Jaroslav Dušek: Naše představa o historii je jen iluze psaná vítězi

Herec, improvizátor a aktér divadelního představení Čtyři dohody. Dobrý den.

Dobrý den.

Vy už 10 let hrajete Čtyři dohody. Zajímal jste se někdy, odkud ony legendární Čtyři dohody pocházejí? Zda je to skutečně od Starých Toltéků, zda na to jsou dochované nějaké prameny?

Já jsem se o to nějak zvlášť nezajímal, protože jsem zaslechl, že Toltéci neexistovali a nebo že si to Luis vymyslel. A možná si to vymyslel Victor Sanches i Carlos Castaneda. Že je to možná spiknutí několika spisovatelů, kteří si vymysleli legendární Toltéky. Vedle toho ale máte Toltéky jako kmen v Atlantidě, kteří jsou popsáni jako takoví bojovníci. To slovo se používá, když přijedete do Mexika a půjdete do Mexico City do Muzea Civilizace, tak tam najdete oddělení Toltéků. To tam je, tam jsou sochy Toltécké. Stejně tak jako oddělení Olméků, Májů, mezi tím je i oddělení Toltéků. Tak jsem předpokládal, že asi existovali. A pak když jsme byli v Teothiuacanu na návštěvě se skupinou 20 lidí s Michou Petersem, tak se o nás starali Toltéci. Oni si říkali Toltéci. Hlásili se k Toltécké tradici. Ricardo řečený Gorila a jeho bratr Canilla tam o nás pečovali. Viděli jsme tam i jejich celé rodiny a všichni o sobě říkali, že jsou Toltécké rodiny. Tak nějak jsme uvěřili, že asi existují.

Ono se to o Toltécích opravdu hodně nedochovalo. Vědci dokonce zvažují, zda byla skutečně samostatná kultura a nebo zda šlo jen mýtus vytvořený Aztéky, kteří je považovali za naprosto dokonalý národ. To co se ale dochovalo a o čem mluvíte i vy…

…můžu vám do toho ještě hupsnout? On ten Miguel Luse to popisuje jinak. On říká, že Tolték je stav ducha. On to vůbec nepopisuje jako nějakou rasu, národnost a nebo jako nějaký kmen, který by existoval. On používá označení Tolték jako označení stavu ducha, stavu vědomí – harmonického vědomí a to je pro něj to toltéctví. To je zase trochu jinam posunuté pojetí.

To co se po nich dochovalo a nebo to co je jim přisuzováno, tak to vy jste připomínal ty sochy, tak ono to spíše svědčí o tom, že byli spíše bojovníci než-li filosofové.

To nevím. Ty sochy moc…

Dochovali se válečnické obrazy, reliéfy s bojovníky. Jsou na nich orlové nebo jaguáři požírající lidská srdce. Což je hlavním rysem Toltécké kultury.

To jsou ale symboly. To je velké nepochopení. To je právě nepochopení mysli, která činí zkratku. To jsou alchymistické symboly. V alchymii je symbol hada, který požírá hada. To je dokonce na Mexické vlajce. A to je ten rozdíl, který nastal po tom Toltéckém pojetí, o kterém píše docela podrobně Victor Sanches. Ten píše, že Toltéci byli mistři harmonie a sjednocení duality. Používali termín trinitářská dualita, což znamená se jedná o dualitu, která vychází z jednoho bodu a je si vědoma toho původního jednoho bodu. Proto je tím hlavním symbolem opeřený had – Ketzalkoatl, to je had který létá, a který tam stojí. Jsou tam prostě velké pyramidy, další stavby v Peru.

Stejně vám o tom, každý řekne něco jiného. Vy se tam začnete bavit o tom, co to je to Maccu Piccu a průvodci vám řeknou, že to vlastně nikdo neví. A teď vy před tím stojíte a uvědomíte si, že vlastně není problém, aby vám někdo začal něco tvrdit – co to bylo a jak to bylo. Já už jsem četl tolik teorií o všech těch světech a vznicích a mimozemských rasách, které tady s námi tvoří, … atd. – že jsem se prostě odebral do prostoru svého srdce a z tohoto prostoru pozoruji v určitém vědomé práci (stavu vědomí) – pozoru tento (vnější?) prostor. Ale méně mne na tom zajímají důkazy z historie a nebo doklady o tom, co kdo objevil. Takže to není nějaké moje pole. Jistě by se tu našli jiní odborníci, kteří by vám to pěkně řekli.

Taky mne zajímá váš názor na to, proč všechny ty návraty a oprašování duchovního života, které kritizují konzumní způsoby života… Proč stojí zájemce vlastně dost peněz a je jestli z toho vlastně není zase business?

Já to nevím. Já se jsem žádný peníze nikomu nedával.

Legendární český mystik, Eduard Tomáš, říkal: „Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“. Proč pak tedy hledat spoustu technik, které stojí peníze, když to vlastně je v nás?

To se musíte zeptat těch lidí, kteří platí a jezdí na takové … já žádný názor na to nemám. Já to nepořádám, já na takové kurzy nejezdím. Víte, já jsem v jiný realitě. 

Dá se říci, že jste v té realitě, která souvisí s tou nejpřímější cestou k tomu, co je ve vás?

Já to nevím, zda je nejpřímější, ale to co mi říkáte a to co mi popisujete – proč lidé dávají nějaké peníze za něco – já to nevím. Asi to proto, že to chtějí…

Asi proto, že se můžou cítit zmatení a úzkostlivě hledají ty cesty…

…na co si kupují auta? Na co mají mobily? Proč si to kupují? Proč si vlastně vůbec něco kupují? Proč si lidi vůbec šetří peníze? Vždyť takhle můžeme klást jednu otázku za druhou ale nemůžeme se k ničemu dobrat. Asi mají tu potřebu. Asi mají tu potřebu, asi tam jdou, asi se jim to líbí. Když na to mají peníze, tak si to asi zaplatí.

Proč podle vás se mnozí z nás cítí tak zmatení? Proč třeba žijí ve velkém chaosu? Proč jsou tak úzkostliví?

Hraji o tom dvouhodinové představení, které se jmenuje Pátá dohoda. Takže já vám to tady asi tak rychle neřeknu. Ten základní koncept Toltéků je, že když postupujete v určitém pohybu zrání – dozrávání (sebe sama), tak se pohybujete ve třech základních rovinách. Když vstoupíte do tohoto prostoru – tohoto světa– tak jste uchopená myšlenkovým systémem, do kterého se narodíte. Když se narodíte tady, budete Česka. Když se narodíte v pralese, tak to bude trochu jiný myšlenkový systém. Toltéci říkají, že božství, které se zrodilo – spermie, vajíčko, božská práce, vše co se děje samo a automaticky – přirozeně a spontánně. Člověk tomu ani pořádně nerozumí, co se děje. Ani to nejsme schopní přčesně popsat a přesto se to stane a vznikne člověk. Toltéci říkají, to je božství; takhle pracuje božství. A toto božství se narodí do prostoru a obléká si lidskou podobu. Učí se být člověkem. Učí se jazyk, místní zvyky, tradice, atd. A tomu oni říkají první sen, ve kterém se ocitnete. To je sen oběti. Stanete se totiž obětí těch myšlenkových systémů, do kterých vstupujete (zrodíte se). Učíte se mluvit, ovládáte jazyk, učíte se myslet. Aniž by jste si všimla, že se učíte myslet, se naučíte myslet. To je vlastně jeden z největších triků a důvod proč je hodně lidí zmateno. Protože nevědí, že se učili myslet určitým způsobem a nenapadne je, že ten způsob myšlení, který oni používají, vůbec nesouvisí s jejich existencí. Je to jakýsi typ hypnózy, který je indoktrinován do bytosti. To je ale přirozený způsob pro naší civilizaci, takhle se to prostě děje. Uchopíte to dítě. Dáte ho do školy, kde mu napovídáte tu historii a spoustu informací, které budou za 10 let jiný a za 15 let budou jiný a za 20 let úplně jiný, … ale vy ho to prostě učíte. Teď ho z toho zkoušíte a ono z toho dostává známky – pěkně si to osvojuje a pěkně tu bytost vtahujete do určitého prostoru, který je založený na tom, že odevzdáváte svojí osobní moc. Odevzdáváte svoji osobní moc, protože vždycky je někdo mocnější než-li vy – chytřejší. Je to učitel, poradce, nebo guru, nebo advokát, nebo je to lékař. Někdo vždycky chytřejší než-li vy, kdo vás rozhodne. On vám vlastně řekne, jak to s vámi bude, protože vy to vlastně nevíte. Vy to nemůžete rozhodnout, to rozhodne soud. A nebo to rozhodne pan doktor – jak to bude s vámi. Vlastně jste jakási odevzdaná bytost v jakémsi proudu různých vlivů, které právě způsobují, že mnoho lidí ty další, další a další… a pořád hledají venku nějakého guru nebo učitele nebo toho… Totécka cesta znamená cesta dovnitř. A to je druhý krok, kdy se ocitáte v druhém snu, který oni označují jako sen bojovníka, ale vnitřního bojovníka. To je asi to, kde je ten problém s tím bojem těch Toltéků, protože oni zdůrazňují, že Toltécký bojovník bojuje se sebou – s těmi indoktrinacemi v sobě – s těmi starými myšlenkovými systémy, které přijal (v dětství), a kterým uvěřil. Toltécký bojovník začne vědomě zkoumat, jestli ty myšlenkové systémy, které přijal za své, jestli mu vlastně prospívají. Jestli mu dělají dobře, jestli jej neuvádějí do zmatku. Jestli jsou ničivé a nebo tvořivé? Jestli jsou destruktivní a nebo harmonické? A on to začne zkoumat. Začne si říkat, když věřím tomuto názoru, tak co mi to způsobuje? Pak se mi zdá, že někteří lidé jsou špatní. Nelíbí se mi pak nějaká skupina lidí na planetě, protože já jsem uvěřil v tuhletu skupinu (ve které jsem). Buď (tamty) přesvědčím, že to si to (oni) myslí blbě (a já mám pravdu) a nebo s nimi budu muset bojovat. Teď je svět přece v této krásné aktuální pozici. A Toltécký bojovník tento boj provádí uvnitř. Snaží se projít touhle fází, kterou je sen bojovníka. Toho se týkají Čtyři dohody. Bojovník se snaží pomocí Čtyř dohod snaží přeměnit vnitřní stav svého vědomí a vstoupit do harmonického prostoru. Odstraňuje falešné domněnky a vstupuje do prostoru srdce. Vlastně tím oslovuje ve druhé bytosti její vnitřní bytost. Když už s někým mluví, mluví vlastně k jeho srdci (ne jeho mysli) ne k jeho konstruktům, protože tam se lidi nedohodnou. Tam se lidi hádají. Tam se lidi tak pohádají, že odejdou lidi třeba ze studia (živého televizního vysílání). Což se stalo redaktorce Martině Kociánové, které odešli ze studia dva odborníci na Islám. Tam se tak pohádali, že ti dva šli pryč. Normálně odešli, protože si nevšimli, že podlehli svým myšlenkovým konstruktům a zapomněli na to své srdce – na to své božství. A ta Toltécská cesta je, že vy udržujete vědomí srdce. To znamená, že vy se nemůžete oddělit od žádné bytosti na planetě, protože ve skutečnosti jste (jsme) spojení. Svým nádechem, výdechem, prostorem, krví, atd. Když projdete tu druhou fázi, to znamená, že vy už opouštíte ty vnější učitele. Vy opouštíte ty vnější guru – nějaké duchovní chytráky, kteří vám vyprávějí velmi komplikované věci, které vás oddělují od ostatních lidí. Duchovní proudy bojují mezi sebou a navzájem se osočují z nějaké lži. Vy najednou postřehnete to, že je to nějaké divné. Že přeci lidé, kteří jdou cestou srdce, se navzájem vybíjet (vraždit). To prostě nejde. A tu vstupujete to třetí úrovně (třetího snu). Tomu Toltékové říkají sen mistra. Já tomu říkám sen nekonečného vědomí. Mne se to více líbí. Používám termín, který používá Aneta Morgany ve své knize Musela jsem zemřít. To znamená, že vy vstupujete do úplného jiného typu vědomí a existence. Vy se pak ocitáte v naprosto jiném prostoru, kde vy pozorujete další formy, jak dozrávají – jak se učí (být sebou).

Řeknete na konec. Vy jste dnes přišel skoro bos. Je leden (2015) – není vám zima?

Řeknu vám, Danielo, že je to naprostý stav mysli. Vy jste četla o Hoffovi, o tom Holanďanovi?

Četla jsem spoustu věcí, že se dá…

Ten Hoff tady teďka pobíhal…

…živit pranou.

Ano, o tom byl včera film Viliema Poltikoviče. Měl včera premiéru.

Chodit bos a necítit zimu. Je to stav mysli?

Je to stav mysli, ale není to ani tak stav mysli, jako … protože, abyste mohla vstoupit do mysli (změnit ji), nemůžete do ní vstoupit se svými myšlenkovými konstrukty. Je to velmi zvláštní krok. Já jsem byl na dvou pobytech ve tmě a tam dejme tomu…

…voda se dá změnit v duhové lahvi.

Ale voda se dá změnit v obyčejné sklenici. Dá se měnit jen pouhou silou myšlenky – jen tím, že s ní komunikujete. Mimochodem to je jeden z největších problémů – voda. To by bylo na samostatné téma. O tom někdy příště.

Proč tedy používáte duhovou lahvi?

Tu jsem dostal darem. Tuhle láhev my daly děti z Montessori školy nedaleko Chomutova, kde jsem byl na besedě, kterou mi tam dali.

Je z ní voda lepší?

Voda je v ní jiná. Když tam necháte nějakou dobu vodu z vodovodu, tak rozhodně chutná jinak. Když si nalijete (z barevné) lahve a nebo rovnou z vodovodu, tak obě chutnají jinak, i když původně šlo o tutéž. Třeba se mi to zdá. Pro Toltéky není mezi sněním a realitou vlastně rozdíl. Oni totiž tvrdí, že my tvoříme neustále právě tím sněním. Tohle bych rád zdůraznil. Jestli věříme, že jsme obětí nějakého systému, do které jsme se narodili – hold máme smůlu. Okolo lidi se navzájem pobíjejí a my to tu nějak vykličkujeme, a aby se nám tak nějak lépe žilo, tak si pořídíme alespoň to auto nebo dům. A nebo máme možnost vstoupit do toho vnitřního prostoru a jít cestou vnitřního vědění. Tím totiž vstupujete do toho prostoru jako do oblasti tvorby. Jinými slovy, když komunikujete s nějakým jiným člověkem, tak stejně se nevyhýbáte tomu, že toho dotyčného interpretujete (svým pohledem). Když si o nějakém člověku budete povídat s deseti lidmi, bude vám deset lidí vyprávět trošku jiný příběh.

Takže vstoupíte do toho vnitřního prostoru…

…toho vnitřního prostoru tvorby. Pokud my nepřijmeme jako bytosti, že jsme mimořádné osobnosti tvůrčího typu… Že jsme kouzelníci, kteří bohužel tvoří nevědomým způsobem a pohybují se ve zmateném světě, který nevědomky vytváříme. Protože to činíme nevědomě, tak se nám pořád vymyká z ruky a pak máme vlastně spoustu důkazů o tom, jak vlastně ten svět špatný. To si myslím, že je to nejpodstatnější. Umět vstoupit do prostoru toho vnitřního klidu a uvidět ten způsob dozrávání tohohle vesmíru. Pro mne je to těžké to teď tak narychlo popsat, protože ten čas je omezený a teprve teď se dostáváme k něčemu zajímavému.

Tak příště. 

Jedna z posledních knih Richarda Bacha se jmenuje Jak zhypnotizovat Marii. Je to vlastně o tom, jak žijeme o vtom stavu (permanentní) hypnózy. A ten Toltecký krok je ten, že vy zpozorujete tu hypnózu (uvidíte matrix). Že si uvědomíte, že když něco říkáte svým dětem, že je to určitý typ zaklínání. Tím, že to pořád opakujete, tak to má čistou hypnotickou úroveň. Pak si lidé zvyknou na určitý typ života. Pak si třeba zvyknou na to, že sedí ve škole a že je to nebaví. Zvyknou si na to, že tomu nerozumí. Zvyknou si, že hodina trvá 45 minut. Skončíte zrovna v momentě, když to začne být zajímavé.

Musíme končit…

…to je mi jedno, že to nenatáčíte.

My to natáčíme.

To je mi fuk jestli to natáčíte. Já to říkám hlavně vám.

Ale teď to říkáte i divákům.

To je jedno. To si s tím dělejte už co chcete.

Já vám děkuji. Nashledanou.