O některých starobylých, ale osvědčených způsobech získávání kontroly nad myslí (s dodatkom Mariána Moravčíka).
Přátelé, dnes opět hovoříme o lžích, které Západ použil ve střetu a boji civilizací proti Rusku. Tentokrát budeme hovořit o křesťanském dědictví. Vždyť to byli právě politici Západu, kteří se ho pokusili zprivatizovat a využít ve vlastním zájmu k zotročení jiných národů. Zde je třeba učinit malou předmluvu.
Není žádným tajemstvím, že ještě před Velkým církevním schizmatem podrobil císař Západu Karel Veliký křesťanskou bohoslužbu vlastní revizí. To vyvolalo vážné protesty představitelů východních církví. Po vítězství nad Araby v roce 732 však „Karolinci“ potřebovali jednotnou nauku, která by sjednotila země, a k tomu bylo nutné podmanit si a podrobit církev. Karolinci tedy zahájili reformy bohoslužeb, gregoriánský chorál a “Vyznání víry”.
Hlavním propagátorem nového světového řádu byl anglický mnich Alcuin. Vypracoval zásadu, že papež má bránit víru a císař (karolinský) má bránit křesťanský svět. Jste-li proti císaři, jste proti křesťanství – platí to i naopak. Jednoduché, ale účinné schéma.
Důsledkem toho byl, jak víme, legendární a zásadní spor o filioque*) a jeho přítomnost ve vyznání víry. Karolinci zvítězili: Vyznání víry se již nečetlo, ale zpívalo a obsahovalo filioque. To rozdělilo církev a mnozí na Východě považovali tuto novinku za nerespektování autority církevních otců.
Zde je třeba objasnit, o čem mluvíme. Zjednodušeně řečeno, západní křesťanství věří, že Boží jednota je absolutní a osoby Trojice existují uvnitř ní. Zatímco pravoslavní věří, že každá z těchto Osob má své vlastní funkce, ale všechny jsou v rámci jedné hypostáze. K tomuto schizmatu se přidaly další spory. Například o používání toho či onoho chleba jako symbolu Kristova těla (hostie) při Svatém přijímání: na Západě je nekvašený, zatímco u pravoslavných je kvašený.
V karolínské věci pokračoval v první polovině IX. století papež Mikuláš I. Rozhodl, že byzantští císaři, kteří neuměli latinsky, si svůj titul nezaslouží – skutečný císař Římanů může být pouze na Západě. Tím byla Byzanci zasazena další vážná rána. Konflikt se vyostřil, když papež sesadil byzantského patriarchu Fotia a ten – v reakci na to – papeže exkomunikoval. Politika vnesla rozkol do náboženských záležitostí.
Papež Mikuláš I.
Když se papežské země ocitly v novém ohrožení, obrátil se papež Jan XII, kterého tehdy mnozí označovali za Antikrista, o pomoc na německé vůdce – a ti mu přišli na pomoc. Samozřejmě nikoliv nezištně, a již v roce 996 poprvé nastoupil na trůn německý papež. Tradice univerzální církve a moc Byzance se staly minulostí. A v roce 1054 došlo k velkému církevnímu schizmatu.
Papež Jan XII.
A zde Západ jako celek a konkrétně římští papežové použili právě padělek. Jde o takzvaný Konstantinův dar. V tomto smyšleném dokumentu (vznikl pravděpodobně ve Francii na konci VIII. století), datovaném jakoby rokem 315 (tedy za císaře Konstantina), byly uvedeny postuláty víry a vyprávěn příběh o uzdravení císaře z malomocenství papežem Silvestrem.
V druhé části Konstantinova daru se podrobně vyjmenovávaly zóny a výsady, které císař jako projev vděčnosti přenesl na pontifika. Z padělaného dokumentu vlastně vyplynulo, že veškerou moc nad církví předal císař Konstantin západním pontifikům (ti, připomínám, byli v době vydání padělku pod kontrolou germánských úřadů).
Ještě jednou. Pomocí Konstantinova daru chtěli západní představitelé přesvědčit miliony lidí, že jejich křesťanství je správné, pochází od císaře Konstantina, a proto je třeba poslouchat římské papeže. Ti zase byli ovládáni panovníky a politiky. Zde je takové nekomplikované, ale poměrně účinné schéma.
To, že je „Konstantinův dar“ – podvrhem, vyšlo najevo až v roce 1430. Ale jak se píše ve špatných románech, bylo už pozdě. V té době už Byzanc ztratila území i vliv. Zbylo existovat pouhých 9 let – do útoku Osmanů na Konstantinopol. Mimochodem, v ruském světě byl pád Cařihradu vnímán jako trest za kacířství, za něž považovali florentskou unii z roku 1439. Zde je však třeba poznamenat, že unie vznikla především z beznadějnosti byzantské pozice.
V důsledku toho se východní církev se svolením byzantského císaře podřídila Západu. Je zřejmé, že ideologický útok na Konstantinopol byl podpořen vojenskými útoky. Západ si tak, díky falzu, částečně zprivatizoval křesťanské dědictví a využil ho ve svých vojenských a geopolitických zájmech.
Souhlasím, plus minus totéž pozorujeme i dnes. Jen v tehdejší době bylo obtížnější faleš odhalit. Ale lidé, omámeni propagandou a náporem, věřili nesmyslům stejně ochotně v minulosti jako dnes. A tady je to druhé obzvlášť smutné…
AUTOR: Platon Besedin Překlad: St. Hroch/BelobogSK
