Hitlerova jaderná hrozba

Einsteinův dopis roku 1939 adresovaný prezidentu Rooseveltovi, ve kterém vyjadřoval obavy, že by nacisti mohli vyvinout atomovou bombu, způsobil, že Spojené státy zahájily prioritní program na získání bomby jako první. Výsledný „projekt Manhattan“ utratil více než dvě miliardy dolarů na vývoj jedné plutoniové implozní testovací částice pod kódovým názvem „the Gadget“ (Udělátko) a dvou skutečně dodaných zbraní, přičemž další měly být dodané o měsíce později. První, „Little Boy“, byla uranová zbraň zcela odlišná od původně testovaného zařízení. Zničila Hirošimu. Druhá, „Fat Man“, byla plutoniové implozní zařízení a zničila Nagasaki.

Ortodoxní – a někteří by řekli jednotná – historie zaznamenává nálet na Hirošimu jako první atomový útok na světě.

Jednotná? O důkazech starověkého jaderného konfliktu se píše velmi často. Ale existovalo zde něco novějšího, co by nás mělo znepokojovat? Překvapivé, nedávno odhalené důkazy naznačují existenci daleko reálnější hrozby, než si dokonce i Einstein uvědomoval – důkazy o tom, že Hitler nejenže vyvinul, ale také testoval atomovou zbraň, kterou chtěl dovézt do srdce Manhattanu.

Standardní příběh

Zde je konvenční popis z archívu jaderných zbraní: První odpálení atomové zbraně na světě z testovací věže, známé pod názvem Trinity, kde bylo použito 20-22 kilotunové (KT) zařízení Gadget, se uskutečnilo 12. července 1945. Puma zvaná „Little Boy“ způsobila výbuch o ekvivalentu 15-16 KT a puma „Fat Man“ o ekvivalentu 21 KT (http://nuclearweaponarchive.org/Usa/Med/Lbfm.html). Oficiální hlášení končí tím, že Hirošima byla zasažena 6. srpna 1945 a Nagasaki 9. srpna 1945, zatímco zasažení hlavního cíle, města Kokura, zabránilo počasí.

Toto řekla americká vláda svému národu a celému světu. Ve válce se bojovalo konvenčními zbraněmi, ale byla zakončena dvěma atomovými výbuchy – americkými výbuchy. Odtud vychází další vyspělé technologie a dominantní ekonomické postavení Ameriky po válce, která si do dnešního dne uchovává status supervelmoci. Ale co si potom máme myslet o tomto titulku v deníku The London Daily Mail (11. října 1944)? „Berlin Is ‚Silent‘: Still No Phones for 60 Hours“ (Berlín mlčí: po 60 hodinách stále žádné telefony). Oficiálním německým vysvětlením bylo „poškození bombou“, avšak důkazy navrhují, že to je pouze část pravdy. Co takhle „poškození bombou“ ve formě EMP (elektromagnetického pulzu)?

Tento překvapující návrh spočívá na několikanásobných svědectvích a důkazech. Nicméně začněme s přísežným prohlášením Hanse Zinssera, pilota a odborníka na rakety, který byl po válce vyslýchán spojeneckými zpravodajskými službami. Citace z internetové verze ohromující knihy Josepha Farrella: “Reich of the Black Sun: Nazi Secret Weapons & The Cold War Allied Legend, strany 17-18: „Jeho přísežné prohlášení je obsaženo v hlášení vojenské zpravodajské služby z 19. srpna 1945, spis č. A1007, natočeno v roce 1973 na letecké základně Maxwell v Alabamě. Zinsserovo prohlášení se nachází na poslední straně hlášení (Farrellovy citace jsou přečíslované, abychom zachovali jeho pointu, ale poslední zůstala původní):

• 1. Muž jménem ZINSSER, odborník na rakety typu Flak, se zmínil o tom, čeho si jednoho dne povšimnul: „Na začátku října 1944 jsem letěl z Ludwigslustu (jižně od Lubecku) asi 12 až 15 km od testovací stanice jaderných zbraní, když jsem si všiml silného, jasného osvětlení celé atmosféry, které trvalo asi 2 vteřiny.“
• 2. Jasně viditelná tlaková vlna unikla z mraku vytvořeného explozí. Když bylo vlnu možné vidět, měla průměr asi kolem 1 km a barva mraku se často měnila. Po krátkém období tmy se objevila všelijaká světlá místa, která byla oproti normální explozi bleděmodré barvy.
• 3. Asi po 10 vteřinách ostré hrany oblaku výbuchu zmizely, pak začal oblak oproti šedě zatažené obloze nabývat světlejší barvu. Průměr stále viditelné tlakové vlny byl nejméně 9000 metrů a zůstal viditelný nejméně 15 vteřin.
• 4. Dle osobního postřehu byly barvy oblaku výbuchu téměř modro-fialového odstínu. Během tohoto projevu bylo možné vidět doruda zbarvené okraje, které se ve velmi rychlém sledu změnily na jakoby špinavý odstín.
• 5. Ve svém pozorovacím letadle jsem mohl cítit prudkost výbuchu mírným cloumáním.
• 6. Asi o hodinu později jsem vzlétl s He 111 z A/D (pravděpodobně znamená „aerodrome“ – menší letiště) v Ludwigslustu a letěl směrem na východ. Krátce po startu jsem proletěl zcela zataženou oblohou (ve výšce mezi 3000 a 4000 metrů). Nad místem výbuchu se nacházel mrak ve tvaru hřibu s turbulentními dmoucími se úseky (asi ve výšce 7000 metrů), bez jakékoliv zdánlivé spojitosti. Objevily se silné poruchy elektrického zařízení a nemožnost pokračovat v rádiové komunikaci, jako po zásahu bleskem.
• 53. Protože se v oblasti Wittenberg-Mersburg nacházely P-38, musel jsem se stočit na sever, ale pozoroval jsem lepší viditelnost na spodní straně mraku, kde došlo k explozi (sic). Poznámka: Není mi dost dobře jasné, proč byly tyto pokusy provedeny v tak hustě obydlených oblastech.

Farrell poznamenává, že německý pilot pozoroval test zbraně, která měla všechny příznaky atomové bomby: elektromagnetický pulz a z toho vyplývající porucha jeho rádia, hřibovitý mrak, pokračující hoření a spalování jaderného materiálu v mraku, a tak dále, na území, které bylo zcela jasně pod kontrolou Němců v říjnu 1944 – osm měsíců před prvním americkým testem jaderné zbraně v Novém Mexiku! Povšimněte si zvláštního faktu, že Zinsser trvá na tom, že test proběhl v obydlené oblasti.

Farrell se také ptá: jak Zinsser věděl, že je to test? Domnívá se, že Zinsser byl do programu zasvěcen a přesně věděl, co viděl. Takže Zinsser hlásí pozorování testu bomby, který se stal podle jeho vlastních slov na „testovací stanici jaderných zbraní“ a tento test se přesně shoduje se známými jevy atomové bomby. Ve stejném časovém rámci utrpěl Berlín, ve kterém se nachází jeden z nejmodernějších telefonních systémů na světě, totální kolaps trvající více než 60 hodin.

Další důkazy, které se objevují v soudobých novinách, a které Farrell cituje, říkají, že Británie se připravovala na tajný poplach jaderného útoku ve stejné době, kdy Zinsser podal zprávu o tomto testu: článek „Nazis Atom Bomb Plans“ (Nacistické plány na atomovou bombu, London Daily Telegraph, 11. srpna 1945) popisuje britskou přípravu na jaderný útok, která začala v „srpnu 1944“ a později byla zrušena, když se ukázalo, že celý test byl viditelným „selháním“. Jediná hrůzostrašná věta vše vystihuje: „Ministerstvo pro vnitřní bezpečnost připravilo propracovaný plán pro rychlá a adekvátní opatření, která by se vyrovnala s rozlehlou devastací a velkým počtem obětí, pokud by se Němcům podařilo na tuto zemi vypustit atomovou bombu.“

Příběh pokračuje: „Zprávy, které jsme obdrželi na začátku loňského roku od našich agentů na kontinentě, naznačují, že němečtí vědci experimentovali s atomovou bombou v Norsku. Podle těchto zpráv byla bomba vypuštěna pomocí katapultu a měla dosah exploze více než 3,2 km.“

„… vláda brala tyto zprávy velmi vážně. Tisíce mužů a žen u policie a vojska bylo několik měsíců v pohotovosti, dokud naši věrohodní agenti v Německu nenahlásili, že bomba byla testována a ukázala se jako nezdar.“

Nesrovnalosti v čase lze jednoduše vysvětlit posunem v harmonogramu německého testu na poslední chvíli poté, co byla sepsána zpráva zpravodajské služby. Farrell přesvědčivě argumentuje, že test byl nezdarem pouze do té míry, že měl některé účinky, EMP, které si Němci nepředstavovali, a ztráta komunikace ve vašem hlavním městě v období války je docela závažný vedlejší účinek.

Hitlerův projekt „Manhattan“

Norsko je příliš daleko na to, aby tamní výbuch nízké intenzity „usmažil“ berlínskou telefonní ústřednu, ale je velmi hezkou startovací plošinou pro těžké bombardéry, které by podnikly dlouhou cestu, aby zaútočily na Spojené státy a vrátily se zpět. Právě proto tam možná Němci udržovali tuze potřebnou, plně vyzbrojenou armádu a může to vysvětlit tento pozoruhodný článek z Washington Post 29. června 1945: „Důstojníci Královského letectva dnes oznámili, že Němci téměř dokončili přípravy na bombardování New Yorku z ‚kolosálního letiště‘ poblíž Osla, když válka skončila.“ „Na této základně bylo nalezeno čtyřicet obřích bombardérů s doletem 11 265 km – což je největší letiště Luftwaffe, jaké jsem kdy viděl,“ uvedl jeden důstojník. „Jednalo se o nový typ bombardérů vyvinutý Heinkelem. Nyní probíhá jejich demontáž za účelem zkoumání. Německé pozemní jednotky uvedly, že letadla byla v pohotovosti pro misi do New Yorku.“

Ukázalo se, že tato mise byla předem nacvičována letem obrovského Ju-930 v roce 1944 z Bordeaux v okupované Francii do vzdálenosti 19 km od New York City a zpět.

Tento let je velmi důležitý, podíváme-li se na mapu studie proveditelnosti plného zásahu Vrchního velení Luftwaffe (Oberkommando des Luftwaffe) z října 1943. Tento plný zásah by představoval stejně silný atomový útok na New York jako na Hirošimu. Toto není krásně interpretovaný hypotetický útok jako z televizní stanice History Channel o použití „nečisté“ pumy, která spadne z letounu Horten, ale důkladně analyzovaná realita. Proto je fér připsat bitvě o severní Francii, která proběhla od 6. června do 12. září, druhou, životně důležitou, avšak ještě neznámou strategickou roli. Dobytím severní Francie mohlo Německo přijít nejen o základny pro řízené střely V-1 a balistické střely V-2, ale také o základnu pro jaderný útok proti Velké Británii i Spojeným státům. Průkopnický výzkum a studie provedené britským inženýrem Philipem Henshallem, které jsou uvedeny v jeho knize Vengeance: Hitler’s Nuclear Weapon Fact or Fictiom? (Pomsta: Hitlerova jaderná zbraň, skutečnost nebo fikce?) ukazují, že existovala přepracovaná, zesílená V-2 (V-4), která měla donést tunovou „nečistou“ pumu (s velkým objemem radioaktivní drtě) ze speciálních V-1/V-2 zařízení a bunkrů.

Dne 22. dubna 1945 o nich Mussolini napsal: „Známé bomby hromadného ničení jsou téměř dokončeny. Ještě pouze několik dní… Hitler pravděpodobně provede svůj strašný úder, protože bude mít úplnou jistotu… Vypadá to, že bomby jsou tři – a každá z nich má úžasnou sílu. Konstrukce každé jednotky je komplexní a trvala dlouho.“

Mussolini byl velmi dobře informovaný, protože jeho vědci a inženýři tvrdě pracovali na tajných projektech SS, včetně několika typů pilotovaných a nepilotovaných talířů. Viz. Hitler’s Flying Saucers (Hitlerovy létající talíře, http://missilegate.com/rfz/index2.htm) – podrobnosti o práci profesora Giuseppe Belluzza a technika Renato Vesca. Sám Hitler řekl: „Máme… neuvěřitelně silné rakety a bombu… která překvapí celý svět. Nepřítel to ví… a pokouší se nás zničit. Ale my odpovíme na toto zničení bouří, a to bez zahájení bakteriologické války, na kterou jsme také připraveni… Všechna moje slova jsou nejčistší pravda. To uvidíte!“ Avšak 30. dubna 1945 Hitler zemřel a Německo 8. května 1945 kapitulovalo. Naštěstí.

Italský důstojník a pozorovatel Luigi Romersa byl na ostrově Rügen v Baltském moři a podal zprávu o testu, kterého byl svědkem a jeho o důsledcích. „Byli jsme čtyři: můj doprovod čítající dva muže, jeden muž v pracovním oděvu a já. Jeden z mužů řekl: ‚Uvidíme test dezintegrační pumy… dosud nejmocnější výbušniny, která kdy byla vyvinuta. Nic jí neodolá.‘… Podíval se na hodinky a čekal do poledne, hodiny experimentu. Naše pozorovatelské stanoviště bylo vzdálené kilometr od místa výbuchu. ‚Musíme počkat tady až do večera‘, nařídil muž v pracovním oděvu. ‚Bomba vydává smrtící paprsky nejvyšší toxicity. Oblast její účinnosti je mnohem větší než u nejsilnější konvenční pumy. Asi 1,5 kilometru…‘“ Romersa nepopisuje samotný výbuch, ale jeho důsledek je jasný. „Asi ve 4:00 hodiny odpoledne se v soumraku objevily stíny, které běžely k našemu úkrytu. Byli to vojáci a měli na sobě podivný typ ‚skafandru‘. Vstoupili dovnitř a rychle za sebou zavřeli dveře. ‚Všechno je kaput‘, řekl jeden… když si sundal ochranné oblečení. Také jsme si museli obléct bílé, drsné, vlákenné kabáty. Nedokážu říct, z jakého materiálu byl tento kabát vyroben… mohl to být azbest, přilba měla před očima krytí ze slídového skla.

Domy, které jsem ještě před hodinou viděl, zmizely, rozbité na malé oblázky sutě. Čím blíže jsme byli místu výbuchu, tím hrůzostrašnější devastace byla. Tráva měla barvu kůže, několik stromů zůstalo vzpřímeně stát, ale neměly žádné listí.“ Vypadá to, že vždy pragmatická SS použila test na Rügenu k získání údajů o účincích na lidský organizmus, jak je doloženo pozoruhodnou otázkou soudce Roberta Jacksona, kterou položil Speerovi při norimberském procesu. Speer odpověděl: „Byla provizorně postavena vesnice, malá vesnice, s dočasnými budovami, do nichž bylo umístěno asi 20.000 Židů. Prostřednictvím této nově vyvinuté destrukční zbraně bylo těchto 20.000 lidí vyhlazeno téměř okamžitě a takovým způsobem, že po nich nezbyla ani stopa: výbušniny vyvinuly teplotu od 400 do 500 stupňů Ceslia a zničily je bez zanechání jakékoliv stopy.“

Soudce Jackson uvedl „poblíž Osvětimi“, ale zde mohlo jít pouze o ochranu zdroje. Pamatujete si na prohlášení Hanse Zinssera a Luigiho Romersy? Němec tvrdí o projektech vývoje pumy, že byla hotová 2. července 1944, což možná není až tak náhodou datum pokusu o puč proti Hitlerovi! Je možné, že se uskutečnil ještě další test na nešťastných a to v Thuringii v Ohrdrufu 4. května 1945, při kterém bylo použito radikální lehké posílené atomové zařízení. Pamatujete si na vodíkovou bombu? Její návrh byl před válkou patentován v Rakousku a v Německu patentoval její vyzrálý projekt Dr. Karl Nowak v roce 1943 (německý patent 905.847, 16. března 1943). Je znepokojivé, že Nowakův návrh nebyl určený pro vytvoření radioaktivního spadu atomové či vodíkové bomby. A to by bylo asi tak vše o vynálezu vodíkové bomby v roce 1944 Dr. Edwardem Tellerem!

Co zůstalo neprodiskutováno

V omezeném prostoru, který zde mám k dispozici, zůstaly neprojednány takové věci jako: Openheimerovy „bomby německé provenience“; první nevybuchlá bomba z Nagasaki, kterou Japonci později dali Rusům (podle předkladatele ruského maršála Malinovského, Titarenka); nacistický uran a roznětky v americkém bombovém programu; jejich spojitost s japonským jaderným testem 12. srpna 1945 v nynějším Hungnam v severní Koreji; německé palivové výbušniny a opravdu exotické zbraně SS pod kódovým názvem Schwarze Sonne (Černé Slunce); němečtí vědci, kteří byli údajně převezeni i se svými zbraněmi do Spojených států (Operace Paperclip), Ruska i jinam.

Historici pracující v Německu našli schéma z roku 1945, na kterém je znázorněna německá atomová zbraň. Obrázek ze soukromého archívu je pouze náčrtem a nedokazuje, že puma existovala, ale tento dokument byl použitý k podpoře argumentů badatele Dr. Rainera Karlsche. Karlsch vyvolal velkou kontroverzi tvrzením, že ke konci války nacisté skutečně testovali malou atomovou bombu. Karlschova kniha Hitler’s Bomb (Hitlerova kniha) uvádí, že Němci měli v plánu zkombinovat miniatomovku s raketou podobně, jako při útocích na Anglii během bleskové války. Podle Karlsche, navzdory silně propagovanému neúspěchu skupiny vedené vědcem Wernerem Heisenbergem, při výrobě německé bomby, měla jiná skupina vedená fyzikem Kurtem Diebnerem jasnější představu o technických výzvách, které v tom byly obsaženy a dotáhla svůj výzkum do konce, až k primitivnímu testu ve východoněmecké Thuringii.

Zdroj: Matrix 2001