JakartaFoto: Stanislav Lhota
Po devíti měsících jsem zpátky v Indonésii a jako každý rok jsem hned začal byrokratickou anabázi na úřadech v hlavním městě Jakartě na ostrově Jáva.
Jakarta může na dobře vybrané pohlednici vypadat jako výstavní velkoměsto. Z modravého smogového oparu se tu tyčí obrysy mrakodrapů, některé z nich hodně nápadité, všelijak křivolaké a kostrbaté, a ze slumů pod nimi vyrůstají další a další novostavby. Pokud člověk projíždí po dálnici a vidí město z dálky, je to v podstatě až hezký pohled. Z blízka je to horší. Ulice jsou přecpané miliony lidí a burácí hlukem statisíců aut a motorek, klaksonů, rádií a amplionů z mešit, které se přeřvávají navzájem. Doprava je tu sice řešena poměrně rozumně, ale při tak obrovském počtu lidí to není nic platné. Na začátku a na konci pracovních hodin se cesta autobusem stává několikahodinovým očistcem v mase tlačících se propocených těl, ve které sotva stíháte sledovat, kdy vám nějaká ručka šmátralka zabloudí až do batohu.
Pro přírodovědce je Jakarta mrtvá země. I když se v ulicích sází hodně stromů, všechny rozlehlejší parky už byly zastavěné, s výjimkou posledního ostrova zeleně (tedy teď, po šesti měsících sucha, spíš žluti) kolem Národního monumentu, což je nepříliš nápaditá obří věž s velkou cibulí na vrcholku, která má představovat plamen svobody. Ale ani tady nezahlédnete jiného ptáka než vrabce polního. Tu a tam snad ještě hrdličku. Teprve za noci město trochu ožívá, to když se začínají objevovat netopýři a kaloni a z kanálu a z děr vylézají krysy, bělozubky a kočky. A vylétají komáři, kteří by mi tu jinak ovšem zas až tolik nechyběli.
Horský prales na JávěFoto: Stanislav Lhota
Pobyt v Jakartě je peklo sám o sobě, ale letos to bylo o to horší, že se mi podařilo přijít o pas. Ukradli mi ho na tom nejnepravděpodobnějším místě, totiž na generálním policejním ředitelství. Tím se můj pobyt na Jávě protáhl a začal ve mně vyvolávat stavy paranoidního šílenství. Do toho přišel víkend a státní svátek, Indonésie slavila 64 let nezávislosti, takže na úřadech stejně nešlo nic vyřídit. A tak jsem z nenáviděného velkoměsta aspoň na pár dnů zdrhl na Horu (Gunung) Salak.
Gunung Salak je součást největšího zbytku horského deštného pralesa na jinak zcela zdevastované Jávě. Je to úplně jiný typ lesa než u nás v Sungai Wainu na Borneu. Je poměrně nízký, s hustým podrostem kapradin, begónii, áronů, banánů a zázvoru na příšerně strmých a občas pořádně kluzkých svazích. Bohužel i tady v národním parku tlak přelidněné civilizace postupuje, takže i za devět měsíců od mojí poslední návštěvy přibyla od hřebenové cesty spousta slepých odboček, vedoucích k pokáceným stromům. Na hoře Salak jsem hledal hulmany sundské (Presbytis comata), kteří by údajně měli být jávským protipólem hulmanů běločelých, které se už několik let snažíme studovat na Borneu. Vloni jsem tu potkal jednu tlupu těchto šedivých opic a viděl jsem i jejich střet s tlupou černých hulmanů jávských. Letos jsem během jednoho dne narazil na tři další tlupy. Už z toho plyne, že ta podobnost s našimi hulmany běločelými nepůjde až tak daleko. Ty totiž na Borneu potkávám jen zhruba jednou do měsíce, často je to jen mihnutí v korunách, po kterém opice zmizí v listí, kde vydrží být schovaná třeba dvě hodiny. Jávští hulmani zdaleka tak researcher-unfriendly nejsou!
Pralesní duchFoto: Stanislav Lhota
Po dvě noci jsem se na Gunung Salak snažil hledat poloopice outloně jávské, jedny z nejvzácnějších primátů vůbec. Prozatím jsem na ně neměl štěstí, zato jsem ale při jejich hledání v noční džungli zažil jednu z nejstrašidelnějších příhod, jakou v Indonésii pamatuji. Bylo před půlnocí, krátce po jednom z tropických lijáků. Stoupám nahoru po svahu, zvíře nikde žádné (kdo by taky za takového počasí lezl ven…), až konečně slyším z dálky zvuk, který zněl trochu jako řezání pilou. V první chvíli mě napadlo, že by se mohlo jednak o levharta, i když toho už tady od roku 2007 zřejmě nikdo neviděl. Zvuk se ke mně ve tmě rychle přibližoval, a také se při tom rychle měnil. Po chvíli mi zněl jako tlupa divokých prasat a ještě chvíli nato, když už byl opravdu hodně blízko, jsem ho měl za funění luskouna. Šramot se podrostem dál přibližoval, až nakonec dorazil na malé otevřené prostranství, na kterém si podle všeho někdo před nedávnem postavil přístřešek. A v tu chvíli jsem zůstal stát jako zcepenělý – byl to jenom zvuk, žádné zvíře, vůbec nic, jenom šelest a šramot! A stále se přibližoval, až se mi zastavil doslova přímo před nohama. Pak už se nehnul z místa, ale měnil se a sílil. Chraptěl a vrčel, pořád na tom jednom míste přímo přede mnou, ale vidět nebylo vůbec nic. Říkal jsem si, jestli to není nějaký zvukový klam, a tak jsem se osmělil a začal to místo opatrně obcházet, abych se ujistil, zda to třeba není nějaká ozvěna odněkud bůhvíodkud. Ne, zvuk vycházel z místa přede mnou. Najednou vidím, že na tom místě leží dva kameny, které tu nejsou samy od sebe. Někdo je tu očividně záměrně položil jako dva malé menhiry. Srovnání s Blair Witch bylo naprosto na místě. Další chvíli mi trvalo než jsem se odvážil vzít klacek a do těch kamenů jsem rýpl. A v ten moment vyplula na povrch celá ta záhada!
Věc se měla tak. Hora Salak je zdrojem vody pro široké okolí a její svahy jsou protkané sítí podzemních plastikových trubek, které se po dešti plní vodou a svádějí ji pak dolů do vesnic. Jedna taková trubka vedla i pod místem, kterým jsem procházel. Bylo po dešti a zřejmě jen náhodou se stalo, že jsem já i voda v rouře dorazili na stejné místo ve stejný okamžik – a to byl ten blížící se a měnící se neviditelný zvuk! Proč se pak ale zastavil? No, asi jiná náhoda vedla k tomu, že před časem kdosi rouru právě v tomhle místě prokopl, nejspíš když si tu stavěl přístřešek na přenocování. Aby to aspoň trochu napravil, složil pak kusy prasklé trubky k sobě a zatížil je v té pozici dvěma kameny. Takže voda mohla protékat, ale skrz prasklou rouru vytlačovala vzduch a vydávala tak ty děsivé zvuky. Jsem si skoro jistý tím, že kdyby se mnou v tu chvíli byl některý z mých indonéských asistentů, vzal by okamžitě nohy na ramena, a pokud by při tom nespadl do rokle, už by do toho lesa nikdy nevstoupil. A vážně nevím, co bych teď o tom všem psal já sám, kdybych byl býval ty dva kameny neodvalil…
