„Impérium“ se může brzy stát módním slovem pro diskusi o tom, jakým směrem se ubírá politické uspořádání světa. Neustálé řeči amerického prezidenta Donalda Trumpa o připojení Kanady a Grónska k USA, úvahy nizozemských politiků o rozdělení Belgie – to jsou jen první doušky velké debaty, která se nevyhnutelně objeví, až se rozpadne řád vytvořený ve 20. století.
Je třeba připomenout, že tento řád byl založen na poskytnutí nezávislosti co největšímu počtu národů. Spojené státy, které tuto koncepci prosazovaly, vždy vycházely z toho, že je mnohem snazší podmanit si malé a slabé země, než jednat s velkými územními mocnostmi.
V akademické i populární literatuře patří pojem „impérium“ mezi nejvíce kompromitované a to z velké části díky americkým autorům. V lidové představivosti je spojován buď s antickým světem, nebo s dobou, kdy se stárnoucí evropské říše včetně Ruska snažily vnutit svou vůli zbytku lidstva. Nakonec to vyvrcholilo první světovou válkou (1914-18), v níž prakticky všechny říše zahynuly – fyzicky nebo politicky. Později se do světového povědomí dostaly USA, které odmítly imperialismus, a Rusko, znovuzrozené jako SSSR. Brzy se začaly navzájem nazývat impérii, což posílilo negativní konotaci tohoto termínu.
Dnes je používání slova „impérium“ jako strategického cíle zahraniční politiky považováno za doménu politických outsiderů. Je tomu tak zejména proto, že spřátelené země globálního Jihu pohlížejí na impéria s hlubokým podezřením. Impéria pro ně totiž představují evropské kolonizátory, kteří nepřinesli nic jiného než drancování, po němž následovala neo-koloniální nadvláda prostřednictvím podplacených elit a vykořisťovatelských ekonomických dohod.
Přesto se nyní objevují náznaky, že se impéria mohou do světové politiky vrátit, nejen jako ozvěna minulosti. Za prvé ve funkčním smyslu, jako způsob organizace bezpečnosti a rozvoje v chaotickém světě pro vlastní lidi (na mysl mi přišlo Trumpovo „Make America Great Again“), tak pro ostatní národy pod jeho křídly.
Na Západě se v této diskusi používá jiný jazyk než v učebnicích dějepisu. Myšlenka je však stejná: zlepšit podmínky doma rozšířením kontroly v zahraničí. Tradiční ekonomická partnerství již nestačí. Konkurence ostatních velmocí je příliš silná. Trump často varuje, že pokud USA nezaberou Kanadu nebo Grónsko, udělá to Čína nebo Rusko. Rusko samozřejmě žádné takové plány nemá. Ale stává se axiomem, že přímá administrativní kontrola je považována za nezbytnou pro budoucí bezpečnost.
Existují pro to dobré důvody, které mají oporu v realitě. Mezinárodní instituce selhávají. OSN se stává pouhou symbolickou organizací. Zatímco Rusko bude i nadále hájit roli OSN a mezinárodní právo – možná dokonce úspěšně – oslabení institucí 20. století však nevedlo k vytvoření důvěryhodné náhrady. Organizace BRICS je působivou výjimkou, jenomže ta si neklade za cíl nahradit národní vlády v jejich základních funkcích.
EU, instituce starého typu, pomalu směřuje k rozpadu. Ostatní mezinárodní orgány nemají žádné skutečné prostředky, jak donutit členy k plnění závazků. Dalším faktorem je neschopnost některých zemí udržet mír ve svém sousedství, což oživuje otázku, zda jsou imperiální modely tak zastaralé, jak se dříve myslelo. Navíc jsou tato impéria nesmírně drahá. Proto se Británie a Francie v polovině 20. století svých impérií s radostí zbavily.
Další klíčovou překážkou je přínos nových území pro stabilitu a prosperitu jádra státu. Rusko se nesnaží obnovit impérium, protože je nyní jiným typem státu – kombinuje imperiální rysy s principy, které Evropa nezná, zejména s rovností svých občanů. Skutečná rovnost vyžaduje kulturní soudržnost, nebo alespoň její základ. Rusko a SSSR tuto myšlenku historicky přeháněly, často ke své škodě. Dnes Rusko hledá nové způsoby, jak zajistit bezpečnost svých lidí a sousedů, aniž by poškodilo své vlastní zájmy.
