Islámské znamení času

V posledních časech hledám nějaké znamení doby, které se týká změněné konstelace politiky a náboženství. Tím nemyslím americkou náboženskou demagogii v politice, ani běžné oficiálnosti náboženských vůdců všeho druhu, od papeže až po různé evangelické vůdce církví a sekt. Zajímá mne reálné spojení politiky a náboženství, protože z této směsi může vzejít buď budoucí obnova politických poměrů nebo další válka. Jen náboženství má totiž moc nastavit politice nějaké koleje, v níž se moc i ekonomika posune směrem ke smysluplným idejím. V Evropě a v USA to zatím nejde. Blahobyt, chamtivost a manipulace politiky vede lidi k čisté pohodlnosti vykládané jako vítězství sekularizace, liberalismu, volného trhu a lidských práv. Západní státy zapomněly na to, že vznikly z židovství, z křesťanství, z islámu a z osvícenství. Pouze těmito idejemi a hodnotami se drží při životě, nikoliv bohatstvím, které jim kdokoliv zase vezme. V Číně a jinde dodává ideologii ateistický režim, takže vedení státu není založeno na náboženství. Zbývá stát Izrael založený na biblické víře a na ideologii sionismu, kterému nábožensky konkuruje islám. Právě v současném šíitském islámu je situace velmi zajímavá.

Jako znamení času vidím návštěvu íránského prezidenta Ahmadínedžáda v Libanonu, konkrétně jeho projev v malé arabské vesnici Bint Jbeil, která leží na teritoriu ovládaném šíitským hnutím Hizbulláh. Zde se podařilo zastavit roku 2006 izraelské tanky, čímž arabové dosáhli historicky prvního vítězství v přímém boji s Izraelem. Světová média ovlivněná USA označila návštěvu Ahmadínedžáda jako provokativní, protože íránský prezident mluvil asi 4 km od hranic, které nyní nezákonně okupuje Izrael. Všechny české noviny tendenční popis návštěvy poslušně papouškovaly, jak jinak. Z mého hlediska představuje projev Ahmadínežáda v Bint Jbeilu znamení času. V tom se shoduji s francouzskými arabskými komentátory na TV 5, a také s oficiálním izraelským tiskem, který návštěvu íránského prezidenta označil za „recept na úspěch“. Hlava státu se vyhnula všem zbytečným provokacím. Prezident nenavštívil hrob zabitého šíitského „bojovníka za svobodu“ Imáda Muchníjáha, kterého asi nechal zavraždit Izrael. Pochopitelně ze stejného důvodu Ahmadínedžád nenavštívil ani hrob bývalého ministerského předsedy Rafika Harírího, kterého pro změnu asi zavraždil Hizbulláh nebo Sýrie. Írán už třikrát bez velkých mediálních řečí vybudoval po třech válkách zničené území Hizbulláhu, kde existuje na arabské poměry vzorná péče o občany bez korupce známé u Al Fatáhu a v ostatních islámských režimech podporovaných západem. Pokud se podíváme na formu a na program prezidentské návštěvy v Libanonu, lze ji srovnat s návštěvou papeže. Prezident Íránu podpořil územní integritu Libanonu složeného z různých národností a náboženství, zúčastnil se interreligiózní konference hlavních náboženských představitelů v Libanonu. Pak vyrazil směrem k hranicím, které nezákonně okupuje Izrael. Věřící prezident měl v Šint Beilu prorocký projev, který najdete zde. O hospodářské a vojenské pomoci se příliš nešířil, to muslimský Írán považuje za samozřejmou náboženskou povinnost. Mesiášský projev za doprovodu izraelských vrtulníků připomněl “obyvatelům Libanonu” (a nikoliv muslimům), že i židé jsou smrtelní, a že jistě jednou přijde „imám Mahdí doprovázený Ježíšem Kristem“, aby osvobodil Palestinu, protože jej zbožně očekávají milióny věřících šíitů. Šíité měli deset imámů, přímých potomků Mohameda. Poslední imám tajemně zmizel, což vede k eschatologickému očekávání konce času podobnému mesiášské ideji židů a křesťanů. Na konci dnů, po časech násilí a bezpráví, se Mahdí triumfálně vrátí, zavede právo a nastolí islámské zákony na celém světě. Skromně vystupující Ahmadínedžád neměl politický, ale především náboženský projev srovnatelný s papežskou návštěvou kdekoliv ve světě. Vrtulníkový pohled na jeho přivítání v jižním Libanonu najdete na šíitské televizi. Připomínám, že totalitní režimy zorganizují maximálně první řady tleskačů. Nikoliv to, co vidíte na videu. A všimněte si osobní statečnosti prezidenta, který se ve válečném území vystavil přímému obdivu davu, bez jakékoliv bezpečné vzdálenosti. Západní propaganda vystřihla z jeho projevu jiné momenty, než které tam vidím já. Íránský režim jasně aspiruje na světové náboženské a ideologické vůdcovství v islámském světě. Tato země civilizačně staví na dědictví Perské říše a na nejvzdělanější větvi islámu. Z této části světa pocházejí všichni velcí arabští filosofové, bez nichž by se Aristoteles nedostal do Evropy a nevznikl by křesťanský středověk. Írán a šíitské hnutí obdivují normální muslimové mnohých islámských zemí, kde dosud vládne korupce, terorismus a totální bída. Prorocký projev Ahmadínedžáda v jižním Libanonu je třeba vidět v následujících souvislostech.

Západní demokracie a USA podporují v arabských zemích především sunnity, z historických důvodů a kvůli ropě. Ti patří z náboženského hlediska k nesmiřitelným odpůrcům lidové a spontánně vzniklé islámské kultury. Kulturně je můžeme srovnat s husity, kteří řádili na našem území v 15. století. V civilizovaném 20. století, nechal saúdský král Ibn Saud kompletně zničit nejslavnější hřbitov islámu v Medíně, kde byli pochováni nejbližší členové Muhammadovy rodiny. Důvodem byl odpor k lidové náboženské úctě, kterou kulturní muslimové projevovali na tomto posvátném místě islámu. Ve stejné době, tj. roku 1925, byly zničeny i další významné hřbitovy a poutní místa v Saudské Arábii. Barbarské dílo vykonané sunnitskými wahabity odsoudil celý tehdejší muslimský svět.  Islám představuje velmi komplexní náboženský a politický jev. A je dobré vědět, že šíité tvoří pouze 15% islámské populace, především v Íránu, Iráku a v Sýrii.  Šéf Al-Kajdy v Iráku, sunnitský terorista Zarkáví prohlásil, že šíité jsou větším nebezpečím než američané. Militantní wahabističtí sunnité nenávidí irácké šíity víc než okupační armádu USA v Iráku. Al-Kajda pravděpodobně odpálila šíitskou zlatou mešitu v irácké Samaře, kde se nacházejí hroby dvou nejslavnějších imámů uctívaných šíity. Z náboženského hlediska je to podobné, jako kdyby evangelíci dynamitovali katolíkům baziliku svatého Petra a Pavla ve Vatikáně. A tento typ wahabitského teroristického islámu nepřímo podporuje USA a západní Evropa proti tzv. íránskému „terorismu“. Wahabitský bojovník Bin Ládin byl v době ruské okupace Afghánistánu na výplatní listině CIA. Poražení rusové při odchodu z Afghánistánu dosáhli dohody se všemi sousedními zeměmi o stabilitě v regionu. Jedině američané tyto dohody nerespektovali a v tzv. “proxy war” neboli ve “válce v zastoupení”  kompletně vyzbrojili dnešní afghánský taliban, a tím i hnutí Al-Kaida. Nyní USA bojují proti lidem, které pomáhaly vyzbrojit. A nejen to. Všechny oficiální obchody ze Saúdskou Arábií týkající se staveb v této zemi kontroluje rodina Bin Ládinů, která drží politický monopol na stavební činnost v této kmenové zemi. Pokud chtějí cizinci v Saúdské Arábii stavět, automaticky podporují šíření wahabitského islámu, které provádí rodina Bin Ládinů a Saudů. Ti zase kontrolují a přerozdělují všechny zisky z ropy. Proto je dnešní tažení USA proti tzv. “terorismu” tak trapné a lživé. Když se soudný člověk podívá na civilizovanost Peršanů, a naopak na kruté způsoby pouštních wahabitů v Saúdské Arábii, v Jemenu a jinde, vidí pravý opak mediální masáže na západě, a to z hlediska historie, soudní praxe a celkového přístupu k lidem. A nevidí to jen soudný člověk na západě, ale především samotní arabové ve světě. Nezapomeňme, že válka mezi sadámovským Irákem (tehdy podporovaným USA) a revolučním šíitským Íránem v letech 1980-88 stála minimálně 1,5 miliónu obětí. Íránští studenti  mi říkali, že neznali rodinu, v níž by nepadl aspoň jeden mladý voják v této válce. K otázce napjatých vztahů mezi Íránem a USA je dobré vědět, že američané sestřelili v červnu 1998 při válce v Perském zálivu civilní irácké letadlo. Během letu IR 655 z Íránu do Dubaje zahynulo všech 290 pasažérů. Američané se nikdy za tento zločin oficiálně neomluvili, pouze zaplatili civilní odškodné obětem neštěstí. Navigátor letadlové lodě navádějící stíhačky na toto civilní letadlo byl později vyznamenán vojenským řádem. Prakticky to znamená, že USA jsou ve válečném stavu s Íránem, protože zákeřným způsobem napadli jeho výsostné území (tj. civilní letadlo) a nesnaží tento konflikt diplomaticky urovnat. Hlavní důvod ke starostem západu a Izraele dává postupné uznání Iránu jako neoficiálního náboženského a ideologického vůdce muslimského světa. Stačí se podívat na situaci v sousedním Iráku a na postoje Turecka, jehož diplomata oficiálně ponížil Izrael při diplomatickém protokolu. Státní šovinismus pak Izraelci korunovali teroristickým útokem na turecký člun plující v mezinárodních vodách s humanitární pomocí do okupovaného pásma Gazy. Zkrátka a dobře, západní propaganda je jedna věc, ale realita se má v tomto válečném regionu krapet jinak.

Saudští wahabisté jsou mezi muslimy stále méně oblíbeni, protože Al-Kaida programově vraždí především šíitské soukmenovce. Muslimové tvoří víc než 70% obětí všech atentátů v Iráku. Naopak íránský příklad pomoci vítěznému Hizbulláhu zaujal celý muslimský svět z náboženských a z politických motivů. Muslimové vidí v Íránu velký vzor sociálně laděného režimu, kde tradiční náboženství pomáhá lidem jiným způsobem, než sektářský wahabitský islám. Příkladem jsou právě hnutí jako Hizbulláh v Libanonu a hnutí Hamas v okupovaném pásu Gazy. Jejich starost o rodáky zubožené válkou a minimum korupce stojí v ostrém kontrastu vůči zkorumpovanému hnutí Al-Fatáh, který podporuje Evropa a USA. Představitelé Al-Fatáhu dokonce prodali Egyptem dodaný cement Izraelcům na stavbu neslavné zdi oddělující palestinské uprchlické tábory od arabského území zabraného Izraelem. Pro mnohé šíitské vůdce v Íránu, kteří navíc strávili desetiletí v evropském exilu, je politika, a tím spíše peníze, pouhý prostředek k plnění vyšších cílů daných z hlediska Koránu. A to je zásadní rozdíl proti pojetí ekonomiky v USA a v Evropě, kde peníze a blahobyt slouží jako samostatné božstvo, jež přímo diriguje politiku. Připomeňme z historie, že války vyhrávají ideály a osobní nasazení pro ideje, nikoliv placení žoldnéři bojující za cizí blahobyt pomocí dálkově naváděných laserových raket. A nyní se podívejte na mapu tzv. „nefunkčních států“, které tvoří souvislý červený pás od Afriky až po Afghánistán. Zde západní svět přímo či nepřímo podporoval a podporuje ty nejhorší teroristické či utlačovatelské islámské režimy, viz dnešní Afghánistán a Pákistán. Pro arabské obyvatelstvo se stává vzorem právě Írán a jeho pojetí sociálně citlivého náboženství a politické kultury, která má z našeho hlediska nejblíže k demokracii. Naopak wahabitský islám fedrovaný USA podporuje primárně pouze své soukmenovce. Ostatní muslimové jsou pro wahábitské sunnity občané druhého řádu nebo dokonce nepřátelé.

Je na čase, abychom přestali vidět islám černobíle, tj. očima demagogického zpravodajství USA a nesmiřitelného Izraele. Studoval jsem s íránskými studentkami a studenty v Paříži, proto vím, o čem mluvím. Měli bychom jasně vidět jednotlivé větve islámu, jejich vztah ke kultuře a k sociálním otázkám. A především bychom měli vidět, kde je v islámu vidět živá víra, která podporuje své souvěrce nikoliv z teroristických a sektářských důvodů jako saudští wahabisté, ale z civilizačních, tj. z kulturně-náboženských motivů. A tyto tradice jsou v jsou v perském islámu mnohem starší a zřetelnější než úzce pojaté islámské právo „šáríja“, které vzniklo až ve 13. století. Se šíitským islámem, jeho kulturou a mystikou, je třeba začít solidní náboženský dialog. Fakta mluví sama za sebe. V Iráku obsazeném americkou armádou došlo ke zničení chaldejského křesťanství, které v této zemi kontinuálně trvalo od 3. století. Přežilo i sadámův ateistický režim, ale nikoliv americkou “křesťanskou” invazi a s ní spojenou občanskou válku a současný muslimský teror. Zato arabští židé žijí v Íránu dodnes, a neutíkají masově do Izraele. Naopak terorizovaní křesťané z “osvobozeného” a “demokratického” Iráku emigrují masově na západ, protože v Iráku ovládaném občanskou válkou již nelze lidsky žít. Abych vzbudil vaše sympatie k perskému islámu, podívejte se třeba na islámský Woodstock, který se koná v pákistánském městě Šarif, u hrobu slavného súfijského mystika Hazráta Lal Šahbáze, který žil na přelomu  12. a 13. století. Tento “qualandar” neboli “mystik” smiřoval muslimy a hinduisty. Jedná se o svátek bratrství mezi muslimy a hinduisty, jak sami vidíte na přiloženém hudebním klipu. Přesně tyto tradice úcty k chudým a utlačovaným ztělesňuje kultivovaný islám ražený obyvateli bývalé Perské říše.

Koncem října 2010 jsem psal článek nazvaný O jednom islámském znamení času, které se mezitím naplnilo, i když trochu jinak, než jsem se domníval. Co mají společného současné revoluce v různých islámských zemích, které mají buď vojenskou revoluční diktaturu ze 70. let (Libye, Egypt) nebo jsou založeny na nadvládě převážně sunnitské rodové šlechty nad nevolnickou většinou (Bahrajn, Maroko, Tunis) nebo na nadvládě šíitských konzervativních duchovních nad jejich umírněnými kolegy (Irán)? Za prvé a zásadně: nijak nepřekvapuje rozpačitá reakce Evropské unie a mlčení USA. Evropané zradili arabskou touhu po svobodě tím, že bezostyšně uzavřeli pakt s tamějšími diktátory, postavili si hotely, začali vykořisťovat přírodní bohatství. Pracovní síly měli za babku, díky diktátorským režimům, které upláceli tak, že za haléř bakšiše samolibým vládcům dostali v konečném součtu miliardy. Chudák USA na tom byly ještě o něco hůře, protože kvůli zájmům Izraele musely aktivně korumpovat a vojensky podporovat nelidské arabské režimy proti tzv. „teroristům“. Nebo jako v případě Bahrajnu zde mají vojenské základny namířené proti Íránu a na kontrolu strategicky klíčové Hormuzské úžiny, popř. v té či oné zemi kontrolují těžbu ropy. Výsledek? Lidová povstání proti nadvládě jsou sice dobrá věc vzata sama o sobě, ale kolaborace s arabskými diktátory byla, a doposud také je, mnohem jistější geopolitická alternativa. Takže Evropa a USA dostaly z lidového hnutí za osvobození společnosti, naposledy úspěšného v těchto zemích v 60. letech, hotové osypky. Stejně tak mlčí i křesťanské církve, protože jejich náčelníci si bez znalosti věci udělali z islámu ideologického nepřítele. A teď neví, co dělat, protože v životě neslyšeli o arabské kultuře a o jejích nezávislých projevech. Americká média přes ideologické nalejvárny u nás a jinde valí lidem do hlavy jen „terorismus“ a přitom podporují ty nejhorší arabské režimy, které doopravdy teroristické byly a dosud jsou. Ale o tom jsem psal minule, nebudu se opakovat.

Začněme první otázkou: Kdo se vlastně vzbouřil? Studenti, inteligence, střední třída ve městech, nábožensky a politicky utlačovaná islámská hnutí, svobodomyslní lidé. Normální člověk by řekl, že to přece jsou přirození spojenci nás, Evropanů. Ale to bychom nesměli mít tak zabedněné vlády jako máme u nás, v Evropě. Francouzi si aspoň na svých Guignols dělají trvalou legraci ze Sarkozyho a z jeho ministrů, kteří jezdili zadarmo do Tunisu a zde kšeftovali s tamějším klanem Abidína bin Alího. Bude nějaká sebekritika také u nás, i od patentovaných ochránců lidských práv jako je třeba Václav Havel? Chtít něco takového po zmateném knížeti, potažmo po našem zamini či současné vládě, je myslím zbytečná rétorická otázka.  Mimochodem, dnes ukazovala francouzská TV 5, jaké neuvěřitelné množství zlata, šperků a peněz v hotovosti měl bin Alí ve svém paláci. Druhá otázka zní logicky: Proč se tito demokraticky naladění Arabové vzbouřili a nasazují život proti tankům a samopalům americké či evropské výroby? Tady už je odpověď dost složitá: jistěže tam hrají roli ekonomické důvody a totální ožebračení vlastního obyvatelstva, které pracovalo za haléř v hotelech vlastněných Evropany a místními Ali-paši. Ale podle mne byla velmi důležitá náboženská motivace, o níž jsem psal minule. Každá civilizace má svůj vlastní kodex spravedlnosti, která dbá na práva chudého a utlačovaného. Pokud pohár sebezapírání a ponižování přeteče, pak jdou věřící a občané společně jednat, stejně jako tomu bylo u nás 17. listopadu a možná i nastane za pár měsíců. Poslední otázka: Proč vznikají nové mýty o arabské revoluci, jako by ji měly vyvolat Google a Facebook? Způsobila listopad 1989 stanice Svobodná Evropa v Mnichově nebo lidé v Praze, kteří vyšli do ulic? A kdo fakticky vedl revoluci tím, že vyjednával s komunisty? Lidé v ulicích nebo již přítomná politická reprezentace, která ale byla předtím pronásledovaná a byla v opozici? Za chvíli se ukáže, že politické síly jako Muslimští bratři v Egyptě, kteří zde byli zakázaní od roku 1952 a stále působili v ilegalitě, budou tvořit přirozené autority pro ty, kteří se sami od sebe zvedli a šli na ulici demonstrovat a nasadit život. Našimi spojenci nejsou jen revoluční masy romanticky opěvované západními televizemi, ale hlavně jejich političtí představitelé jako u nás byli chartisté a jim podobní. A pokud bude Evropa pod vládou amerických hloupých klišé, pak z těchto aktivistů opět udělá „teroristy“ a zahodí novou šanci na přátelství se slušnými arabskými občany. Nakonec i Američané v Afghánistánu po prohrané válce musí předat zemi Talibanu za cenu, že nebude podporovat saúdsko-arabskou Al-Kaidu, kterou sami platí skrze svého ropného spojence. Inu, kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.

Zdroj: http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=734&pg=