Proto prosím pozor : ne nadarmo je ego odchovancem naší pozemské reality a je v hmotném světě doma. Umí být vychytralé, schopné všeho, klamu i iluzí a dokáže dokonale vším skrytě manipulovat. A mnohdy pracuje v utajení. Ne málo lidem, a to i řad léčitelů či jiných esotericky aktivních i na veřejnosti působících lidských jedinců se stává, že přes jejich neochvějnou víru ve vlastní čistotu a duchovnost se jejich schopností duše či ducha postupně nepozorovaně zmocní jejich vlastní ego a v tichosti těmito schopnostmi bez vědomí ducha přesvědčeného o své dokonalosti manipuluje podle své potřeby. Kdo z nás tyhle případy ze svého okolí nikdy nepoznal ? Dnešní doba je charakteristická tím, že pod tlakem informačního boomu událostí v souvislosti s rokem 2012 mnozí lidé, kteří zakončují tuto fázi svého vývoje boje ducha s vlastním egem, volí podle svého nejlepšího mínění a současné nabídky jako vhodnou cestu k dovršení nadvlády nad egem cestu úniku svého ducha do vysokých duchovních vibrací. Cítí se silní, ustupují od přímého boje a snaží se ego spíše jen potlačit a omezit jeho působení uvedením do klidu v období provádění svých duchovních aktivit. Někteří se dokonce na těchto aktivitách stávají závislými.
Věčné lidské téma – láska.
Není nikoho na tomto světě, kdo neusiluje o to milovat a být milován. Existuje mnoho podob lásky. Mám ze své dlouholeté praxe dostatek indicií, abych mohl konstatovat, že láska je základní hybnou silou našeho vesmíru a stvoření jako celku. Je to základní tvůrčí energie, která ve své prapůvodní podobě a ve svých mnoha transformacích tvoří a zalidňuje planety, světy, galaxie. Je obsažena ve všem a nám lidem žijícím momentálně zde v těle na Zemi skrze své přeměny ve vztazích k vesmíru, planetě, přírodě a lidem kolem nás nabízí prožívání klidu, míru, radosti a štěstí. Ostatně, proč asi tolik chceme milovat ? A proč asi tolik toužíme být milováni ?
Láska ? Tady na Zemi ? Pouhá teorie, řeknou si mnozí. Pohádka pro děti, namítnou jiní. Život dnes je přece o něčem jiném. Tohle tady nefunguje. Podívejte se na mne ! Já bych miloval, až bych brečel. Ale není koho. Dávám lásku, celý život jsem dával, ale zpět jsem celkem nic nedostal. Trpím samotou mezi mnohými kolem mne. Mám málo lásky, lásku hledám a nenalézám. Čím víc hledám, tím méně nalézám. Nejsem milován, nejsem milována. Kdyby tomu bylo jinak, cítil bych se přece lépe ! Ne, rozhodně nemám dost lásky. Jsem zklamán, jsem zklamaná. Tenhle svět mne nemá rád. Nikdo mne nemá rád. Nemám rád tento svět. Nemám se rád.
Toto vnitřní rozpoložení ohledně energie zvané láska možné registrovat mezi lidmi všech věkových kategorií. I lidé, kteří si tohle nepřiznávají vědomě či by to nepřiznali jiným, mají mnohdy podobné pocity a traumata z nikdy nenaplněné potřeby lásky ukrývají hluboko ve svém podvědomí. Láska ve své pravé podobě je na této Zemi prostě z pohledu normálního člověka dlouhodobě nedostatkovým zbožím. Kde vzít, když není ani kde krást ?
Je právě tohle pravda o roli lásky v životě člověka dnešních dnů ? Proč vlastně láska zdánlivě přichází, aby se tak brzy z našich životů vytratila ? Proč se naše toužení tak rychle mění v soužení ? Je něco špatně ? Co děláme špatně, že si nedokážeme lásku udržet ? Dá se to nějak změnit, dá se s tím něco dělat ?
Vím, moji milí čtenáři, že většina z vás si se zájmem přečetla v minulém roce můj seriál Dvě cesty o lásce k sobě a lásce vůbec. Podle vašich ohlasů byly texty přijaty s pochopením a mnozí z vás vidí nebo začínají vidět věci kolem potřeby prožívání lásky k sobě podobně či dokonce shodně.
K odpovědi na otázku, co je nutno udělat ve vlastním nitru pro to, aby nám mohla skutečná láska přijít z okolního světa, padlo hezkých pár kilobajtů kapacity paměti tohoto webu. Věnoval jsem tomu loni sedmidílný seriál s názvem Dvě cesty. Přesto vás poprosím o trpělivost s tím, že se do lidského nitra na pochody v něm probíhající podíváme letos znovu. Myslím, že ještě mnohé nebylo řečeno a mnohé je třeba ještě upřesnit.
Osobně považuji téma poznání dějů v nitru každého z nás v kontextu naší existence tady a teď počátkem roku 2011 i pro širokou veřejnost za velmi závažné. A to natolik, že chci diskusi o tom všem na stránky tohoto internetového magazínu opět vrátit. Vrátit s tím, že tentokráte nepůjdeme do prováděcích detailů rekonstrukce lidské psychiky ani do duchovního nadhledu zachycujícího cestu člověka mnoha zrozeními. A ne vždy půjde přímo o energii lásky, ale i o děje s ní související.
Nabízím vám pohled na lidské nitro z hlediska vývoje spolupráce vědomí ducha a vědomí těla v inkarnaci tzv. pravých lidí a toho, jak se vztah jejich duchovního „Já“ a hmotného „já“ projevuje v každodenní životní praxi. Je dobré pochopit a přijmout dynamiku vývoje lidského jedince v rámci mnoha inkarnací a poodhalit tak smysl cesty, kterou v hmotných a jemnohmotných světech procházíme. Protože znalost tohoto vývoje je dnes jedním z vodítek pro to, jak se konkrétně v tomto transformačním období zachovat.
Chci tím oslovit především ty z vás, kterým do mozaiky skutečného vhledu do lidského nitra něco ještě chybí. A chci současně také oslovit nové čtenáře, kteří díky skvělé práci Jardy Chvátala denně na tyto stránky proudí a hledají informace z hraničních oblastí naší reality. Jistě se pro pochopení detailů, kterým případně neporozumí, rádi vrátí v čase poněkud zpátky a vyhledají si to podstatné v textech, které již byly na Matrixu pod mým jménem uveřejněny.
Připomeňme si, že vědomí duše, tzv. „denní“ vědomí nás samotných, je vlastně určující pro způsob, jak jako lidé této Země vnímáme sami sebe, své okolí a lidi v něm i tuto Zemi, vesmír, stvoření i jeho řád. A je určující pro to, jak v každodenní praxi myslíme, cítíme a jak se chováme. My už víme, že toto „denní“ vědomí je v každém okamžiku naší inkarnace funkcí spolupráce či nespolupráce obou našich skutečných vědomí, vědomí ducha / Já / a vědomí těla / já, ega /.
Jistě mi odpustíte určitá zjednodušení, kterých při tomto výkladu použiji. Jsem si jist, že vám na oplátku učiní můj pohled na dané téma srozumitelným. Výklad samotný je šit na míru vývoji tzv. pravých lidí této Země. Ale do jisté míry platí shodná pravidla pro všechny, kteří se byť dobrovolně rozhodli sestoupit dnes do těl lidí této země i z duchovních světů. Věnujte proto textu svoji plnou pozornost.
Na počátku všeho je sebe-nevědomá spící duchovní hmota, která zůstává nevyužita po ukončení vibračního rozpínání duchovních světů na jejich spodní vibrační hranici. Ponechme stranou možné teologické spory o příčinách existence této sebe-nevědomé duchovní substance a řekněme si pouze, že k vývoji k vlastnímu plnému vědomí potřebuje být tato duchovní substance vložena do individuálních duší a opakovaně ponořována do jemnohmotných a hmotných světů do stavu, který nazýváme životem.
Vezměme dále jako fakt zjednodušující představu, že ty dvě sebe-vědomé samostatné bytosti, duch / Já / a ego / já /, žijí spolu v jednom společném domě naší součtové duše. Domě, jenž je fakticky vlastněn a obstaráván vědomím těla, tedy egem, a kde vědomí ducha je víceméně v pozici nájemníka.
Už jsme si dříve řekli, že vibrační úroveň vědomí ducha / Já / značně předstihuje vědomí těla / já /. Pro úplné pochopení společného života těch dvou v onom společném domě je klíčový fakt, že vibrační převahu vědomí ducha v pozemském prostoru dokonale vyrovnává skutečnost, že vědomí ducha se pohybuje na domácím hřišti svého partnera / tedy ega / a proto to vůbec nemá jednoduché. .
Poznamenejme ještě pro každý případ, že vědomí ducha je v podstatě vámi samotnými, kterými jste / tedy nesmrtelnou entitou přišlou shora /. Vědomí těla / ego / pak je druhotným na tom prvním závislým vědomím, jakýmsi méně kvalitním odrazem vašeho vysokého duchovního vědomí v realitě hmotných světů. Není však za vašeho života zde proto pro vás o nic méně skutečné než vaše pravé vědomí ducha.
Začněme tím, jaký vztah mají mezi sebou duch a ego u tzv. pravých lidí bezprostředně po zahájení zrozování se do hmotných světů. Lidi tohoto typu dnes už na zemi prakticky nepotkáte. Velmi zhruba by se dali přirovnat například entitám lovců mamutů, jak je možná někteří z vás znají ze Štorchových knih pro mládež. Duch těchto lidí je v těle v prvopočátcích zrozování prakticky nečinný, spící či později již jen podřimující, mentální a emocionální inteligence ega je rovněž na velmi nízké úrovni odpovídající stavu letargie a nečinnosti ducha. Ego jako takové je proto hrubé a násilnické, nekultivované.
Postupem času se v dalších a dalších inkarnacích lidský duch probouzí k stále zřetelněji k sebe-vědomí a opouští svůj původní stav jakéhosi spánku či letargie. Stává se aktivnějším a k jeho obrazu se intelektuálně, ale i emocionálně kultivuje postupně i lidské ego. Průběžně tady ale stále platí, že ego má v běžné denní praxi ze své pozice pohybu na domácím hřišti nad duchem naprostou převahu.
Lidské bytosti v inkarnaci v tomto stavu vývoje běžně označujeme jako egocentrické, egoistické či sobecké. Jsou charakteristické tím, že své činy i činy jiných lidí hodnotí vždy především podle toho, jaký jim přináší osobní hmotný prospěch v této realitě. Propojení vysoce převažujícího duálu současnosti, tedy trojice energií duch-muž-mysl, s pozemsky činným rozumem součtové duše vede k tomu, že jsou zcela ponořeni do hmoty a energie jejich srdce je silně potlačena.
Bytost jejich ega zatím neomezeně v onom domě součtové duše vládne a nijak nepochybuje o svém přirozeném právu na prvenství ve všem konání zde na Zemi. Zná a uznává jen zákony a normy této reality a je kdykoli ochotna uzpůsobit své počínání v případě nutnosti svým potřebám. Rozumí jen přímé hrozbě průšvihu ve fyzickém světě a to jen natolik, nakolik ji svým rozumem vyhodnotí jako adekvátní.
Bytost ducha u tohoto typu lidí je stále ještě jen postupně vyrůstajícím duchovním dítětem, které se zatím nedokáže postavit jako rovnocenný partner stále více sebevědomému, energickému a životem překypujícímu lidskému egu. Duch v této fázi svého vývoje se prostě ega bojí až děsí a zavírá se před ním v ložnici společného domu. Mnohdy v počátcích společného soužití se pro jistotu ještě zavírá do skříně, aby nemusel s egem vůbec ani náhodou přijít do styku.
Ego v této fázi soužití s duchem, ničím v domácích poměrech neomezováno, je naprostým suverénem a dělá si v oné součtové duši doslova co chce. Oddává se bez zábran projevům své poněkud nižší přirozenosti.
Ale s dalšími inkarnacemi poměry v lidském nitru zrají ke změně. Postupně stále více dospívající duch, který po mnoho inkarnací tahal v onom společném domě výše popsaným způsobem za kratší konec, se po skončení každé z dalších z inkarnací znovu a znovu přesvědčuje při aktuálních rozborech dění ve svých pozemských životech v období mimo inkarnaci, že ponechávat egu plný prostor pro ničím nekontrolované řádění tady na Zemi se nevyplácí.
Protože další a další rybářská olůvka karmických provinění, která pilné ego nikým neomezováno navěšuje na společnou duši, totiž nutí ducha periodicky se zrozovat stále znovu v hmotných a proto nepříliš příjemných světech. Duch ponořen v duši si tuto skutečnost v obdobích mimo inkarnaci uvědomuje postupně stále zřetelněji a proto sbírá odvahu a sílu s tím něco udělat. A jednoho krásného dne jedné krásné inkarnace rozhodnutí postavit se na odpor svému egu propašuje přes povinné zapomnění v okamžiku zrození do vědomí součtové duše a zahájí protiakce.
V druhém přiblížení si proto povšimněme, jak to vypadá v nitru člověka, jehož duch poučen předchozí sérií inkarnací bere iniciativu do jisté míry do svých rukou a staví se svému egu na odpor. V této inkarnaci se již střídají oba skuteční aktéři duálního lidského nitra nějakým způsobem u vesla řízení své duše. Duchovní bytost se zprvu méně a později stále více snaží ve společném „denním“ vědomí člověka prosazovat alespoň v některých okamžicích své vlastní programy. Samozřejmě stále ještě se střídavými úspěchy a stále ještě nepříliš důsledně. Aktivita ducha má tedy nejdříve spíše charakter občasné vzpoury proti nadvládě a útisku ega, až později zesiluje a stává se důslednější.
Četnost vstupů ducha do rozhodování součtové duše se postupně zvyšuje, dominance ega je omezována a sebevědomí duchovní bytosti stoupá a tato spěje do puberty. Časovou linii inkarnací, ve kterých tohle vše probíhá, si klidně představte pěkně dlouhou.
Řekli jsme si, že duchovní bytost prochází přirozeným procesem stálého růstu a proto se zákonitě dostává se svým egem do opakujících střetů. Opravdu si nic nedarují, ti dva. Duch je vybaven svojí rostoucí vnitřní silou a probouzející se vůlí, ego je zase dotováno stále sílící odrazem síly svého ducha a podporováno prostředím, které je mu domovem. Období těchto vzájemných zápasů je pro člověka v mnoha inkarnacích velmi vyčerpávající, protože on jako součtová duše prožívá konfliktní postoje obou skutečných „Já“ a „já“ v sobě a dostává tak zabrat z obou stran.
A duch v optimálním případě postupně sílí a získává nad egem jistým způsobem kontrolu. Posledním stadiem bojovné fáze vztahu ducha a těla je situace, kdy duch opojen svými stále častějšími vítězstvími nad egem a vědom si své rostoucí síly se v probíhající inkarnaci pokouší zcela ovládnout silou bytí své součtové duše na úkor ega.
Pouští se proto do aktivit směřujících už za trvání inkarnace k ovládnutí duchovních energií a snaží se už za života zde dosáhnou nádhery duchovních světů, které postupně objevuje. Vrhá se do kolotoče nejrůznějších esoterických aktivit, nachází v sobě vlohy k léčitelství, výkladu karet, channelingu a dalším projevům spojeným s aktivizací darů duše a ducha. A své stále živé, byť již ztichlé a mírně pokořené ego cílevědomě zahání vší silou do defenzivy a lidově řečeno stále mu ubírá kyslík k životu. Snaží se ho znehybnit, protože v téhle fázi stále ještě považuje své ego za nepřítele, který musí být zdolán.
Tím se ovšem lidský duch opojen nově získanou mocí dostává do situace, kdy podceňuje a mnohdy si vůbec neuvědomuje rizika, které jeho arogantní chování směrem k egu přináší. Ego spořádaně ustupuje sílícímu tlaku a rychle se učí pracovat v ilegalitě. A čeká na vhodnou příležitost k revoltě. A jeho příležitost opakovaně přichází ve chvílích, kdy to duch nejmíň čeká. Následuje výron síly ega, které periodicky opět ovládne dění v součtové duši a tvrdě sráží duchovní bytost z iluzorních výšin, ve kterých se ve svých meditacích a často i běžném životě již běžně vidí pohybovat.
Duch je tak hluboce a opakovaně vyváděn z rovnováhy faktem, že se jeho údajně zdánlivě ve všem již vyrovnaná produchovnělá a podle vlastního přesvědčení i Světlem prosycená součtová duše pro něj nečekaně propadá zpět do strachů, úzkostí a depresí v souvislosti s děním v hmotném světě kolem sebe a často na ně reaguje nikoli v souladu s kodexem ducha, ale kvalitami ega.
Proto prosím pozor : ne nadarmo je ego odchovancem naší pozemské reality a je v hmotném světě doma. Umí být vychytralé, schopné všeho, klamu i iluzí a dokáže dokonale vším skrytě manipulovat. A mnohdy pracuje v utajení. Ne málo lidem, a to i řad léčitelů či jiných esotericky aktivních i na veřejnosti působících lidských jedinců se stává, že přes jejich neochvějnou víru ve vlastní čistotu a duchovnost se jejich schopností duše či ducha postupně nepozorovaně zmocní jejich vlastní ego a v tichosti těmito schopnostmi bez vědomí ducha přesvědčeného o své dokonalosti manipuluje podle své potřeby. Kdo z nás tyhle případy ze svého okolí nikdy nepoznal ?
Dnešní doba je charakteristická tím, že pod tlakem informačního boomu událostí v souvislosti s rokem 2012 mnozí lidé, kteří zakončují tuto fázi svého vývoje boje ducha s vlastním egem, volí podle svého nejlepšího mínění a současné nabídky jako vhodnou cestu k dovršení nadvlády nad egem cestu úniku svého ducha do vysokých duchovních vibrací. Cítí se silní, ustupují od přímého boje a snaží se ego spíše jen potlačit a omezit jeho působení uvedením do klidu v období provádění svých duchovních aktivit. Někteří se dokonce na těchto aktivitách stávají závislými.
Ryzím zaměřením na kultivaci svých duchovních energií však ztrácejí přímý kontakt s egem a oslabují svoji kontrolu nad ním. Žijí v klamných iluzích ohledně schopnosti jimi stahovaných světelných energií jejich ego transformovat bez další vlastní účasti ducha. Ve zvláště závažných případech dochází k jakémusi rozpůlení energií jejich aurického těla v oblasti nad třetí / poslední hmotnou / čarou a k silnému oslabení již beztak rozvolněného spojení ducha s energiemi Matky Země. Tato skutečnost je vrhá do nebezpečných situací spojených s možnostmi poruch vlastní psychiky a zprostředkovaně mnohdy i poruch fyzického zdraví. Je pravidlem, že pak rozhozeni neúspěchem svého duchovního snažení se opět stávají rukojmím vlastního ega.
Ať se stane v roce či po roce 2012 cokoli, mám za to, že pro ty, kteří na výše uvedených přístupech setrvají, bude platit onen známý biblický výrok o lidech, kteří budou proklínat svého Boha. To ve chvíli, kdy definitivně pochopí, že pod údery obtížných události v hmotném světě se hroutí jejich představa o nich samotných o vyvolených nositelích Světla, kterých se již dění tohoto světa jaksi netýká. A pochopí, že jejich duchovnost byla jen iluzí a že to, co podle svých představ měli díky svému úsilí o unik z tohoto světa s Bohem již zdánlivě dohodnuto, jejich skutečnou láskou nekultivované a jimi nekontrolované ego zmařilo a oni se opět v pro ně osobně tragických situacích dostávají zpátky pod jeho vliv.
Kdysi jsem přirovnal ego k pejskovi. Kdo neznáme alespoň z doslechu, jak se z nemilovaného a tudíž láskou nepolíbeného hafana stává kruté a všeho schopné zvíře, které napadne svého pána nebo členy jeho rodiny. Lidské ego, násilím zbavené naděje na lásku svého ducha, má mnohem blíže k egu divokého zvířete než egu hodného domácího mazlíčka. Mnohdy si náš duch v blahé nevědomosti o skutečném stavu věcí hřeje na svých prsou i docela zuřivé zvíře svého jím nemilovaného ega. A v kritických chvílích pravda o tom, kdo skutečně vládne součtové duši, vyplave na povrch jako olej na hladinu vody.
Konečné fázi vývoje vztahu ducha a ega předchází únava ducha z neustálého sporu a boje s egem. Ta roste a sílí s rostoucím počtem neúspěšných pokusu o eliminaci ega bojem s ním. Nakonec se každý člověk této Země dříve nebo později dostane do stavu, kdy po mnoha pokusech zde na zemi vybojovat si nadvládu nad egem pochopí, že tento boj nemá a nemůže mít vítěze. Boj s vlastním egem, v podstatě svým vlastním padlým obrazem v této nízké realitě, se prostě silou, nevšímavostí, či únikem směrem vzhůru vyhrát nedá. Jakékoli zákazy, příkazy, potlačování či umenšování ega vlastně ego samotné posiluje v odporu k duchu a přidává mu na síle.
S rostoucí silou dospívajícího ducha roste i síla ega. Jedině láska vládne silou podřídit si svébytnou a silnou bytost ega. Láska je jedinou silou, která může vlastní ego přemoci. Ego je v podstatě dobré, stává se problematickým jen nešetrným zacházení s ním ze strany vlastního ducha. Boj s egem je jako boj s vlastním stínem v mýtických příbězích : čím více síly a úsilí do svého boje s vlastním stínem vkládáme, tím je stín silnější a lépe si vede v boji s námi.
A tak jednou, po mnoha a mnoha rozborech výsledků inkarnací věnovaných boji s vlastním egem duch ponořený v duši při svých pobytech v jemnohmotných světech vyhodnotí snahu dále s egem bojovat jako kontraproduktivní a dojde k názoru, že tahle to prostě dál vést nemůže. A unaven věčným bojem se vrací na tuto Zemi a jednoho dne vyzve své ego ke smíru. A opustí onu Kristem zmiňovanou širokou cestu, kterou jdou všichni / cesta boje / a vstoupí na onu úzkou cestu, po které jdou nemnozí / cesta lásky /. Tím vstoupí na cestu, která skutečně vede k cíli.
Protože až nyní se duch přesvědčí o tom, že čeho nebylo možno dosáhnout silou, je možno dosáhnout dohodou a vzájemným respektem po nastolení vzájemné duální lásky obou zainteresovaných stran. A to, co bylo dříve pro duchovní bytost nepředstavitelné, se stane skutečností. Dá-li totiž skutečnou lásku tomu, kterého dosud považoval za svého největšího a zapřisáhlého nepřítele / tedy svému egu /, svár a vnitřní spor mezi ním a egem v součtové duši navždy pomine. A duch zjistí, že podobně jako po svých tristních zkušenostech on i jeho ego natolik touží po klidu, přijetí a jeho lásce, že dostane-li se mu této kvality v plné míře, přestane dělat potíže a podřídí se rádo jeho vedení.
A tohle pochopení a praktická realizace stojí na samotném počátku cesty k návratu domů do duchovních světů. Láskou vědomí ducha svému vědomí těla mu dodáváte energii, která pozvedá jeho vibrace postupně stále výše a výše a vy se ve více inkarnacích v jemnohmotných světech dostáváte svojí duší stále blíž a blíž k hladině onoho pomyslného moře, k faktické hranici mezi jemnohmotnými a duchovními světy. Až jednoho dne vystoupíte i z jemnohmotných světů do jasu svého duchovního domova.
A kde je pak tvá síla, smrti ? Není, vytratila se. Protože jste právě otočili směr vlastního pohybu jako ducha ve spojení s egem v součtové duši z dosud platného směrem dolů k intenzivnímu pohybu směrem vzhůru. Nastartovali jste zcela nový kvalitativní vývoj v sobě samých.
A jsme opět u seriálu Dvě cesty. Pro vás, kteří máte pocit, že potřebujete se svým životem na základě svého poznání aktuálního dosaženého stavu vztahu dvou svých „Já“ a „já“ něco udělat, jistě potěší konkrétní návod tam uveřejněný k tomu, aby jste mohli tento poslední významný krok na své dlouhé cestě inkarnacemi uskutečnit. Poslední krok směrem tam a první pořádný krok na cestě zpět. Poslední krok směrem dolů a první pořádný krok zpět na cestě směrem vzhůru.
Je přirozené, že tzv. praví lidé začínající svůj vývoj na podobné základní rovině sebe-nevědomých duchovních bytostí vložených do lidských duší a v průběhu vývoje zde se roztáhli svými aktuálními vibracemi k dnešnímu dni všemi třemi základnímu stadii vývoje vztahu ducha a těla. Proto tady dodnes nacházíme ty, kteří egu plně propadají stejně jako ty, kteří jsou v různých fázích boje s ním. Ale stále se spolu s transformačním procesem energií této Země zvyšuje šance pro ty, kteří jsou již připraveni od boje s egem ustoupit a vydat se cestou lásky k němu.
Situaci samozřejmě komplikuje obecné povědomí, které je dnes plně orientováno díky aktivitě těch, kteří se samotné transformace a jejich důsledků obávají, proti žádoucí změně přístupu ducha k egu a tak mnoho lidí, kterým je tato cesta již prakticky otevřena, se ještě k její realizaci buď vůbec neprobudilo nebo s její realizací váhají.
Proti pochopení mého výkladu stojí také fakt, že lidé v každé inkarnaci v průběhu let svého aktuálního života procházejí celý malý vývojový cyklus od plného ducha egu, mnohdy pak přes fázi boje s ním a někteří až po znechucení tímto bojem a smíření a hledání lásky k němu.
V tom všem, o čem jsme si zde dnes povídali, je skryta skutečná podstata učení Ježíše Krista, které bylo církví rozmělněno do podoby, která je v jejím podání pro praktické použití dnes nikoli náhodou nepoužitelná. Pomněte prosím na skutečnost, že láskou k sobě řešíte vše : lásku k životu, ke světu, k bližním svým i nepřátelům. A naplníte tak v sobě po dvou tisíci letech proces, který byl vám už dlouho avizován a který už dva tisíce let čeká na svoji realizaci ve vaší režii.
Ještě poznámku k biblickému pojetí „posledního soudu“. Prosím, jen Bůh na nebesích ví, kdy k ději popisovanému těmito slovy dojde. Ale jedním si buďme jisti : poslední soud popisovaný v bibli neznamená, že nás bude soudit jednoho po druhém tady nebo tam sbor archandělů a obhájcem ex offo nám bude některý z andělů, který se pokusí zaštítit nás poukazováním na dobré úmysly, kterými náš život obvykle přetéká. Proces tzv. posledního soudu si představte zcela prozaicky.
To my už dnes, zítra, pozítří soudíme sami sebe. A to až do okamžiku, který bude označen Bohem za okamžik „konce věku“. Soudíme sami sebe tím, jak se stavíme k informaci o nutnosti dokončení klíčové fáze vztahu duch a ego a nakolik opustíme pozici vzájemného boje a nastoupíme cestu smíru. Jen smírem, přijetím ega a láskou k němu se totiž dá nastoupit cesta k naprosté změně prožívání lásky k sobě, k životu, ke světu a lidem kolem sebe podle Kristových slov. Jen tak konečně naplníme smysl lekcí školy duší zde na Zemi, které jsme tak pracně absolvovali. A jen tak nastoupíme cestu zpátky domů, do sfér ducha.
Vím, že se opakuji, ale tohle je skutečně o třídění zrna, o kterém je řeč v bibli. My lidé jsme tím zrnem. Buď jsme zralí pro pochopení úlohy lásky v koloběhu našich životů nebo jsme prostě ještě nedozráli. Takže i my sklidíme jen to, co sami sejeme. A sami si volíme, co budeme prožívat v příštích životech.
V tomhle je všem je skryto i tajemství toho, proč je láska zde na zemi stále dosud nedostatkovým zbožím. Svět a my všichni nastavujeme nám všem i sami sobě zrcadlo, abychom v něm všichni viděli to, co je skryto v našem i jejich vlastním nitru. Je-li tam naprosto většinově stále ještě boj ducha a těla, není tam duální láska mezi nimi, není láska ani ve světě kolem nás.
NENÍ-LI LÁSKA V NÁS, NENÍ ANI K MÁNÍ V TOMTO SVĚTĚ !!!DÁ SE TO ŘÍCI JEŠTĚ JASNĚJI ?
Věřte, neříká se mi to lehce. Nevím, proč právě ke mně se tyto informace v této podobě dostávají. Do dnešního dne jsem se s tím tak zcela nevyrovnal. Jedno však vím jistě . tohle je sice ne celá a úplná, ale určitě přijatelně přesná pravda o nás lidech a o našem životě tady. A o transformaci, která právě probíhá. Neodsuzujte ji pro její jednoduchost. V jednoduchosti je totiž síla. Tvá řeč budiž ano, ano, tvá řeč budiž ne, ne. Tolik bible. Takže proč tisíce slov a stovky nesrozumitelných vět ?
Jsme jedné krve, vy i já. Milujme své tělo jako svého parťáka v těchto světech, usilujme o rovnováhu mužských a ženských energií v sobě a dejme prostor svému srdci, aby se rovnoprávně podílelo s naší myslí na vedení nás samotných zde i jinde.
Jsme jen my a ono zářící světlo na konci tunelu, které nás vítá po ukončení každé naší inkarnace. Mějme to na paměti.
Pokud patříte mezi těch pár šťastných, kteří nemají a nikdy neměli problém opravdu milovat sami sebe, dostalo se vám pravého nebeského daru. Mějte proto hodně pochopení a spoustu trpělivosti v každodenním styku pro nás, kteří jsme tolik štěstí neměli a pracně se lásce k sobě musíme učit. .
Pavel Karpeta
Zdroj: Matrix 2001
