Začněme od začátku: Co vlastně jsou, ti osmašedesátníci? Rudi Dutschke, Joschka Fischer, Uschi Obermeiner, Daniel Cohn-Bendit? Don´t bogart the joint, my friend? Mit Müsli und Molli? Maoisté, trockisté, ekologisté, hippies, spontaneisté, feministky, autonomní? Diagnóza se hledá těžko, není to ale neschopností psychiatra, nýbrž poněkud mlhavou identitou pacienta.
„Každých deset let zavedeme nějaké nové slovo, abychom zdůraznili, jak je nová revoluční póza úplně mimo, jak je šíleně podvratná vůči realitě,” utahují si kanadští sociologové Joseph Heath a Andrew Potter s převlékání kabátů radikalistů.
Mezi příznivci Nové Levice se už různé potrhlé módy v minulosti vystřídaly. V sedmdesátých letech chtěli maoisté společně s Franz-Josefem Straussem bojovat proti Sovětskému svazu a do boje proti mužům vytáhly feministky s kastračními noži. V osmdesátých letech se mobilizovali squatteři, indiánská společenství a pankáči se svými psy. V devadesátých letech namísto invaze Vegy přišla invaze veganů, z jakéhosi paralelního vesmíru se vynořili transsexuálové, popoví levičáci se vytasili s komickými disko-diskursy. Jedni se ptali „Kolikrát za týden máš gender?”, jiní považovali penetraci za znásilnění. V levicovém mokřadním biotopu se zkrátka dařilo veškeré perverzi.
Přes to přes všechno lze společně s Heathem a Potterem formulovat alespoň hrubou definici osmašedesátníků. Oni spatřují rozdíl mezi sebou a starou levicí, tedy oněmi nevrlými sociálními demokraty a skalními komunisty, která tu byla už před rokem 1968, ve zdůraznění otázky svobody na rozdíl od zdůrazňování otázky vlastnictví. „Co rozčilovalo Marxe na kapitalismu? Jednoduše to, že ti, kteří všechnu práci vykonávali, žili v zoufalé chudobě, zatímco bohatí se nečinně povalovali okolo. Šlo mu, jinak řečeno, o vykořisťování.”
Tato ekonomická otázka osmašedesátníky prakticky nehýbe, šlo jim totiž o svobodu chtíčů. Tento způsob myšlení miliónkrát šířila skupina Beatles v písni Revolution: ne měnit nějakou „konstituci”, ani žádnou „instituci”, nýbrž „free your mind instead”. Seznam triumfů této kulturní revoluce je nekonečný. „Zde jen krátký přehled věcí, které se v posledních padesáti letech považovaly za podvratné: kouření, dlouhé vlasy u mužů, krátké vlasy u žen, plnovousy, minisukně, bikiny, heroin, jazz, rock, punk, reggae, rap, tetování, grafitti, surfování, skútry, piercing, úzké kravaty, nenošení podprsenek, homosexualita, marihuana, roztrhané oděvy, vlasový gel, irokézské sestřihy, afrolook, antikoncepce, postmodernismus, kostičkované kalhoty, biozelenina, šněrovací holinky, smíšený sex. Dneska tohle všechno najdeme (snad s výjimkou biozeleniny) v typických videoklipech se zpěvačkou Britney Spears.” Neměli bychom zapomenout ani na vítězné tažení marihuany a LSD jakožto psychedelických katalyzátorů osvobození. Heath a Potter poněkud domýšlivě komentují: „jen ten, kdo už je úplně mimo, si zcela vážně může myslet, že marihuana osvobozuje vědomí. Jinak by musel vědět, že huliči jsou ti nejnudnější lidé.”
Až k tomuto bodu argumentace se může zdát, jako by mezi starými levičáky a osmašedesátníky existovala jen svého druhu drobná rodinná rozepře: vyzrálá generace rodičů proti vyšinuté mládeži; jedni chtějí totální rovnost, druzí totální svobodu. Heath a Potter svou kritiku však ještě zostřují a tvrdí, že osmašedesátníci a jejich napodobovatelé rozhodně nejsou žádní – a to ani mírní – kritikové či protivníci kapitalismu, nýbrž jsou jeho agresivními protagonisty. Podle Heathe a Pottera „antikultura hippies obecně sdílí mnoho individualistických a libertariánských myšlenek (…), které neoliberalismus a ideologii tržní svobody na pravém křídle politického spektra v Americe povýšili na faktor moci. A dále: „Hodnotový systém nových bohémů – tedy všechno, co je cool – to je krev kapitalismu. Cool-lidé rádi sami sebe považují za subverzivní, za radikály, kteří se nehodlají držet tradičních metod. A přesně to je motor kapitalismu. Je v pořádku, že opravdová kreativita je absolutně rebelská a subverzivní tím, že boří všechny existující vzorce myšlení a způsobů života. Boří všechno, jenom ne kapitalismus samotný.” Řečeno stručně a výstižně: „ideologie hippies a ideologie yuppies jsou jedno a totéž.”.
Příklad Itala Antonia Negriho ukazuje, jak dalekosáhle byli mezitím někteří z někdejších levičáků infikováni osmašedesátnickými hippies, které předtím kritizovali. Dnešní sedmdesátník Negri patřil v roce 1969 k zakladatelům Potere Operatio (dělnická moc) a byl jedním z vedoucích teoretiků tak zvaného operaismo, které se pokoušelo o mobilizaci zejména pomocných dělníků ve velkých automobilových závodech. Dnes je guruem všech postosmašedesátnických „mimoňů” mezi Sicilií a Sibiří, mezi Claudií Roth (Zelení) a Katjou Kipping (die Linke).
Negriho nejznámějším dílem je Empire, kniha, kterou sepsal společně s Američanem Michaelem Hardtem. Vyšla v roce 2000 a kritikou byla nadšeně chválena. Slovinský filozof Slavoj Žižek hovořil o „komunistickém manifestu 21. století”, New York Times o „příští velké teorii”, Die Zeit o „grandiózní analýze společnosti”. Hodně potlesku přišlo i zleva. „Tady přichází Masterplan,” zvěstoval antinárodoveský týdeník Jungle Welt již v nadpise, ale i marxistický deník Junge Welt věnoval dílu sérii článků na pokračování. „Empire duní jako ohromující píseň Johnyho Cashe,” velebil dílo hned v prvním článku seriálu.
Empire si dělá nárok na rozsáhlou analýzu světového uspořádání v jeho aktuální podobě i jeho historickém vývoji. Podstatnou tezí je, že prý současná globální vláda se již nedá srovnávat s klasickým imperialismem, protože ten už nemá žádné centrum. Negri používá pojem Empire stejně jako etablovaní politikové používají pojmu globalizace – jako popis nutného neodvratného vývoje, k němuž neexistuje žádná alternativa. Vyjadřuje sice kritiku řady detailů, ale suma sumárum platí: „Musíme nicméně říci, že vybudování Empire znamená krok směrem vpřed.”
Také skutečnost, že globalizaci podstatnou měrou dominuje jediná zbylá velmoc, autory nezneklidňuje: „USA jako světový policajt nejednají v zájmu imperialismu, nýbrž v zájmu Empire (…) Spojené státy jsou policajtem míru, ale jen v poslední instanci, kdy nadnárodní mírové organizace ohlásí potřebu konat a je třeba koordinovat různé právní a organizační iniciativy.” V předvečer invaze do Afghanistánu (2001) a do Íráku (2003) autoři zvěstují: „Dějiny imperialistických, meziimperialistických a antiimperialistických válek jsou pryč. Konec těchto dějin svědčí o vládě míru.”
Na tomto teoretickém pozadí není divu, že Negri podporoval války proti Íráku (1991) i Jugoslávii (1999) a že jeho příznivci jako je Cohn-Bendit nebo Claudia Roth slaví „osvobození” Libye bombami NATO a totéž žádají pro Sýrii a Íránu. Negri o vzpurných domorodcích mezi Trevírem a Tripolisem říká toto: „levicová strategie kladení odporu globalizaci a bránění lokálního je současně škodlivá (…), protože zatemňuje skutečné alternativy nebo je dokonce popírá, tyto potenciály osvobození, které existují uvnitř Empire.”
„Potenciály osvobození” – to je tedy to, co váže osmašedesátníky na Impérium, na anglosaský imperialismus. Jejich ideologie byly od počátku marxologicky (nikoli marxisticky) oslazeným hudebním doprovodem k proměnám kapitalismu. Přibližně od roku 1968 se rýsuje nové stádium kapitalistického způsobu produkce, které se označuje jako postfordismus, aby se to odlišilo od dřívější hromadné pásové produkce zavedené Henry Fordem. Počítači řízené stroje umožňují výrobu v malých sériích, jednotný trh se diferencuje v lukrativní segmenty, které jsou globálně propojeny telekomunikacemi a novou mezinárodní dělbou práce. Zhroucení socialismu, celosvětová deregulace finančních toků a internet tuto tendenci jen posílily.
V tomto procesu se tradiční společenství rozpadají do konkurujících si produkčních a konzumních atomů. Národní stát je ohrožován separatismem, tlak na mobilitu trhá rodinná pouta, bipolarita pohlaví se rozpouští v různých transsexuálních a androgynních mezoinscenacích, místo člověka společenského nastupuje hedonistický „single”.
Osmašedesátníci zkrátka tento vývoj považují za pozdní naplnění svých přání z mládí. Nechtějí a nemohou uznat, že nejde o pozitivní, nýbrž negativní způsob překonání tradičních společenství, a to pravděpodobně proto, že jako zelení určovači trendů vystoupali do výšin společenské elity a tím pádem z takového vývoje profitovali.
Běda ale, pokud si lidé budou chtít svá stará společenství ponechat! Běda, bude-li Němec chtít zůstat Němcem, muž mužem, křesťan křesťanem, muslim muslimem. Běda, budou-li tito tvrdohlavci chtít svá společenství zachovat a chtít je chránit státními strukturami!
Pak to znamená jediné: vy reakcionáři, vy nazpět zahledění, vy nacionalisté, vy fundamentalisté! Odevzdejte se požehnání individualismu! Do katolického Oberammergau se pak pošle feministická úderka, do Vatikánu antifa a do Teheránu love parade. A jestli je tam nebudou chtít vpustit? Pak bude politickou korektnost hyper-individualistů muset vynutit justice – nebo US Air-Force.
Jürgen Elsässer je šéfredaktorem německého měsíčníku COMPACT http://www.compact-magazin.com/
Z COMPACT č. 2/2012 přeložil Pavel Křivka
