Kdo chce podávat špičkové výkony, ten musí dopovat. Tahle zásada už dávno neplatí jen v profesionálním sportu.
Je pozdě večer. Student sedí nad skripty a „drtí“ na zítřejší zkoušku. Učení mu neleze do hlavy. Jeho profesor na tom není o moc lépe. Sedí v laboratoři nad probíhajícím pokusem a zároveň píše zprávu o výsledcích výzkumného projektu. Už si ani nepamatuje, kdy se naposledy pořádně vyspal.
Doping před i za katedrou
Oba dva – student i profesor – nakonec sáhnou po stejném řešení. Vysypou z lahvičky tabletu, strčí ji do úst a polknou. Chvíli to trvá, že pilulka zabere. Ale nakonec se student dokáže zase soustředit a „láduje“ si do hlavy další stránky skript a další fakta. Profesorovi se přestanou klížit oči. Ospalost je ta tam. Zprávu dopisuje nad ránem.
„Snad abych si ráno před zkouškou vzal ještě jednu tabletu, jinak se snad ani nedokážu soustředit,“ říká si student, když konečně zavírá skripta.
„Snad abych si zítra ráno dal ještě jeden prášek, jinak u toho zkoušení usnu,“ říká si profesor poté, co si ustlal na pohovce v pracovně, aby si dopřál dvě hodinky spánku.
Na universitách, ale nejen tam, se stále více uplatňuje „duševní doping“. Prostředky stimulující činnost mozku se užívají na obou stranách kateder. Dopují studenti, aby zvládli náročné studium. Dopují profesoři, aby zvládli náročný výzkum a výuku.
Od Holmese k Erdösovi
Doping má na akademické půdě dlouhou historii. Arhtura Conana Doylea inspiroval k postavě Sherlocka Holmese skotský lékař Joseph Bell a soudní lékař Joseph Littlejohn. Nevíme, jestli se od těchto reálných postav Doyle inspiroval i k tomu, aby nechal slavného detektiva pro stimulaci mozku užívat morfin a kokain. Tyto drogy byly v Doyleových časech zcela legální a užívali je příslušníci vyšší společnosti. Nakolik si tím dopomohli k jasnější mysli, je z hlediska moderní lékařské vědy přinejmenším sporné. O necelé století později už začínal nabírat duševní doping jasnější obrysy.
Slavný matematik Paul Erdös si v polovině minulého století pomáhal k vyšším duševní výkonům nejen silnou kávou, ale i tabletami čistého kofeinu. K tomu denně polykal i lék určený lidem s poruchami soustředění. Zdá se, že výsledek stál za to. Erdös za svůj život publikoval bezmála 1 500 vědeckých prací a byl v tomto ohledu zřejmě nejvýkonnějším matematikem všech dob.
Před půlstoletím byl dopující učenec stále ještě výjimkou. Dnes se situace dramaticky mění a duševní doping se šíří nejen ve školách. Lepší koncentraci a vyšší výdrž v něm hledají i dálkoví řidiči, lékaři na dlouhých nočních směnách, vojáci na náročných misích a mnozí další.
Co je a co není doping?
Popohánět mozek k vyšším výkonům se snaží prakticky každý. Jen to nebereme jako doping. Silnou ranní kávu na rozjezd pracovního dne si dopřeje kdekdo. Stejně tak se nikdo nepozastaví nad tím, když si řidič na benzínové pumpě pořídí plechovky energetického nápoje, aby se s jejich pomocí udržel v plné bdělosti během dlouhé noční jízdy. Nápoje obsahují kofein a další stimulační látky, ale jako drogy nebo dopingové prostředky vnímá málokdo. Kdybychom stejně množství kofeinu polkli v tabletě, dívalo by se na to naše okolí asi úplně jinak. Rozhodování o tom, co ještě není doping a co už za doping považujeme, je silně subjektivní a plné emocí.
NEJROZŠÍŘENĚJŠÍ DOPINGOVÉ LÁTKY
Studentům pomáhá ritalin
Mezi studenty frčí léky předepisované pacientům s poruchami soustředění a hyperaktivitou. Tito lidé mají nutkání neustále něco dělat, ale u ničeho dlouho nevydrží. Jsou to „přelétavé nátury“ neschopné věnovat se delší dobu jedné činnosti. Preparáty jako ritalin nebo adderall sice obsahují stimulační látky, ale na pacienty s hyperaktivitou a poruchami soustředění mají paradoxně zklidňující účinky a posilují schopnost soustředění.
Podle zdravotnických statistik trpí poruchami soustředění a hyperaktivitou 4 až 7 % amerických vysokoškoláků. Ti získávají léky legálně. Mnozí si ale přivydělávají tím, že část léků prodávají zcela zdravým spolužákům, aby s ním mohli dopovat. Další léky se dostávají do universitních kampusů přes ilegální překupníky nebo černý internetový trh.
Modafinil pro profesory i vojáky
Mezi universitními profesory jsou oblíbené prostředky na zahnání únavy a ospalosti. Pro tento účel se užívá například lék modafinil určený pro pacienty postižené narkolepsií. Lidé postižení touto poruchou spánku usínají i při těch nejnemožnějších příležitostech. Upadají do spánku náhle a zcela nekontrolovaně. Ke spuštění narkoleptického záchvatu stačí i banální podnět, jako je kýchnutí nebo zasmání. To může být pro narkoleptika životu nebezpečné. Pokud upadne do záchvatu například při přecházení rušné ulice, ocitá se rázem ve smrtelném ohrožení. Modafinil a další podobné léky ochrání nemocného před narkoleptickým záchvatem. U zdravých lidí zahánějí únavu a ospalost. Modafinil proto užívali za války v Perském zálivu povinně američtí vojenští piloti při nočních letech.
Mnohem méně se k duševnímu dopingu využívá i další léky, například donepezil určený pacientům s Alzheimerovou chorobou. I ten zvyšuje významně výkonnost mozku zdravých lidí. V oficiální lékařské studii například pomáhal pilotům k úspěšnějšímu řešení krizových čisticí na letových trenažérech.
KDE SE NEJVÍCE DOPUJE?
Ze spotřeby léků, které jsou s to stimulovat výkony lidského mozku, se nedá množství dopujících přesně odhadnout. Je těžké určit, jaký podíl z celkové spotřeby padá na vrub těch, kteří se tak léčí z nejrůznějších psychických onemocnění, a kolik lidí užívá tyto léky, i když jsou duševně zdraví.
V čele jsou studenti
Duševní doping je nejrozšířenější mezi mladými lidmi ve věku od 18 do 25 let. Značnou část dopující mládeže najdeme mezi studenty. Doping je běžný především na univerzitách. Proniká však už i na střední školy a nezastavuje se dokonce ani před základními školami. Na amerických univerzitách se v anonymních průzkumech přiznalo k duševnímu dopingu asi 7 % studentů. Na některých vysokých školách se ale podíl dopujících studentů vyšplhal až na 25 %. Duševní doping je hojně rozšířen na lékařských fakultách. Je to zčásti důsledek náročnosti studia. Zanedbatelné jistě není ani předsvědčení mnoha budoucích lékařů, že vládnou znalostmi potřebnými k tomu, aby si udrželi užívání podpůrných prostředků pod kontrolu a vyhnuli se případným nežádoucím vedlejším účinkům.
Doping v tvůrčích profesích
Mimo studentskou komunitu je duševní doping vzácnější. Začíná se prosazovat hlavně u lidí, kteří duševně pracují a jsou extrémně vytížení. Typické uživatele bychom našli mezi vědci, manažery, vysokoškolskými učiteli a dalšími podobnými profesemi. Při jednom průzkumu, kterého se zúčastnilo 1 600 vědců ze 60 zemí, se k duševnímu dopingu s přiznal každý pátý. Polovina získávala prostředky k duševního dopingu legálně od svého lékaře na předpis. Tuto cestu k lékům volili především američtí respondenti. Modafinil dostávali oficiálně k tomu, aby zvládli časový posun při dlouhých zahraničních cestách. Vypomáhali si s ním, i když nikam necestovali. Evropští vědci získávají prostředky pro duševní doping většinou ilegálně na černém internetovém trhu s léky.
S věkem se podíl dopujících příliš nemění. Mezi čerstvými absolventy univerzit se přiznává k duševnímu dopingu asi čtvrtina. V dalších letech počet dopujících klesá a ve věkové skupině kolem padesátky se k dopingu přiznal jen každý sedmý. Druhý vrchol užívání duševního dopingu byl patrný u lidí kolem 60 let. To zřejmě souvisí se závěrem profesní kariéry. Tito lidé už jsou za zenitem výkonnosti, ale rádi by udrželi krok s mladšími a výkonnějšími kolegy.
MAXIMÁLNÍ UŽITEK A MINIMUM PROBLÉMŮ
Duševní doping není mnoha lidmi vnímán vyloženě negativně. Touha po výkonnějším mozku se nám zdá celkem přirozená. Odráží se to i v bájích a pohádkách, kde vystupují kouzelné postavy s fenomenálními znalostmi.
Je doping přirozený?
Za prototyp můžeme považovat třeba děda Vševěda. Hrdinové často získají nejrůznější informace a dovednosti díky kouzlům. Porozumí například zvířecí řeči. Kouzla k dispozici nemáme, ale jinak děláme proto, abychom byli chytřejší všechno možné. Názorným projevem této snahy je rozsáhlý systém školního vzdělávání. Vyšší duševní výkony má lidem zajistit i zdravý životní styl nebo široké uplatnění nejmodernějších informačních technologií. Duševní doping je proto některými odborníky vnímán jen jako další z dlouhé řady již užívaných prostředků pro posílení duševní výkonnosti.
Nikdo už ho nezastaví
Duševní doping se rozmohl natolik, že ho již nelze zastavit. Společnost proto stojí před úkolem udržet doping pod kontrolou. Jde o to, aby duševní doping co nejméně škodil. Prvním nezbytným krokem bude otestování léků, které se pro duševní doping používají, na zdravých dobrovolnících. Zatím jsou tyto léky testovány jen na nemocných a je sledován jejich léčebný účinek. S ním jsou také poměřovány nežádoucí vedlejší efekty. Pokud budou ty samé léky užívat zdraví lidé, mohou být jejich reakce odlišné.
Zhruba polovina lidí užívajících duševní doping přiznala, že pociťují nepříjemné vedlejší účinky. V případě duševního dopingu by lékaři nahlíželi dosti přísně i na relativně mírné problémy. Cílem dopingu není uzdravení a tudíž návrat lidského organismu do normálního stavu, nýbrž zvýšená duševní výkonnost, což lze vnímat jako posun člověka za hranice toho, co dostal od přírody do vínku.
ETICKÉ PROBLÉMY DOPINGU
Představme si, že v konkurzu na prestižní a zodpovědnou funkci zvítězil uchazeč, u něhož se dodatečně prokáže, že před přijímací komisí stanul nadopovaný preparátem zvyšujícím schopnost soustředění. Máme mu i tak blahopřát? Má být vyhozen pro podvod?
Na přijímačky s tabletkami
Může nastat paradoxní situace, kdy zaměstnavatel upřednostní ze všech uchazečů právě toho, který dopoval. Ochotu k dopingu může vedení firmy vnímat jako důkaz vysoké motivace a loajality uchazeče.
Pokud bude jednou duševní doping bezpečný a společensky tolerovaný, pak se budeme muset rozhodnout, jestli k němu máme alespoň v některých situacích zajišťovat rovný přístup pro všechny. Universita jistě stojí o to, aby ke studiu přijala ty opravdu nejschopnější a ne ty, kteří si mohou dovolit nejkvalitnější duševní doping. Co kdyby byl kvalitní doping tak drahý, že by si jej mohli dovolit jen ti movitější? Mohla by universita v takovém případě nabídnout účastníkům přijímacích zkoušek prostředky pro doping zdarma a ze stejně nadopovaných pak zase vybrat ty nejlepší?
Je třeba chránit děti!
Už dnes panují obavy z toho, že budou firmy a instituce své zaměstnance skrytě nebo i zcela otevřeně nutit k užívání duševního dopingu. Firma tak může získat významnou výhodu oproti konkurenci. Její zaměstnanci se budou lépe soustředit, nebudou tak unavení a zvládnou úkoly v kratších termínech. Budou volit lepší řešení a dopouštět se méně chyb. Přínosy z duševního dopingu zaměstnanců bude mít v první řadě firma. Negativa, např. nežádoucí vedlejší účinky, však ponesou zaměstnanci.
Pokud existuje nějaká skupina, kterou je třeba před duševním dopingem chránit, pak jsou to děti a mladiství. I oni mohou být vystaveni nátlaku, aby užívali duševní doping, například ze strany učitelů s příliš vysokými požadavky nebo ze strany rodičů, kteří vyžadují po dětech vynikající prospěch bez ohledu na reálné možnosti žáka či studenta.
Profesor Ing. Jaroslav Petr
Výzkumný ústav živočišné výroby
Doping rozkazem
Profesionální vojáci užívají při některých náročných operacích duševní doping povinně. Mají to rozkazem. Je správné, že nemohou odmítnout? Pokud by se doping ujal a rozšířil, mohly by jej povinně užívat i další profese. Například by si ho musel vzít chirurg, kterému na konci náročné noční služby přivezou těžce zraněnou oběť dopravní nehody. Dnes by se mohl dostat do potíží lékař, který by v takové situaci duševní doping použil. Pokud by navzdory vší snaze pacienta nezachránil, mohl by se dočkat obvinění, že byl „nadopovaný“. Nebylo by mu nic platné, že si doping vzal, aby zahnal únavu a podal při operaci špičkový výkon. Ve společnosti, která duševní doping akceptovala, by se mohl v obdobné situaci dočkat žaloby lékař, který si v kritickém okamžiku podpůrný prostředek nevzal. Znamenalo by to, že neudělal vše, aby pacienta zachránil.
