„Čas je plujícím obrazem věčnosti.“ – Platón
Mohla by naše minulost, přítomnost a budoucnost existovat zároveň? (gadl/ flickr.com)Máme tendenci věřit, že osud není pevně daný a že všechen čas upadá do zapomnění, avšak může být pohyb pouhou iluzí? Jeden proslulý britský fyzik vysvětluje, že v určité dimenzi čas jednoduše neexistuje.
„Pokud se pokusíte uchopit čas, vždy proklouzne vašimi prsty,“ řekl Julian Barbour, britský fyzik a autor knihy „Konec času: příští revoluce ve fyzice“, v rozhovoru s Edge Foundation. Zatímco toto poetické tvrzení stále rezonuje v pokoji, Barbour ani žurnalista pravděpodobně nemají žádné spojení se sebou samým o vteřinu dříve.
Barbour věří, že lidé nemohou uchopit čas, protože neexistuje. I když tato teorie není nejnovější, nikdy neměla takovou popularitu jako Einsteinova teorie relativity nebo strunová teorie.
Model nekonečného vesmíru je nejen neodolatelně přitažlivý pro hrst vědců, ale může také vydláždit cestu k vysvětlení mnoha paradoxů, se kterými se moderní fyzika střetává při vysvětlování vesmíru.
Máme tendenci přemýšlet a chápat čas jako souvislý ve své povaze, běh, který nevyhnutelně teče z minulosti do budoucnosti. Není to jen osobní vjem všech lidí, ale také souvislost, ve které klasická mechanika analyzuje všechny matematické funkce uvnitř vesmíru. Bez takového konceptu by se o pojmech, jako je princip kauzality a naše neschopnost vyskytovat se ve dvou událostech zároveň, hovořilo ze zcela jiné úrovně.
Nápad nespojitosti času navržený Barbourem se pokouší vysvětlit v teoretickém kontextu vesmír složený z mnoha bodů, které nazýváme „teď“. Avšak takováto „teď“ by neměla být chápána jako prchavé momenty, které přichází z minulosti a umírají v budoucnosti; to „teď“ by mělo být jen jedno mezi milióny „teď“ existujících ve věčné vesmírné mozaice zvláštních dimenzí, které je nemožné detekovat, kde každé jedno je subtilní cestou spojeno s jiným, ale žádné není o nic výjimečnější, než sousedící. Všechna existují v tom samém čase.
S takovýmto mixem jednoduchosti a složitosti Barbourova idea slibuje velkou podporu každému, kdo je ochotný akceptovat, že před Velkým třeskem čas nebyl.
Barbour se domnívá, že koncept času by mohl být podobný celým číslům. Všechna čísla existují zároveň a bylo by nerozumné myslet si, že číslo 1 existuje před číslem 20.
V tomto bodě argumentů je pro čtenáře pravděpodobně nevyhnutelná otázka: „Snažíš se mě přesvědčit, že pohyb, který jsem právě teď udělal mým předloktím, neexistuje? Jestliže nekonečně malé částečky „teď“ nejsou navzájem propojeny, jak bych si mohl pamatovat první ideje tohoto článku? Jak bych si pamatoval, co jsem měl dnes k obědu? Proč vstávám a chodím do práce, když ta náleží tomu „já“, které se mnou nemá co dělat? Jestliže budoucnost je již zde, proč se vůbec o něco snažíme?“
Takováto dilemata vyvstávají z iluzorního vjemu, že čas je pomíjivý tak jako voda v řece. Můžeme považovat nekonečný vesmír jako protáhlý vanilkový pudink, kde střed je naplněn čokoládou po celé délce pudinku. Jestliže ukrojíme plátek, dostaneme to, co nazýváme přítomností – „teď“.
Domníváme-li se, že čokoláda ve středu reprezentuje nás, snadno uvěříme, že náš plátek je jediný, který ve vesmíru existuje, a že předcházející a následující plátky existují pouze jako koncepty. Tato idea by byla směšná pro pozorovatele pudinku, který ví, že všechny plátky existují zároveň.
Vezmeme si příklad – můžete říct: „já“ nejsem ten samý člověk, který začal psát tuto větu. Jsem unikátní, možná se zdánlivým spojením s každým subjektem, který napsal tato slova dříve v tomto odstavci. Nicméně, dokonce nekonečně mnoho „teď“, nezávislých jeden na druhém, by nemělo být jen tak rozptýleno. Ještě tvoří strukturu. Jsou jakýmsi blokem, neporušeným pudinkem bez žádných odpadlých kousků.
A tato teorie je Barbourova: v prostoru vesmíru budoucnost (naše budoucnost) již existuje, je rozmístěná, a každá sekunda naší minulosti je zároveň i přítomností – ne jako nějaká paměť, ale jako živá přítomnost. Podle východních filosofií je pro lidi to nejbolestivější, když se tuto předem danou formu snaží rozbít.
Moudrý je ten, který následuje předurčený chod věcí. Bude šťastný mezi kosmickým čokoládovým pudinkem a pokouší se žít naše unikátní a extrémně malá „teď“.
Většina z nás je hluboce přesvědčena, že na jakési pro nás nevědomé úrovni ohromné kosmické hodiny tikají každou sekundu tohoto obrovského prostoru, zvaného vesmír. Avšak dříve v minulém století Albert Einstein již demonstroval, že dočasná realita je relativní ke každému objektu ve vesmíru a že čas je subjekt neoddělitelný od prostoru. Stejně tak odborníci, kteří synchronizují čas ve světě, jsou si vědomi, že svět je ovládaný libovolně stanoveným tikáním, protože hodiny nejsou vůbec schopny měřit čas.
Jak je vidět, jediná alternativa je klesat do „dočasné iluze“ této nekonečnosti, vědouce, že existuje prostor, ve kterém naše minulost stále existuje a my ji nezměníme. Neboli jak Einstein sám jednou řekl: „Lidé jako já, kteří věříme ve fyziku, víme, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je jen tvrdohlavě dlouhotrvající iluze.“
