Izrael si sám vytvořil scénář noční můry: hodiny tikají

Rašíd Chalíd. „Stále existují elity, které budou podporovat cokoli, co Izrael udělá. Ale hodiny tikají.“

5. prosince 2024 Rozhovor s Rašídem Chalídím poskytl Itay Mashiach Haaretz

Rašíd Chálidí. „Stále existují elity, které budou podporovat cokoli, co Izrael udělá. Ale hodiny tikají.“,

Javier Barbancho / El Mundo, Madrid // Haaretz

Letos 1. května, den poté, co newyorská policie s pomocí omračujících granátů vtrhla do budovy, kde se v areálu Kolumbijské univerzity zabarikádovali propalestinští demonstranti, se profesor Rašíd Chálid vydal k jedné z bran univerzity, aby si s demonstranty promluvil. Historik ve slunečních brýlích a s megafonem v ruce vypadal jako ve svém živlu.

„Když jsem byl v šedesátých letech studentem, říkali nám, že nás vede ‚banda agitátorů zvenčí‘, politici, jejichž jména si dnes nikdo nepamatuje. Byli jsme svědomím tohoto národa, když jsme se postavili proti válce ve Vietnamu a rasismu,“ řekl davu a dodal: „Dnes uctíváme studenty, kteří se v roce 1968 postavili proti genocidní, nezákonné a hanebné válce… A jednoho dne bude stejným způsobem připomínáno to, co zde udělali naši studenti. Jsou – a byli – na správné straně dějin.“

Chálídí je označován za nejvýznamnějšího palestinského intelektuála své generace, za nástupce Edwarda Saida a za předního žijícího historika Palestiny. Minulý měsíc odešel z Kolumbijské univerzity po 22 letech, během nichž také redigoval nebo spoluredigoval časopis Journal of Palestinian Studies. Ve své knize „Stoletá válka o Palestinu“ z roku 2020 shrnul konflikt prostřednictvím šesti „vyhlášení války“ Palestincům. Izraelští čtenáři by některé z popisovaných událostí za války nepovažovali – například Balfourovu deklaraci a dohody z Osla.

Vyhlašovatelé těchto válek – Velká Británie, Spojené státy a především Izrael – jsou popsáni jako mocní utlačovatelé, kteří opakovaně Palestincům nadbíhají a potlačují jejich práva. Jde opět o Palestince „utápějící se ve vlastní viktimizaci“ (slovy Khalidiho, který si je této kritiky dobře vědom, v knize), nebo o jiný pohled na věc? Soudě podle prodeje knihy, jeho poselství dopadá na vnímavé uši. Po 7. říjnu se katapultovala na seznam bestsellerů New York Times a zůstala tam téměř nepřetržitě celkem 39 týdnů.

Khalidi začleňuje členy rodiny do dějin, které píše, a v některých případech jim přisuzuje rozsáhlý vliv (izraelský historik Benny Morris to charakterizoval jako „druh intelektuálního nepotismu“). Jeho strýc Husajn al-Chalídí byl v období britského mandátu krátce starostou Jeruzaléma a po arabském povstání v letech 1936-1939 byl vyhoštěn na Seychely. V roce 1948 jeho dědeček zpočátku odmítal opustit svůj dům v Tel a-Riši; dům na okraji telavivské čtvrti Neve Ofer dodnes stojí díky tomu, že si v něm v roce 1882 pronajali pokoje členové protosionistické skupiny Bilu, a stal se tak pro Izraelce historickou památkou.

Během války za nezávislost studoval Ismail Chalíd, Rašídův otec, politické vědy v New Yorku, kde se Chalíd v roce 1948 narodil. Není to jediná křižovatka, v níž se jeho životopis protíná s historií konfliktu, který je předmětem jeho výzkumu. Vyučoval na Americké univerzitě v Bejrútu, když Izraelské obranné síly v roce 1982 město obléhaly. Vzhledem k jeho vazbám na Organizaci pro osvobození Palestiny ho zahraniční zpravodajové, kteří o libanonské válce informovali, často anonymně citovali jako „informovaný zdroj“.

V polovině září, dlouho po Američany zprostředkovaném příměří a odchodu OOP z Bejrútu, se Chálídí s údivem díval na „neskutečnou scénu: V knize píše: „Izraelské světlice se v naprostém tichu snášely jedna za druhou nad jižní část Bejrútu, což se zdálo jako věčnost“. Druhý den se ukázalo, že světlice měly křesťanským falangistům osvětlit cestu do uprchlických táborů Sabra a Šatíla.

Muž z Gazy sedí na vrcholu trosek v uprchlickém táboře al-Bureij na začátku tohoto měsíce. „Je tu určitá míra smutku a bolesti, která prostě nezmizí.“  (Foto: Eyad Baba/AFP // Haaretz)

Během našeho rozhovoru, který jsme vedli online na konci října a v polovině listopadu, je patrné, jakou důležitost přikládá udržování otevřeného kanálu s Izraelci. Odtud také jeho souhlas s poskytnutím rozhovoru. Podle něj je to nedílná součást cesty k vítězství.

Jak se podle vás v současné době cítí palestinská společnost?

„Je tu určitá míra smutku a bolesti, která jen tak nezmizí, když se zamyslíme nad počtem zabitých lidí a počtem lidí, jejichž životy byly navždy zničeny: I když možná přežijí, budou mít trauma, které se nedá zahojit. Zároveň se to stalo už dříve. Vždyť v roce 1982 bylo v Libanonu zabito 19 000 lidí – Libanonců a Palestinců. Je hrozné to říkat, ale jsme na to zvyklí; palestinská společnost je na utrpení a ztráty zvyklá. Zažili jsme to už dříve, každá generace.

„Nemyslím si, že to zmírňuje zármutek,“ pokračuje. „Rozhodně to nezmírňuje hněv, hořkost. Každý, koho znám, se každé ráno probudí a podívá se na poslední hrůzy, a před spaním znovu. Provází nás to životem každý den, neustále, i když se snažíme na to nemyslet.“

Změna veřejného mínění je výsledkem toho, že lidé vidí, co se skutečně děje, a reagují tak, jak by normální lidé reagovali na umírání dětí. Vy [v Izraeli] nevidíte umírat děti. Vy Izraelci, vy jako skupina, jako kolektiv, to nesmíte vidět.

~Rašíd Chalíd

„Nebo je to zarámováno tak, že se řekne, že si za to mohou sami nebo že je to kvůli Hamásu nebo lidským štítům nebo nějakému jinému lživému vysvětlení,“ poznamenává. „Ale většina lidí na světě to vidí tak, jak to je. Nepotřebují nějakého prolhaného admirála Hagariho, aby jim řekl, že to, co vidíte, není skutečné.“

Co vás překvapilo na míře násilí 7. října?

„Stejně jako izraelská rozvědka jsem si nemyslel, že by se mohl uskutečnit tak obrovský útok. Víte, je to jako tlakový hrnec. Tlak vyvíjíte a vyvíjíte, a to nejen po desetiletí, ale po celé generace. A dříve nebo později to vybuchne. Každý historik vám řekne, že pásmo Gazy je místem, kde byl palestinský nacionalismus nejrozvinutější, kde vznikalo jedno hnutí za druhým. Tlak, který je vyvíjen na ty lidi, kteří jsou v té oblasti natěsnáni, když vidí své bývalé vesnice hned za zelenou linií – to by měl každý historik předvídat. Je to akce a reakce. Ale takovou úroveň jsem nečekal.“

Gazané na vrcholu izraelského tanku na hranici, 7. října. „Každý historik by měl být schopen předvídat“ útok. „Ale takovou úroveň jsem nečekal.“  (Foto: AP // Haaretz)

Měl Izrael někdy skutečnou příležitost vymanit se z tohoto krvavého kruhu?

„Myslím, že tímto směrem se [Izrael] ubíral stále více po většinu tohoto století. Poslední izraelský pokus, poslední známka ochoty izraelské vlády dělat něco jiného než používat sílu, byl za [bývalého premiéra Ehuda] Olmerta. A nenaznačuji, že to byla cesta pryč [z konfliktu]. Ale až na tuto výjimku je to „železná zeď“ z dob Jabotinského [revizionistický vůdce Ze’ev Jabotinskij, který tento termín vymyslel v roce 1923]. Síla a ještě větší síla. Protože se snažíte vnutit regionu realitu, snažíte se donutit lidi, aby přijali něco, co od dvacátých a třicátých let minulého století vyvolává na celém Blízkém východě šokové vlny. Vždyť si přečtěte tisk v Sýrii, Egyptě a Iráku v roce 1910 a lidé se obávají sionismu.“

Na začátku knihy „Stoletá válka“ citujete z dopisu, který v roce 1899 poslal člen vaší rodiny, významný jeruzalémský učenec, zakladateli politického sionismu Theodoru Herzlovi. Sionismus je přirozený a spravedlivý, napsal – „kdo by mohl zpochybnit právo Židů v Palestině?“. Ale obývají ji jiní, dodal, kteří se nikdy nesmíří s tím, že budou nahrazeni. Proto „ve jménu Boha nechť je Palestina ponechána na pokoji“.

„Viděl to stejně jasně jako já dnes vidím vás. Tato skutečnost od počátku vyvolávala šokové vlny. Ve třicátých letech minulého století k vám do Palestiny přicházeli bojovat dobrovolníci ze Sýrie, Libanonu a Egypta; a znovu v roce 1948. Vidím to jako kontinuitu, ale upřímně řečeno si nemyslím, že je možné to vidět jinak. Musíte předstírat, že dějiny začaly 7. října nebo 7. června 1967 nebo 15. května 1948. Ale takhle dějiny nefungují.“

Ve své knize popisujete rok 2006 jako potenciální zmeškaný exit z tohoto konfluktu. Tvrdíte, že Hamás provedl překvapivý obrat, zúčastnil se voleb [do Palestinské samosprávy] s umírněnou kampaní a implicitně přijal dvoustátní řešení. V podobném duchu se nesl i „Dokument vězňů“ z té doby, který vyzýval Hamás a Islámský džihád, aby se připojily k OOP a soustředily boj na území za Zelenou linií. Domníváte se, že Hamás procházel skutečnou proměnou, která mohla v budoucnu vést k ukončení násilí?

„Nemám osobní vhled do srdcí a myslí vedení Hamásu. Co vám mohu říci, je, že v rámci názorového spektra to mělo ohlas, který se podle mého názoru odráží v některých prohlášeních Hamásu a mezi některými vůdci. To zahrnuje, myslím, období před dokumentem o vězních a koaliční vládou z roku 2007 a možná se to týkalo i [zakladatele Hamásu] šejka Ahmeda Jásina, který mluvil o stoletém příměří. Zastupovali všechny? To nevím. Co měli na srdci? Nevím. Ale zdá se, že tam bylo něco, co se Izrael rozhodl důsledně potlačit.”

Jak to vysvětlíte?

„Je naprosto zřejmé, že napříč celým izraelským politickým spektrem, od jednoho konce k druhému, nebyla akceptována myšlenka zcela suverénního, zcela nezávislého palestinského státu, který by představoval sebeurčení. Na straně [Benjamina] Netanjahua je to jasné. Ale dokonce i [premiér Jicchak] Rabin ve svém posledním projevu v Knesetu řekl: „Nabízíme Palestincům méně než stát, budeme kontrolovat údolí řeky Jordán.“ To je pravda. Co to znamená? Znamená to pokračování [okupace] v pozměněné podobě. To také nabízeli [bývalý premiér Ehud] Barak a Olmert, s okrajovými úpravami.“

Při jednáních v Tabě [2001] a v Annapolisu [2007] se hovořilo o suverenitě.

„Promiňte. Suverénní stát si nenechá svůj registr obyvatel, svůj vzdušný prostor a své vodní zdroje kontrolovat cizí mocností. To není suverenita. To je bantustan, to je indiánská rezervace. Můžete tomu říkat, jak chcete, ministát, nestát, částečný stát nebo ‚méně než stát‘.“

Rabin, Arafat a Peres v roce 1994. „Žádné palestinské vedení nemělo přijmout žádné takové dohody.“  (Foto: Yaacov Saar, GPO // Haaretz)

Možná by se otevřenost vůči státu vyvinula až později. Rabinův projev byl pronesen pod obrovským politickým tlakem.

„Možná. Kdybyste neměli tři čtvrtě milionu osadníků, kdyby Rabin nebyl zavražděn, kdyby Palestinci byli při jednáních mnohem tvrdší. Ve Washingtonu [1991-1994] jsme Američanům řekli, že jednáme o koláči, zatímco Izraelci koláč jedí prostřednictvím probíhajícího osídlování. ‚Slíbili jste, že bude zachován status quo, a oni kradou‘. A Američané neudělali nic. V tu chvíli mělo být jasné, že pokud nezaujmeme stanovisko, bude kolonizace pokračovat, izraelská bezpečnostní kontrola a okupace bude pokračovat v jiné podobě. A to se v Oslu stalo.

„Část problému spočívá v tom, že Palestinci přijali ty hrozné věci, které nám byly ve Washingtonu nabídnuty. Dali 60 procent Západního břehu Jordánu Izraeli v podobě oblasti C. To byly ústupky ze strany OOP, to není vina Izraele. Žádné palestinské vedení nemělo na takové dohody přistoupit.“

Váš kolega, izraelský historik Šlomo Ben Ami, vysvětlil krach jednání v Camp Davidu v červenci 2000 jako selhání palestinského vedení. V jednom rozhovoru v roce 2001 řekl, že Palestinci „se nedokázali oprostit od potřeby pomsty, od své viktimizace“; že jednání s Arafatem bylo jako „vyjednávání s mýtem“; a že „Palestinci nechtějí ani tak řešení, jako spíše postavit Izrael na lavici obžalovaných“. Je možné, že region propásl historickou příležitost kvůli vedení Jásira Arafata?

„Vy mě chcete vzít dolů do plevele; já chci vstát a podívat se na zahradu, která hnije. [Americký] prezident promarnil sedm a půl roku svého prezidentství – než přivedl, pár měsíců před volbami, kdy už není chromá kachna, ale mrtvá kachna, lidi do Camp Davidu. Chcete to zprostředkovat? Tak to udělejte ve lhůtě stanovené dohodou [z Osla], kterou jste podepsali na trávníku Bílého domu v roce 1993. Proces měl být dokončen do roku 1999. Barak již ztratil většinu v Knesetu – další mrtvá nebo umírající kachna.

„Co se týče Arafata, kde je v roce 2000? Na počátku devadesátých let jsem žil v Jeruzalémě. Ze Západního břehu jste mohli jet kamkoli se zelenou značkou – na Golanské výšiny, do Ejlatu, do Gazy. V Izraeli jste měli 100 000 [palestinských] dělníků a Izraelci nakupovali po celém Západním břehu. V roce 1999 palestinská ekonomika zakrněla. Povolení, kontrolní stanoviště, zdi, blokády, separace. Arafatova popularita se zhroutila.“

Mluvíte o zhoršujícím se stavu palestinské ekonomiky v devadesátých letech, ale další důležitou a pro Izrael traumatizující epizodou v tomto desetiletí byly sebevražedné atentáty v letech 1994 až 1996, kterým ve své knize věnujete málo prostoru.

„Oddělení začalo ještě před prvním sebevražedným atentátem. Myšlenka separace byla ústředním bodem toho, jak Rabin a [ministr zahraničí Šimon] Peres tento [proces] od počátku chápali. A separace znamená, že Palestince oddělíte zdí v malých enklávách a odtrhnete je od izraelské ekonomiky. Celý tento vývoj byl předem naplánován. Výmluva na sebevražedné atentáty vysvětluje podrobnosti, ale nevysvětluje myšlenku.“

Sebevražedné útoky byly významným faktorem, který tento proces zmařil.

„Nezapomeňte, co předcházelo sebevražedným atentátům.“

Vrak izraelského autobusu, na snímku z 19. října 1994, stojí uprostřed jedné z nejrušnějších telavivských ulic po výbuchu sebevražedné bomby, při kterém zemřelo 22 lidí a desítky byly zraněny.  (Foto: Jerome Delay / Associated Press // Haaretz)

Máte na mysli masakr palestinských věřících v Hebronu, který provedl Baruch Goldstein v únoru 1994.

„Ano, a Rabinovu reakci na tento masakr. Nevykořenil Kirjat Arbu [městskou osadu sousedící s Hebronem], nestáhl osadníky z Hebronu, nepotrestal viníky – potrestal Palestince. Pak se ukázalo, čím Oslo bylo: rozšířením a posílením okupace. A Hamás toho využil. Viděli, že celá stavba, kterou se Arafat snažil Palestincům prodat, nepovede k tomu, co tvrdil. To jim spolu se vším ostatním, co se dělo, poskytlo obrovskou příležitost. Situace Palestinců se v průběhu devadesátých let zhoršovala, což Hamásu poskytlo obrovskou munici.

„Když se podíváme zpět, od války v roce 1973 do roku 1988 se OOP vzdálila od [svého deklarovaného cíle] osvobození celé Palestiny a od používání násilí. To je shrnuto v prohlášení Palestinské národní rady OOP z roku 1988 v Alžíru. Ti, kteří se proti tomu postavili, skončili v Hamásu, Lidové frontě pro osvobození Palestiny atd.

„Jak mohla zvítězit první skupina? Museli být schopni poskytnout svým příznivcům hmatatelné důkazy, že jejich přístup je úspěšný. Své základně však neposkytli nic. Nic. Horší situace než na počátku devadesátých let. Takže lidé, kteří odmítají rozdělení a trvají na ozbrojeném boji a na úplném osvobození, samozřejmě najdou podporu.

„Chci říci, že zde probíhá dialektický proces, který je na izraelské straně poháněn nepochopením, že je třeba nechat jít. A zdá se, že pro Izrael je nemožné pustit: půdu, obyvatelstvo a registry obyvatel, bezpečnost, mosty, Šabak [bezpečnostní služba Šin Bet], který všem strká prsty do nosu. Nechtěli pustit – a to je důležitější než mýty o tom, co by pustil nebo nepustil Arafat.“

Násilí kolonizátora je třikrát až dvacetkrát až stokrát intenzivnější než násilí kolonizovaných. Chceme-li tedy mluvit o násilí, mluvme o násilí; chceme-li se zaměřit na terorismus a násilí Palestinců, nemluvíme stejným jazykem.

~Rašíd Chálidí

Otázkou je, zda palestinské národní hnutí v 90. letech bylo schopno pochopit, že toto uvolnění vyžaduje vnitroizraelskou politickou evoluci, která bude chvíli trvat. A když se vyhodíte do vzduchu uprostřed Tel Avivu, tato možnost změny perspektivy se ve volbách ztratí.

„Vím, že sebevražedné atentáty v 90. letech měly obrovský dopad na izraelské veřejné mínění, ale to je opravdu vedlejší. Pokud se kolonizátor chce dekolonizovat, je o tom rozhodnuto. Existují dva způsoby, jak si to kolonizátor uvědomí: když se cena stane příliš vysokou a veřejné mínění doma se změní; nebo když kolonizovaný vymyslí strategii, která funguje na více úrovních.

„Irové vymysleli strategii, stejně tak Alžířané a Vietnamci. Palestinci, k mému smutku a žalu, nikoli. Ani pro oslovení izraelské veřejnosti přes hlavy jejich vedení, ani pro jednání s vaší metropolí, tedy Spojenými státy a Evropou, bez nichž neexistujete jako nezávislý stát a nemáte své bomby ani letadla. Irové, ti jsou geniální, Alžířané, ti jsou velmi chytří, Vietnamci, ti jsou géniové. Palestinci – ne tak chytří. Jestli chcete mou kritiku palestinského vedení, tak tady je.“

Vaše vysvětlení vzestupu Hamásu je v podstatě materialistické: Diplomatická alternativa OOP přinesla Palestincům horší životní podmínky a zanechala v militantní větvi politické vakuum, které Hamás zaplnil. Ale co role náboženství a islámských aspirací v palestinské společnosti?

„Náboženství bylo od počátku důležitým prvkem palestinského nacionalismu, ale jeho popularita kolísá. V době největšího rozkvětu OOP byli islamisté velmi slabí – politicky téměř neexistovali. Takže abychom mohli říci, že palestinská společnost je hluboce muslimská a hluboce islamistická, musíme vysvětlit několik desetiletí, kdy tomu tak nebylo. Hamás nikdy nezískal mezi Palestinci většinu. V roce 2006 získali 43 procent hlasů. Znám křesťany v Betlémě, kteří volili Hamás, protože už měli dost Fatahu. Takže si myslím, že ani 43 procent neodráží jejich tehdejší skutečnou popularitu.“

Kritizujete Izrael za to, že ignoruje možnost, že Hamás v těch letech prošel změnou. Mnozí Izraelci si však kladou otázku, proč Palestinci nevyužili příležitosti, kterou jim poskytlo stažení Izraele z Gazy, k rozvoji své společnosti a vybudování mírové alternativy.

„Protože okupace nikdy neskončila. To je hluboce hloupá otázka, kterou předkládají lidé, kteří se snaží ospravedlnit zásadně falešný narativ. Gaza nikdy nebyla otevřená, vždy byla okupovaná. Vzdušný prostor, mořský prostor, každý vstup, každý výstup, každý dovoz, každý vývoz – registr obyvatelstva zůstal v rukou Izraele. Co se změnilo? Několik tisíc osadníků bylo odstraněno. Takže místo v malých věznicích uvnitř Gazy byli nyní Palestinci v jedné velké věznici v Gaze. To není konec okupace, ale její modifikace. Není to konec kolonizace.

„Opouštíte Gazu, abyste zintenzivnili [své držení] Západního břehu Jordánu. Máte Šaronova pobočníka Dova Weissglase, který řekl [v rozhovoru pro Haaretz v roce 2004, že Šaronův plán odpoutání] ‚dodává množství formaldehydu, které je nezbytné, aby nedošlo k politickému procesu s Palestinci‘. Myslíte si, že neumíme číst hebrejsky, proboha? Stát znamená suverenitu. A suverenita neznamená cizí okupační vojenskou moc, která ovládá váš registr obyvatel. Přemýšlejte o tom dvě minuty. To je jako kdyby byl americký úřad pro sčítání lidu řízen v Moskvě. To jako vážně? O dovozu a vývozu rozhoduje nějaký desátník nebo úředník na nějakém ministerstvu v Tel Avivu nebo v Jeruzalémě? To jako vážně? A Palestinci si mají říct: „Aha, tak si uvnitř vězení vytvoříme takovou malou pěknou utopii“? Co je to za nesmysl?“

Střet osadníků z Kfar Darom s izraelskými bezpečnostními silami během stahování z pásma Gazy v roce 2005.  (Foto: Yossi Zamir/GPO // Haaretz)

Co si myslíte o ozbrojeném boji z morálního hlediska?

„Začněme tím, že násilí je násilí; státní i nestátní násilí je násilí. Pokud tyto principy nepřijmeme, nemůžeme se bavit. Násilí kolonizátora je třikrát až dvacetkrát až stokrát intenzivnější než násilí kolonizovaného. Pokud tedy chceme mluvit o násilí, mluvme o násilí; pokud se chceme zaměřit na terorismus a násilí Palestinců, nemluvíme stejným jazykem.

„Druhým východiskem je, že z právního hlediska je od druhé světové války uznáváno, že lidé pod koloniální nadvládou mají právo použít všechny prostředky ke svému osvobození v mezích mezinárodního humanitárního práva. To znamená bojovníky a nebojovníky, znamená to přiměřenost. To není morálka, to je mezinárodní právo.

„Ale to platí pro obě strany, jak pro kolonizátora, tak pro kolonizovaného, pokud přijmou mezinárodní humanitární právo. Když zničíte celou budovu, abyste zabili jednoho člověka z Hamásu v Džabalíji, je jasné, že proporcionalita a diskriminace šly stranou.

„O to, kdo si začal, nejde. Proporcionalita a diskriminace neříkají, že se nemusíte těmito pravidly zabývat, pokud je ten druhý zlý a ten druhý to začal. A nakonec tu máte politický aspekt [násilí], který se týká nejmoudřejšího způsobu, jak dosáhnout svých cílů.“

V této souvislosti ve své knize citujete Eqbala Ahmada, pákistánského intelektuála, který spolupracoval s Franzem Fanonem a FLN, alžírským osvobozeneckým hnutím. Na počátku 80. let ho OOP pověřila posouzením své vojenské strategie. Tvrdil, že na rozdíl od alžírského případu použití síly proti Izraelcům „pouze posílilo již existující a všudypřítomný pocit oběti mezi Izraelci a zároveň [také] sjednotilo izraelskou společnost“.

„Ano, a to je podle mě něco nesmírně důležitého. Pokud mluvíte o Francouzích [v Alžírsku], tvrdím, že umístění bomby v kavárně porušilo jak morální, tak právní sankce, je to porušení mezinárodního humanitárního práva. Dvě hrdinky alžírské revoluce – Džamila Bouhiredová a Zahra Zarífová – to udělaly. V politické rovině je to myslím diskutabilní, protože kolonisté [francouzští usedlíci v Alžírsku, známí také jako pieds-noirs] se v konečném důsledku mají kam vrátit. Trpí tím, čemu říkám „koloniální strach“. Mají strach z indigènes [původního obyvatelstva], protože indigènes je početně převyšují a vědí, že indigènes k nim mají odpor.

„Ale netrpí dědičným strachem z pronásledování. Nemají zmobilizovaný narativ, podle něhož je každý útok na ně zasazen do tohoto kontextu, a nikoli do místního kontextu Alžírska. A v konečném důsledku je toto násilí úspěšné. Z morálního hlediska je postoj k nevybíravému násilí černobílý. Z politického hlediska je však šedý. Eqbal Ahmed o Izraeli říká, že vzhledem k povaze židovských dějin je strategie nevybíravého násilí – kterou tehdy prosazovala OOP – politicky kontraproduktivní.”

Jak hodnotíte dopad hnutí BDS – bojkotu Izraele – nyní, po dvou desetiletích?

„Před dvaceti lety nemohly rezoluce BDS [studentských samospráv] projít v žádném americkém kampusu, dnes procházejí snadno. Nebyl však zaveden žádný bojkot, nebo jen velmi málo, nebyly zavedeny žádné sankce a divestice byla velmi malá.“

Tedy neúspěch.

„Ne!“ Jde o to, že se změnilo veřejné mínění. Smyslem BDS bylo otevřít téma, které druhá strana otevřít nechce. Proč [Izraelci] nazývají antisemitou každého, kdo se odváží mluvit o této genocidě [v Gaze]? Protože nemají argumenty, nemají co říct; tak je umlčte tím nejtoxičtějším obviněním, jaké je v západním světě možné. Smyslem [BDS], jak jsem se na to díval já, nebylo vyvolat skutečný bojkot, divestice nebo sankce. Byla to páka, jak otevřít téma, o kterém nikdo nechtěl diskutovat. A v tomto ohledu byla podle mého názoru nesmírně úspěšná.

„Nyní se začíná stávat, že Nizozemci, Němci, Španělé, Kanaďané omezují [určité] dodávky zbraní do Izraele. Tyto a další kroky jsou výsledkem změny názorů v západní metropoli, a to z velké části díky BDS.“

Propalestinské protesty na Kolumbijské univerzitě v říjnu. „Jednoho dne bude to, co zde naši studenti udělali, připomínáno stejným způsobem [jako protesty proti válce ve Vietnamu]. Jsou – a byli – na správné straně historie.“  (Foto: Mike Segar/Reuters // Haaretz)

A pro vás jako příznivce BDS nebyl problém poskytnout rozhovor izraelským novinám?

„Ne, v Izraeli jsem vydal knihy. Myslím, že je důležité oslovit izraelskou veřejnost. Vím, že je to velmi oslabená veřejnost, ale jde o to, že nezvítězíte, nepřinesete změnu, aniž byste pochopili, jak oslovit veřejné mínění, a to přes hlavy vlád a přes hlavy propagandistické mašinérie, ať už ve Spojených státech, nebo v Izraeli.“

Ve své knize poznamenáváte, že Alžířané a Vietnamci si nenechali ujít příležitost ovlivnit veřejné mínění v domovských společnostech svých nepřátel, a tvrdíte, že to bylo pro jejich vítězství klíčové. Co by měli Palestinci dělat, co nedělají, aby oslovili Izraelce, pokud je to vůbec možné?

„Odpověď na tuto otázku by muselo dát jednotné palestinské národní hnutí s jasnou strategií – tu nemůže dát Rašíd Chálidí. Jedním z problémů, které dnes máme, je nejednotnost a absence jednotného národního hnutí a jasné, jednotné strategie. Bez toho nic neosvobodíte. Veřejná diplomacie – které můžete říkat hasbara, nebo ji můžete nazývat propagandou – je naprosto nezbytná. Každý osvobozenecký boj je úspěšný jen díky ní. Kdyby ji Jihoafričané neměli, stále by měli apartheid.“

Jaká je role palestinské diaspory v tomto současném vůdcovském vakuu, konkrétně role intelektuálů, jako jste vy?

„Myslím, že diaspora a mladší generace v diaspoře, která je asimilovaná a plně akulturovaná a rozumí politické kultuře zemí, v nichž se nachází, bude mít v budoucnu důležitou roli. Myslím si, že role mé generace je do značné míry u konce, včetně mě. Nemůžeme zatím těžit z talentu a porozumění západní politice, které mladá generace má. Doufám, že to brzy přijde. Vyžaduje to však organizované, centralizované a jednotné národní hnutí. A to teď nemáme.“

Je to těžší než jakýkoli jiný osvobozenecký boj, protože nejde o koloniální projekt, v němž by se lidé mohli vrátit domů. Žádný domov neexistuje. Oni [Židé] jsou v Izraeli už tři nebo čtyři generace. Nikam se nevrátí.

~Rashid Khalidi

A co vytvoření exilové vlády?

„Historicky bylo [palestinské] vedení vždy mimo. Jednou z mnoha chyb, které Arafat udělal, bylo, že vzal celou OOP a přivedl ji do klece okupace. Kdo to dělá? Když osvobodíte, možná přesunete část svého vedení – [ale] on nic neosvobodil. Tak zoufale se chtěli dostat z Tunisu a dalších míst, kde byli kvůli chybě, kterou udělali, když v letech 1990-1991 podporovali Saddáma Husajna, že byli ochotni skočit z pánve do ohně. Byla to osudová chyba. Kdo dává celé vedení pod kontrolu izraelské armády a bezpečnostních služeb? To je zarážející. Takže ano, budete potřebovat [vedení v] diaspoře, a dá se předpokládat, že v budoucnu bude nakonec částečně venku a částečně uvnitř. Podobně jako v případě Alžírska.“

V hnutí proti apartheidu byla spolupráce s bílými Jihoafričany klíčová. Co lze udělat pro rozšíření židovsko-palestinského spojenectví?

„To je těžká otázka. Mezi mnoha Palestinci, zejména mladými, existuje odpor k tomu, co nazývají ‚normalizací‘. A to do jisté míry zaslepuje některé lidi před potřebou najít spojence na druhé straně. Bez toho, aby se tak stalo, nakonec nevyhrajete. Je to těžší než jakýkoli jiný osvobozenecký boj, protože to není koloniální projekt, v němž by se lidé mohli vrátit domů. Žádný domov neexistuje. Oni [Židé] jsou v Izraeli už tři nebo čtyři generace. Nikam se nevrátí. Není to tak, že byste apelovali na Francouze a oni si přivezli domů své kolony. Je to spíše jako v Irsku nebo Jihoafrické republice, kde se musíte vyrovnat s něčím, co považujete za oddělenou populaci, ale která se nyní stala enraciné, zakořeněnou, a která si vytvořila kolektivní identitu.“

Přesto tento konflikt analyzujete jako případ osadnického kolonialismu.

„Slyšíte, co lidé z pravého křídla současné vlády říkají o Gaze, vidíte, co dělají na Západním břehu, jak po roce 1948 zbavili lidi jejich půdy a omezili je v Galileji a v Trojúhelníku [oblast s hustým arabským osídlením v centrálním Izraeli]. Jestli tohle není osadnický kolonialismus, tak nevím, co to je. Všechno, co bylo od počátku děláno, jednoznačně spadá do tohoto paradigmatu.

„Ale sionismus začíná jako národní projekt, pak si najde patrona a pak použije osadnické koloniální prostředky. To je unikátní. Žádný z těch ostatních osadnických koloniálních případů nezačíná jako národní projekt. Osadnické koloniální paradigma je užitečné jen do určitého bodu. A Izrael je ten nejunikátnější případ, jaký si lze představit. Žádná mateřská země, téměř celá populace je tam z pronásledování a je tam vazba na Svatou zemi – na Bibli, proboha.“

Zkoumal jste přenos znalostí o metodách protipovstaleckého boje mezi britskými koloniemi a popsal jste, jak sionističtí vůdci přejímali koloniální praktiky od Britů. Co jste zjistili?

„Vlastně na tom teď pracuji. Britové po získání irské nezávislosti vyvážejí [do Palestiny] celý Královský irský policejní sbor a vytvářejí Palestinské četnictvo. Když vypuknou vzpoury, přivedou odborníky odjinud. Přivedou generála [Bernarda] Montgomeryho, který v roce 1921 velel brigádě v Corku [kde byly provedeny represe proti irským povstalcům]; v roce 1938 velel divizi v Palestině. Přivedli sira Charlese Tegarta, kterého poslali z Irska do Indie, aby zde vybudoval „Tegartovy pevnosti“ – mučírny, což byla jeho odborná znalost. Přijel do Palestiny, aby jim tyto znalosti předal. A chlapík jménem Orde Wingate, kterého každý izraelský vojenský expert důvěrně zná – otec izraelské vojenské doktríny.“

V rozhovoru pro New Left Review jste Wingateho označil za „chladnokrevného koloniálního vraha“.

„Sloužil v Súdánu, bůhví, co tam dělal. Musel bych to ještě trochu prozkoumat, abych to zjistil. V Palestině vytvořil speciální noční oddíly, které se skládaly z vybraných kádrů z Palmachu a Hagany [židovských podzemních sil], kteří byli spojeni s vybranými britskými vojáky. Zahájil kampaň nočních nájezdů. Útočili na vesnice. Stříleli zajatce. Mučení. Vyhazování domů do vzduchu nad hlavami lidí. Hrůzné věci. Podle toho, co máte k dispozici, je to zjevně vraždící psychopat. Moše Dajan byl jedním z jeho žáků, stejně jako Jicchak Sadeh [velitel úderných jednotek Palmach před příchodem IDF] a Jigal Alon. Existuje pravděpodobně tucet vyšších důstojníků izraelské armády, z nichž většina dosahuje hodnosti generálmajora, kteří byli vycvičeni tímto mužem. Doktrína izraelské armády pochází od Wingateho.”

* * *

Svou knihu končíte slovy, že „osadnicko-koloniální konfrontace s původním obyvatelstvem skončily pouze jedním ze tří způsobů: likvidací nebo úplným podmaněním původního obyvatelstva, jako v Severní Americe; porážkou a vyhnáním kolonizátora, jako v Alžírsku, což je extrémně vzácné; nebo opuštěním koloniální nadvlády v rámci kompromisu a usmíření, jako v Jižní Africe, Zimbabwe a Irsku.“ Kterou cestou se vydáme?

„Vyhlazení jedné strany druhou je nemožné. Vyhnání jedné strany druhou je – řekl bych nemožné – myslím, že nyní možné, ale nepravděpodobné. Takže máte dva národy. Buď bude válka pokračovat, nebo se dohodnou, že musí žít na základě absolutní rovnosti. Není to příliš optimistická odpověď, ale je jediná. Dovolte mi dodat, že toto řešení [konfliktu] je v důsledku současné války mnohem blíže, protože západní veřejné mínění se obrátilo proti Izraeli způsobem, který se od Balfourovy deklarace [Velké Británie v roce 1917 ve prospěch židovské domoviny v Palestině] do dnešních dnů nikdy nestal.

„Západní veřejné mínění bylo Izraeli až na nepatrné výjimky vždy jednomyslně nakloněno. V roce 1982, kdy viděli příliš mnoho zničených budov a příliš mnoho zabitých dětí [v Libanonu], a v první intifádě [1987-1992], kdy bylo příliš mnoho tanků, kterým čelilo příliš mnoho dětí házejících kameny. Ale jinak je podpora ode zdi ke zdi. Elity, veřejné mínění. Bez výjimky, sto a něco let. To se změnilo. Tento [posun] možná není nezvratný, ale hodiny tikají. Izrael si svým chováním od 7. října vytvořil celosvětově noční můru.

Existují segmenty izraelské levice, které fantazírují o řešení vnuceném zvenčí. Je to možné?

„Bude to možné, až a pokud se změní americké zájmy týkající se Palestiny. Spojené státy donutily Izrael k mnoha věcem, které mu diktoval americký strategický nebo národní či ekonomický zájem.“

Například během studené války.

„Správně. Henry Kissinger [ministr zahraničí] vnutil izraelské vládě dohody o odpoutání. [Ministr zahraničí James] Baker nutil [premiéra Jicchaka] Šamira k účasti na madridské [mírové konferenci v roce 1991]. Obama je přinutil přijmout [jadernou] dohodu s Íránem. [Prezident Dwight] Eisenhower je donutil opustit Sinaj [v roce 1957]. Naší smůlou je, že Palestina nepředstavuje důležitý americký národní zájem.

„Diktatury v arabském světě potlačují veřejné mínění a jsou podřízeny Spojeným státům; ropné režimy jsou závislé na Spojených státech, pokud jde o jejich obranu před vlastními národy a vnějšími nepřáteli. Pokud se to změní, pokud věci, které Izrael dělá, poškodí americké národní zájmy, může to vyvolat vnější nátlak. Nezdržuji se tím.“

Mladší generace propalestinských aktivistů ve Spojených státech vás kritizovala kvůli rozlišování násilí. Co jim na to říkáte?

„Nemám v lásce násilí, ale je mi jasné, že násilí bylo nezbytným prvkem každého osvobozeneckého boje. Proti drtivému násilí kolonizátorů bude odpovědí násilí, ať chci, nebo nechci. Izraelské [vnímání je takové, že] pokud síla nefunguje, použijte více síly. To je výsledek. Vyženete OOP z Libanonu a získáte Hizballáh. Zabijete [vůdce Hizballáhu Abbáse] Músávího a získáte [Hasana] Nasralláha. Zabijete Nasralláha, hodně štěstí s tím, co dostanete. Zabijete [vůdce Hamásu Jahjá] Sinvara – počkejte, co dostanete. Taková je povaha koloniálního násilí. Vyvolává odpor. Přál bych si, aby ten odpor byl inteligentní, strategický, v ideálním případě také morální a legální, ale pravděpodobně nebude.”

Čemu byste si přál, aby Izraelci lépe porozuměli ohledně konfliktu?

„Potřebují pochopit něco, co je pro ně velmi těžké pochopit: jak situaci vidí Palestinci a zbytek světa. Od počátku ji vnímají jako pokus o vytvoření židovského státu v arabské zemi. Nejde o žádnou nevinnou skupinu uprchlíků, kteří přicházejí do vlasti svých předků a najednou je napadají zdivočelí muži a ženy. Přicházejí a dělají věci, které generují vše, co následuje; samotný jejich příchod a struktury, s nimiž přicházejí, vytvářejí konflikt.

„Existoval někdy židovsko-arabský konflikt v Palestině v 18. století, 17. století, 19. století, 15. století, 12. století? Ne, to není konflikt, který by probíhal od nepaměti. Tuto sebeospravedlňující verzi dějin musíte nechat stranou. Tedy pochopit, že Palestinci, Arabové, zbytek světa a nyní i západní veřejné mínění to vidí takto. Stále existují elity, které budou podporovat cokoli, co Izrael udělá. Ale čas běží. Pod tím vším něco vře.”

 

AUTOR: Jonas E. Alexis

Překlad, Zpracoval: CZ24.news

ZDROJ