Rok od zahájení povstání v Libyi střídá prvotní nadšení z revoluce skepse. Ukazuje se, že Severoatlantická aliance svým zásahem pomohla dovršit rozvrat země a že velká část obyvatelstva, vzájemně se vraždícího v kmenových bojích, nemá o demokracii ani potuchy a přeje si návrat vlády tvrdé ruky. Zatímco otázky lidských práv byly důležitou součástí propagandy a mediální pozornosti, když šlo o odstranění Kaddáfího, současné řádění vítězných milic stojí stranou jakéhokoli mezinárodního zájmu a pokusu o regulaci.

kaddafi1Tyto nepříjemné zprávy pronikají mediální clonou ve chvíli, kdy Iráčané slaví den odchodu Američanů jako státní svátek a západní spojenci ohlašují data definitivního stažení z Afghánistánu.

Bilance

V Afghánistánu se ostatně potvrdily a opakovaly zkušenosti Britů z 19. století a Sovětů z osmdesátých let století minulého. Navíc deset let od zahájení protipovstaleckých operací západní koalice otevřeně jedná s Tálibánem, tedy hnutím, které měla celá afghánská operace když ne zcela rozdrtit, tak výrazně eliminovat a nahradit jeho pozice Západu nakloněnou vládou. Tažení proti terorismu opsalo v Afghánistánu krvavý desetiletý kruh, aby se vrátilo na začátek. Velmi alarmující je, že veřejné mínění bylo pravděpodobně dlouhodobě zásobováno úmyslně zkreslovanými informacemi, které měly za cíl popisovat situaci v růžových barvách a ne takovou, jaká ve skutečnosti je. Důstojník americké armády Daniel Davis, který se před časem vrátil ze služby v Afghánistánu, podal podrobnou zprávu, ve které stav popsal výstižnými slovy: Tálibán v podstatě ovládá celý Afghánistán – kromě spojeneckých základen.

Afghánský příklad by měl posloužit jako nástroj k analýze a diskusi o některých operacích NATO a USA v uplynulých letech.

Čtyři velké operace posledních patnácti let, jmenovitě Jugoslávie, Afghánistán, Irák a v poslední řadě Libye, byly vedeny s oficiálním cílem zajistit větší regionální a potažmo globální bezpečnost, zčásti také jako humanitární intervence, jejichž úkolem bylo stabilizovat rozjitřenou etnickou nebo národnostní situaci a vojensky zdecimovat režimy pošlapávající lidská práva.

Odpověď na otázku, zda tyto intervence splnily svůj deklarovaný účel, rozhodně nebude zcela pozitivní. Navíc je třeba mít na paměti širší kontext a ptát se, zda mnohdy situaci ještě nezhoršily. Je evidentním faktem, že uplynulé roky ve znamení humanitárních intervencí a války proti terorismu výrazně přispěly k hospodářskému oslabení Západu, ztrátě jeho politické prestiže, radikalizaci a zhroucení dalších států a otevření oken strategických příležitostí pro nové mocnosti v Eurasii nebo Jižní Americe.

Neuvážené vměšování

Aktuální vývoj spojený s povstáním proti režimu Bašára Assada v Sýrii ukazuje v celé nahotě krizi strategického myšlení Západu a negativní důsledky intervenční politiky. Je nesporné, že mezinárodní veřejnost musí stupňovat tlak na ukončení násilí v Sýrii, ale potenciál být mediátorem konfliktu Západ ztratil v uplynulých letech. Není také jisté, kdo je větším zlem: sekulární diktátor Assad, nebo feudální a nábožensky netolerantní Saúdská Arábie stojící díky pevnému spojenectví s USA mimo zorné pole lidskoprávní supervize? Přitom Rijád by pád alláwitského režimu v Sýrii uvítal – a také v tomto směru podniká rozsáhlé kroky.

Agresivní porušování suverenity a otevřená podpora jedné ze stran bez ohledu na lokální specifika a propletence vztahů, jak jsme toho byli svědky v Libyi, pak podemílá jakoukoli snahu najít elementární konsenzus, jak syrskou krizi vyřešit na půdě OSN. Čína i Rusko se v minulosti přesvědčily, že jejich neutrální až vstřícný postoj k intervenční politice USA a NATO (nevměšování se v Kosovu a měkké ano intervenci v Libyi) se nakonec otočí proti nim a budou jakoukoli myšlenku intervence NATO v Sýrii blokovat. Hysterické výkřiky na adresu Moskvy a Pekingu o syrské krvi na jejich rukou z úst západních států, kterým nestálo za pozornost krvavé potlačení arabského jara v Saúdské Arábii a Bahrajnu, jen prohlubují chaos a vzájemnou nedůvěru.

Vyčerpání

Pozitivním jevem je, že na Západě začínají, i když nepatrně, sílit hlasy varující před neuváženou intervencí v Sýrii. Přestává tedy platit schéma o zlých diktátorech, kteří bezdůvodně střílí do neozbrojených demonstrantů. V Sýrii zuří regulérní občanská válka a ve hře je příliš mnoho zájmů příliš mnoha států i aktérů, takže přilití oleje do ohně by vyvolalo odpovídající reakce, které jsou v aktuální napjaté blízkovýchodní situaci nežádoucí. Možnost intervence NATO v Sýrii, včetně logistické podpory povstalcům, v nedávných dnech dokonce odmítl i generální tajemník NATO Rasmussen.

Důvodem ovšem nemusí být poučení z minulosti, ale pouhý fakt, že NATO zcela vyčerpalo své útočné kapacity v Libyi a v současné době by samo nebylo schopno vést další úspěšnou operaci. Nehledě na negativní tlaky veřejného mínění a blížící se prezidentské volby v řadě důležitých členských států aliance…

Zdroj: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1626/izolacioniste-meli-zase-pravdu