Sebevražda egyptské královny Kleopatry VII. roku 30 př. n. l. předznamenala konec helénistické éry. Egypt se stal součástí Římské říše a celý tehdy známý svět se jednou provždy změnil. Významný historický zlom si přitom přímo říkal o náležitě efektní drama. Snad proto Kleopatřin dobrovolný odchod na věčnost od počátku obestírají legendy, v nichž ústřední role připadá dvojici jedovatých hadů. Ale co když se vše odehrálo jinak?
Ve svém alexandrijském paláci přijímá královna Kleopatra VII. (69–30 př. n. l.) římského státníka Octaviana (63 př. n. l.–14 n. l.), budoucího císaře Augusta. Nejedná se o přátelskou návštěvu. Jen o devět dní dříve, 1. srpna roku 30 př. n. l., Kleopatřin spojenec a římský vojevůdce Marcus Antonius (83–30 př. n. l.) nalehl na meč a palác obsadili římští vojáci. Octavianus coby vítězný dobyvatel přichází nyní vyjednávat o podmínkách kapitulace. Výchozí pozice poslední egyptské královny vypadají nevalně. Jak se zdá, zbývá jí pouze několik málo možností…
Poslední zoufalý čin
Nejprve se Kleopatra s Octavianem snaží smlouvat. Vždyť svého času přece získala na svou stranu dva nejvýznačnější Římany své doby – Julius Caesar (100–44 př. n. l.) ji dosadil na egyptský trůn a Marcus Antonius jí pomohl otěže vlády udržet. Octavianus je však z jiného těsta. Podmanivá ženská kouzla na něho nepůsobí, přímému pohledu do královniných očí se však pro jistotu vyhýbá. Kleopatra tedy plynule nasadí plán B a pokusí se jej uplatit. Poskytne mu úplný soupis svých pokladů, přitom ale poněkud podcení lidský faktor. Její proradný sluha Seleucus se před Římany nenápadně zmíní, že onen seznam není zdaleka tak kompletní, jak vládkyně tvrdí. Některé skvosty se prý snaží utajit. Konfrontovaná Kleopatra se hájí poukazem na Octavianovu ctnostnou choť Livii (58 př. n. l.–29 n. l.), již prý chtěla také obdarovat, ale marná snaha, mocný Říman už Kleopatře nedůvěřuje. Snažila se snad královna v posledních chvílích svého života zamlčet nějaké cennosti, anebo mluvila pravdu?
Co praví oblíbená legenda
Když se po alexandrijském paláci roznese zvěst, možná úmyslně rozšířená, že se Octavianus chystá převézt vznešenou zajatkyni i její děti do Říma, kde poslouží jako živá dekorace triumfálního průvodu, královnin čas se začíná nebezpečně krátit. Hned vzápětí se také odhodlá k činu. Kleopatra nejprve uprosí římské věznitele, aby jí dovolili navštívit hrob milovaného Antonia, kterého zřejmě nechala pohřbít ve vlastním mauzoleu. Po dojemném monologu na rozloučenou se vrátí do paláce, dopřeje si lázeň i náročnou toaletu a nato se nechá obléci do skvostného šatu, v němž zasedne ke slavnostní večeři. Jako poslední chod poslouží koš s čerstvými fíky, prý odněkud z venkova. Jenomže fíky skrývají překvapení.
Jak to bylo dál?
Po večeři se vznešená vládkyně prastarého království na Nilu uchýlí do svých komnat ve společnosti dvou nejvěrnějších služebnic Charmion a Eiras. Otroka Epafrodita vyšle za Octavianem se zapečetěným vzkazem. Jak vyjde zanedlouho najevo, Kleopatra v něm žádá, ba přímo zapřísahá vítěze, ať jí projeví laskavost a uloží její tělo po Antoniově boku. Znění vzkazu vylučuje veškeré pochybnosti. Jakmile Octavianus pochopí, k čemu se schyluje, vyšle do královniny ložnice ozbrojence, dorazí však pozdě. Kleopatru mezi živými již nezastihnou. Na onen svět ji doprovodily i obě společnice. Charmion se prý ještě z posledních sil pokouší upravit zesnulé vládkyni diadém. Octavianovi záhy vyvstane otázka, která musí milovníkům klasických detektivek nutně připomínat logický problém známý jako „záhada zamknutého pokoje“. Kdo byl za smrtí královny Kleopatry?
Svědectví z druhé ruky
Autentický popis tragické události samozřejmě neexistuje, musíme se proto spoléhat na tvrzení autorů činných desetiletí po Kleopatřině smrti. K nejvýznačnějším patří rodák z boiótské Chairóneie, řecký historik Plútarchos (asi 46–127) a římský historik Cassius Dio Cocceianus (asi 150–235) původem z bithýnské Níkaie. Oba nesporně náleží k nejvzdělanějším, nejsvědomitějším a také nejpilnějším autorům římské doby, a zároveň se ve svých historických spisech nevyhýbají informacím velmi pikantního rázu. Dnes bychom je asi označili za bulvární. Pro oba představovala Kleopatra pouhou epizodu v dějinách vesměs utvářených mužskými hrdiny, oba také s gustem vycházejí vstříc vkusu soudobých římských čtenářů, v jejichž očích „ta žena“, bytost slabá a od přírody náchylná ke špatnostem, zastupovala dekadentní nepřátelskou mocnost. Jejich spisy tedy nelze v žádném případě považovat za nezaujaté či objektivní, s jistou dávkou opatrné skepse však jimi musíme vzít zavděk. Jiné historické prameny se totiž bohužel nedochovaly.
Vášeň pro jedy
Plútarchos v Životopise Marka Antonia mimo jiné zmiňuje Kleopatřiny „jedařské“ experimenty. Po prohrané námořní bitvě u Actia (31 př. n. l.) se prý egyptská královna zaujatě pouští do pokusů s rozmanitými smrtícími substancemi rostlinného i živočišného původu. Přitom se prý neštítí vyzkoušet jejich účinnost na odsouzených vězních. Cíl se zdá nasnadě – touží odhalit látku, která zabíjí rychle a bezbolestně. Nejslibněji na ni působí „kterýsi had“. Plútarchos nespecifikuje jeho druhovou příslušnost, zmiňuje však jeho schopnost „přivodit strnutí podobné spánku, při němž lidé za pozvolného zatemňování smyslů zlehka umírají.“ Když ve svém líčení dospěje až ke Kleopatřině sebevraždě, nezapomene historik na onen proslulý koš s fíky, zároveň ale jedním dechem přiznává: „Pravdu nezná nikdo. Na jejím těle nevyrazila žádná skvrna ani jiná stopa jedu, někteří však tvrdili, že na Kleopatřině paži zůstala dvě sotva znatelná bodnutí.“ Co jiného ale mohlo královnu zabít, když ne had?
Kobra versus jehlice
Had patrně nepředstavoval jedinou schůdnou možnost, jak dostat do těla potřebnou dávku jedu. Plútarchos zaznamená rovněž zvěsti, podle nichž královna nosila ve vlasech nenápadnou dutou jehlici naplněnou jedem. Táž myšlenka později zaujme i historika Cassia Cocceiana. Podle něj si Kleopatra spínala vlasy jehlicí smočenou v látce zvláštních vlastností. Při pouhém doteku nedokázala ublížit, ale stačil nepatrný šrám a přivodila rychlou, bezbolestnou smrt. Než nastal její čas, nosila údajně Kleopatra jehlici ve vlasech, aniž kdo pojal podezření. V rozhodující chvíli pak vnořila osten do škrábance na předloktí. Její dvě věrné služebné ji pak na onen svět o své vlastní vůli následovaly. Jehlice napuštěná smrtícím jedem samozřejmě představuje rekvizitu, nad níž zaplesají především milovníci šestákových románů. Přihlédneme-li však ke Kleopatřině situaci, působí jaksi logisticky schůdněji než pověstná smrtící kobra.
Tři pokusy o smrt
Jak zmiňuje ve své knize zasvěcené poslední egyptské královně současná britská egyptoložka Joyce Ann Tyldesley (*1960), sebevražda hadím uštknutím představuje riskantní podnik s nejistým výsledkem. Zvláště pokud by ji mělo spáchat několik lidí najednou. Zlenivělého plaza nelze ke kousnutí přinutit násilím, do rány vždy nevstříkne jed a každá dávka také nemusí být smrtelná. Navíc Kleopatra, co se sebevražd týče, už nebyla žádná amatérka. Měla za sebou už dva sebevražedné pokusy – snažila se pořezat dýkou a umořit se hlady – lze se tedy domnívat, že Octavianus nechal královnu hlídat bdělými strážci. Hlavní podezřelá v celé kauze, kobra egyptská (Naja haje), sice patří k hadům poměrně útlým, zato může na délku dosáhnout bezmála dvou metrů. Její obstarání by si od královniných věrných vyžádalo značnou dávku opatrnosti, důmyslu a především koš na fíky více než úctyhodných rozměrů. Je tedy dost nepravděpodobné, že by strážci takového hada neodhalili.
Posvátní hadi
Hadům náleželo ve staroegyptském bájesloví mimořádné postavení. Bojovali na světlé i temné straně sil a také patřili k atributům řady význačných bohů. Posvátná kobra Vadžet tvořila se supicí Nechbetou dvojici odvěkých ochranných královských božstev a jako taková se výhružně tyčila na panovnickém diadému, odkud hrozila sežehnout všechny případné nepřátele magickým ohněm. Pokud se Kleopatra rozhodla dobrovolně odejít k předkům, nemohla si vybrat příhodnější prostřednici. S nepodloženou domněnkou o smrtící kobře se spokojil i Octavianus, pravda přece nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu. Když se mu nepodařilo vláčet v triumfálním průvodu živou egyptskou královnu, spokojil se alespoň s jejím obrazem, příhodně vyzdobeným dvojicí plazů. Nakonec se zase nezdá být až tak důležité, jak Kleopatra zemřela, nýbrž to, jakou legendu po sobě zanechala. A ta ji Plútarchovými slovy dovolila „zesnout jako pravnučce tolika králů.“
Daniela Mičanová
