Vždycky mě zajímalo, jak se člověk stane tajným agentem…
Dnes stačí poslat e-mail. Oni už se vám ozvou. Vyhráno ale v tu chvíli samozřejmě nemáte. Čeká vás několik kol psychotestů, pohovorů a bezpečnostních prověrek. Někdy je to otázka týdnů, jindy měsíců. Na počátku devadesátých let, kdy jsem do tajných služeb vstupoval já, však nic podobného neexistovalo. Tehdy jste měl dvě možnosti. Buďto vás někdo doporučil, anebo jste se přišel přihlásit přímo do centrály. Já se k téhle práci dostal přes kamaráda. Řekl jsem si tehdy proč ne, mohla by to být zajímavá práce.
Není to úplně „klasická“ práce. Co vás motivovalo?
Klasická práce to není, ale já téměř neznám člověka, který by řekl mě by ta práce nezajímala. Tajné služby jsou svět sám pro sebe.
Na jaké pozici jste začínal?
Jako operativec, který se zabýval ekonomickými kauzami. Tehdy to byla divoká doba. Řešili jsme překotné zakládání bank, privatizační kauzy, deblokaci zahraničních pohledávek Československa. Původně mě zajímal teror, ale shodou několika okolností jsem skončil právě v ekonomice. K ní se později přidružil i organizovaný zločin. Řešili jsme ruskojazyčné mafie, v té době u nás operovali taky Italové, ale později už hráli prim hlavně Rusové, Dagestánci a Čečenci…
To už zní docela bondovsky…
No právě. (smích) Zajímavé to rozhodně bylo. V operativě člověk navíc nesedí za počítačem, ale neustále se pohybuje v terénu. Chodíte za lidmi a taháte z nich informace. Učíte se rychle odhadnout, co by mohlo na danou osobu platit, jak ji nejefektivněji přesvědčit, aby vám poskytla, co chcete. Samozřejmě tomu předchází důkladná příprava, kdy si kontakt prověřujete ve všech možných evidencích, jestli je ženatý, jestli má děti, jestli je na peníze…
… takže jste si informace také kupovali?
Na počátku devadesátých let to moc nešlo. Rozpočty byly velmi omezené, ale občas ano. V rozpočtu služby na to existovala speciální kapitolka, která se tehdy jmenovala Zvláštní finanční prostředky… Samozřejmě pak vše musíte do puntíku vyúčtovat.
Identit můžete mít, kolik chcete. Jen si je nepoplést
Pohyboval jste se v terénu jako Karel Randák, nebo jako někdo jiný? Měl jste alternativní identity?
Pod krycím jménem. Falešnou občanku jsem si ale vždy nechával na úřadě. Domů jsem chodil s tou pravou. (smích) Abych náhodou něco nezblb. Vlastně jsem měl identit víc. Můžete jich mít prakticky, kolik chcete, akorát si musíte dobře pamatovat, s kým se bavíte pod jakou identitou.
Povedl se vám někdy podobný přešlap?
Ne, to se mi nestalo. Stávaly se ale jiné trapasy. Třeba jsem seděl s někým, před nímž jsem vystupoval pod jedním jménem, a do té stejné hospody nebo kavárny přišel někdo, kdo mě znal pod úplně jiným jménem. Tak jsem se vždycky akorát modlil, aby se ke mně nepřihlásil. To se stávalo…
Jakou největší chybu může zaměstnanec tajné služby udělat?
Největší profesní chybou je určitě nezajištění bezpečnosti a anonymity vašeho informátora. To je úplně základní pro každou tajnou službu. Na veřejnosti se nikdy nesmí objevit informace, že ten nebo onen člověk je s vámi nějak spojený. A to nejen kvůli bezpečnosti. Pokud se v novinách objeví, že pan XY pracuje pro českou rozvědku, už pro ni nebude nikdo nikdy chtít pracovat. Každý si řekne hele, proč bych pro vás měl pracovat? Když si tohleto nedokážete ošetřit, proč bych měl riskovat a něco vám říkat… Samozřejmě je spousta dalších chyb, ale tohle je ta zásadní.
A co dvojití agenti?
Že by byl někdo naším důstojníkem a zároveň donášel do zahraničí, s tím jsem se nesetkal. Naštěstí. To je velký malér. Ale setkal jsem se třeba s tím, že člověk, který byl naším zaměstnancem, donášel svému kamarádovi, velmi úspěšnému podnikateli. Jakmile jsme ho vyhodili, okamžitě u něj zakotvil na velmi dobré pozici. Takových případů bylo několik.
Jak zajišťujete vnitřní bezpečnost?
Každý zaměstnanec opakovaně prochází bezpečnostní prověrkou a dnes už i pravidelnými testy na detektoru lži. I když… Já detektoru lži nevěřím. Neříkám, že ho umím obelhat, ale znám postup, jak se detektor lží oblafnout dá. Vypracovala ho StB. Viděl jsem, jak to funguje, a proto tvrdím, že detektor lži rozhodně není spolehlivá věc. Záleží ale samozřejmě na tom, koho vyslýcháte, jakou má minulost a jaká je to osobnost. V zásadě je ale dokázané, že na někoho detektor lži nefunguje. Jsou lidi, kteří dokážou lhát, aniž by to bylo na jejich tělesných funkcích jakkoliv patrné. Jsou to buď sociopati, masoví vrazí, kterým je všechno jedno – zeptáte se jich, jestli někoho zabili, jenže jim to je fuk, prostě zabili, mno, takže se to na detektoru lži neprojeví. A pak jsou tu ti, kteří dokážou detektor zmást. Stačí v sobě vyvolat pocit, že když mluvíte pravdu, lžete. A obráceně. Člověk, který vaše chování vyhodnocuje, pak nedokáže rozpoznat vůbec nic. Všechno to je ale o tréninku, koncentraci a schopnosti předvídat. Když se po sérii zdánlivě banálních otázek, na něž mechanicky odpovídáte ano, ne, ano, ne, objeví ta zásadní, obvykle se leknete. Vy se ale nesmíte nechat zaskočit.
Podívejte se na Hušáka
Podařilo se očistit tajné služby od vlivu bývalých estébáků?
Podařilo. O tom není pochyb. Vím, že se o tom mluvilo a mluví, ale jsou to jen katastrofické scénáře. Tihle lidé měli po devětaosmdesátém úplně jiné ambice a zájmy. Moc dobře si uvědomovali, že dřív nebo později skončí. Proto se hromadně vrhli na byznys. A oni to uměli. Za prvé to nebyli žádní hlupáci, za druhé byli výborně jazykově vybavení a znali svět, a navíc měli kontakty. Do začátku tak získali oproti řadovým lidem obrovskou výhodu. Právě proto dnes najdete estébaky mezi úspěšnými byznysmeny. A netýká se to jen kmenových příslušníků… Podívejte se na Hušáka. A to je jen jeden z mnoha. Tak to prostě je. Nemá cenu nad tím plakat.
Byli jste už v devadesátých letech pod politickým tlakem jako dnes?
Ne. V první polovině devadesátých let se o tajné služby nikdo nezajímal. Všem to bylo úplně jedno. Každý se na nás koukal jako na estébáky, něco profízlovaného, s čím by slušný člověk vůbec neměl přijít do styku. Úplně klasickým prototypem takového člověka, který práci tajných služeb vždy přehlížel a přehlíží do dneška – tedy po tom, co se stalo minulý týden, už si tak jistý nejsem (smích) – je Václav Klaus. Tomu byla naše práce opravdu ukradená. Vždycky říkal, pokud chci nějaké ekonomické informace, tak si raději přečtu Economist nebo Guardian a vím toho desetkrát víc… A protože byl Klaus v té době premiér, odvíjelo se od toho všechno ostatní. Jsem ale zvědavý, co bude říkat teď, když praskla kauza s telefonními výpisy. Na své soukromí je totiž Klaus nesmírně citlivý. Kdyby někoho v jeho okolí, nebo nedejbože jeho samotného, někdo odposlouchával, což se klidně může stát, byl by to průšvih… A pak tu byli lidi, kteří tajným službám vůbec nerozuměli. Taková byla zhruba první polovina devadesátých let.
A ta druhá?
To už se začala situace postupně měnit. Stále to nebylo o politickém nátlaku, ale lidé začali pomalu chápat, že se tajné služby dají k něčemu využít. To platí především o vnitřní službě, Bezpečnostní informační službě (BIS), kontrarozvědce. To je mocenský nástroj, ať chcete, nebo ne. Rozvědka funguje v zahraničí, neví nic o privatizačních procesech bank, o šmelinách… Samozřejmě se jim něco donese, ale tyhle informace nezpracovávají, zatím co BISka po nich jde cíleně, a tudíž je využitelná jako informační zdroj pro politiky. A právě ve druhé polovině devadesátých let to čeští politici pochopili. A využívají ji do dneška. Chybou vedení BIS však vždycky bylo to, že šlo politikům příliš na ruku.
Podle mého názoru, a proto jsem také nakonec skončil, by si mělo vedení BIS od politiků udržet odstup. Pokud si vyžádají nějakou informaci a mají na ni nárok, samozřejmě jim ji poskytnout máte, ale v žádném případě by ředitel kontrarozvědky neměl za politiky běhat, podbízet se jim a říkat my tu máme ještě tohle a tohle by vás taky mohlo zajímat… A právě to bohužel současný ředitel BIS Jiří Lang dělá.
Jenže ředitele BIS vybírá vláda. V jejím zájmu proto logicky je, aby jím byla osoba, která jim „půjde na ruku“…
To je sice pravda, ale jak jsem pochopil, politici zase nejsou takoví hrdinové, aby to byli schopni otevřeně připustit. Když mě v roce 2006 Topolánek s Langerem odvolávali, tak mi nebyli schopni říci do očí heleďte, my vás tady nechceme, pro nás jste nepřijatelný, my tady chceme svýho člověka. A klidně mi to říci mohli, protože vláda na to má zákonné právo. Může si tam jmenovat třeba cvičenou opici… Jenže oni místo toho přišli s geniálním nápadem na sloučení rozvědky a kontrarozvědky…
Ke kterému pak stejně nedošlo…
No to víte, že ne. To je úplný nesmysl. Kravina. Místo toho pověřili Jiřího Langa vedením obou tajných služeb, což bylo protizákonné. Nikdo nemůže mít dva služební poměry. Když jim to po pár měsících došlo, jmenovali nového ředitele rozvědky… To mají ještě u mě, kluci. (smích)
V příštím díle si přečtete o tom, jak se politici snaží využívat tajné služby a jaké na ně vyvíjejí tlaky.
Karel Randák
Ročník 1955, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, věnoval se jako závodník i trenér cyklistice v armádním klubu Dukla. Ze zpravodajského důstojníka kontrarozvědky – Federální bezpečnostní služby a Bezpečnostní služby se vypracoval na šéfa rozvědky – Úřadu pro zahraniční styky a informace. Z funkce byl odvolán po nástupu vlády Mirka Topolánka ministrem vnitra Ivanem Langerem, s nímž měl otevřené neshody. Další mediální pozornost si vysloužil, když v roce 2009 poskytl médiím kompromitující fotografie z toskánského setkání vysokých vládních činitelů, lobbistů a podnikatelů. V březnu 2011 se stal členem správní rady Nadačního fondu proti korupci Karla Janečka.
