Věčné neshody a konflikty, nemožnost výchovy a zvládnutí dítěte, narušení pouta mezi blízkými lidmi – tyto problémy se v mnohých případech zdají neřešitelné. Existuje však terapeutická metoda, která má mít za výsledek opětovné navrácení lásky do rodiny. Její hlavní součást je prostá. K překonání překážek má napomoci pevné objetí! Můžeme si tímto relativně prostým způsobem urovnat vztahy s druhými?
Jiřina Prekopová (*1929) je diplomovanou psycholožkou s bohatými pracovními zkušenostmi. Mnoho let pracovala na dětské klinice ve Stuttgartu a v Německu působí i v současnosti. Je předsedkyní „Společnosti pro podporu pevného objetí jako způsobu života a terapie“ a autorkou řady publikací z oblasti dětské psychologie a výchovy. Exkluzivně pro Enigmu zodpověděla několik otázek týkajících se metody „Terapie pevným objetím podle Prekopové“, které je autorkou.
Vaše metoda terapie pevného objetí (TPO) vzbudila bouřlivou diskusi „pro“ a „proti“ poté, co byl na ČT 2 těsně před Vánoci – jako před svátky lásky – promítán film „Mámo, táto, obejmi mě“. Celá ta diskuse se točí okolo autismu a otázky, zda je vůbec zdůvodněné autistickému dítěti vnutit tělesný kontakt. Jaký na to máte názor?
Pravý smysl toho filmu nebyla problematika autistických dětí, ale ukázat mě jako člověka, který se plně zasazuje pro oživení bezpodmínečné lásky v rodinách. Většina diváků to tak také brala. U rodičů autistických dětí a odborníků, shromažďujících se okolo společnosti APLA, tomu ale bylo právě naopak. Do naprostého popředí jejich pozornosti a zaujetí se dostala vstupní scéna, která mě ukazuje při zavádění terapie pevným objetím mezi autistickým chlapečkem Markem a jeho maminkou. Ta scéna byla velmi dramatická. Marek totiž už od nejčasnějšího dětství odmítal veškeré nabídky svých rodičů k objetí a k mazlení, k očnímu kontaktu, neměl potřebu něco sdělit. Jen bez cíle neklidně pobíhal a pěstoval svoje stereotypy s neživými předměty. Samozřejmě pod nedostatkem zvědavosti trpěl i rozvoj jeho inteligence a řeči. Normální objetí, tak jak ho mají děti se svými rodiči rády, vlastně vůbec neznal (od té doby co se mu bránil). Rodiče se neodvažovali vnutit se mu. Když jsem mamince vysvětlila, že to musí být, aby znovu získal biologicky nezbytné sepjetí jako bázi pro zájem o lidi, nápodobu apod., ona to pochopila a odvážila se vzít svoje dítě do náruče. „Marečku, já jsem tvoje maminka. Mám tě ráda. Nepustím tě, až ti bude se mnou dobře,“ sdělovala Marečkovi, který se proti ní nejdříve zoufale bránil. Film dokumentuje nejen ten boj, ale i radost ze zdařeného sepjetí a u dítěte pak probuzení jiných než autistických zájmů. Rovněž rozhovor s rodiči o několik měsíců později, o dalším potěšujícím vývoji Marečka. Ale kritikové se o tom pozitivním nezmiňují.
Jak si představit terapii pevným objetím?
Nejdřív bych ráda představila pevné objetí jako základní, zcela přirozenou životní formu, a pak až její použití jako média v terapii. Má se to k sobě asi tak jako hovor, jako životní forma a hovorová terapie. Pevné objetí jsme zažili všichni už v matčině lůně. Bylo o to těsnější, čím víc se blížil porod. Ta potřeba ještě si té symbiotické blízkosti, bezpečnosti hnízda a bezvýhradné lásky s ní užít, je příznačná pro první 2–3 roky života v tzv. orální fázi. Proto také zcela instinktivně, bez učebnic, jsou děti přírodních národů nošeny v šátku. Rozvíjejí se tedy v podstatě nejdřív pod pevným objetím. Nemohou volně rozhodnout, jestli budou nošeny nebo ne. Nehrozí jim osamocenost. Nejsou trestány ani bitím ani vyhazovem. Šátek tlumí účinnost dvou základních pudů, které při konfliktu svádí k útoku a (nebo) k útěku a podněcuje emocionální konfrontaci jako vůbec nejlidštější zdolání konfliktu. To se zde dítě učí pro celý život. Když pak jako rostoucí a velké přijde se svými bližními do citového konfliktu, chová se tak, jak se to naučilo a jak se mu to zapsalo do mozku („co ses v mládí naučil…“): chce v pevném náručí svou bolest vyplavit a být pochopen a chce se také do bolesti toho druhého vcítit a smířit se. S vývojem techniky jsme se už po několik generací této přirozené škole lásky a soudružnosti postupně odcizovali. Kdo to instinktivně neumí a neodvažuje se to, protože to sám nikdy nezažil, potřebuje se to vědomě učit. Proto také školíme v tomto smyslu terapeuty TOP a zakládáme kursy pro rodiče „Škola lásky v rodině“ (www.prekopova-nadacnifond.cz).
Jaký je zpravidla průběh terapie ?
Ptáte se, co je zde jiné než u běžného terapeutického sezení? Ten samotný proces se skoro nikdy nekoná vsedě, ale vleže na karimatce. Předtím ale terapeut zkoumá, kdo s kým v rodině je v konfliktu. Konflikty se zpracovávají různými způsoby. Jsou-li ale tak bolestné, že pro ně nejsou slova, lehnou si ti dva v objetí, aby koncentrovaněji, hlouběji vnímali sama sebe i toho druhého. Emocionální konfrontace probíhá všemi smysly: nejen tělo na tělo, ale žlučník ke žlučníku, od srdce k srdci, tváří v tvář. Ponejvíce nepracujeme nejdřív s dítětem, ale s jeho rodiči. A ještě častěji je třeba rodiče dítěte smířit s jejich vlastními rodiči. Často se najde příčina konfliktu v nějaké citové blokádě, která poznamenala důležité potřeby jistého životního oddílu, např. předčasný porod s hospitalizací dítěte bez matky, ztráta jednoho z rodičů, sexuální zneužití apod. Pokud ten druhý není dosažitelný, nabídne se mu emocionální konfrontace pod vizualizací. Už z tohoto stručného výčtu je patrno, ze TPO neošetřuje jen jistý symptom, jistou metodou, ale že je celostně zaměřená na uzdravení rodinných vazeb a variabilní ve výběru metod. Často jdeme několik generací zpět, abychom pochopili, jak se třeba táhne štafeta nedůvěry k mužům. Dá se říci, ze jsme „kořenová“ terapie. Už pochopení jako takové má vysoký terapeutický potenciál. Ale víme také, že pochopit jen rozumem je málo. Až teprve průchod vnímáním vlastní bolestí a vcítěním se do druhého otevírá logiku srdce.
Ani TPO se nevyhnula kritika. Jak k ní přistupujete?
To bylo moc dobré, přestože to bylo bolestné. Vždyť to bylo povětšinou nespravedlivé. Ti kritikové a skeptikové posuzovali něco, co v praxi nezažili. Přirovnávám je k slepému, který varuje lidi před barvami. Proč jsem přesto za kritiku ráda? Ne snad z nějaké masochistické motivace. Ale nebýt kritiky, někdy opodstatněné, povětšinou ale neoprávněné, nestarala bych se tak intenzivně o etiku mého díla. Čím víc obvinění, o to hlouběji jsem musela zpytovat svoje svědomí, rozeznávat dobré od zlého, dovědět se „proč“ a jak to dělat jinak a lépe. Právě díky kritice v Německu před mnoha lety, ještě než jsem začala působit znovu v Česku, jsem si musela přiznat, že jsem dětem opravdu dlužna přípravu na pevné objetí, tak aby byly ve stavu samy se na to naladit. S kolegy jsme tedy vyvinuli program, vhodný už od začátku 4. roku, kdy má dítě období vzdoru už za sebou a ví, že je „já“ a dovede si představit následky svého rozhodnutí. Mladší dítě tuto volní kompetenci nemá a musí o sebe nechat pečovat, jako by bylo ještě v šátku. Pomocí písniček, plyšáčků a rolových her pořádáme pro děti jejich první filosofické školení o polaritě a o rozdílech mezi zvířaty a lidmi. Vysvětlujeme jim, proč je pod pevným objetím prospěšné na obou stranách vyjádřit vztek a smutek, aby se mohly proměnit v radost a potěšení a že se to dělá kultivovaně, bez nadávek a v první osobě. V půli konfliktu od sebe utíkají přece jen krokodýlové. Nemají dost rozumu na to, aby sdělili svou bolest, pochopili bolest druhého a smířili se. To dovede jen člověk. A my to tedy budeme v rodině cvičit. Nejdřív přijde na řadu máma s její mámou, tedy s babičkou, potom máma s tátou a nakonec já s mámou. Podobná polarita formuje samozřejmě i dynamiku prožitku u našich klientů. Čím větší bolest v době vzájemného odcizování, o to větší radost ze vzkříšené lásky.
Kritizována je také holding therapy, která pochází od Marthy Welch. Ta ji doporučovala dětem s autismem, s tím, že pevné objetí matky mělo u dítěte vyvolat nejprve záchvat vzteku a pak začít s emočním připoutáváním. Byla ale mnohými lékaři odmítána – opět jako stresující a pro autisty nevhodná (jelikož autismus není způsoben chladným vztahem mezi matkou a dítětem). Jak se liší od TPO podle Jiřiny Prekopové?
Od Marthy Welch (USA) jsem metodu pevného objetí nemohla plně převzít. V mnohém souhlasím s jejími kritiky. Chyběla mi u ní pravá empatie a bezpodmínečná láska. U některých jejích žáků to vykolejilo do hrubého podmiňování: „Pustím tě z náruče, až uděláš to, co chci.“ Toto krotitelství mělo ve dvou případech za následek smrt dítěte. Proto je „holding“ v USA zákonem zakázán. Právem. Pro metodu pevného objetí v mém smyslu je příznačné toto motto: „Mám tě ráda, přestože se nepolepšíš. Ale máš vědět, že mne to bolí. A chci se dozvědět, co tebe bolí, abych ti mohla vyjít vstříc.“ Narozdíl od Severu kvete v Jižní Americe pevné objetí naplno. Vždyť tam je většina dětí pěstovaná ještě v šátku. Náš „Instituto Prekop“ v Mexico City slaví letos 10 let trvání. Odlišuje se do všech států.
Utkvěl Vám nějaký případ, kdy došlo k opětovnému obnovení lásky pomocí TPO?
O těchto proměnách do lásky bych mohla napsat celou knihu. Vlastně jsem ji napsala. Ale tam jsem ani zdaleka všechny ty případy nemohla vyjmenovat. Už ten náš filmový Mareček se úžasně změnil. Rodiče sdělují, že je sice v inteligenčním vývoji pozadu, takže chodí do speciální školy. Ale ze své autistické ulity vystoupil. Je daleko radostnější, zvědavější, vyhledává lidi, komunikuje, užívá si mazlení. Rodiče i on se těší. Jako můj nejznámější případ bych mohla uvést sebe samu. Když jsem jednou byla vrcholně naštvaná na mého slovenského muže a odmítla jeho pokusy o smíření zařváním: „Nech mě na pokoji! Táhni!“, nenechal se vyhodit, ale vzal mne do náruče a řekl „Vykřič se. Budu tě tak dlouho držet, až ti bude dobře.“ V jeho náručí jsem pochopila, že on mne má rád i když jsem zlá. Tato vlastní zkušenost mi otevřela cestu.
Existuje nějaká skupina lidí, které se tato terapie nedoporučuje?
Ale ano. Znám celou skupinu kontraindikací. Tu hlavní jsem už jmenovala: když chtějí rodiče TPO zneužít k výchově k poslušnosti. Nebo neméně často odmítnu maminku TOP naučit, když ona nenávidí otce dítěte. Vlastně by to byla podpora systemického prohřešení a stejně by dítě ze samé solidarity s tatínkem matčin pokus o objetí sabotovalo. Děti vědí velmi často lépe než dospělí, co potřebují.
Michaela Vondrušková
Celý článek si můžete přečíst v časopise ENIGMA č. 5/2011.
