http://www.knihya.cz/21201/jak-se-penezomenci-zmocnili-vlady-nad-svetem-2
Podle mých zjištění v naprosté většině zednáři byli a jsou humanisté a dělají přesně to, co se o nich ve veřejných publikacích a mediích píše a říká. Scházejí se, pěstují staré rituály, ale o nějakém spiknutí nemají ani potuchy. Vyřizují malé, na první pohled nepodstatné úkoly, ale tím na příklad obstarávají informace. Z těchto obyčejných neškodných zednářů se rekrutují vyšší stupně. Postup z učně přes tovaryše k mistrovi je v podstatě jednoduchý, ale výběr pokračuje na vyšší stupně. Výběr a kontrola je trvalá, do opravdových špiček se dostanou jen ti, u kterých byla dokonale prověřena jejich spolehlivost a mlčenlivost. Zednáři, o jejichž členství v ložích se píše v novinách, mohou mít vysoké funkce a tituly, ale pokud jde o skutečné cíle, nevědí nic, natož o tom, že by lože měly sloužit k dosažení světovlády.
Podle německého spisovatele Michaela Winklera, který ve své knize „Politik am Pranger“ sám předem upozorňuje, že to, co dále budete číst, není doloženo, že je to jeho fikce, říká, že jen málo vyšších zednářských stupňů pracuje vědomě na dosažení cíle, kterým je světovláda. Přesto dále Winklera cituji, protože myslím, že je to poučné a v mnohém to koresponduje s tím, k čemu jsem se propracoval i já:
Standardní zednáři jsou jen řadoví týmoví hráči světového spiknutí. Přinejmenším 95 % zednářů dělá přesně to, co je možno dohledat na jejich oficiálních stránkách: Jsou to humanitární spolky, které pěstují pár starých tradic a místo v hospodě se scházejí v domě lóže (který nazývají “chrámem”). O spiknutí nevědí nic, dokonce většina z nich ve svém životě nikdy nepřispěla k nějakému místnímu komplotu, natož spiknutí.
Použiji nyní jiný obraz: Velké spiknutí není puzzle, nýbrž mozaika, skládající se z milionů kamínků. Na rozdíl od puzzle jsou kamínky mozaiky jednobarevné a nic, opravdu vůbec nic nenaznačuje, kam který kamínek patří a jaký obrázek se z toho vyklube. V tomto obraze jsou zednáři něco jako kyt, spojovací hmota mezi jednotlivými kamínky, která je drží pohromadě, ale jinak se na mozaice nijak nepodílí.
Zednáři tvoří rekrutační potenciál pro další stupeň, krom toho sbírají informace. Neustále vyřizují různé malé nepodstatné úkoly, aniž by věděli proč. Každý zednář je pozorován. Ach ne, ne každý. Pokud je jen pětina zednářů posuzována, tak i tak je to neuvěřitelně mnoho. Jestli váš soused pobíhá v černém obleku s takovým tím bílým přehozem a příležitostně vypráví cosi o “všemohoucím Staviteli všech světů”, tak buďte v klidu – ten je neškodný a to, co říká, myslí skutečně vážně.
Z obyčejných zednářů se rekrutují “vyšší stupně”. Obyčejný zednář je učeň, tovaryš a nakonec mistr, toť vše. Avšak jeho bratr v lóži, kterého zná již 20 let a kterému důvěřuje, je nejen “mistr”, nýbrž “rytíř Kadosch”, nebo “Princ z Jeruzaléma”. (Pokud máte zájem, tak si ostatní vyšší zednářské tituly najděte sami na internetu, jsou opravdu kreativní). Kdo se osvědčil na stupni pěšáka, stane se poddůstojníkem – a kdo se osvědčil u normálních zednářů (“Janovy lóže”), smí nakouknout do vyšších stupňů.
Tak a teď… Ne, ještě ne. I u vyšších stupňů jsou lidi, kteří to, co jsme si od nich kdysi slíbili, neudrží. Těm je poklepáno na rameno, pilně se zaučí do tajemství vyšších stupňů a odsunou se na vedlejší kolej, kde se můžou hemžit jako “nositelé tajemství”.
Sice jen málo vyšších stupňů pracuje na světovém spiknutí, ale tato organizace přímo láká k tomu, aby byla zneužita. Obyčejný zednář je spolehlivý a mlčenlivý, ten “správný” zednář na vyšším stupni je ještě daleko spolehlivější a mlčenlivější. Tak vezmeme ředitele pobočky Deutsche Bank, vedoucího oddělení v Mercedesu a redaktora Frankfurter Allgemeine Zeitung. (Ty podniky jsou jakkoli zaměnitelné, kdo chce, ať si dosadí, co mu víc pasuje.)
Berou se mladí lidé, kteří mají potenciál k růstu. Přirozeně jsou v této tajné lóži i starší, kteří sedí na dobrých pozicích a mohou mladé podporovat. Když chce lóže vyššího stupně zrealizovat nějaký menší projekt, začne za něj bratr v lóži bubnovat u Frankfurter Allgemeine. Bratr v lóži z Mercedesu zařídí velkolepý sponzorský dar pro vhodné politiky a bratr v lóži z Deutsche Bank se postará, aby tekly půjčky. To jen jako příklad.
Tyto milé tajné lóže patří však stále ještě k řadové mase světového spiknutí. Znají nanejvýš jeden jediný kamínek v mozaice a ví, že tento je černý, zelený, nebo žlutý. To je celé. Přesto se již na této úrovni dělají výnosné obchody. A samozřejmě se udělují i ceny. Když někdo neznámý obdrží renomovanou cenu, která je dotovaná pár tisíci Euro, pak se jedná o malou pozornost mezi bratry v lóži. Lidi se znají, pomáhají si a jsou si navzájem povinováni. Funguje to celé naprosto skvěle. (Říká vám něco tajná lóže “P2”? Ano, tehdy v Itálii…)
Pokud se chcete stát spolkovým prezidentem, nebo předsedou představenstva, tak neuškodí být v nějaké tajné lóži. Myslete však na to, že tato pomoc se zakládá na vzájemnosti, jinak by totiž mohlo klidně dojít i k nějaké malé nehodě, například padák, který se vám neotevře…
K “vyšším stupňům” patří různé zajímavé spolky, tedy všechno, co má na spiklenecké scéně nějaký zvuk. Za všechny jmenujme třeba Bilderberg, Council on Foreign Relations, Trilaterální komisi a samozřejmě židovskou superlóži B`nai B`rith. Ano, na této úrovni, ne výše. Neboť všechny takové spolky, které “jsou slyšet” nepatří do vedení světového spiknutí. Konec konců bych byl špatný spisovatel, kdyby si každý kolemjdoucí na ulici mohl na všechny moje přísně tajně operující zloduchy ukázat prstem.
Ano, jakožto “vyšší stupeň” jste neuvěřitelně důležití… myslíte si to alespoň. A můžete se i zlomyslně těšit z toho, že řadoví bratři v lóži věří tomu, že jim můžete dopomoci akorát tak ke členství v golfovém klubu, zatímco vám podléhá příkladně, když to pořádně přeženu, celý Mossad nebo CIA… Jenže bohužel autor není na Vaší straně a vy jste ve skutečnosti jen malé světýlko v opravdu velké hře.
Protože i vyšší stupně jsou jen rekrutační potenciál pro další vyšší kruh. Já je nazvu třeba “ilumináty”, tento pojem je ostatně také zavedený. Zapomeňte však raději na “bavorské ilumináty”, ti mají sice pěkné jméno, ale se skutečnou mocí nemají nic společného. A ne, Adam Weishaupt také nikdy nevystřídal George Washingtona, jak si to někteří namlouvají. Na americkou půdu nikdy nevkročil. I když George Washington k iluminátům patřil, ale k tomu se dostanu později.
Ilumináti jsou důstojníci světového spiknutí a patří k němu VŠICHNI. Proto se také nazývají “osvícení”, neboť věří, že stojí ve světle pravdy. Ilumináty najdete v každém vedoucím grémiu, i když ne vždy na vedoucí špičce. Zaprvé to není potřeba, neboť na špici postačí podřízený vyšší stupeň, který je zvyklý poslouchat. Krom toho, pokud by se mělo někdy střílet, pak po lidech na špici. To se pak hodí, jsou-li tito vyměnitelní a skuteční páni v pozadí přesto nadále drží otěže v ruce.
Jeden iluminát má přehled nad 10, 15 nebo 20 kamínky v mozaice a bylo mu řečeno, k čemu to celé je. No dobře… ne “to celé”, ale obdrží v každém případě cílové zadání, ze kterého se dá leccos odvodit. Ale i ilumináty držím zkrátka, protože mozaika má milion dílků – vzpomínáte? Moji ilumináti jsou několikrát sítem prošlí chlapíci, kteří jsou věrně oddaní spiknutí a ví, že za přečiny se platí smrtí.
Ilumináti jsou “osvícenci”, ale nejsou těmi, kteří svítí. Jsou to důstojníci, ale ne generálové. Tito se nacházejí v samotném jádru, jsou to nositelé světla, čemuž se říká v latině “Luciferentes”. Sem by zapadli Rothschild a Rockefeller, i o “černé šlechtě” jsem cosi četl. Ale proč bych se měl držet jedné, dvou, nebo dvaceti rodin? Označím vůdce světového spiknutí prostě, jednoduše a doufám, že i výstižně jako “skupinu Lucifer”.
Příslušníci skupiny Lucifer dávají rozkazy, ti jediní znají celou obrovskou mozaiku. A zde se najednou mění rekrutační schéma. Zednářský učeň v Janově lóži může vystoupat až na ilumináta, nikdy však nebude přijat do skupiny Lucifer. Členové této skupiny pocházejí z vybraných rodin, přičemž ani rodinný Enfant terrible není do této skupiny přijímán. Ona skupina Lucifer je ve spikleneckých textech často označována za “finanční elitu”.
Nezaměňujte prosím tuto finanční elitu s Billem Gatesem, nebo Warrenem Buffetem. Ti získali své jmění sami a patří tak nanejvýš k iluminátům. Já teď hovořím o jmění, které je staré stovky let, jako třeba to Rothschildovo. Abyste mohli vystoupat do skupiny Lucifer, musí být vaši předkové minimálně tři generace spolehlivými ilumináty a vy bohatými dědici. Pak se můžete přiženit a zhruba po dvaceti letech začínáte být zasvěcováni do toho, oč tu vlastně jde. Teprve váš syn sem bude skutečně patřit.
Jestli se divíte, proč pořád mluvím jen o mužích, tak v těchto kruzích jsme velmi konzervativní. Rovnoprávnost a emancipace je něco pro nevědoucí, kteří stojí mimo. Láteřící, tvrdohlavé nebo dokonce pomstychtivé ženy nejsou při takových operacích potřeba. Ženy jsou okrasný přívěšek, smějí při dostizích v Ascotu nosit bláznivé klobouky, jinak ale nemají co mluvit. A vědět už vůbec ne.“
Po tomto Winklerově exkurzu zpět k realitě 18. a 19. století.
Jak odejmout moc monarchii vládnoucí se souhlasem církve? Dobrovolně se monarchové ani církev nevzdávali. Pouhé domlouvání filosofů, nabádajících monarchy k humanismu, mohlo vést k některým změnám jako na příklad k zrušení roboty, nebo k dalším uvolněním, ale nevedlo k vzdání se moci. A navíc zde stále byla mocná katolická církev.
K oslabení monarchií a katolické církve bylo třeba organizované akce a protože monarchové měli svou policii, musily takové akce zůstat utajeny. Utajované akce mohly být připravovány jen v tajných organizacích. A jsme znova u zednářských lóží.
Těm jsem věnoval mimořádnou pozornost, přečetl jsem nejen názory Winklera, ale i řadu u nás vydaných publikací jako Srbův dvoudílný „Řád svobodných zednářů“, Michala Borovičky „Tajné dějiny zednářských organizací“ nebo „Svobodní zednáři“ Tima Depopulose, Karla Sýse „Prahu zednářskou“ a mnoho dalších informací jsem čerpal z internetu. Myslím, že můj závěr je objektivní.
Po skončení stavebního boomu v Anglii lóže nezanikly, ale členská základna se změnila.
Zednářství po opuštění svého stavbařského charakteru na konci 18. a na počátku 19. století mělo být universálním hnutím, založeným na duchovní, etické a charakterové cestě člověka za Světlem Velkého architekta Vesmíru. Mělo přinést vědění, moudrost a poznání, a tak pozvednout humanitu a morálku. Tak alespoň je zednářství popisováno v mnoha literálních pracech, které jsem přečetl. V těchto pozitivních dílech je zednářství líčeno kladně jako více méně neškodná organizace spojující eticky silné a významné jedince, ale nikde jsem, jak jsem už dříve uvedl, nenašel něco o jejich konkrétním programu, vždy šlo jen o nic neříkající deklarace.
To, že se zednářství stalo výsadou pravděpodobně těch tehdy nejlepších, vedlo k tomu, že během 18. a 19. století došlo k jeho velkému rozmachu v Evropě, ale i v Americe, a americká revoluce 1776 probíhala ze značné části pod vedením svobodných zednářů. Je obecně známo, že významná postavení v ložích měli Washington, Franklin a další vůdcové americké revoluce. Podobně se to tvrdí i o revoluci francouzské, ale zde mi chybí důkazy.
I rakouský korunní princ Rudolf byl údajně členem lóže. Tolik zatím k lóžím. Ještě se k nim vrátím, ale bez penězoměnců nemohu pokračovat.
Nikdy před 20. stoletím se tvář světa nezměnila tak rychle jako právě v tomto století.
Penězoměnci se začali prosazovat. A tu je třeba vzít na vědomí, že penězoměnci oné doby byli převážně, snad výhradně, Židé, protože, jak jsem již dříve uvedl, půjčování peněz na úrok bylo pro křesťany neslučitelné s vírou, protože bylo považováno za lichvu. Tento několik století trvající monopol zavinil, že Židé v tomto oboru hráli a dodnes hrají prim, protože jejich výklad starého zákona půjčování peněz na úrok nezakazuje ve vztahu k jinověrcům. Rovněž muslimská víra je neslučitelná s půjčováním peněz za odměnu, což platí dodnes.
V 19. století byla v Evropě nejmocnějším státem Británie. Proto myslím má význam popsat, jak se právě v Británii prosadil tehdejší nejvýznamnější penězoměnec Rothschild. Kolonie přinášely Británii a jejímu královskému rodu nesmírné bohatství, což umožnilo královně Viktorii zaplatit všechny královské dluhy a na svou dobu nepředstavitelně zbohatnout a právě tento nárůst bohatství nutně lákal tehdejší bankéře, v Anglii, v prvé řadě rodinu Rothschildů. Viktoriin syn princ Viliam z Walesu spolu s premierem Disraelim, oba členové lóží, tlačili na královnu, aby se sblížila s bankéřskou rodinou Rothschildů. A tak se stalo to, čemu se královna dlouho bránila. Viktorie povýšila prvního Žida do šlechtického stavu mezi lordy, v roce 1885 a jmenovala Nathaniela Rothschilda peerem. Tím došlo k prolomení dosavadních barier a nejbohatší královský rod světa se, pokud jde o správu svého nesmírného majetku a organizaci vhodných investic, spojil za vlády syna Viktorie krále Eduarda VII., jak jsem již dříve uvedl, s Rothschildy. Ostatně je prokázáno, že Eduard VII. byl prvním britským králem, který byl členem lóže. Rothschildové se zařadili mezi tehdejší britskou elitu a zůstali v ní dodnes. Spolu s králem se tehdy stali rozhodujícími akcionáři největší naftové společnosti Royal Dutch Oil, spolu ovládli Bank of England, spolu investovali v Suezu a Rothschildové jsou finančními spojenci Windsdorů dodnes. Toto spojenectví britských králů a královen s Rothschildy způsobilo, že zatím nedošlo k ohrožení britské koruny, ale protože tehdejší Britanie byla nejbohatším státem světa, stala se rodina Rothschildů rozhodující silou ve světovém finančnictví a jako taková získala i světový politický vliv.
Podle mého názoru byla nejdůležitější historickou událostí 20. století bolševická revoluce spolu s důsledky, které přinesla, o nichž jsem psal dříve.
Pro penězoměnce bylo těch událostí několik. Největší význam mělo založení Federálního reservního systému (FED) v roce 1913 a Council on foreign relations (CFR) v roce 1921 spojené s postupným ovládnutím politické moci nad USA a po 2. světové válce nad světem.
Okolnosti vzniku centrální banky v USA znamenitě popisuje ve své bakalářské práci z roku 2011 Filip Hendrych (vedoucí práce PhDr Ing. Ladislav Tasovský PhD.) Cituji z jeho práce jen závěr, ale celá práce je k přečtení na internetu.
„Tento zákon ustanovuje nejgigantičtější trust na zemi. Když prezident Wilson podepíše tento zákon, neviditelná vláda peněz bude legalizována… …(Je to ten) nejhorší legislativní zločin spáchaný tímto bankovním a měnovým návrhem. Od teď už budou deprese vědecky vytvářeny.“
Tyto prorocké věty prohlásil roku 1913 kongresman Charles A. Lindbergh, jeden z největších kritiků Federal Reserve Act, kterého Hendrych cituje. FEDu pak stačilo jen pár let, aby se osvědčil ve svém prvním úkolu, financování vládního dluhu. S první světovou válkou poprvé výrazně spustil tiskařské stroje, aby o necelé desetiletí později politikou „levných peněz. založil na největší hospodářské potíže v dosavadních lidských dějinách. A svou roli FED sehrál i v příčinách Velké recese let 2008/09. Jak ostatně napsal ve své knize burzovní makléř, ekonom a komentátor Peter Schiff.
„Původní důvody, proč byl FED roku 1913 založen, jmenovitě poskytnutí nadřazené měny a elastická peněžní zásoba, nakonec vydláždily cestu do finančního pekla, na jehož prahu stojíme.“
Založení Federálního rezervního systému z tohoto pohledu tedy rozhodně nelze považovat za nějakou hospodářskou nutnost. Lze ho považovat spíše jako nezbytnou nutnost pro mocné lidi, speciálně bankéře, kteří se po několik desetiletí snažili ovládnout bankovní a finanční systém v USA. Na volném trhu se to ale nemůže podařit a nikdy by se to nepodařilo. Až teprve po zásahu vlády je něco takového možné. Proto bankéři pro kartelizaci svého systému nutně potřebovali vládní podporu a pomoc. Částečně slavili úspěch už v NBA a ještě předtím ve třech předchozích pokusech o centrální banku. Přesto pro ně rok 1913 znamenal obrovský úspěch. Byla pro ně zřízena instituce, jež se měla stát a také samozřejmě stala jejich ochráncem a věřitelem poslední instance. Murry N. Rothbard ve své knize The Case Against Fed tuto hlavní funkci centrální banky shrnul slovy:
„Centrální banka je jejich podporovatel, jejich personál a štít proti větrům konkurence.“
Na veřejnosti však museli bankéři tyto své záměry skrývat, protože kdyby vyšlo najevo, že je zřízení centrální banky v jejich zájmu, nikdy by zřejmě nevznikla. Speciálně bankéři z Wall Street se museli držet v reformním snažení v pozadí. To jim ovšem vůbec nebránilo v tom, aby hnutí za centrální banku organizovali alespoň prostřednictvím svých zástupců, ať už na veřejnosti, v obchodní sféře, či přímo v Kongresu. Byla samozřejmě také řada těch, kteří skutečně věřili z ideologických a ekonomických důvodů v nezbytnost Federálního rezervního systému. Těmi, kteří ale skutečně tahali za nitky, byli bezesporu bankéři. Zvláště pak jména jako J. P. Morgan, Paul Warburg, Jacob Schiff, elity tehdejší Wall Street, lze považovat za naprosto klíčové osoby stojící v zákulisí kampaně za její zřízení. Důkazem bankovního zájmu na dané instituci byl i samotný fakt, že bankovní sféra se založením centrální banky v roce 1913, ostatně jako již dlouho předtím, veřejně souhlasila a tuto myšlenku podporovala. Není žádný důvod domnívat se, že zrovna tato skupina lidí, by neměla jednat ve svém vlastním zájmu. Konečně není také v žádném případě pravda, že se bankéři o ustanovení centrální banky začali snažit až od roku 1907. Již více než desetiletí předtím totiž zahájili kampaň za její založení. Vždy ale jednali pragmaticky a snažili se o to, aby aspoň na začátku nebyli spojováni s žádným novým návrhem vedoucím k větší centralizaci systému. Nakonec se veřejnosti mohlo skutečně zdát, že bankéři se pouze přidávají na stranu jednotlivých návrhů, nikoli že je sami vytvářejí. Informace o tajné konferenci na Jekyll Island, kde se vytvořil v hrubých rysech zákon o centrálním bankovnictví, vyšly najevo až v roce 1930 a ani dnes, kdy se chystá FED brzy oslavit své sté narozeniny, toho o tomto setkání mocných mnoho není známo.
Na druhou stranu je nutné říci, že založení Federálního rezervního systému nebylo ničím, co bychom mohli označit za blesk z čistého nebe. Bankovní systém v USA byl totiž již centralizován pomocí již mnohokráte zmíněného NBA (zákon National Banking Act) z roku 1863, který odstartoval éru volného bankovnictví. Vznik FEDu je tedy z tohoto důvodu nutné chápat spíše jako volání, zejména bankéřů, po ještě větší centralizaci a hlavně po snadnější, lepší a větší kontrole. Mnozí z těch lidí, kteří mohli založení banky všech bank zabránit, to neudělali a později toho hluboce litovali. To už ale bylo pro jakékoliv kroky proti ní příliš pozdě. Jak známo, když už se nějaká instituce jednou založí, je pak velmi obtížné ji zrušit. Takových příkladů je spousta všude kolem. A nezáleží vůbec na tom, jak vlivná a důležitá je osoba, která o takovou věc usiluje. Příkladem toho budiž i americká centrální banka a prezident Woodrow Wilson, který na její adresu a svou roli sehranou při jejím založení roku 1919 prohlásil.
„Jsem ten nejnešťastnější člověk. Nevědomě jsem zničil svou zemi. Velký průmyslový národ je nyní ovládán svým úvěrovým systémem. Už nevládne svobodný názor, už nejsme vláda z přesvědčení a hlasu většiny, ale vláda názoru a nátlaku malé skupiny dominantních lidí.“
Tolik Filip Hendrych.
pokračování příště
Autor: JUDr. Václav Komrska, 90 let, vystudoval práva, v roce 1949 zatčen, v roce 1960 při tehdejší první politické amnestii propuštěn z věznice Bytíz. Po roce 1970 pracoval jako podnikový právník, od roku 1992 pak jako advokát až do svých 85 let.
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.