Leoš Janáček: “Piplu se v písničkách lidových, čtu Einsteina. Ale pro tón se jeho relativita času a prostoru nehodí. My jen žijeme vzduchem a ne éterem. Voníme zemí. Ale aspoň pevně stojíme.”
Jedním z rozličných směrů hledání výkladu světa je i materialistický neduchovní způsob, jenž souvisí s hlubokým zájmem o svět. Velké úspěchy fyzikálního poznání světa v období asi jednoho sta let (zhruba kolem roku 1890) souvisely s rostoucím důrazem na hmotu – při pomalém oslabování náboženských přístupů.
Ovšem později se tvrdě zadrhnul optimální společenský vývoj. Když k 7. listopadu 1917 nepochopil ne bezvýznamný Lenin způsob provádění ruské revoluce – zvolil příliš tvrdosti, pak s tím spojuji následné přibrzdění nejprudšího vývoje vědy. Popisuje se, že dva roky po Říjnové revoluci začala světová sláva Alberta Einsteina – londýnské noviny Times předaly jeho neuvěřitelné poznatky veřejnosti právě 7. listopadu 1919, leč tím také končily jeho objevitelské úspěchy. K čemu by světu byly nejhlubší objevy, když lidstvo tehdy neustoupilo od politováníhodných násilných směrů? Sloužily by k stupňování sofistikovaných válek mezi státy.
Anebo je přesně dvouletý odstup obou veřejných převratů jen náhoda.
Bez tvořivého Einsteina se vědě dodnes nepodařilo odstranit nespolupráci dvou největších fyzikálních teorií – obecné teorie relativity a kvantové mechaniky. Jeho další život byl sice doprovázený obdivem okolí, avšak tvorbu hodnotil například fyzik Wolfgang Pauli takto:
“Einstein se díky své houževnatosti a vynalézavosti každoročně postará o novou teorii sjednocení. Z psychologického hlediska je zajímavé, že po určitou dobu autor považuje každou svou novou teorii za ‘definitivní řešení’.”
Takže dodnes není obecná teorie relativity v souladu s kvantovou mechanikou. Podobně, jako je v rozporu naše ekonomie s přírodou. Růst výroby není v souladu s nerůstem surovin.
Bádající materialismus hledá zdánlivě zásadním způsobem. Zaměření tohoto zemitého přístupu připodobním světlu z obrazovky. Vyzařované proměnlivé světlo není podstatou chodu televizoru, je jen jeho výsledkem. Nelze prostudovat činnost složitého přístroje výhradně zkoumáním světla, které vydává. Můžeme sledovat barvy, jejich intenzitu, rychlost střídání a posuzovat jejich věrnost, ale sestavu aparátu tím neprohlédneme.
A podobně ve světě je nám hmota jen mnohoznačným projevem Vesmíru. Není jeho podstatou. Jako vyzařované světlo televize, tak i veškerá hmota toliko působí na naše smysly.
Začne-li kdo zkoumat televizor jeho rozebíráním na součástky, máloco podstatného z činnosti přístroje objeví. Teorii činnosti televizoru či počítače nutno nalézat jinak, nejlépe převzetím vědomostí od jeho výrobce. Podobně bez inspirace shora je zřejmě nemožné nacházet hlubší poznatky ve vědě. I učitel dovede studentovi napovídat. Materialistický fyzik Einstein své podezření vyslovil otázkou:
“Proč může naše omezená mysl pronikat tak často a tak dobře za jevy, objevovat platné zákony?”
Po nalezení atomů a částic později fyzika vybádala málo srozumitelné vlnění. Kmitání čehosi nás přiblížilo dalšímu porozumění Universu. Hmotu vyjadřují, možná že způsobují, de Broglieovy vlny. Ale ty popisujeme jinými vlastnostmi, než které hmotě přisuzují naše smysly. Jsme-li důslední, pak se ptejme: kterými „součástkami“ Vesmír tyto vlny vyrábí? Co je jejich zdrojem? Neobávám se popisovat Vesmír podobný postavenému elektronickému přístroji. Zajišťující tvorům virtuální realitu – zdánlivou skutečnost našeho světa.
Od strnulého křesťanství vedla cesta k rozmáchlému materialismu. Přechodu zřejmě pomohlo nedůsledné dodržování ušlechtilých zásad. Rychlý růst materialismu nepřímo podpořily nesprávné způsoby vedení evropských společností. Ochota k válkám, lhostejnost k rozdělování lidí jejich urozeností nebo i jinak, vlažné dodržování vlastních zásad, zatajování.
Telekomunikační firmy nás dovedou zaměstnat hledáním. Nabídnou nám zákazníkům množství rozličných nabídek. Čím mnohovrstevnější a složitější, tím pro firmy lepší – zřejmě to mají psychologicky prověřené. Člověk přemýšlí nad širokou nabídkou a skoro zapomene, co by vlastně chtěl on sám.
Není snad podobně směrovaná fyzika s matematikou? Při vysvětlování světa nerada přechází k jednodušším vysvětlením; raději zaměstnává lidskou mozkovou kapacitu na doraz. Ovšem vědecká Occamova břitva je známá. Ta jednodušší řešení klade do popředí na úkor zbytečné složitosti.
Je podle Wheelerova požadavku možné připodobnit fyziku geometrii? Rozmrzelý byl kdysi už Einstein:
“Pokud je geometrie jasná, neříká nic o skutečném světě, a pokud o našich zkušenostech něco říká, pak je nejasná.”
Přitom on sám dokázal náročnou geometrii do fyziky vestavět. K matematickým popisům zakřiveného prostoru posloužily neeuklidovské geometrie z 19. století. Podobně dokázal využít výsledků J. C. Maxwella o elektromagnetickém poli.
Svět potřebuje vývoj. Z pohledu promýšleného pokroku lze chápat, že rozličné tragédie se budou opakovat tak dlouho, dokud se lidé svou civilizací nedostanou na žádoucí úroveň chování. K té vede poznání čehosi skrytého. Poznání, které přesvědčí mnoho zodpovědných lidí, že svět není beze smyslu. Snad i popis fyzikální stavby světa má co říci ke smyslu jeho existence.
Nejtvrdší přírodní tragédie můžou zastavit neprospěšný směr vývoje, ve prospěch budoucnosti sebevíce vzdálené. Fascinovaně sledují diváci ve filmech to, co si však nepřejí prožívat. Chudák dnešní civilizace přibližující se penaltě.
Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
