Než se k astrálnímu cestování dopracujeme, je nutné si prvně uvědomit co je to vlastně život, jak pracují naše myšlenky a přání a na těchto základech můžeme začít provádět trénink astrálního cestování.
CO JE TO VLASTNĚ ŽIVOT?
Všechno, co existuje, znamená ve skutečnosti „život”. Dokonce i tvor, kterého bychom běžně označili za „mrtvého”, je živý. Stávající forma života v něm sice skončila – což pochopitelně nastat muselo, abychom ho vůbec za mrtvého mohli označit – ale Vyprcháním onoho „života” nastoupila forma života jiná. Proces rozkladu totiž vytváří svůj vlastní život!
Všechno, co existuje, je ve vibračním pohybu, protože všechno se skládá
molekul, bez přestání se pohybujících. Budeme používat termínu „molekuly”
namísto atomů, neutronů, protonů atd., protože tohle není kurz chemie nebo fyziky, ale metafyziky. Jde nám o to, poskytnout celkový obraz, a ne se utápět v drobných detailech tam, kde to není důležité.
O molekulách a atomech bychom snad zpočátku přece jen měli ztratit pár slov, abychom uspokojili puristy, kteří by se jinak ihned pustili do psaní, aby nás zasvětili do znalostí, které ovládáme. Tedy molekuly jsou malé, ÚPLNÉ nepatrné, ale přesto je lze pod elektronickým mikroskopem spatřit – a rovněž je mohou pozorovat ti, kteří jsou školeni v metafyzice. Podle slovníku je molekula nejmenší částečka hmoty, schopná samostatné existence, za současného zachování si vlastností dané hmoty. Přestože už samy molekuly jsou nepatrné, skládají se z částeček ještě menších, kterým říkáme „atomy”.
Atom vypadá jako miniaturní sluneční systém. Jádro atomu představuje Slunce našeho slunečního systému. Kolem tohoto „Slunce” krouží elektrony, a to v podstatě stejně, jako se okolo Slunce otáčejí planety v našem slunečním systému. Podobně jako sluneční systém, obsahuje i jednotka atomu z větší části prázdný prostor. Každá látka má odlišný počet elektronů, obíhajících okolo jádra jakoby kolem Slunce. Uran má např. 98 elektronů. Uhlík jich vlastní pouze 6, z čehož se 2 nacházejí v blízkosti jádra a 4 obíhají ve větší vzdálenosti. Necháme však atomy být a používejme nadále výrazu molekuly.
Člověk je vlastně masa rychle kroužících molekul, a zdá se být pevný; vždyť prostrčit mu prst masem a kostmi není snadné, že? A přece — tato pevnost je iluzí, do níž upadáme, protože sami jsme součástí lidstva. Představme si však bytost nekonečně malou, která se nalézá mimo lidské tělo a dívá se na něj. Taková bytost vidí kroužící Slunce, spirálovité mlhoviny a vířící proudy kolem Mléčné dráhy. V měkkých částech těla – tedy v mase — jsou molekuly od sebe vzdálenější, zatímco v tvrdých částech, v kostech, jsou nahuštěny a vypadají jako veliký hvězdný roj.
Představte si, že stojíte za jasné noci na vrcholu hory. Jste sami, daleko od města a jeho světel, jež se odrážejí od ve vzduchu rozptýlených kapiček vlhkosti a lomí se, takže noční obloha se nám jeví zamlžená. (Proto se obři observatoře stavějí vždy v odlehlých končinách.) Stojíte tedy na své hoře … i nad vámi se třpytí jasné hvězdy. Díváte se na ně, a ony se před vašima užaslýma očima pohybují v nekonečném oběhu. Rozprostírají se nad vámi obrovské galaxie. Shluky hvězd zdobí temnotu nočního nebe. Pás Mléčné dráhy se jím vine jako ohromný mlžný závoj. Hvězdy, světy, planety. Molekuly. A právě tak by ta mikroskopicky malá bytost vnímala VÁS.
I hvězdy na nebi nad námi vypadají jako světelné body, mezi nimiž se rozprostírá nepředstavitelně velká vzdálenost. Jsou v ní miliardy a miliardy hvězd, a přesto, ve srovnání s rozlohou prázdného prostoru kolem, se jich zdá být jen pár.
I kdyby měl člověk kosmickou loď, pohyboval by se mezi hvězdami bez nebezpečí, že do některé narazí. Ale kdyby bylo možné zmenšit vzdálenost mezi hvězdami, a tedy i mezi molekulami, CO BYSTE VIDĚLI? Jestlipak li mikroskopická bytost, hledící na vás zpovzdálí, také tak žasne? Když víme, že všechny ty molekuly, které dotyčná bytost vidí, jsme MY, jaký potom je konečný tvar hvězdných seskupení oblohy? Každý člověk je vesmírem, kde planety – molekuly – krouží kolem centrálního Slunce. Každičká skála, proutek anebo vodní krůpěj je složena z molekul v neustálém, nekonečném pohybu.
Také člověk se skládá z pohybujících se molekul. Tento pohyb vytváří určitou formu elektřiny, která, ve spojení s „elektřinou” pocházející z našeho nadvědomí, v nás udržuje život.
V oblasti zemských pólů propukají magnetické bouře, vyvolávající polární záři nádherných barev. Kolem VŠECH planet – i kolem všech molekul — se prolínají a vzájemně na sebe působí magnetická záření, setkávají se s jinými zářeními, přicházejícími ze sousedních světů a molekul. A tak každý člověk je světem, avšak nikoliv izolovaným. Žádný svět ani molekula nemohou existovat bez jiných světů a molekul. Každá bytost, svět nebo molekula, závisí na existenci dalších bytostí, světů a molekul, které jsou pro jejich vlastní život nepostradatelné.
Je třeba mít na paměti i to, že molekulární skupiny mají odlišnou hustotu, že to jsou ve skutečnosti jakoby shluky hvězd, pohybující se vesmírem. V některých částech vesmíru existují i oblasti, zaplněné jen řídce hvězdami, planetami či světy – ať už je nazveme jakkoliv, zatímco jinde se na rozdíl od těchto „pouští” planety vyskytují ve značné hustotě, jako např. v Mléčné dráze. Stejným způsobem si můžeme představit skálu jako velice husté nakupení hvězd nebo galaxií. Vzduch je molekulárně o mnoho řidší. Vždyť vzduch námi proniká a vlásečnicemi plic se nám dostává až do krevního řečiště. Za hranicí zemské atmosféry se nalézá kosmický prostor, ve kterém jsou roztroušeny molekuly vodíku. Vesmír, to není prázdnota, jak se kdysi lidé domnívali, nýbrž seskupení divoce vířících molekul vodíku, lépe řečeno hvězd, planet a světů z těchto molekul vodíku stvořených.
Je jasné, že když je něco složeno ze skupin molekul, natěsnaných blízko sebe, jiná bytost jimi sotva dokáže proniknout, ale tzv. „duch” (ve smyslu přízrak), skládající se z molekul od sebe velice vzdálených, řídkých, může klidně projít třeba skrze cihlovou zeď. Považujme cihlovou zeď za to, čím skutečně je, tedy za seskupení molekul, jako by se ve vzduchu vznášel mrak, složený z částic prachu. Ač vám to může připadat nepravděpodobné, okolo každé molekuly je volný prostor, stejně jako je volný prostor mezi jednotlivými hvězdami, a jsou-li nějaké bytosti dostatečně malé, či složené z molekul od sebe patřičně vzdálených, mohou projít molekulami dejme tomu té cihlové zdi, aniž by se kterékoliv z nich dotkly. To nám vysvětluje, jak je možné, že se duch může zjevit v zavřené místnosti, a jak může projít zdí zdánlivě pevnou. Všechno je relativní, i zeď, která se vám jeví pevná. Nemusí ale být stejně pevná i pro ducha neboli astrální bytost.
Lidské tělo, skládající se z molekul, mezi jejichž atomy se nalézá určitý volný prostor, v sobě uzavírá i jiná, jemná duchovní těla, neboli ta, která nazýváme astrální. Tato jemnohmotná těla jsou přesně totéž, co fyzické tělo, pokud jde o jejich podstatu, neboť se také skládají z molekul. Ale stejně jako hlína, olovo nebo dřevo se skládají z určitého molekulárního uspořádání z molekul určité hustoty – duchovní těla mají molekulární hustotu postupně stále řidší a řidší. Proto je možné, aby se takové duchovní tělo vešlo do hmotného způsobem nejniternějšího propojení, aniž by zabralo prostor, příslušející některému jinému z duchovních těl.
Astrální a hmotné tělo jsou navzájem spojena stříbrnou šňůrou, která je shlukem molekul, vibrujících závratnou rychlostí. Podobá se to svým způsobem pupeční šňůře, spojující matku s dítětem. Kromě výživy přecházejí k nenarozenému dítěti i matčiny vzněty a pocity. Když se miminko narodí a pupeční šňůra je přerušena, dítě umírá pro život, kterým žilo doposud, a stává se samostatnou bytostí, vstupující do samostatného života. Už není nedílnou součástí matky, takže jako její součást „umírá” a zahajuje svou vlastní existenci.
Stříbrná šňůra spojuje nadvědomí s lidským tělem a vjemy přecházejí bleskovou rychlostí z jednoho do druhého, nepřetržitě po celou dobu života hmotného těla. Nadvědomí vysílá do lidského těla pocity, pokyny, ponaučení a občas i duchovní potravu. Když nastane smrt, stříbrná šňůra se přetrhne, lidské tělo je odloženo jako vyřazený, opotřebovaný oblek, a duch z něj odchází.
Rozebírat to hlouběji není tady na místě, podotkněme jen, že „duchovních těl” je více. V současné chvíli se zabýváme hmotným a astrálním. V přítomném evolučním stádiu máme celkem devět duchovních těl, navzájem propojených stříbrnou šňůrou, ale nám teď jde o tématiku astrálního cestováni a záležitosti úzce se vztahující k astrálu.
Člověk je totiž duch, uzavřený na jistou dobu do těla z masa a kostí, uzavřený proto, aby se mohl naučit svým životním lekcím a získal zkušenosti, kterých by bez těla nemohl nabýt. Člověk, lépe řečeno jeho fyzické tělo, je něco jako auto, řízené a ovládané nadvědomím. Někteří dávají přednost výrazu „duše”, ale my užíváme označení „nadvědomí”, protože je výstižnější. Duše je totiž ve skutečnosti něco ještě jiného a dlí v ještě vyšších říších. Nadvědomí je takový vrchní dozorčí, je to řidič těla. Lidský mozek je retranslační stanice, telefonní ústředna, či plně automatizovaná továrna, chcete-li. Přebírá od nadvědomí povely a převádí je na chemické a fyzikální reakce, udržující nástroj těla při životě. Dbá, aby svaly pracovaly a aby probíhaly určité duševní pochody. Mozek zajišťuje i zpětný přenos zpráv, dojmů a nabytých zkušeností do nadvědomí.
Vymaní-li se ale člověk z omezení těla, jako když řidič na chvíli vystoupí z auta, dokáže uzřít vyšší svět ducha a vstřebat to, co se naučil, když byl uzavřen jako do pouzdra do těla z masa a kostí. Uvádíme do vzájemného vztahu hmotnou a astrální složku lidského bytí a jejich napojení na rovinu nadvědomí se zvláštním přihlédnutím k astrálu, protože v astrálním těle se člověk dokáže přemísťovat do vzdálených končin v jediném okamžiku. Může se kdykoliv dostat kamkoliv, dokonce může i vidět, co právě dělají jeho dobří přátelé či příbuzní. Kdo prošel výcvikem, ať muž či žena, může tímto způsobem navštívit kterékoli město na světě, i nahlédnout do nejvý-znamnějších knihoven. Cvičením se stává možné nahlédnout do libovolné knihy, na kteroukoli její stránku. Většina lidí je ale přesvědčena, že tělo opustit nedokáže, protože v západním světě jsou po celý život „zpracováváni”, aby nevěřili v nic, na co si nemohou sáhnout, roztrhat to na kusy, a pak o tom diskutovat terminologií, která nic neznamená.
Děti věří na víly a skřítky. Takové bytosti v každém případě existují, pouze my, kteří je vidíme a rozmlouváme s nimi, je nazýváme „duchové přírody”. Spousta malých dětí má ke svým hrám tzv. neviditelné druhy. Podle dospělých žijí tyto děti ve smyšleném světě, když si se zaujetím povídají s kamarády, které cyničtí dospělí nevidí. Dítě však ví, že tito přátelé jsou skuteční!
Jak dítě roste, rodiče se mu buď posmívají, nebo se na jeho údajně bujnou fantazií zlobí. Zapomněli už totiž na vlastní dětství a na to, jak reagovali jejich rodiče, a některé dítě bývá i bito, že lže a „moc si vymýšlí”. Nakonec je dítě „vhypnotizováno” do přesvědčení, že nic takového, jako skřítkové a víly (neboli duchové přírody) neexistuje. A pak zase vyroste tohle dítě, založí vlastní rodinu a začne odrazovat od vidění a her s duchy přírody vlastní děti!
To obyvatelé Dálného východu, ale i keltských oblastí jako je Irsko, vědí víc. Duchové přírody skutečně existují, bez ohledu na to, zda jim říkáme rusalky nebo permoníci. Ať je nazýváme jakkoli, reálně existují, jsou prospěšní, a člověk ve svém ignorantství, nevědomosti a nadutosti existenci těchto bytostí popírá. Sám se tím připravuje o úchvatné prožitky a zázračnou pokladnici moudrého vědění, protože duchové přírody těm, které si oblíbí, pomáhají. Dobro prokazují těm, kteří v ně věří.
Nadvědomí nezná hranic poznání. Schopnosti lidského, tedy hmotného těla, však omezením podléhají. Ve spánku téměř každý vychází z těla, ale po probuzení řekne, že se mu něco zdálo, protože i v této souvislosti jsou lidé vychováváni k přesvědčení, že pouze pozemský život má smysl, a že není možné, aby ve spánku někam cestovali. A tak jsou úžasné zážitky racionalizovány jakožto „sny”.
Mnoho lidí, kteří naopak věří, dokáží skutečně tělo podle přání opustit, a mohou se od něj dostat rychle a daleko, a vrátit se do těla o několik hodin později, s plným a zřetelným vědomím všeho, co podnikli, viděli, zažili. Téměř každý dokáže opustit tělo a astrálně cestovat, ale člověk musí věřit, že to dokáže. Je to k ničemu, brzdit se zápornými myšlenkami pochyb či přesvědčení, že „tohle já nedokážu”. Astrální cestování je ve skutečnosti poměrně snadné, jakmile člověk překoná první překážku – svůj vlastní strach.
Strach je veliká brzda. Většina lidí musí nejprve potlačit instinktivní obavu, že opustit tělo znamená zemřít. Někteří mají smrtelný strach, že kdyby z těla vystoupili, nemuselo by se jim podařit dostat se do něj zpátky, nebo že by jim ho mohla obsadit nějaká jiná bytost. To je naprosto vyloučené, pokud tomu člověk sám „neotevře brány” právě vlastní hrůzou.
Do těla se můžete vždycky vrátit, POKAŽDÉ, stejně, jako se po nočním spánku denně probouzíte. Obávejte se jen a jen jediného – vlastního strachu! Pouze panika dokáže přivodit nebezpečí. Všichni ostatně víme, že to, čeho se nejvíc obáváme, se téměř nikdy nestane!
Další překážkou – hned po strachu-je myšlenka; přemýšlení a uvažování představují skutečný problém. Tyto dva pochody – myšlenka a úvaha, mohou člověku zabránit slézat velehory. Úvahy varují, že nás smeknutí strhne do propasti a zůstane po nás jen mastný flek. Takové přemýšlení a zvažování je třeba potlačit. Naneštěstí mají oba tyto fenomény nevhodná jména. Myšlení! Přemýšleli jste vlastně vůbec kdy o přemýšlení? Co je to myšlenka? Kde se proces myšlení odehrává? Myslíte vrškem hlavy nebo temenem? Zasahuje myšlení i oblast obočí nebo uší? Přestáváte myslet, když oči zavřete? To jistě ne, že? Vaše myšlenka je vždy v místě, na které se soustřeďuje vaše pozornost. Na kteroukoli oblast těla ji upřete, tou budete i myslet. Tato prostá, základní skutečnost vám může pomoci vystoupit z těla a dostat se do astrálu, může vašemu astrálnímu tělu pomoci vznést se vysoko, lehounce jako vánek. Zamyslete se nad tím, znovu si pročtěte tuto lekci, přemýšlejte o myšlení a vzpomeňte si, jak často vás vaše myšlení brzdilo, protože jste mysleli na překážky a malovali čerty na zeď. Třeba jste se ocitli sami o půlnoci v domě; za okny kvílel vítr – a vám hned přišli na mysl noční lupiči a už jste si představovali, jak se tam za záclonou kdosi schovává a chystá se po vás skočit. A právě tady může myšlenka uškodit! Zamyslete se ale nad myšlením ještě hlouběji.
Bolí vás zub a váhavě se vypravíte k zubaři. Ten vám oznámí, že zub musí ven, a vy se začnete bát, že to bude bolet. Sedíte v zubařském křesle a tetelíte se strachy. Jakmile se lékaři v rukou objeví injekce, kterou vám hodlá píchnout, samovolně se schoulíte a možná i zblednete. Jste tak přesvědčeni, že to bude bolet, že úplně prožijete, jak do vás ta jehla proniká a pak přijde to příšerné páčení, kterým se zkrvavený zub uvolní. Třeba se i obáváte, že z tohoto otřesu omdlíte, a tak si strach živíte a tím, že všechny své myšlenky i veškeré soustředění upínáte k zubu a sami si způsobujete, že to bolí víc a víc! Vynakládáte veškerou energii na to, aby to bolelo co nejvíc. Kdybyste místo toho myšlenky nenucené odvrátili, kam se podějí? Do hlavy? Jak to víte? Cítíte je tam? Myšlenka je v místě,na něž soustředíte pozornost. Myšlenky dlí ve vašem nitru jen proto, že o sobě přemýšlíte a domníváte se, že vám v nitru sídlit musejí. Myšlenka je však tam, kde ji mít chcete. Je tam, kam ji nasměrujete.
Vraťme se k tomu, že „myšlenka je tam, kam soustředíte pozornost”. V bitevní vřavě byli muži často postřeleni či utrpěli bodnou ránu, a vůbec neprocítili bolest. Někdy dokonce i určitou dobu trvalo, než si vůbec svého zranění povšimli. Teprve, když měli čas na to myslet, cítili bolest a třeba se zhroutili v šoku! Ale podobné přemýšlení, rozvažování a strach jsou překážkami našeho duchovního růstu, jsou jako dýchavičné řinčení stroje, které zpomaluje a zkresluje pokyny nadvědomí.
Kdyby člověk nebyl zahlušen vlastními nesmyslnými obavami a omezeními, dokázal by se povznést do roviny nadčlověka, jehož tělesné i duševní schopnosti by prudce vzrostly. Dejme si příklad: slaboučký, plachý muž, se svalstvem úplně ochablým, sejde z chodníku do rušného silničního provozu. Je duchem nepřítomen, a myslí kdoví na co, snad na své záležitosti, či jak se bude tvářit manželka, až přijde večer domů. Nebo dumá nad svými dluhy Najednou za ním zatroubí klakson, a tenhle muž – aniž by uvažoval! – se ocitne zpátky na chodníku tak ohromným skokem, že by to za běžných okolností nesvedl ani nejtrénovanější atlet! Kdyby se tomu muži postavil do cesty myšlenkový proces, nestihl by to, a auto by jej bylo srazilo. Stav roztěkanosti umožnil nepřetržitě bdícímu nadvědomí zgalvanizovat svalstvo dávkou chemických látek (jako např. adrenalin), což tomu člověku umožnilo učinit skok mnohokrát přesahující jeho normální schopností a předvést výbuch energie, překračující rychlost vědomé myšlenky.
V západní společnosti se lidé odmalička učí, že myšlením, tedy rozumem, „se člověk liší od zvířat”. Neřízené myšlení ale člověka udržuje na nižším stupni, než je mnoho zvířat, která jsou vědomé astrální cesty schopna! Snad každý uzná, že např. kočky vidí věci, které lidem unikají. Většina z nás má nějakou zkušenost se zvířaty, která zjevně viděla přízrak, nebo cítila neštěstí mnohem dřív, nežli člověk. Zvířata totiž používají odlišný systém než „myšlení” a „rozum”. A to můžeme my také!
Nejdřív se ale musíme naučit řídit své myšlení a ovládat ty roztřepané nitky nanicovatých myšlenek, které se nám neustále vkrádají na mysl. Usaďte se někde, kde budete mít pohodlí, kde se můžete zcela uvolnit a kde vás nikdo nebude rušit. Chcete-li, zhasněte světlo, protože v těchto situacích může rozptylovat. Chvilku nenucené seďte a přemýšlejte o vlastních myšlenkách, pozorujte je a všímejte si, jak se vám vkrádají do vědomí, a každá se dožaduje vaší pozornosti: hádka s tím chlapem na úřadě, nezaplacené faktury, závratné životní náklady, neutěšená světová situace a co všechno byste rádi řekli šéfovi… Všechno to smeťte pryč!
Představte si, že sedíte v zatemnělé místnosti v posledním patře mrakodrapu. Před sebou vidíte široké, panoramatické okno, zakryté černou roletou bez vzorku, hladkou, není na ní nic, co by rozptylovalo vaše soustředění. Upněte pozornost na tu roletu. Nejdřív se přesvědčte, že se už žádné myšlenky nepokoušejí vloudit do vašeho vědomí (jež představuje ona černá roleta), a pokud se tam nějaké derou, zažeňte je, smeťte je s rolety pryč! Dokážete to, je to jen otázka cviku. Chvíli se myšlenky budou pokoušet přes okraj černé rolety přehoupnout zpět, ale vy je zase vystrčte, násilím je popadněte – a ven! Pak se zas soustřeďte na roletu a přinuťte se ji zvednout, abyste mohli vyhlédnout na to, co je za ní.
A když se tak na tu imaginární černou roletu díváte, zpozorujete, že se na její povrch pokoušejí prodrat všelijaké podivné myšlenky, že se snaží proklouznout zpět a zaujmout vaši pozornost. Zatlačte je. Vědomým úsilím je zažeňte, nedovolte jim rozptylovat vaše soustředění. (Ale ano, jsme si vědomi, že se opakujeme, chceme vám to jen „natlouct do hlavy”).
Až se vám začne dařit po nějakou dobu udržet ten pocit naprosté tmy, zaplaví vás na okamžik jakýsi pocit průlomu, jako by se trhal pergamen, a potom budete moci nahlédnout za hranice našeho běžného světa a vkročit do světa odlišné dimenze, kde prostor a čas mají úplně jinou podobu. Když tohle cvičení budete provádět a trénovat, zjistíte, že vlastní myšlení umíte řídit, jako to dokáží všichni zasvěcenci a mistři.
Zkoušejte a nepolevujte, protože chcete-li pokročit dál, musíte trénovat a trénovat, dokud se nezbavíte veškerých planých myšlenek.
Myšlenka je tam, kde chcete, aby byla, třeba i mimo vás. Procvičíme si to. I v tomto případě budete potřebovat místo, kde budete sami, kde vás nic nerozptýlí. Pokusíte se vystoupit z těla. Musíte tedy být o samotě a musíte se uvolnit. Pro větší pohodlí navrhujeme, abyste si lehli, nejlépe na postel. Ujistěte se, že nikdo nevejde a pokus vám nezmaří. Když jste se tedy uvelebili, soustřeďte pozornost do nějakého bodu před sebou, vzdáleného přibližně 180 cm, zavřete oči, soustřeďte se a PŘIMĚJTE SE představit si, jak vy, vaše skutečné astrální JÁ, se na vaše tělo z té vzdálenosti 180 cm dívá. Myslete na to! Cvičte to! Trénujte soustředění. Pak, jak budete získávat praxi, pocítíte náhle cosi skoro jako slabý elektrický šok a uvidíte před sebou své tělo ležet ve vzdálenosti 180 cm, se zavřenýma očima.
Zpočátku bude vyžadovat značné úsilí k tomuto výsledku se propracovat. Můžete mít pocit, že jste se ocitli uvnitř pořádného gumového míče a chcete si prorazit cestu ven. Tlačíte a tlačíte, namáháte se a máte dojem, že se nic neděje. Náhle pocítíte, že je to tady, a prudce vyrazíte ven – a zachytíte závan podobný, jako když se propíchne dětský balónek. Nepropadejte panice, nepoddejte se strachu, protože když se vám podaří zachovat klid, budete cestovat dál a dál, a při budoucích astrálních projekcích už takové nesnáze prožívat nebudete. Pokud se vás totiž zmocní strach, strhne vás to zpátky do hmotného těla, a vy budete muset začínat znovu od začátku, a někdy jindy. Vmrští-li vás to tímto způsobem zpět do těla, nemá smysl toho dne se pokoušet znova a znova o totéž, sotva by se vám to podařilo. Lépe bude nejprve se vyspat a odpočinout si.
Postupme dál a představme si, že jste se touto snadnou a nenáročnou metodou dostali z těla ven, a že tam stojíte, díváte se na fyzickou složku své bytosti, a přemýšlíte, co dál. Teď už se svým tělem neobírejte, od této chvíle ho takto budete vídat dosti často. Raději zkuste tohle: proplujte pokojem, jako když se pozvolna vznáší mýdlová bublina. Vždyť nyní vážíte míň, než ona. Nemůžete spadnout, ani se poranit. Nechte své hmotné tělo pohodlně odpočívat. Zabezpečili jste ho přece už dřív, než jste své astrální tělo vyňali ze schránky těla hmotného. Ujistili jste se, že vaše fyzické tělo leží pěkně v pohodlné poloze, jinak by se vám po návratu mohlo stát, že budete mít přelezenou ruku nebo ztuhlou šíji. Přesvědčte se, že kolem sebe nemáte hrboly ani hrany, které by vás tlačily, protože kdybyste třeba nechali paži hmotného těla viset přes okraj pelesti, mohl by v ní vzniknout tlak na nerv a dostali byste „mravenčení”. Proto se každopádně, dřív než se pustíte do jakýchkoliv pokusů o přestup do astrálního těla, postarejte, aby vaše fyzické tělo bylo v naprostém pohodlí.
A teď se nechte unášet a plujte pokojem, zvolna, jako ta mýdlová bublina, nesená toulavým vzdušným proudem. Prozkoumejte strop a místa, kam běžně nevidíte. Zvykejte si na tuhle základní jednoduchou astrální cestu, protože dokud nepřivyknete vznášení se po místnosti, nemůžete se odvážit ven.
Přibližme si to ještě jinak. Ona ta astrální cesta je ve skutečnosti snadná, a nic na tom není, pokud sami sobě dovolíte uvěřit, že to dokážete. Za žádných okolností a v žádném případě byste se neměli poddávat strachu, vždyť není čeho se bát. Astrální cesta je pouť ke svobodě. To jenom po návratu do těla máte důvod cítit se v žaláři, spoutáni se zemí, obtěžkáni břemenem těla, které ne příliš dobře reaguje na duchovní povely. Ne, k astrální cestě strach nepatří, vůbec se s ní neslučuje.
Zopakujme si pokyny k astrální cestě z trochu jiného úhlu. Ležíte v posteli rovně na zádech. Postarali jste se, abyste se cítili úplně pohodlně, aby vás netlačily žádné výčnělky, ani nemáte nohu přes nohu, protože v místě překřížení by vám nohy mohly ztuhnout, neboť by krev nemohla řádně proudit. Zůstaňte klidní a spokojeni, oproštěni od rušivých vlivů, nezatíženi trápením. Myslete výhradně na to, jak dostat astrální tělo z těla hmotného.
Stále víc a více se uvolňujete. Představte si, jak se pří zračný obrys, odpovídající zhruba vašemu hmotnému tělu, pozvolna od tohoto pozemského těla odpoutává a vznáší se vzhůru jako pouťový balónek v lehoučkém letním vánku. Nechte ho stoupat, a mějte stále oči zavřené, jinak se vám při prvních dvou – třech pokusech může stát, že budete tak vyjevení, že sebou prudce škubnete, a to by mohlo vaše astrální tělo „navinout” zpátky, na jeho obvyklé místo ve hmotném těle.
Lidé sebou při usínání často trhnou takovým zvláštním způsobem, velmi často tak silně, že je to přivede zpět k plnému vědomí. Tento záškub způsobuje příliš prudké oddělení astrálního těla od fyzického, protože, jak už jsme se zmínili, téměř každý z nás v noci astrálem cestuje, třebaže většina lidí se na toto cestování vědomě nepamatuje. Vraťme se ale zpátky k našemu astrálnímu tělu.
Myslete na to, jak se vaše astrální tělo snadno postupně odděluje od fyzického a stoupá do výšky 1-1,5 metru. Tam se nad ním s lehkým pohupováním zastaví. Snad jste někdy při usínání zažili takový pocit kolébání se. Je to astrální pohupování. Jak už jsme řekli, nastává to, když se nad vaším fyzickým tělem vznáší tělo astrální a trochu se pohupuje. Obě těla jsou v pupeční krajině spojena stříbrnou šňůrou.
Nedívejte se příliš zblízka, protože jak už jsme vás upozornili, mohli byste sebou úžasem trhnout, a to vaše astrální tělo stáhne zpět do fyzického, takže budete muset celý postup opakovat někdy jindy. Předpokládejme, že našeho varování budete dbát, nezachvějete se, a astrální tělo se tudíž bude dál vznášet nad hmotným. Pár okamžiků se do ničeho nepouštějte, ani na nic příliš nemyslete, jen jemně dýchejte, protože tohle je váš první astrální zážitek, jste poprvé VĚDOMĚ mimo tělo, a musíte si dát pozor.
Nebojíte-li se tedy, a tím pádem sebou neškubnete, astrální tělo pomalu odplyne, prostě se přenese přes postel, kde se úplně pozvolna, bez jakéhokoliv nárazu, spustí k zemi, až se nohy dotknou, či téměř dotknou podlahy. Po dovršení tohoto „měkkého přistání” se už astrálním tělem můžete podívat na tělo fyzické a přenést svůj vjem zpět.
Až se na své fyzické tělo zahledíte, zmocní se vás nepříjemný pocit, a předesíláme, že je to často až ponižující zážitek. Mnohý z nás má totiž o vlastním vzhledu úplně zkreslenou představu. Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste poprvé slyšeli z magnetofonového záznamu vlastní hlas? Mohlo se vám stát, že napoprvé jste se při vší upřímnosti zdráhali uvěřit, že tohle je vůbec váš hlas a napadlo vás, že vám někdo chce provést nějaký trik či snad že přístroj nahrává špatně.
Když tedy poprvé slyší vlastní hlas ze zvukové nahrávky, člověk nevěří svým uším, úplně se lekne a stydí se za něj. A teď jen počkejte, až poprvé tímto způsobem spatříte své hmotné tělo! Budete tam stát v těle astrálním, v němž bude v tu chvíli plně sídlit i vaše vědomí, a budete shlížet na své ležící tělo fyzické. Se svými tělesnými proporcemi ani s pokožkou nebudete spokojeni. Budou vás šokovat rysy obličeje i výraz tváře, a až ještě o něco pokročíte a budete umět nahlédnout do vlastní mysli a spatříte určité své manýry a strachy, může vás to tak vylekat, že vás to o překot vtáhne zpátky do hmotného těla! Předpokládejme nicméně, že se při tomto svém prvním setkání se sebou samými ovládnete. Co přijde dál? Musíte se rozhodnout, kam se vydáte, čemu se budete věnovat, co chcete vidět. Nejsnazší řešení je navštívit někoho, s kým se dobře znáte, např. blízkého příbuzného, žijícího v sousedním městě. Hlavně by to měla být osoba, ke které často chodíte, protože si ji musíte přesně vybavit a vizualizovat si, kde žije a kudy se k ní přesně jde. Mějte na paměti, že je to pro vás nová věc. Nové je to, že něco takového děláte vědomě – a půjdete proto po stejné trase, jako když jdete normálním způsobem.
Vykročte z pokoje a vyjděte na ulici (v astrálním stavu se pochopitelně nemusíte bát, že vás někdo uvidí). Dejte se cestou, kudy byste se normálně pustili a stále mějte na mysli obraz člověka, za kterým míříte, a jak se tam jde. A pak se už velice rychle, mnohem rychleji než by dokázalo to nejrychlejší auto, ocitnete před domem svého přítele nebo příbuzného.
Až budete zběhlejší, dokážete se vypravit kamkoliv, a moře, oceány či hory vám v cestě nebudou překážkou. Budete moci podle libosti navštívit všechna města i země světa.
Někoho napadne: „A co když se někam dostanu, a pak netrefím zpátky? Co potom?” Odpověď zní, že zabloudit nemůžete. Ztratit se je úplně nemožně. A v astrálním stavu je úplně vyloučeno, abyste se ztratili, zranili se, nebo zjistili, že vám tělo mezitím někdo obsadil. Pokud se k vašemu tělu někdo přiblíží, když právě astrálně cestujete, tělo vyšle poplašný signál a „vtáhne” vás zpátky rychlostí myšlenky. Nemůže vám to způsobit újmu. Škodu si můžete přivodit jedině strachem. Proto se nebojte a zkoušejte to. Cestou pokusů dojdete k uskutečnění všech nadějí a tužeb, týkajících se astrálních cest.
Ve vědomém astrálním stavu brzy uvidíte barvy mnohem zřetelněji, než za normálních okolností. Všechno se bude třpytit životem. Dokonce můžete kolem sebe zahlédnout „částice života” v podobě světelných bodů. Je to životní síla Země, a když skrze ni projdete, naplní vás silou a odvahou.
Na tyto cesty si ale nelze s sebou nic brát, ani si z nich něco přinést. Za určitých podmínek, a ty mohou být splněny jen dlouhodobou zkušeností, je sice možné před jasnovidcem se zmaterializovat, ale není vůbec snadné přibližovat se v tomto stavu k lidem a provádět diagnózy jejich zdravotního stavu, k tomu je třeba náležité průpravy, bez ní člověk o něčem podobném nemůže vůbec mluvit. Lze se však odebrat do obchodu, prohlédnout si zboží a rozhodnout se, co si tam příští den koupíte. Ano, to je docela dobře možné. Když obchod takto astrálně navštívíte, často si všimnete kazů nebo úplných zmetků, a to i u zboží velice drahého.
Když se z astrálního těla chcete vrátit zpět do fyzického, naprosto klidně na hmotné tělo pomyslete, představte si, jak se do něj vracíte a jak do něj znovu vstupujete. Jakmile si toto pomyslíte, ocitnete se jakoby v rychlostním víru, nebo zaznamenáte okamžitý přesun z místa, kde se právě nalézáte, zpátky nad své ležící hmotné tělo, do výšky asi 1—1,5 metru. Shledáte, že jste zase zpátky, že se vznášíte a zlehýnka kolébáte, jako ve chvíli, kdy jste se z těla vyhoupli. Poddejte se pozvolnému, skutečně pomalému klesání zpět do těla, protože obě těla musejí dosáhnout naprosté synchronizace.
Provedete-li to správně, ponoříte se zpátky bez zpětného nárazu nebo zachvění a bez jakéhokoli jiného pocitu, s výjimkou toho, že si hmotné tělo uvědomíte jako studenou a těžkou masu.
Budete-li si ovšem počínat neobratně a nesrovnáte obě těla přesně, nebo vás někdo vyruší, a budete zpátky vrženi o překot, může vás rozbolet hlava, můžete dostat i migrénu. V takovém případě se musíte pokusit znovu usnout, či vědomě se vrátit do astrálu, protože dokud obě vaše těla nebudou srovnána v přesné linii, bolesti hlavy se nezbavíte. Není nad čím se znepokojovat, protože opravdu stačí jen znovu usnout, třeba jen na chvilku, nebo se vědomě znovu odebrat do astrálu.
Až se vrátíte do hmotného těla, budete se cítit ztuhlí, jako byste na sebe navlékli vyprané, ještě nedoschlé a protivně vlhké prádlo. Dokud si na to nezvyknete, bude vám návrat do těla působit poněkud nepříjemné pocity a také zjistíte, že všechny ty nádherné astrální barvy najednou vybledly. Mnohé z nich hmotným tělem totiž vůbec nevidíme a také množství zvuků, které jste v astrálu slyšeli, se pro hmotný sluch stane nezachytitelným. Ale to nevadí, žijete na tomto světě, abyste se tu něco naučili, a až získáte zkušenosti, pro které jste se sem zrodili, budete z pout pozemských svazků uvolněni. Až hmotné tělo s konečnou platností opustíte, a stříbrná šňůra se přetrhne, vstoupíte do královstvích ještě mnohem vyšších, než je astrální svět.
Zkoušejte astrální cestování znovu a znovu. Odhoďte veškeré obavy, protože nebojíte-li se, nemáte opravdu z čeho mít strach. Nic zlého se vám nemůže stát, může vás potkat jen radost.
