Takhle to přece vždycky bylo, ne? Sice máme svobodné volby, které jsou zaručené ústavou a každý má možnost volit nebo kandidovat a být zvolen. Ústavní práva jsou zaručena, Ústava je nejdůležitější zákon, dokonce tak důležitý, že k jeho ochraně máme Ústavní soud. Je jedno, jaké máte smýšlení, můžete být klidně liberál, konzervativec, republikán, komunista, dělnická strana sociální spravedlnosti, Kotlebovec, radikální muslim či přímo radikální islamista, pokud splníte zákonné povinnosti (převážně technického charakteru), můžete se ucházet o hlasy. Ale přesto, ať lidé volili jak volili, stejně se nic nezměnilo.

Na internetu si můžete pro tento jev přečíst milion zdůvodnění. Mohou za to Ilumináti, Aspen institut, Bilderberg, Globální ekonomické fórum, USAID, židovské spiknutí, spiknutí globálních elit, globalizace jako taková… vynechal jsem něco? Prostě, kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.

Nechci se pouštět do debaty, kdo za tím vším stojí, protože to nepovažuju za důležité. Když Američané bojovali proti nacistickému Německu, tak sice měli kroužek expertů, kteří se dohadovali, kdože to vlastně německou mašinérii řídí. Je to Albert Speer? Nebo Himler? Nebo sám Hitler? Ale ať došli k čemukoliv, stejně to v praxi vypadalo tak, že proti každé americké divizi stála německá divize a tu bylo zapotřebí porazit. Pokud se tak stalo, bylo možné porazit zase další a další a další až ke konečnému vítězství. Bylo jedno, kdo v říšském bunkru tahal za nitky, nakonec to vždycky byl pěšák, který musel porazit pěšáka z té druhé strany.

Proto nerad píšu o všech globálních spiknutích. Nejsou podle mě důležitá. Důležité je, kdo v této konkrétní chvíli stojí proti nám a koho musíme porazit. Pokud to dokážeme, můžeme jít vstříc větším úkolům a odhalit další kus nitek v zákulisí. Ale bez bezprostředního vítězství nad bezprostředním nepřítelem se můžeme o záměrech vůdců v pozadí jen dohadovat. Afghánci také neřešili, jak zasáhnout Velkého bílého otce ve Washingtonu, ale starali se, aby každou noc letěla nějaká mina na americkou základnu. Pro své vítězství nepotřebovali znát ani velitelskou strukturu americké armády ani nepotřebovali žádné znalosti washingtonské hlobokostátní bažiny. Prostě jen večer co večer vystřelili na základnu v Bagrámu.

Pravda je taková, že posledních pětatřicet let ve všech volbách proběhl mediální předvýběr kandidátů. Ano, každý máme ústavou zaručená práva, ale nemáme ústavou zaručená žádná mediální práva. Tam v médiích se rozhodne, který politik bude posuzován velmi shovívavě a takřka bez otázek a kdo bude prolustrován až do nejhlubší minulosti. Jsou to média, která píší o Pandora papers a nepíší o Dozimetru. Jsou to média, která rozhodnou, že je veřejný zájem jednoho kandidáta takřka svléknout donaha a u jiného si tři roky nevšimnout, že při premiérování ještě pobíral plat na univerzitě. Jsou to média, která rozhodnou, kolik článků vyjde o tom, že Turek jezdí rychle na dálnici, nebo Vidlák vyhrožuje novinářům a kolik článků nevyjde o tom, že Výborný jel stovkou po dědině a jak média vyhrožují Vidlákovi.

Moje čtyřletá práce spočívala v tom, postavit proti majnstrýmovým mediálním divizím naše vlastní. Abychom narušili tento neústavní mediální monopol na vyrábění těch správných politiků. Snažil jsem se, abychom se mohli vysmívat hloupým Danuším nebo Evičkám Decroix, abychom si mohli říkat jiné informace, než jsou v České televizi, abychom mohli hledat vady u těch, kteří jsou podle majnstrýmu dobro a naopak abychom se mohli zastávat těch, kteří jsou podle majnstrýmu zlo. Abychom tím alespoň trochu narovnali situaci, kdy jsme si před ústavou všichni rovni, ale před médii si rovni tedy opravdu nejsme.

Nestaral jsem se, jestli mediálním soupeřům velí Jindřich Šídlo, Zdeněk Bakala, Člověk v tísni, Evropská komise, či snad sama USAID. Neřešil jsem, kde přesně se sbíhají nitky, ale každý večer jsem „střílel“ nový článek a snažil se spojit s každým, kdo na tu velkou majnstrýmovou mediální základnu střílel také. Nesnažili jsme se být silnější než Borgis, ale snažili jsme se, aby i náš rámus byl slyšet… aby novináři vyskakovali při každém alarmu ze židlí a i když se prakticky nic nestalo, aby si nejvíc škod vlastně udělali sami… tím, že nás nakonec sami mediálně zvýrazní.

Výsledek je to, co máme dnes. A asi to funguje. Můžeme si dovolit dělat na majnstrým dlouhý nos a oni se musejí vyrovnávat s novou realitou – byli hlídači demokracie, ale už je tu někdo, kdo hlídá hlídače. Štve je, že je tu někdo, kdo jim může udělat to, co doteď ostatním dělali jenom oni. Považují za vyhrožování, když jim někdo řekne, že o nich napíše. Najednou to nejsou média, která rozhodují o tom, kdo je hoden kandidovat. Najednou tu mohou být kandidáti, kteří tento mediální předvýběr okázale ignorují nebo si z něj dokonce utahují.

Najednou mohou volby něco změnit a protože mohou něco změnit, mluví se nepokrytě o jejich zrušení. Mohou něco změnit, protože mohou kandidovat lidé, které už nelze mediálně zničit předem. Najednou negativní reklama neškodí, ale upozorňuje. Co se změnilo? Jen málo… prostě skončil mediální monopol na informace. Jednotlivec na sociálních sítích může být víc než Otázky Václava Moravce.

Jestli něco mělo smysl, tak je to tohle. Krok za krokem, den za dnem, článek za článkem odbouráváme mediální předvýběr kandidátů. Daří se nám to tak dobře, že papaláši mluví o zákazu voleb, pokoušejí se o kriminalizaci a dělají ústavně naprosto nemyslitelné věci, aby se udrželi u koryta. I když to veřejně nepřiznají, jejich mediální divize už nejsou bojeschopné. Nejsou schopné jim odstranit z cesty soupeře. Američané mohli v Bagrámu tábořit, ale nedokázali povstalce umlčet. Když dal Baxa svůj slavný rozhovor, že by mohli z pozice Ústavního soudu zasáhnout do volebního procesu, zajásal jsem. Protože tím mimoděk prozradil, že mééédia už na zasahování do toho stejného volebního procesu nemají sílu.

Podzimní volby ukáží, nakolik je to pravda. Ukáží, kolik jsme velkým médiím ubrali na vlivu. Ukáží, jestli naše čtyřletá námaha měla smysl. Děláme menší rámus než velká média. Ale i menší rámus je slyšet a majnstrýmový ryk ho už nedokáže přehlušit. Tentokrát kandiduje řada lidí, kteří nejsou předvybraní Českou televizí a ukáže se, jestli jim mediální nálepky ještě dokáží uškodit. Tentokrát mohou volby něco změnit.

Jestli něco mělo smysl, tak toto.

Teď přijde už jen zděšení…

Tak nám prezident Zelenský odmítl americký návrh mírové smlouvy, která počítala s tím, že by konflikt zamrzl podle stávající linie fronty, Krym by byl uznán ruským, Ukrajina by nevstoupila do NATO a pak tam byla celá řada dalších technikálií. Odmítl smlouvu především kvůli Krymu, kterého se Ukrajina nehodlá vzdát. Díky tomu odmítl Mark Rubio přijet na schůzku do Londýna a poslal místo sebe jen nějakého podržtašku a jsem zvědavý, jestli dnes (ve čtvrtek) dojde na avizovaný podpis dohody o nerostech.

O den dříve se Putin nechal slyšet, že by byl pro zastavení bojů podél stávající linie fronty…

Já osobně naprosto souhlasím s pohledem Oskara Krejčího, který tvrdí, že ruské vítězství znamená obsadit celý „ruskojazyčný půlměsíc“ na Ukrajině, včetně měst Charkov a Oděsa. Putin samozřejmě může vyhlásit za vítězství klidně i současný stav, ale to mu obyčejní Rusové jako vítězství nevezmou. Byl by to jen odklad a podklad pro budoucí konflikt. Stejně tak si Rusko dalo do ústavy přivtělení čtyř ukrajinských regionů a je velký rozdíl licitovat o území nepřítele a nebo licitovat o svoje vlastní. Ani Putin nemůže porušovat svou vlastní ústavu.

Zelenský zase hned na začátku války vyhlásil vítězství. Ukrajina osvobodí všechna svá území včetně Krymu. Všechno ostatní je ukrajinská prohra.

Američané zase avizují, že buď budou obě strany s americkými návrhy souhlasit, nebo jdou od toho. Trump mnohokrát prohlásil že to není jejich válka (může za ni Biden) a že má lepší věci na práci, než se dohadovat s nějakými východňáry.

Já čtu celou situaci tak, že Putin v posledních dnech prostě vyšel Američanům vstříc. Nejprve návrhem velikonočního příměří (při kterém ale Rusové reagovali na jakoukoliv ukrajinskou činnost v předních liniích) a udělal tím na Zelenského dlouhý nos. Podruhé pak svou vstřícností ohledně zastavení bojů podél současné fronty. Udělal to, protože věděl, že Zelenský dohodu o Krymu odmítne.

Kdyby to Zelenský neodmítl, měl by okamžitě na krku povstání svých nácbatalionů a obyvatelstvu by se rovněž špatně vysvětlovalo, že po milionu mrtvých a ohromných materiálních ztrátách jsou přesně tam, kde byli v roce 2022. Jen tehdy ovládali trochu víc území. Tragédie Ukrajiny vznikla v prvních měsících války, kdy její představitelé slíbili svému lidu vítězství a nechali se ukolébat báchorkami o převaze Západu a vojenské pomoci „dokud bude potřeba.“

Kam teď situace směřuje? Jednoznačně k americkému odchodu z této války. Viníkem už v očích Američanů není Rusko, ale Ukrajina. Rus je teď vstřícný, je ochoten „na to malé nedorozumění“ zapomenout a vrátit se ke vzájemně výhodnému obchodování. Ukrajina je teď ten kverulant, který odmítá americké návrhy, ne Rusko. Veškeré potřebné záminky k opuštění té „hodné ukrajinské demokracie“ už Zelenský Trumpovi dodal.

Ukrajina zůstane sama. I kdyby Němci dodali henty rakety Taurus, i kdyby se Leyenová upodporovala. Je úplně jedno, jestli teď budou mééédia volat po „totální válce proti Rusku,“ Rusové už v té totální válce dávno jsou. Už tři roky budují válečnou ekonomiku a jde jim to od ruky, že to vidí i Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Evropa si za poslední tři roky dokázala zdražit energie a vyzdvihnout do funkcí politiky typu Fiala či Nerudová. Dokázala si zkrachovat nejvíc firem od roku 1989, dokázala si zavřít doly na uhlí a pojevilo se také pětatřicetileté odstraňování „toxické maskulinity,“ takže nejenom že se nikomu za takový režim nechce bojovat a ti, kteří mají dostatečně vymytý mozek, ti jsou zase nebinární Alžbětka a mohli by si na frontě zlomit nehet.

Jak to napsal americký bloger Big Serge? Pro Ameriku je teď nejjednodušší, když nechají špinavou práci v Evropě na Rusech. Ať už Donald Trump myslel svou mírovou iniciativu jakkoliv, může si nad dalším americkým vojenským dobrodružstvím umýt ruce. Nic zvláštního, Washington hodnotovou propagandu dělá, ale sám jí nevěří a také jí nepodléhá. Američané se navíc nestahují z války jen tak, aby zachovali status quo. Stahují se, aby s Ruskem obchodovali, aby ho pokud možno vytrhli z náruče Číny, zkrátka, aby ukončili ruskou izolaci, která nikdy izolací ani nebyla. Jen se to obnovování vztahů obejde bez Ukrajiny a bez Evropy.

Nastává pravý čas pro naše liberální hrdiny, aby osvědčili své evropské hodnoty. Nějaké sbírání trhaviny nebo tetelení se nad smrtí ruských turistů v Egyptě už stačit nebude. Teď bude zapotřebí napsat žádost prezidentovi a odjet na frontu a tam ukázat generálu Syrskému, že Rusko je těsně před porážkou. Nastává čas osvědčit svou víru v Českou televizi a ostatní hybridní bruselskou propagandu. Bude to dost blbá válka… bez amerických družic, bez amerických datalinků, bez amerických zpravodajských služeb. Bude vypadat zhruba tak, jako zhroucení fronty v Kurské oblasti, kde Američané zase udělali vstřícné gesto Rusům. Vypnuli tam Ukrajincům svoji zpravodajskou podporu a během několika dní bylo vymalováno.

Teď už přijde jen zděšení. Zděšení nad tím, jak důležití byli Američané. Zděšení, jak málo znamená Brusel i Německo. Zděšení nad tím, co jsme si sami nadrobili…

… a také zděšení nad naší vládou, která je v té válce tak zaháčkovaná, že stejně jako Zelenský nemůže couvnout.

https://web.litterate.cz/ted-prijde-uz-jen-zdeseni/