Tady je zajímavý “moment”. Alexander Kerenskij byl generálním tajemníkem Nejvyšší rady zednářské lóže “Velký východ národů Ruska”. Od všech ostatních lóží se odlišovala jasně vyjádřenou politizací, ale z nějakého důvodu byla mimo sféru viditelnosti ruských bezpečnostních služeb.
Tady je to, co o této velmi zvláštní okolnosti píše sám Alexandr Fiodorovič:
Nabídku vstoupit do zednářské lóže jsem dostal v roce 1912, hned po zvolení do IV. Dumy. Po vážné úvaze jsem dospěl k závěru, že mé vlastní cíle se shodují s cíli spolku, a tuto nabídku jsem přijal… Při studiu v oběžnících Hooverova institutu policejního oddělení jsem v nich nenašel žádné údaje o existenci našeho spolku, dokonce ani v těch dvou oběžnících, které se týkají mě osobně”. (“Rusko na historickém přelomu”)
Je známo, jakou roli při likvidaci monarchie sehrálo politické zednářství. Ale policejní oddělení, jak se ukazuje, to jednoduše ignorovalo. Vzniká oprávněná otázka – proč? Zda to nebylo proto, že v RI existovala silná vrstva úředníků (zejména a speciálních služebníků), která představovala, moderně řečeno, Deep state. Ta hrála “vlastní hru”, vstupovala do spojenectví s některými vnějšími, nadnárodními centry. A tato „deep state“ centra podkopávala impérium. Tady je ještě něco zajímavého a zvláštního.
Josif Stalin jako jeden z vůdců ilegální stranické organizace v Baku aktivně vystupoval proti stranickému vedení, které se pevně usadilo v exilu. Historik Jurij Jemeljanov dokonce považuje za nutné mluvit o jakési „bakuovské revoluci“ v táboře sociálních demokratů, jejímž vůdcem byl budoucí „vůdce národů“. V roce 1909 uveřejnil článek s názvem „Krize strany a naše úkoly“. Josif Vissarionovič v něm konstatoval prudký pokles počtu a vlivu strany, jakož i odtržení jejího vedení od širokých lidových mas. Navíc zodpovědnost za to připsal menševikům i bolševikům. Ústřední výbor RSDLP, který tehdy vedl Vladimír Lenin, nazval “fiktivním centrem”. Stalin tvrdil:
“Bylo by zvláštní myslet si, že zahraniční orgány, stojící daleko od ruské reality, dokážou svázat práci strany, která už dávno prošla stadiem kádrování.”
Ostře kritizoval emigrantské intelektuály a vyzýval spoléhat se na ruské dělníky bojující v samotném Rusku. Stalinův postoj důrazně podpořil výbor v Baku. Za těchto okolností Lenin prostě neriskoval konfrontaci s vlivnými ilegálními vůdci, protože za nimi stály skutečné, pracovní organizace. V obavě z rozkolu byl nucen jít se Stalinem. Ten byl spolu s dalšími dvěma „bakučany“ (Georgij Ordžonikidze a Suren Spandarjan) zařazen do Ústředního výboru. Kromě toho bylo při ústředním výboru vytvořeno ruské předsednictví, které tvořilo 10 lidí. Kromě tří zmíněných „bakučanů“ do něj patřili „členové strany proletářského původu, pracující ve výrobě“ (J. Jemeljanov (“Stalin. Cesta k moci. – M., Veche, 2003): AE Badajev, AS Kiseľov, MI Kalinin a další. Šlo o rozhodnutí 6. konference bolševiků, která se konala v Praze v roce 1912. (Mimochodem, slavný “Krátký kurz” tvrdil, že právě tehdy vznikla bolševická strana).
“Revoluce v Baku” tvrdě zasáhla esery, kteří se odtrhli od Ruska a zapletli se do ‘internacionalistických’ her. Je příznačné, že jako reakce na pražskou konferenci byla svolána Vídeňská konference (srpen 1912). Aktivně se jí zúčastnil “nezávislý sociální demokrat” Lev Trockij. Spolu s Bundem a dalšími socialistickými skupinami se pokusil vytvořit blok (nazvali ho “srpnový blok”), jehož cílem bylo získat vedoucí postavení v RSDLP. A Trockij byl politický dobrodruh nejvyšší třídy, úzce spojený s klany mezinárodní oligarchie. Vždyť úzce spolupracoval s Alexandrem Parvusem, socialistou a velkostatkářem! Parvus vyjadřoval zájmy té části západní buržoazie, která upřednostňovala plný rozvoj světového obchodu – až po zrušení jakéhokoli protekcionismu. Tvrdil:
„Celní bariéry se staly překážkou historického procesu kulturního sjednocování národů. Oni zintenzívnili politické konflikty mezi státy. Byl to právě Parvus, kdo v roce 1905 učinil Trockého faktickým vůdcem petrohradského sovětu (pod formálním vůdcem Georgem Chrustalevem-Nosarem). Za tímto účelem tento podnikavý revolucionář použil obrovské finanční prostředky na skupování novin atp. Výsledkem trockistického vedení Petrosovietu bylo vydání takzvaného “Finančního manifestu” tímto orgánem, který za hlavní roli revoluce prohlásil oslabení ruské národní měny. Je jasné, že to vše se dělo v zájmu mezinárodní plutokracie, která snila o oslabení a okradení Ruska.
A tady je zajímavá shoda okolností – téměř hned po pražské konferenci policie chytila všechny tři ”bakučany”, kteří prokazovali úžasnou efektivitu. “Ukázalo se, že rozložením ‘bakučanů’ ruská policie uvolnila cestu Trockému a dalším osobám, které byly spojeny s mezinárodními kruhy a mohly plnit vůli zahraničněpolitických nepřátel Ruska,” poznamenává J. Jemeljanov. – Pokud je to však pravda, nebyl to jediný záhadný případ. Je těžké pochopit, jak to, že policie, majíce své agenty v Bojové organizaci Strany socialistů-revolucionářů…, tolerovala vraždy velkoknížat a ministrů, které provedli bojovníci eserů.
Mnohé okolnosti vraždy premiéra PA Stolypina, kterou provedl policejní agent M. Bogrov, zůstávají dodnes nejasné. Není jasné, proč ruská policie bez problémů pustila… Parvuse do říše a dovolila mu otevírat opoziční noviny, zatímco ruští sociální demokraté museli tajně překročit hranice a žít v ilegalitě doma. Není jasné, proč policie dva měsíce v roce 1905 nedokázala uhodnout, že jeden z vůdců petrohradské rady Janovskij je hledaný uprchlík, exulant Bronštejn, ale za několik dní v roce 1912, po pražské konferenci, dokázala vypátrat a zatknout všechny „bakuče“. Zdá se, že aktivity ruské policie nebyly vždy v zájmu autokratického systému, ale někdy se shodovaly s cíli vlivných zahraničních sil, které se snažily posílit své postavení v Rusku i za cenu jeho politické destabilizace” (op. cit.) Stojí za zmínku, že právě Trockého kontakty se západními finančníky podnítily Lenina, aby ho (včerejšího úhlavního nepřítele, “Judáše”) přijal do bolševické strany. A právě prostřednictvím západních bankéřů se realizovalo financování leninistů, ze kterého je obviňován německý generální štáb.
