Dokonce i největší boháči současnosti by bledli závistí při pohledu na luxusní sídlo římského císaře Hadriána, který si ho vybuduje u Tivoli, nedaleko Říma. Nejde jen o jeho neobvykle velkou rozlohu, odpovídající pražské Stromovce nebo ploše nějaké současné malé obce. Soukromý areál totiž poskytuje svému majiteli vše, na co byl zvyklý v Římě! Jsou zde chrámy, lázně, knihovny, zahrady, a dokonce i divadlo!
Začíná 2. století. Mocná římská říše se v této době rozprostírá od Skotska až po Irák. Je na vrcholu svých sil. Úspěchy dobyvačné politiky jsou patrné i v hlavním městě Římě. Vzniká tu řada nových chrámů a paláců, a římský císař Traianus (53–117) tehdy dokonce buduje celé nové náměstí – Traianovo fórum. Na pomoc si volá významného řeckého architekta Apollodóra z Damašku (asi 60–125) a svého oblíbence a budoucího nástupce mladého Publia Aelia Hadriana (76–138). Ten je posedlý navrhováním budov. Jeho oblibě se těší zejména nejrůznější kulaté klenby a kopule. Pyšný Řek Apollodorus je však jiného založení. Nesnese vedle sebe konkurenci. Slovy „běž si kreslit ty svoje dýně! Těmhle věcem nerozumíš,“ zavrhne mladého Hadriana jako pomocníka. Tehdy ještě netuší, jak závažnou dělá chybu.
Údolí tůní a vodopádů
Když Hadrián usedne v roce 117 na trůn, začne Apollodorus dostávat stále méně zakázek. Podle některých pramenů je dokonce na základě smyšlených obvinění popraven! Mladý císař naproti tomu definitivně vychází z Řekova stínu a svoji vášeň pro architekturu nechává naplno propuknout. Obzvláštní pozornost věnuje městečku Tibur (dnešní Tivoli), položenému 30 km východně od Říma. V malebném údolí říčky Aniene, plném průzračných tůní a zurčících vodopádů, si totiž buduje svoji vilu. Tedy vilu… Jedná se o rozlehlý areál, který svým vybavením poskytuje císaři větší komfort než ledajaké město!
Sedmnáct Pražských hradů
Novozélandský historik Ronald Syme (1903–1989) popisuje Hadriána jako nejvšestrannějšího ze všech římských císařů. „Od přírody projevoval talent v psaní, jak v řečtině, tak v latině, a zanechal po sobě celou řadu spisů v próze i poezii,“ píše o císařových zálibách římský historik Cassius Dio (asi 155–po 229). Rozsah svých vědomostí rozšiřuje Hadrián také častými cestami po celé Římské říši. Je jasné, že panovník s takovýmto rozhledem kladl na podobu své vily ta nejpřísnější kritéria. V utěšené tivolské krajině buduje vlastní model světa s paláci, chrámy, lázněmi, knihovnami či divadlem. Jeho soukromá říše se rozkládá na ploše přesahující 120 hektarů! Pražský hrad, tradiční sídlo českých králů a největší hradní komplex na světě, by se přitom na území vily vešel sedmnáctkrát!
Antické Las Vegas
Na svých cestách viděl císař mnoho úchvatných staveb a uměleckých děl. Jelikož je do Tivoli nemůže přenést, vytváří zde jejich věrné kopie. Napodobuje Venušin chrám z maloasijského Knidu včetně nádherné Knidské Afrodity z dílny sochaře Praxitela (asi 390–320 př. n. l.). Slavné athénské sloupořadí Stou Poikilé, ve kterém spolu rozmlouvali velcí řečtí filozofové či Serapidovu svatyni v Alexandrii… Hraje si jako malé dítě. Namísto dřevěných kostiček, používá tuny mramoru! Pocity hostů jeho vily lze snad přirovnat k dojmům, které si odnášejí návštěvníci amerického Las Vegas. I oni mají možnost vidět na jediném místě nejrůznější divy světové architektury, pařížskou Eiffelovu věž, benátský Dóžecí palác či newyorský Empire State Building.
Versailles starověku
Největší pozornost je v Hadriánově vile věnována zahradám. Dlouhá sloupořadí se táhnou kolem nádherných venkovních bazénů s více než 100metrovou délkou. Napájí je desítky fontán. Nad vodními plochami se klenou umělé jeskyně a nekonečné řady antických soch. Ty jsou většinou kopiemi slavných řeckých originálů. Hlavním námětem je družina olympských bohů – Áres, Athéna či Hermes. Nechybí tu ovšem ani alegorie řek Nilu a Tibery či celý zvěřinec bájných zvířat. Vnímavý návštěvník se nemůže ubránit pocitu, že spíše než v antice vzniká tento fascinující komplex až v období baroka. Za jeho nádheru by se totiž nemusel stydět ani francouzský král Ludvík XIV. (1638–1715), stavebník gigantického zámeckého areálu ve Versailles na předměstí Paříže.
Vila uvnitř vily
Kruhová zeď s vnitřním sloupořadím ohraničuje asi nejtajemnější stavbu celé vily – Vodní divadlo. Zmíněné sloupořadí obepíná zevnitř umělý vodní kanál. Uprostřed něj se pak nachází ostrůvek s malou vilkou, přístupný pouze dvěma padacími mosty. K čemu sloužil tento pečlivě střežený prostor, vybavený vlastním atriem, knihovnou, jídelnou i malými lázněmi? Své jméno získává tato stavba až někdy kolem roku 700. Je téměř jasné, že k provozování divadelních představení sloužit nemohla. Podle historiků je mnohem pravděpodobnější, že se na toto skryté a klidné místo uchyloval samotný císař, když chtěl uniknout před ruchem svého dvora.
Inspirace i po staletích
„Po císařově smrti nenašly jeho inovace na poli architektury žádného následovníka,“ píše současný americký historik Larry F. Ball. Během středověku vila chátrá a slouží místním obyvatelům jako velký kamenolom. Renesanční doba ji sice znovuobjevuje, to s sebou ovšem přináší spíše její další rabování. Jako zdroj inspirace slouží v letech 1549–1569 italskému architektovi Pirru Ligoriovi (1510–1583), který buduje v Tivolli vilu pro kardinála Hyppolita II. d’Este (1509–1572). Ve svahu nad domem komponuje tento architekt vrcholně manýristickou kaskádu jezírek a fontán, která svým duchem odkazuje k nedalekým Hadriánovým zahradám. Jako inspirace posloužila císařská vila také slavným parkům v Paříži, Kodani či Ljubljaně.
Vojtěch Poláček
AKTA HISTORY REVUE
