integračního procesu byla mezivládní spolupráce suverénních států!
Toto dilema je evidentně značně aktuální. Na otázku v průzkumu ČESKÉ POZICE, zda by problémy Evropské unie vyřešila její federalizace například podle vzoru USA, totiž odpověděl nejen rekordní počet vrcholných manažerů, ale jejich odpovědi byly i zatím nejobsáhlejší. Nejvíc jich bylo záporných – 54,6 procenta.
Odpovídalo 154 vrcholných manažerů firem.
Mezi nimi i následujících pět:
„Je to utopie. Jde o natolik různorodé malé evropské státy a jejich různé jazyky, historie a zvyky, že taková federalizace Evropské unie není reálná.“
„Dokud se většina obyvatel Evropy nebude cítit v prvé řadě Evropany a pak teprve například Čechy či Němci a dokud se nenarodí muži, kteří budou připravení za její svobodu bojovat se zbraní v ruce a také umírat, nemohou Spojené státy evropské fungovat jako federace. Má-li se Evropa někdy takového stavu dočkat, musí k němu dospět evolučním vývojem zdola, nikoli rozhodnutími v Bruselu.“
„Federalizace EU podle vzoru USA je neuskutečnitelná. I kdyby mohl vzniknout organizační model vedoucí k překonání současných potíží, členské země EU by s tím měly mnohem větší problémy než třeba s přijetím jednotné měny či Lisabonské smlouvy.
Unie amerických států vznikala ve zcela jiných podmínkách, než jsou v Evropě. Jednotlivé státy nedělila historie, kultura ani jazyky. Nemohly mít pocit, že o něco přicházejí, naopak že spolu vytvářejí něco velkého. Představa, že by evropské země dnes také mohly mít pocit, že federalizací vytvoří něco velkého a že takovým spojením o nic nepřicházejí, je absurdní.“
Státní uspořádání USA je pro evropské státy založené na národním principu bohužel nepoužitelné
„Státní uspořádání USA je pro evropské státy založené na národním principu bohužel nepoužitelné. Nepoužitelnosti federalizace lze spatřit například na rozpadu Československa. Odstředivé tendence vidíme i v Belgii, severní Itálii nebo ve Velké Británii.
Větší státní celek má sice nezpochybnitelnou ekonomickou výhodu, ale nacionalismus ve formě státní svrchovanosti považují evropské národy za vyšší hodnotu než ekonomickou prosperitu. Zajišťuje však tuto státní svrchovanost pochybným ,elitám‘, které u zaostalých a nevzdělaných evropských národů nacionalismus pěstují.“
„Bylo by to nesmírně nákladné. A se stejným výsledkem, jako je teď.“
V těchto pěti kladných odpovědích zaznívají opačné názory:
„Rozhodně by to pomohlo. Takhle spěje EU do záhuby.“
„Bylo by to nejlepší řešení.“
„Hlavní problém, že nejdřív jsem Evropan a až poté například Francouz, však vyřešen nebude.“
„Měla, ale asi se to nikdy nestane. Nicméně jediným řešením například problému eura je fiskální unie. Všichni od začátku věděli, že se společná měna rovná společné finanční politice, ale nikdo o tom raději z národně-politických důvodů nemluvil.
V budoucnu očekávám určitý útlum, redukci aktivit, možná i členských zemí eurozóny. Zvážit by se měl i návrat ,ke kořenům‘ – k Evropskému hospodářskému společenství (EHS). Jedna věc je jistá: jedině spojená Evropa zaručuje rozumnou budoucnost.“
Nadnárodní instituce EU by mohly v zájmu celku lépe koordinovat činnosti jednotlivých států, dohlížet na jejich aktivity a spolupodílet se na jejich strategii dalšího vývoje
„Toto uspořádání by unii pomohlo, a jak vyplývá z nedávných informací, začínají zástupci členských států EU o federalizaci uvažovat. Nadnárodní instituce EU by mohly v zájmu celku lépe koordinovat činnosti jednotlivých států, dohlížet na jejich aktivity a spolupodílet se na jejich strategii dalšího vývoje, zejména v oblasti fiskální politiky. Hlavním úkolem by mělo být zamezit aktivitám a rozhodnutím, jež by – na základě zkušeností z minulosti – mohly vést k negativnímu vývoji.
Samozřejmě, že by jednotlivé členské státy EU musely ,odevzdat‘ část svých rozhodovacích kompetencí unii. Na země se zdravou strukturou a s dlouhodobě zodpovědnou fiskální politikou, jako je Česká republika, by však toto rozhodnutí mělo pouze marginální dopad. Tolik obávanou ,transferovou unii‘ nepovažuji za zásadní problém.
Vždyť USA už víc než dvě století nejsou ničím jiným než takovou unií. Existují v nich silnější, bohatší státy stejně jako slabší a chudší. Důležité je pouze stanovení parametrů pro přerozdělování a vyrovnávání mezi bohatšími a chudšími a nastavení správných a spravedlivých mechanismů pro motivaci bohatších k pomoci chudším. Je nutné také nastavit jasná a přísná kritéria, jimiž se musejí chudší, problémové země řídit, aby byly schopné negativní vývoj obrátit pozitivním směrem.“
Tito tři respondenti se sice nedokážou jednoznačně rozhodnout, ale navzdory tomu své představy konkretizují:
„Nevím, zda by federalizace vyřešila problémy současné EU, ale do budoucna je to dobrá cesta.“
„Asi by nevyřešila všechny problémy, ale podstatně by pomohla. V tuto chvíli by byla federalizace menším zlem, než nechat řídit finance ČR současné politiky. Ti totiž neprosazují zájmy svých voličů, ale své osobní.
Pokud by měla federalizace nastat, musela by být nastavena jednotná rozpočtová pravidla a základní rozpětí významných daní. Ostatní by mělo zůstat na národní úrovni. Současně s tím by však musela být nastavena stejná pravidla pro dotační politiky, nebo být úplně zrušená. Stejně jen křiví trh.“
Je něco jiného, pokud federace vzniká zdola na základě vůle nižších celků opírající se o racionální důvody, nebo shora na základě diktátu politiků a byrokratů
„Záleží na pojetí federalizace. Ta jako systém vznikala v USA zdola nahoru. Pravomoci a odpovědnosti, které bylo výhodnější a ekonomičtější vykonávat na úrovni větších celků, byly postupně předávané z komunit na obce, okresy a státy. Až nakonec některé z nich zajišťuje federace států, které si zachovávají relativní samostatnost a jež nikdo nenutí, aby vše unifikovaly a striktně podřizovaly legislativě a dalším předpisům vznikajícím v centru.
Evropa se sjednocuje opačným směrem. A pochybuji, že politici a byrokraté v Bruselu, kteří se pokoušejí vše centrálně řídit (směrnice na ochranu pracujících před slunečním zářením je známá), jsou schopní principy federace podle vzoru USA pochopit, natož uskutečnit. Koneckonců jsou to především levicoví politici – jiní snad už v Evropě ani nejsou – odsunutí do Bruselu, jejichž působení na lokálních politických scénách nadále nebylo únosné, a úředníci, kteří si neomezenou loajalitou ke svým politickým ochráncům zajistili místečka s příjmem, o němž by si v rodné vísce mohli nechat zdát.
Nelze tudíž předpokládat, že by byli ochotní změnit proces sjednocování Evropy ke struktuře opírající se o individuální schopnosti jednotlivců, protože by tím ohrozili svá těžce vybojovaná korýtka. Ono je přece jen něco jiného, pokud federace vzniká zdola na základě vůle nižších celků opírající se o racionální důvody, nebo shora na základě diktátu politiků a byrokratů, jejichž nejvyšší prioritou jsou osobní zájmy.
Ve hře je i další faktor. Obyvatelstvo USA se sice skládá z přistěhovalců ze všech částí světa, ale Američané se hrdě označují za ,národ‘. My máme k ,evropskému národu‘ hodně daleko. V zemi, ve které je sídlo oné hrdé sjednocené Evropy, se obyvatelstvo skládá ze dvou ,kmenů‘, jež nejen nelze nazvat ,belgickým národem‘, ale ani mezi sebou nekomunikují, protože se kvůli jazykové bariéře nedomluví, a použily by proti sobě zbraně hromadného ničení, kdyby jim to někdo dovolil.“
Další čtyři záporné odpovědi jsou k federalizaci EU značně kritické:
„Evropě chybějí především vize, kam vlastně chce směřovat a proč, a na jakých hodnotách chce vytvářet společnou budoucnost.“
Šokuje, jak některá média fanaticky prosazují tento socialistický projekt, čímž připomínají zapálené svazáky z padesátých let
„Tato otázka je zřejmě míněna s velkou nadsázkou. Federalizaci Evropy totiž vehementně prosazují sociální inženýři v politických kruzích Německa a Francie jako nejjednodušší nenásilný způsob ovládnutí evropského prostoru. Jediným cílem této snahy je soustředit veškerou moc do jednoho centra, a tím prakticky eliminovat možnost jednotlivých národních států zasahovat do čehokoli a spravovat vlastní záležitosti. Kdo by tím získal a kdo naopak ztratil, je jasné.
Je to velký sen socialistů a marxistů. Byl to totiž Karel Marx, který v 19. století horlil pro konec národních států a novou socialistickou Evropu. Zřejmě se někteří socialisté v Evropě domnívají, že jejich sen není mrtvý. Toto řešení by však problémy zvětšilo, nikoli vyřešilo.
Šokuje, jak některá média fanaticky prosazují tento socialistický projekt, čímž připomínají zapálené svazáky z padesátých let. Ti také chtěli budovat ,lepší a spravedlivější svět na troskách zločinného starého řádu‘. Bohužel je stále mezi námi mnoho těch, kteří v padesátých letech v toto fanaticky věřili, z ničeho se nepoučili a nyní opět prosazují svůj levičácký sen z mládí.“
„Problémy EU by mohlo vyřešit snad jen zrušení Evropské komise, vyhnání davů darmožroutů z Bruselu a návrat k Evropskému společenství uhlí a oceli z padesátých let. Různé eurovaly, tisknutí peněz Evropskou centrální bankou, Lisabonská smlouva, povolenky oxidu uhličitého a další nesmysly jen vyhánějí průmysl do Asie a Afriky.
Přenesení dalších kompetencí z jednotlivých členských zemí EU do Bruselu přináší jen vyšší administrativní a finanční zátěž. Americká federace je absolutně něco jiného, než se snaží provádět EU. Pokud by USA chápaly federalizaci stejně jako EU, brzy by se přiblížily Severní Koreji.“
„V EU federalizace neznamená ji samotnou, ale další harmonizaci v nových oblastech a vyšší pravomoc evropských struktur ve finančních záležitostech. Ať už je však označení jakékoli, chce se, aby bohatší, nebo chudší, ale rozpočtově odpovědnější státy platily za ty rozhazovačné. Pokud bychom uvažovali o nepředstavitelném (mimochodem, krach Španělska a rozpad EU byl před několika lety také nepředstavitelný), pak by federalizace pomohla:
- Padla by spousta drobných bariér volnému obchodu a podnikání, které stále chrání některé státy.
- Jeden skutečný trh/stát s jedněmi pravidly by snížil náklady místních firem.
- Evropské banky by přestaly být posuzované jako příliš velké oproti domácím státům, vůči EU by se staly relativně menší.
- Mnoho problémů by se naředilo a získal by se čas. Pokud by se ani v naředěné podobě nevyřešily, staly by se globálními.
V praxi si však nyní federaci EU nedokážu představit:
- Národní vlády se nechtějí vzdát svých pravomocí a neexistuje respektovaný lídr bojující za federalizaci. Naopak, trendy k ,federalizaci‘ jsou prováděné za zády voličů, bez jejich vědomí a mandátu.
- Lidé nechtějí být Evropany, protože mezistátní animozity a historické křivdy jsou příliš velké.
- Bohatí nechtějí zvýšit své dotace chudým regionům či státům.“
Následujících pět odpovědí je sice kladných, ale objevují se v nich pochybnosti:
„Pokud bychom všichni měli stejnou historii (tedy žádnou) a mluvili stejným jazykem. Jinak nikoli.“
„Je však třeba, aby se Evropa k tomuto modelu dopracovala přirozenou cestou. Možná, že jí bude krach Řecka a podobných zemí. Možná, že to je lepší než občanská válka Severu proti Jihu. Jen drobný detail: Jsme my občané České republiky připraveni a chceme být v jedné zemi s dalšími obyvateli Evropy?“
„Federalizaci USA dala základ válka za nezávislost v letech 1775 až 1783. Jejím výsledkem byla konfederace a v roce 1787 pak federace. Ta však svou finální podobu získala až občanskou válkou Severu proti Jihu v roce 1865.
Pokud bychom použili analogii pro Evropu, pak za sebou máme druhou světovou válku, případně válku studenou, v jejichž důsledku vzniklo EHS a EU. A jsme ve fázi, kdy se Sever ekonomickými nástroji a nepříliš úspěšně snaží řešit problémy Jihu.“
Upřímně řečeno, USA dospěly k federální formě až po občanské válce – 90 let po vyhlášení nezávislosti
„Evropa bude muset k federalizaci teprve dozrát. Až Evropané pochopí, že už nejsou středem světa, a tudíž budou muset nalézt svou identitu vůči všem ostatním nejen kontinentům, ale i národům. Zakladatelé EU – generace vzešlá z obou válek – to chápala tak, že nakonec bude muset být Evropa jedním společným státem.
Současní politici k takovému pojetí dosud nedospěli, a proto své národy krmí například nacionalismem či Řeckem, čímž tento kontinent ještě víc rozeštvávají. V tom mimořádně vynikají současní čeští politici, kteří i tím odvádějí pozornost od našich vnitřních problémů.
Upřímně řečeno, USA dospěly k federální formě také až po občanské válce – 90 let po vyhlášení nezávislosti.“
Alternativou je návrat k soupeřícím národním státům, ke struktuře, která již dvakrát v dějinách vedla ke zničujícímu celosvětovému konfliktu
„Základním cílem všech evropských národů je zajistit si bezpečnost a prosperitu. Na cestě k tomuto cíli však existují problémy, které lze efektivně vyřešit pouze na nadnárodní úrovni. I ty největší evropské národní státy jsou totiž příliš malými hráči na současné globální scéně.
Evropa suverénních států, které spolupracující na základě multilaterálních dohod bez centrální autority, jež vynucuje dodržování dohodnutých pravidel, je však utopií. Taková centrální autorita je ale v nadnárodním evropském prostředí naprostou nezbytností. Bez ní nemůže fungovat společný trh, evropská zahraniční politika, obrana a ochrana evropských hranic, boj proti organizovanému zločinu, budování kontinentální infrastruktury ani mnohé další činnosti včetně společné měny.
Na tom se asi mnozí shodnou. Zároveň však jsou v Evropě silné národní identity a slabá evropská identita. Národní společenství se nerada vzdávají suverenity. A to i v těch oblastech, v nichž je jejich suverenita pouze formální, protože globalizace a vývoj technologií ji již dávno mnoha státům fakticky odebraly.
Jedinou cestou z této pasti je hra podle jasných, jednoduchých, srozumitelných a dlouhodobě platných pravidel. Proto je třeba vytvořit Evropskou ústavu o 15 až 20 stranách, která popíše základní principy fungování nadnárodní úrovně a rozdělení kompetencí mezi nadnárodní a národní úroveň. Evropská ústava by měla být přijata, anebo odmítnuta referendem konaným v jeden den v celé Evropě. Přitom by mělo být jasné, co bude pro státy znamenat její odmítnutí. Evropská ústava by měla platit dlouhodobě a její změny či úpravy by měla schvalovat celoevropská referenda. Současný stav, kdy se pravidla sjednocování Evropy mění za pochodu, všechny irituje, protože nikdo neví, kam vývoj směřuje a co je jeho cílem. Pokud však někdo neví, kam jde, nikdy nikam nedojde.
Evropská ústava by například mohla vycházet z přímo voleného prezidenta, který by měl exekutivní pravomoci v oblastech definovaných ústavou. Z toho vyplývá, že by jmenoval komisaře odpovědné za příslušné oblasti, které by musel schválit Evropský senát. Vzhledem k jazykovým a kulturním bariérám a historickým animozitám je téměř nemožné, aby vznikly celoevropské politické strany a skutečný Evropský parlament.
Senát by proto měl fungovat nikoli jako sbor zákonodárný, ale spíše jako dozorčí rada monitorující a omezující exekutivní kroky prezidenta. Senátory by měly do Evropského senátu vysílat národní politické reprezentace na základě národních pravidel. Jeho složení a způsoby hlasování, například dvojí většina, by popisovala Evropská ústava.
Přímo volený prezident má tu výhodu, že jeho osobní a charakterové vlastnosti jsou navzdory jazykovým a kulturním bariérám v Evropě rozeznatelné. Voliči se s ním proto mohou ztotožnit lépe než s kolektivními útvary, jako jsou politické strany. Základní zásadou Evropské ústavy by mělo být, že vše, co neřeší na nadnárodní úrovni, je v pravomoci národních států.
Vypadá to jako utopie, ale alternativou je návrat k soupeřícím národním státům, ke struktuře, která již dvakrát v dějinách vedla ke zničujícímu celosvětovému konfliktu.“
Pro těchto pět vrcholných manažerů je federální řešení nepřijatelné:
„Federalizace EU sice z dlouhodobého hlediska řeší současné problémy, ale v tuto chvíli není toto řešení použitelné. Základním problémem EU je téměř 27 různých jazyků, kterými se v jejích členských zemích hovoří. Všichni obyvatelé EU se mezi sebou bez problémů bez tlumočníka nedomluví.
To je výhoda USA. Všichni obyvatelé všech 50 států USA se mezi sebou anglicky bez problémů domluví, angličtina je ve všech úřední řečí. Ve státech, jako je Arizona, Florida nebo Kalifornie, se sice běžně vedle angličtiny hovoří i španělsky, ale anglicky musejí umět všichni bez rozdílu.
Ačkoli se to nezdá, za problémy EU mohou její dvě nejvýznamnější členské země Německo a Francie a bylo na ně zaděláno zhruba před 22 lety. Po roce 1990 totiž tyto dva státy uzavřely svůj trh práce pro obyvatele nových členských zemí EU ze střední a východní Evropy. Navíc tamní politici strašili před volbami své obyvatele zejména polskými instalatéry nebo zdravotními sestrami, přičemž těchto profesí nebylo na lokálním trhu práce dostatek. Proto se obyvatelé ,nových‘ zemí EU začali učit anglicky a svůj talent hojně uplatňovat spíš v Anglii, Irsku, USA a dalších anglicky mluvících zemích.
EU tím globálně ztratila konkurenceschopnost a stala se skanzenem starých lidí. Němčina a francouzština se definitivně staly jazyky, jimiž se mluví kdesi v Evropě, ale globálně se jimi nedomluvíte. Odborníci před současnými problémy varují minimálně minulých pět let, ale všichni politici na toto varování zatím ,kašlou‘ – do doby, než se problémy projeví ,v plné nahotě‘.
Řešení by měly najít především země, které tento neradostný stav způsobily – Německo a Francie. Musejí si však uvědomit, že německy ani francouzsky se nelze naučit ,přes noc‘ a že je nejvyšší čas s nějakým řešením přijít. Jejich odpovědnost za současné problémy by se jim měla důrazně připomenout!“
„Členské země eurozóny jsou vázané společnou měnou i vlastní fiskální suverenitou. Takový model je v době krize nefunkční, protože na ni reaguje opatřeními, která jsou podmíněná ,dobrovolně vynuceným souhlasem‘ jednotlivých ,suverénních‘ států. Nelze se pak divit otázce slovenských důchodců, proč mají platit dluhy za řecké kolegy, jejichž životní standard považují za nedosažitelný.
Federalizace Evropské unie podle vzoru USA čelí značným překážkám. Neexistuje jeden jazyk, společná historie a politický prostor, nemáme ani evropské politické strany, ani média. Odstranění těchto překážek je úkol pro dvě generace. Násilná federalizace by byla interpretovaná jako ,okupace mírovou cestou‘, občané by ji neakceptovali a nic dobrého by nepřinesla.
Lídři unie by se měli přestat předhánět v ,EU vizích‘ a raději společně řešit obrovskou nezaměstnanost, neefektivnost evropské, národní i regionální správy, korupci, ovládání státu ekonomickými strukturami, energetickou bezpečnost poté, co část členských zemí EU odstaví jádro, nebo daňový a sociální dumping.“
Federalizace Evropy je jen pokusem současných politiků a darebáků tyjících ze socialisticko-přerozdělovacího modelu, jak si zachránit koryta
„I pokud nevezmeme v úvahu, že USA a případná budoucí federální Evropa by vznikaly za úplně rozdílných podmínek, z jiných kořenů a v odlišné době, a proto i jinými mechanismy, faktem zůstává, že politické uspořádání není zdrojem současných problémů Evropy. Státy fungují podobně jako rodina, jen člověk neznalý věci se domnívá, že pro ně platí jiná pravidla. Pokud všichni členové rodiny žijí převážně na dluh, nad poměry a navíc naivně a dětinsky chtějí vše pokud možno bezpracně, je lhostejné, zda se nazývají rodina či společnost nezávislých jedinců.
Evropě chybí sebereflexe a ochota své problémy pojmenovat. Dokud členské státy EU nezmění svůj životní styl, nepovede se jim lépe, ať své společenství a vztahy nazvou jakkoli.
Evropa si může pomoci, až když se konečně začnou věci nazývat pravými jmény. Federalizace Evropy je jen pokusem současných politiků a darebáků tyjících ze socialisticko-přerozdělovacího modelu, jak si zachránit koryta. Případně si je ještě víc naplnit na úkor přispívajících obyvatel.
Žádný evropský politik totiž nenese za nic odpovědnost, ale všichni své státy i EU ,dojí‘, možná by byl vhodnější termín drancují. A to pod nabubřelými gesty ,úžasných a potřebných‘ eurodotací a původně hezkou ideou o společné a mírové Evropě. Ta určitě byla bohulibá, ale realita spíš připomíná dílo pekelné.
„Evropa potřebuje volnější federaci, než je ta americká. Státní a místní zákonodárství v USA jsou pro Evropu příliš federální. Evropa je souborem partikulárních národních kultur a její jednota je paradoxně pevnější při jejich respektování.
Evropa není melting pot (tavící kotlík), jako jsou USA, v nichž se všichni přetaví v hrdé Američany. Evropa ani nemůže pro toto přetavení nabídnout tolik jako USA. Ani islámští imigranti do Evropy se v ní neasimilují, což není vina jen islámu. V Evropě žijí národy odnepaměti, a proto je třeba jejich zvláštnosti respektovat.
Nutná je však velká spolupráce členských států EU, zejména respektovat maastrichtská kritéria. Pak by se ani nemusela zavádět fiskální unie. Nezáleží na tom, jak jednotlivý členský stát EU těchto kriterií dosáhne, ale dosáhnout jich musí, protože euro je velká výhoda i značně praktické.“
Veřejný federální dluh USA ve mně vyvolává pochybnosti, zda federalizace je cestou k následování
„Veřejný federální dluh USA ve mně vyvolává pochybnosti, zda federalizace je cestou k následování. Především je třeba v celé Evropě méně krást z veřejných rozpočtů a grantů EU.
Proto je třeba změnit fungování států a zrušit všechny subvence a dotace z EU. Dále by bylo dobré umravnit chování podnikatelských subjektů i v jiných oblastech, například obchodní politiku mnoha evropských bank – neustálé nesmyslné plány investic, které zodpovědní lidé naplňují jen za cenu hry s čísly a dalšími podivnými metodami, jen aby byl růst a s ním spojené prémie – či doslova ,nenažranost‘ řady firem a jejich majitelů, kteří mají pořád málo a ani dvojciferný čistý zisk jim nestačí.
Nevolám po regulaci, protože přináší jen další nesmyslné utrácení, ale po změně společenského chování, vnímání reality. Pokud to Evropa (EU) nezmění, jdeme všichni k šípku.“
