Je bankrot naší země nezvratný nebo existuje východisko?

V komunismus nedoufejme

Netrpím falešným velikášstvím ani naivitou, abych doporučoval nějaký radikální odklon od zaběhnutého systému někam směrem ke komunistickým či socialistickým ideám, které nyní zažívají obrodu v nadějích mnoha lidí. Jak známo, lež má krátké nohy, ale paměť zřejmě také. Ne snad že bych netušil, že stávající model dluhového kapitalismu končí, ale jestli přijde nějaká forma komunismu, bude to (opět) komunismus politický a nikoliv ekonomický. Paradox komunismu spočívá v tom, že všude nalezneme spoustu komunistů/ideologů/totalitářů od Bruselu přes Moskvu po Washington, ale ani všichni komunisti světa nikdy nebyli a nebudou s to vytvořit reálný komunismus. Ne z praktického hlediska, ale z morálního. Tento model vyžaduje zcela morální společnost, aby mohl fungovat, ale je otázka, jestli by taková společnost potřebovala ještě komunismus…

Demonstranti na náměstích, kteří často sympatizují s KSČM si neuvědomují, že jejich praotec Marx žádný komunismus nevynalezl, ale jen třídní nenávist. Komunismus klíčil už v některých starších společenstvích a byl definován v raném novověku Thomasem Morem a Campanellou, tedy filozofy, kteří etické momenty rozhodně nepřehlíželi.

Stručně o příčinách krize

Současná krize (ještě zdaleka nekulminující) vznikla jako vrozený a nevyhnutelný důsledek bankovního kapitalismu, který nemá s volným trhem nic společného. Jde o krizi finanční, nikoliv hospodářskou. Pouze a jedině finance jakožto burzovní deriváty, jakožto úvěry, dluhy a úroky mohou za současnou krizi. Lidé sami od sebe nepřestali nakupovat, firmy samy od sebe nepřestaly obchodovat. Jenže není za co utrácet a není pro koho vyrábět, protože všichni se nekonečně zadlužili, aby se budilo zdání růstu jako falešné mantry prosperity a nyní přišlo zúčtování. Jinými slovy- banky vystavily účet a jim poslušní politici to hodili na občany.

Jestliže banky a nikoliv národy mají patronát nad oběživem, pak nic jiného přijít nemohlo. Banky z principu věci totiž z aktiv dělají pasiva, z peněz dělají úvěry a úvěr je dluh. Banky určují, kolik komu za kolik půjčí a tím také ovlivňují růst nebo propad HDP.

Dnes už začíná být jasné stále více lidem, že peníze ztratily původní smysl jako prostředek směny a namísto toho (nebo vedle toho) se staly prostě vyjádřením dluhu- závazku jednotlivců, firem a států vůči soukromým bankám. Velmi kuriózně jsme si nechali namluvit, že je normální, aby vláda emitovala dluhopisy jako na běžícím pásu („dle potřeby“), ale emitovat své vlastní peníze nesmí. Nesmí? Kdo to určil? Ekonomové určitě ne; emise dluhů nebo peněz je volba, obojí v souladu s ekonomií. Určil to výsledek boje mezi politiky a bankéři v USA během 19. století (více zde)

Úvod k návrhu řešení

Už mnohokrát jsem dštil síru na banky a asi ještě mnohokrát tak učiním. Ale protože považuji kritiku bez protinávrhů za planou, tak se pokusím načrtnout možné řešení finanční krize. Velmi bych se divil, kdyby níže popsaný návod byl shledán ideálním a funkčním tak, jak je. Divím se už nyní, že mě v posledních dnech taková myšlenka vůbec napadla a nepustila, byť o ekonomických souvislostech dnešního tristního stavu světa přemýšlím už řadu let.

Zároveň si nemyslím, že by koncept „korporátní měny“ už předtím neměl svého objevitele. Ale i kdyby byl tento článek pouhou popularizací a variantou již vymyšleného, vůbec mi to nevadí.

Odmítám tezi, že svobodná (na bankách nezávislá) emise peněz vede nutně k inflaci. Pokrývá-li objem emise zhruba výpadek v oběživu daný tím, že banky nepouští peníze na trh, pak to pouze kompenzuje tento destruktivní efekt na ekonomiku. Lidé tu nejsou pro stát, pro placení daní a pro splácení dluhů nikomu neodpovědných vlád. Lidé tvoří národ a stát je tělem národa. Svobodná emise ve výsledku znamená, že stát má na potřebné výdaje a nemusí volit mezi zadlužením země u soukromých bank a škrtáním ve výdajích, které vyvolávají či prohlubují krizi (všimněme si, že vláda drasticky omezuje výdaje, tedy příliv peněz do ekonomiky, v situaci, kdy se takto chovají i banky, což je sebevražda, kterou blázni v poslední fázi řeší po vzoru Řecka ještě většími škrty doprovázané ještě většími úvěry pro stát!).

Příklad s hyperinflací v Německu z 20. let se používá jako oblíbený strašák svobodného nakládání s měnou. Jenže kulhá ze tří důvodů:

1. Samotná hyperinflace vznikla až jako doprovodný jev počínající poválečné globální burzovní krize
2. Německo bylo drancováno naprosto bezprecedentními reparacemi
3. Provopočátek problému nastal během první světové války, která představovala zcela disproporční požadavky na financování válečné produkce

Jenže kdo zaručí, že nepřijde populista i v normální době a nezačne tisknout peníze jako na běžícím pásu? Asi nikdo. A proto preferuji svobodnou emisi zarámovat dvěma instrumenty, či podmínkami: garanční cenovou politikou a korporátními měnovými certifikáty.

Garanční cenová politika

Cena řady světových komodit se určuje na burzách, které ovládají zcela iracionální pocity, spekulace a velké bankovní domy (faktičtí tvůrci trhu). Např. cena ropy, a tedy ani finálních pohonných hmot u čerpacích stanic, není dána reálnými náklady na těžbu nebo dostupností nalezišť, ale pouze spekulacemi s ropnými finančními deriváty. Kdyby se cena ropy skládala z čistě tržních faktorů, stál by barel ropy třeba 30, 20 nebo 15 dolarů, nikoliv spekulativních 100, jak je tomu nyní. Je to jako byste chtěli koupit dřevěnou postel nebo skříň, které by ale nešlo sehnat pod 50.000,-, protože výrobce nemohl nakoupit dřevo za běžné dodavatelské ceny, ale za ceny dřeva určené na burze, které „bohužel“ narostly třeba po požárech v Rusku.

Asi se všichni shodneme, že i když stát emituje třeba deset miliard korun, které fakticky nevypustí do ekonomiky, ale zaplatí jimi na mezinárodním trhu komodity, které by stejně byly zaplaceny (ale z našich peněženek), že to nemůže mít proinflační vliv. Vysvětlím, proč by tento návrh přinesl naopak protiinflační efekt. Inflace, tedy průměrný nárůst cen během roku u sledovaného koše komodit se odvíjí ve velké míře od cen vstupů. Každý producent či distributor musí promítnout do finální ceny náklady na energie a PHM. Jestliže ceny těchto vstupů neustále rostou, musí růst i ceny, tedy inflace.

Garanční cenová politika třeba právě vůči energiím či pohonným hmotám představuje vůli a závazek státu kompenzovat rozdíl mezi garantovanou cenou (vnitřní) a cenou tržní (mezinárodní). Zde bych jen připomněl, že neschopnost (nevůle) vlády energeticky soběstačného státu uhlídat přiměřenost cen elektřiny je na pováženou, ale neblahý a zcela propagandisticky vysvětlovaný proces internacionalizace trhu s elektřinou bohužel k ničemu jinému než k nekontrolovatelnému růstu cen nepovede.

V praxi si tedy stát určí maximální hladinu cen třeba PHM, kterou chce vidět u čerpacích stanic z důvodu hospodářské i cenové stability. Rozdíl mezi cenou, za kterou musí rafinerie nakoupit ropu na trhu, a tou, za kterou musí prodat českým odběratelům finální produkt je jí státem buď vykompenzován přímou platbou z účtu České národní banky (ČNB), nebo rafinerie už ropu za sníženou cenu nakoupí od Transněftu nebo Statoilu a stát zašle rozdíl přímo jim.

Opakuji, že tyto státem emitované peníze jdoucí jako platby za část ceny komodit se nijak nepromítnou jako transfer do naší ekonomiky a nemůžou tak mít proinflační efekt. Jde o platby zahraničním firmám, které by tyto peníze stejně dostaly, ale nikoliv ze svobodné emise státní, ale z peněz firem a všech občanů. Díky tomu však firmy nemusí zdražit výrobek a občanům zbyde trochu více na osobní potřebu, a tedy i pro ekonomiku. Uměle vysoké burzovní ceny ropy totiž představují pozitivum jenom pro ropné státy a mezinárodní ropné společnosti, kterým roste zisk na úkor všech ostatních.

Korporátní měnové certifikáty

Za ještě důležitější prvek svobodné emise považuji to, čemu říkám korporátní měnové certifikáty (KMC). Jde o instrument obecnějšího pojmu „korporátní měna“. Představte si, že vedle běžné koruny existuje koruna korporátní, která se od běžné Kč liší tím, že ji mohou přijímat a platit s ní pouze firmy a instituce mezi sebou, do běžného oběhu se tedy nikdy nedostane.

Smysl korporátní koruny spočívá v tom, že stát (vláda, kraje…) by ji používal jako úhradovou jednotku za smluvené zakázky apod., a to až do výše 50% ceny zakázky. To znamená, že polovinu a více by zaplatil běžným způsobem a zbytek korporátní korunou ve formě KMC, které by emitovala ČNB, ale v praxi účetně obhospodařovala státní Národní průmyslová banka (NPB). Účetně se 1 Kč = 1 KK (korporátní koruně).

Korporátní měnové certifikáty jsou faktickými, ale pouze elektronickými „bankovkami“ pro korporátní korunu. Každá právnická osoba by je měla deponované na svém účtu u NPB v konkrétních nominálních hodnotách certifikátů, a to 100.000,-, 1.000.000,-, 10.000.000,- a 100.000.000,- KK. Důvod zvolené formy certifikátu spočívá v tom, že každý KMC by měl omezenou platnost (třeba několik let). To znamená, že po tu dobu s ním mohou firmy nebo instutice platit mezi sebou. Konkrétní platnost certifikátu motivuje ho používat a nenechat vyexpirovat na svém účtu. Jelikož ale vždy musí dojít k tomu, že u někoho certifikát vyexpiruje, bylo by nespravedlivé, aby se jeho hodnota prostě vypařila. Každý majitel KMC ve formě právnické osoby ho může jednak kdykoliv u NPB směnit za běžné koruny (ovšem s 10% daní), jednak za expirovaný certifikát obdrží automaticky rovněž 90% jeho hodnoty v Kč. Tato 10% přirážka je nutná k tomu, aby si firmy zbytečně nepřeváděly KK do Kč. Na druhou stranu, bude-li firma chtít koupit KMC, zaplatí pouze 90% jejich hodnoty (to znamená, že k firmám a institucím se KMC dostane jednak jako platba od státu, jednak si ho mohou samy koupit, protože je to pro ně výhodné).

Výrazným efektem takových korporátních certifikátů je podle mě to, že by motivovaly právnické osoby v ČR kontrahovat zakázky mezi sebou, protože v zahraničí by KMC pochopitelně neplatily. To by snižovalo schodky zahraničního obchodu a prospívalo domácí ekonomice. Jejich primární účel však samozřejmě spočívá v tom, že stát tak získá možnost zajistit (zaplatit) prakticky všechny záležitosti, které zaštiťuje, a to takovým způsobem, že nezvyšuje riziko inflace, jelikož neemituje dodatečné bankovky do oběhu, ale pouze paralelní měnu, jejíž použití by se odehrávalo mimo běžnou sféru.

Stát by tak měl na stavbu a opravu dopravní infrastruktury, na vybavení škol, armády, policie, hasičů, nemocnic, na vědecké ústavy i projekty atd. Pouze na platy nejsou KK upotřebitelné, což vyplývá z jejich určenosti pro právnické osoby i jejich nejnižším nominálem.

Závěr

Mohl bych ještě doplnit další a podle mě důležité prvky nových ekonomických opatření. Letmo zmíním třeba „garantovaný příjem“, na který by měl nárok každý bez ohledu na to, zda je zaměstnán nebo ne. Jak totiž můžeme chtít po lidech, aby měli všichni nebo podstatná většina zaměstnáni, když čím dál více práce a úkonů zvládnou automatizované provozy? Co pak s alarmujícím počtem těch, kteří díky maximálnímu využití strojů přijdou o práci? Všichni nemůžou dělat finanční poradce nebo realitní makléře; už teď to vypadá, že každý druhý nedělá nic jiného. Jinými slovy, služby zdaleka neabsorbují lidi, kteří o práci přišli díky automatizaci.

Nezastávám myšlenku jako někteří zastánci konceptu základního příjmu, že stát by měl platit všem bez rozdílu paušál, protože by to spolklo celý rozpočet. Kdo má tedy zaměstnání, nedostával by reálně od státu nic, ale měl by jistotu, že když o práci přijde, dostane garantovanou sumu, a to nikoliv ponižujícím způsobem jako současnou podporu v nezaměstnanosti.

Mohl bych také více rozvádět důvody, proč podporuji zrušení daní z přijmu jak fyzických, tak právnických osob, a nahrazení většiny daní znevýhodňujících práci (navíc roboty nahrazující lidi stejně nelze zdanit) zvýšenou daní spotřební (DPH) třeba na 50%.

Zmínil jsem tyto dva body záměrně i s ohledem na podivuhodnou situaci, kdy se běžně na problém automatizace vs. úbytek práce nepoukazuje. A přitom jde o zásadní faktor zaměstnanosti, podle mě mnohem důležitější než nějaké krize. Ani do extrému vyhnaná kultura konzumu nedokázala plně nahradit místa ztracené automatizací, a to můžeme očekávat ještě radikální zhoršení situace díky robotizaci. Už dnes v mnoha odvětvích a oborech pracují jen nepatrné zlomky lidí oproti minulosti. Každopádně je načase změnit filozofii daní, jelikož stroje zdanit nejdou a zdaňovat práci v době krize působí rovněž kontraproduktivně.

Ale nechci nosné téma svobodné emise členit o další filozoficko-ekonomické myšlenky, kde může být více pohledů stejně platných. Považuji však za zásadní trvat na svobodné emisi peněz z vůle národa a jeho reprezentantů namísto emise dluhů z vůle privátních oligarchií a jejich vládních poskoků.

Jakékoliv konkrétní připomínky k výše uvedenému textu ocením, nejlépe zaslané na dave.belfort@gmail.com . Děkuji

P.S.: Kdo tuší, že tato navržená ekonomická opatření souvisí úzce i s nezbytnou změnou politickou, a chtěl by se blíže podívat na můj návrh systematické podoby takových změn, tomu mohu nabídnout tento odkaz na novou ústavu: http://vorovka.blog.idnes.cz/c/250277/Novou-ustavou-k-prave-demokracii.html

Zdroj: http://vorovka.blog.idnes.cz/c/282937/Je-bankrot-nasi-zeme-nezvratny-nebo-existuje-vychodisko.html