Jako by dnes cílem nebylo žít šťastně s minimem zásahů, ale pořádně si technologicky “zařádit”. Tento způsob myšlení prostupuje naši civilizaci na všech rovinách – horou se prorazí tunel, namísto aby ji silnice obešla, švestky se v lednu dovezou z Chile…
Není bez užitku si uvědomit, co má naše civilizace vepsáno ve svém štítě. Čím je v rámci ní které řešení energeticky, technologicky a finančně náročnější, tím spíše je přijato a prosazováno. Něco, co takovéto atributy nemá, se nakonec za řešení vlastně ani nepokládá.
Muž se srdcem vepře
Ukažme si to třeba na příkladu medicínské péče. Pokud má někdo dědičně srdce jakžtakž v pořádku a správně o ně pečuje – nemyslím teď neustálé preventivní prohlídky a zákroky, ale správnou výživu, pohyb, smysluplný životní program a nevystavování se nejhorším stresům – díky čemuž se dožije řekněme sta let, nevzbudí to pozornost ani v nejmenším. To pravé, co by rozvlnilo hladinu médií, by byla třeba cizorodá transplantace – “Muž se srdcem vepře překonal další krizi” – kdy by se odmítavá reakce organismu utloukala nějakou drastickou imunosupresí a nasazovala by se celá paleta nejmodernějších a nejdrsnějších dovedností. Jako by cílem nebylo žít šťastně s minimem zásahů, ale pořádně si technologicky “zařádit”. Jak moc by asi diváky bavila telenovela z lékařského prostředí, kde v mnoha dílech primář dermatolog bojuje s tvrdošíjným ekzémem a potírá jej pokaždé jinou mastí? Tam schází naprosto ona kýžená dramatičnost. I pacienti se dožadují mnohem spíše řešení náročných a přímočarých nežli třeba velmi jednoduché proměny vlastních zvyklostí – není potom divu, že účty přímo astronomicky rostou. Zkusme někomu říct, že jeho obtíže vyžadují trpělivost a jediným řešením je si na ně zvyknout – třeba u stáří a jeho příznaků je to často to jediné smysluplné.
Tento způsob myšlení prostupuje naši civilizaci na všech rovinách – horou se prorazí tunel, namísto aby ji silnice obešla, švestky se v lednu dovezou z Chile, namísto aby se na ně počkalo do září. Jedním z dalších aspektů civilizace je právě takovéto časové nebo místní zpřítomňování věcí, které by zde běžně nebyly: není třeba želet, že božský Platón už není mezi námi: v poličce máme jeho dialogy stejně, jako ve spíži kompot, v Singapuru se ocitneme za pár hodin, namísto dvou let cesty pěšky nebo na mezku. Lidskou pozornost od nepaměti poutaly děje, které se příčí přirozenému běhu věcí – třeba umělé květiny ze skla či ptačího peří, ač v zahradě je těch opravdových dost, či renesanční mechanická skákající žabka, byť by v nejbližší louži bylo hejno žab reálných.
Otroci i palivo systému
Touha středověku po zázracích je dnes pouze přesunuta na technologickou úroveň. V přítomné době tento vývoj kulminuje a realita se jeví jako překonávající i pohádky o sedmimílových botách či zrcadle, v němž jsou vidět děje a osoby z opačného konce světa. Tento proces začal už dávno: život je energeticky náročnější než neživot (kámen nám po roce v šuplíku neuhyne hlady), teplokrevnost než studenokrevnost – tygr sežere desetkrát více než stejně velký krokodýl, ale krokodýlů sibiřských není: tam už je třeba “přitápět”. Zemědělství, namáhavě mýtící lesy a pasoucí stáda, je mnohem pracnější a v něčem násilnější nežli někdejší lovectví a sběračství. Zdá se, jako by se civilizační proces podobal čemusi jako požáru, který stravuje, co může: lesy a velká zvířata už dávno ustoupily polnostem, poté došlo i na fosilní paliva a v posledku dochází i na lidi samé – ve směsi workoholismu a “ublahobytnění” se postindustriální národy přestávají reprodukovat a mizejí jako sníh na slunci. Co bude, až proces s plnou silou dorazí až do nejzapadlejšího koutku Bangladéše? Nejsme už dávno palivem a otroky systému, o němž jsme si mysleli, že nám bude sloužit?
Zdroj: http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-53098110-jaka-je-povaha-nasi-civilizace
