Minule jsem skončil tím, že ve třetím a tedy posledním petrohradském díle budu psát jen o pěkných věcech. Jedna z těch nejhezčích chvil byla, když jsem v neděli ráno šel mírně vrávoraje, oslaben po předchozí skoro bílé noci, podél Gribojedova kanálu.
Bylo jiskřivé ráno a v tom jsem na druhé straně vody uviděl, že se tam u chrámu, který vypadal jak psychedelická zmrzlina, chystají vypouštět holubice. A já aniž bych se vyznal v pravoslaví, jsem si uvědomil, že u nás jsou Letnice čili seslání Ducha svatého a to budeme mít jistě s ortodoxními stejné nebo aspoň podobné, stejně jako tu bílou holubici, jejíž vypuštění a let je vždy znamením naděje a touhy po kráse a míru.
Ten chrám, u kterého se ta procedura prováděla, je ta asi nejrušštější budova v tom jinak evropském městě, protože tak i byla míněna: jako volná replika moskevského chrámu Vasila Blaženého, toho dračího hrádku v koutě Rudého náměstí. Tady v Petrohradě ho postavili byla na přelomu století, tedy před pouhými sto lety, na místě, kde byl 1. března 1881 spáchán atentát na cara Alexandra II., toho asi nejliberálnějšího ze všech petěrburských carů. Tady mu do kočáru mladíci hodili bombu, když jedna předtím už explodovala a zabila dva členy jeho ochranky. Car by smrtelně zraněn a za pár hodin zemřel. Pět teroristů, kteří si říkali Vůle lidu, pak pochytali a čtyři dostali provaz. Těmi pěti atentátníky, kteří čekají, až se zhoupnou na provaze, se inspiroval v slavné Povídce o sedmi oběšených (vyšla 1907) Leonid Andrejev, který sám pak zhnusený novou temnotou umírá, proklínaje bolševiky, dva roky po rudé revoluci ve finském azylu.
Ale to mi došlo až pak, teď jsem sledoval holubice v rukou barevně oblečených popů, kteří díky těm dlouhým vlasům, vousům a slovanským tvářím vypadají jaksi dobrácky, tedy aspoň mi to tak připadá. Ženy v šátcích jim podávaly z ošatek holubičky a jedna frnkla trochu předčasně, ale oni se smáli a vůbec to celé bylo radostné a přitom slavnostní a dojemné.
Sobor se jmenuje Voskresenija Kristova na Krovi, zkráceně Spas na Krovi, a dalo by se to přeložit jako chrám Vzkříšení na krvi Spasitelově. A dokončen byl v roce 1912 k stému výročí porážky Napoleonova tažení do Ruska, což budou jistě za rok Rusové velmi procítěně slavit, neboť to bylo první patriotické a jaksi “moderní” vítězství v jejich dějinách. Mezitím uběhlo dvě stě let, přičemž těch druhých sto let, kdy stál tento chrám, bylo strašlivých a asi málokdo si v tom roce 1912 mohl představit, jaké hrůzy se v Rusku a i v tomto městě už brzy chystají.
Chrám to nakonec přežil, i když v sedmdesátých letech už byl na spadnutí. Již v třicátých letech z něj udělali muzeum, pak tam bylo jednu dobu divadlo, pak také sklad divadelních dekorací, potom desítky let pustl, pak z něj bylo zase muzeum, jímž je dosud. Platí se do něj tedy vstupné, které není nijak malé, 350 rublů, to je nějakých dvě stě korun, takže když obejdete v Petrohradě aspoň ty nejdůležitější památky a vlezete do nich, nepřijde vás to úplně lacino. S novinářskou průkazkou, která jinak většinou platí po celé Evropě, jsem to po prvních pokusech ani nezkoušel, takže jsem platil a platil, přičemž Rusové zavedli v tomto ohledu kapitalismus důsledně a dosti kořistnicky, takže třeba za vstup do Petropavlovské pevnosti jsem zaplatil 450 rublů, což ovšem neznamená, že vás tam ještě všude pustí, takže za některé další atrakce, jako třeba vyhlídka z bašty na nábřeží se platí další 150 rublů. Stejně jako do Isakjevské katedrály, kde zaplatíte za vstup 350 rublů, ale když chcete na kopuli, musíte vytáhnout dalších 250, což už jsem odmítnul… Zajímavé jsou ty ceny končící padesátkou, což bude asi tím, že se to dá vždy zaokrouhlit nahoru. Tak tohle se mi líbilo méně.
Ovšem nelitoval jsem toho ani jednou. Vnitřní stěny Chrámu Spas na krvi jsou uvnitř celé pokryté užasnou mozaikou, jejíž jsou archaické a přitom secesní. Výjevy na mě působily jako ilustrace Erbenových pohádek od Hanuše Schwaigera, moje nejoblíbenější raná kniha, je to ostatně stejná doba. Zíral jsem na ty kamínky a musel uznat, že Rusové, když chtějí, zvládnou i velmi precisní práci.
No ale abych nepřechválil… Na petrohradských ulicích, které, už se opakuju, mají podobu evropskou a civilizovanou, mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, co mi zde jaksi nesedí, co mi na nich připadá… “primitivní”. A pak mi to došlo: ty roury přece, ty chrliče! U nás, tedy na Západě, vede roura z okapu do kanálu. Tady, když prší, voda chrstá na chodník. To může být i zábava, i když myslím, že třeba když mrzne, méně.
Velký slejvák jsem v Petrohradě nezažil, takže jsem o tu atrakci přišel, ale vzpomněl jsem si, že můj snad první zážitek z Ruska se právě těch chodníků, přeměněných náhle v brouzdaliště, týkal: to bylo tehdy ve Sverdlovsku, před třiceti léty, jeli jsme autobusem z letiště, náhle začalo pršet a já najednou zíral na lidi, kteří si sundali boty a ponožky a šli prostě bosí. To bylo jedno první setkání se Sovětským svazem. Bylo mi patnáct. Můj kritický vztah k SSSR se pak už jen prohluboval.
V katedrále s. Isáka (Dalmátského) jsem zíral též nahoru do kopule, kam jsem tedy už nešel. Je to obrovský, druhý největší pravoslavný chrám na světě, když ten k Cařihradě zabrali Turci; v Moskvě je ještě jeden větší, Krista spasitele, ten bolševici nejdřív vyhodili do vzduchu (což ovšem asi nešlo, jak se asi vyhodí takový kolos?, spíš ho prostě zbořili) a v díře, která po něm zůstala, udělali koupaliště.
Za Jelcina ho pak znovu postavili. Petrohradský Isák, který stavěli třicet let v polovině 19. století, měl větší štěstí, z toho bylo jenom muzeum ateismu, což musela být taky legrace. Teď už to je opět imperiální gigant, ovšem ve stylu zcela neruském, kopírujícím základní model vatikánského sv. Petra a Pavla, jež je obří matkou všech kopulových dómů: v Londýně, v Paříži, v Berlíně… My jsme toho v Praze byli ušetřeni. Protože jsem nebyli tím impériem. Naštěstí. A ve Vídni měli lepší vkus.
A pak samozřejmě je úžasné Ruské muzeum. To je prosím galerie, kterou nechal zřídit a v roce 1889 otevřel car Alexandr III., nejtlustší z Romanovců, který prý sice Zločin a trest dočetl jenom do půlky, ale zato měl rád balet, operu a také obrazy, zvláště, když byly velké a bylo na nich hodně postav v nějaké choulostivé situaci: třeba když se na ně řítila láva a žhavé kamení z Vesuvu, jako na obřím obrazu Karla Brüllowa (Karl Pavloviče Brjulova) Poslední dnové Pompejí (je už z roku 1830), který tam zabírá celou jednu stěnu.
Ruské muzeum je skutečně celé ruské: ten Brjulov vypadá, že má německé jméno, ale jeho otec byl Francouz usazený v Rusku, jmenoval se Brulleau, matka byla Němka… Ale Sankt-Petersburg byl založen jako kosmopolitní město a vlastně celá ruská “nová” kultura 19. století, je západním importem, což je asi nejlépe vidět na výtvarném umění. Ikony samozřejmě mají v Ruském muzeu své místo, ale hlavně tady procházíte nekonečnými sály malířů romantických, realistických, impresionistických, symbolistických…
Do roku 1917 tu najdete všechny ismy Západu: všechno, co se malovalo v Evropě, malovali i Rusové, kteří tomu dodalo sice něco svého, řekl bych jakýsi dramatický sentimentalismus, takže i výjevy biblické nebo antické, dokonalé a smyslné akty, před kterými by i v Paříži zůstali štau, jsou nějak cinklé Byzancí nebo čím to je. A zajímavé bylo sledovat ruské návštěvníky, kteří se také chovají jinak než byste viděli třeba Francouzi: oni se před těmi obrazy fotografovali a zvláště návštěvnice před nimi pózovaly, jako by byly někde v ateliéru a to za nimi bylo pozadí. To myslím jinde nevidíte.
A pak tam také visí slavné plátno Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi od Ilji Repina. Já měl pocit, že jsem ho viděl před léty v Treťjakovské galerii v Moskvě, což je obdoba Ruského muzea… Tak ho mají tady, V Pitěru. Člověk se začne smát s těmi chlapy. Jediný gramotný je tam ten písař a ten valí oči na to, co mu to ta nahastrošená čeládka diktuje. Text toho dopisu, který údajně kozáci roku 1676 poslali sultánovi po jeho výzvě, aby se mu podrobili, byl díky svému jadrnému pojetí a etické jednoznačnosti velmi populární v undergroundu, poprvé jsem ho četl snad ve Vokně (to byl samizdat, pardon, kdo ví) koncem osmdesátých let, kde samozřejmě byl sultánem míněn komunistický režim. Jasněji již kozácký postoj vyjádřit nešlo:
|
Ó sultáne, turecký ďáble a příteli a potomku ďábla, tajemníku samotného Lucifera. Jaký ďábelský druh rytíře to jsi, když nedokážeš zabít ježka s holou prdelí? Ďábel sere, tvoje vojsko žere. Nepodřídíš si, ty zkurvysynu, křesťanské syny; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde. Ty babylonský kuchaři, makedonský koláři, sládku z Jeruzaléma, ovcomrde z Alexandie, pasáku prasat z Horního a Dolního Egypta, arménské prase, podolský zloději, tatarský pohádkáři, popravčí z Kamence a hlupáku celého světa a podsvětí, idiote před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi. Prasečí rypáku, kobylí prdeli, jateční pse, nepokřtěná hlavo, přeřízni vlastní matku! Tak prohlašujeme my záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme, protože neznáme datum a nemáme kalendář; měsíc je na nebi, léta páně, ten samý den jako každý jiný, takže si polib prdel! Ataman Ivan Sirko s celým záporožským vojskem |
A pak samozřejmě Ermitáž. Ale to by bylo na dlouho. Jen bych řekl, že jsou tam skoro všechny obrazy, které jste chtěli na vlastní oči vidět, ale báli jste se, že vás to začne nudit. Když jsem byl v pátem sále italské renesance a přecházel do třetího oddílu vlámského 17. století, když jsem předtím nakoukl do čtvrtého sálu španělského baroka a přede mnou byl sál plný Francouzů, trochu jsem začal také mít ten pocit. A to jsem myslím docela odolný.
Ale když jsem šel poprvé přes to Palácové náměstí (Dvarcovaja ploščaď), kde stojí Zimní palác, v němž Ermitáž nachoditsa, uslyšel jsem, že na druhé straně toho obrovského apelplacu se cosi chystá. A šel jsem k té tribuně a tam, jak jsem pochopil, začínala zkouška na večerní estrádu, jíž se ten den slavil Děn Rossii: protože bylo 12. června a to znamená, že právě před dvaceti lety, tedy v tom neklidném roce 1991, byla přijata ústava Ruské federace, hlavou státu, tedy prezidentem byl zvolen Boris Jelcin a pokud se nemýlím definitivně zaniknul Sovětský svaz, což byl, pro mě tedy nepochybně, důvod k oslavě. Paradoxně později Vladimír Putin, kterého si Jelcin sám vybral za nástupce, prohlásí, že zánik Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa 20. století, ale to jsou ty paradoxy, o kterých jsem psal minule.
A tak jsem asi tři čtvrtě hodiny hleděl na zvláštní šou, která vypadala jako když se smíchá Baba Jaga, Mrazík a Ilja Murovec s Ejzenštejnovým Alexandrem Něvským. Na jedné straně pódia stála jakási žena s malčikem (chlapcem, kdo už neví), na druhé pak jacísi bohatýři z bylin, nikoli rostlinných… A tihle se střídali v recitaci, která spočívala v dramatickém a patetickém přednesu jaká je krásná, úžasná, nekonečná, nádherná, dobrá, udatná, nádherná, nekonečná, nesmrtelná a neporazitelná… širá ta země, země jediná, kolébka jejich a hrob jejich, země ta nekonečná, Rus svatá, Rossija samojediná, příšera jedna nesmírná.
V té ruštině to znělo tak působivě, že mi skoro běhal mráz po zádech a lapal jsem po dechu. A do toho občas přicupitaly tanečnice navlečené do sarafánů a na hlavě měly takové ty čepce, snad se jim říká kokošniky. A pak tam přiskákali malaci a metali kozelce, švihali nohama a dělali dřepy. A pak zase do toho děti se stuhami v národních barvách, tedy i v naší trikolóře, což jsou barvy, které mimochodem přivezl Petr Veliký z Holandska.
A ty děti mávaly těmi fáborkami a krasavice dále cupitaly a molodci skákali a pak se najednou všichni seřadili do jedné lajny a náhle zahřmělo: Sajúúúúz nerušimnyj… Stará sovětská hymna s novými slovy: “Rusko – náš posvátný stát, Rusko – naše milovaná země. Ohromná vůle, veliká sláva. To je tvůj věčný odkaz”. Stál jsme tam jak zařezaný, přibit patosem toho dobře známého, i když už zase léta neslýchaného, ale zase již asi hrdě zpívaného chorálu. Otočil jsem se a viděl, že za mnou stojí lidé, zpívají a některým ženám tečou po tváři slzy. Hymna skončila a já se vytratil.
Россия – священная наша держава,
Россия – любимая наша страна.
Могучая воля, великая слава –
Твоё достоянье на все времена!
