Papuánci snědí několik rodin, misionáře a nejspíše i výpravu syna amerického státníka. Nahá Chuzzà sbírá ze zvlhlé země vydělanou kůži a smotává ji do úhledného vaku. Právě včas. Kmen Maško-Piru se již seskupuje a vyráží na cestu. Matky a děti uprostřed, muži po stranách. Další den na cestě pralesem, večer se uloží ke spánku a ráno zase vyrazí. 14letá dívka marně vzpomíná, že by tomu bylo někdy jinak. Kam jdou a proč? Jsou snad na útěku?

full1_21810Že si nedokážete představit život bez mobilu, sprchy a měkké postele? Domorodci by s vámi neměnili. Naopak, před „civilizací“ utíkají hlouběji do zmenšujících se pralesů. Zabalte si repelent a svačinu, EPOCHA vás vezme na návštěvu ke kmenům, pro které je ve 20. i 21. století zvuk motorové pily noční můrou a auto nástrojem démonů!

Cesta je cíl
Kmen: Maško-Piru
Kde žije: Amazonie na území Peru a Brazílie
Obživa: sběr plodů, kořínků, rybolov
Počet lidí: cca 240
Ohrožení: zotročování kmene, kácení pralesů

22letý Brazilec Isaac Nemesio vyskakuje z loďky na břeh. „V žádném případě se od sebe nevzdalujte, nevcházejte mezi vyšší porost, a když zavelím: Do lodi!, okamžitě naskáčete do člunu a mizíme,“ instruuje celou výpravu. Horlivě pokyvujeme hlavou, i když víme, že od v samém nitru amazonského pralesa ukrytého kmene Maško-Piru nám příliš nebezpečí nehrozí. Setkání s člověkem z měst se kmen totiž vyhýbá, jak to jen jde, a krom občasné krádeže oblečení či hrnců o něm vůbec není slyšet. Státní hranice pro něj nic neznamená, takže byl v minulosti k vidění v Kolumbii, Ekvádoru i Venezuele a v současnosti den co den putuje po hranicích Peru a Bolívie.

Únos celého kmene
Potemnělou pralesní zelenou klenbou dusají dvě desítky těžkých bot. „Kde, sakra, jsou?“ zastaví se svalnatý muž a jeho oči marně hledají pohyb lidského těla. „Proklatí domorodci,“ odplivne si jiný a otočí se k návratu. Jsme v 80. letech minulého století a kmen Maško-Piru utíká, seč nejslabším ženám stačí síly. Za sebou mají několik týdnů otrocké práce a bití. O zvrhlých sexuálních hrátkách jejich věznitelů všichni raději taktně mlčí. A co hůř: trýznitelé je ještě nutí kácet jejich jediný domov, amazonský deštný prales! Kmen Maško-Piru se zachrání jediným možným způsobem: podaří se mu utéct. Od těch dob se jakémukoliv střetnutí s bělochy vyhýbají velkým obloukem a nepustí k sobě ani zástupce humanitárních organizací.

Věčné putování
Zlámané větvičky a stopy po tábořišti jsou tím jediným, co z kmene uvidíme. „Mašku-Piru nemají žádné zbraně, jen vlastnoručně vyráběné sekyrky z kamene, kov vlastně neznají,“ vysvětluje Isaac, zatímco rozhrabává nohou zbytky jídla na zemi. Spatříme slupky od ovoce, kost z ryby, několik rozžvýkaných kořínků a skořápky z vajíček želv. Ve vlhké zemi je obtisknuté bosé ženské chodidlo. 32letá bioložka Miranda Parkerová zouvá pohorku, aby otisk porovnala s tím svým. Velikost 39 přesně sedí. „Nenechte se zmást,“ komentuje otisk náš průvodce, „mají velké nohy, ve skutečnosti jsou ale ženy Maško-Piru co do vzrůstu menší než vy. Možná mají takové tlapy proto, aby se jim při tom věčném putování lépe chodilo.“ Kmen je totiž neustále na cestách. Žádnou noc netráví na stejném místě. Jde o dokonalé kočovníky. Vlády zemí ale mají z jejich putování strach. Se stále se zmenšujícím pralesem hrozí kmenové války s ostatními domorodými obyvateli. A to by v pralese teprve nastala mela…

full2_21810 Raději se zabít než být otrokem
Kmen: Nukakové
Kde žije: Kolumbie
Obživa: lov ryb, opic a dalších zvířat, ovoce, zemědělství
Počet lidí: cca 500
Ohrožení: kácení pralesa, agresivita pěstitelů koky

Vzduchem zasviští malá šipka a opice držící se křečovitě liány zavřeští leknutím. Za chvíli se její družky dívají, jak padá ochrnutá ze stromu a marně se snaží nadechnout. Raději prchají do korun staletých stromů, aby je nepotkal stejný osud. Z houští vystupuje mladík a opici táhne k nejbližší chýši, před kterou sedí starší muž. Musí si otce své vyvolené předcházet. Ví, že krom opic si budoucí tchán rád pochutná na žábách, želvách a dobré rybě. Ale stejně jako všichni ostatní se spokojí i s hlodavci, ptáky, kraby, pásovcem, včelami nebo třeba hrstkou larev. A také dobře ví, jak se cení tchánova schopnost namíchat nejlepší kurare v celé 60členné vesnici. Však se to od něj jednou naučí.

Stačí jeden bacil…
Kurare, tedy prudce jedovatý výtažek z kulčiby jedovaté (Strychnos toxifera), používají indiáni k lovu již stovky let. Kmen Nukaků žijící ve vlhké krajině mezi kolumbijskými řekami Guaviare a Vichada kráčí již staletí ve stopách předků. Část roku kočuje, na několik měsíců se usadí a zakládá i malá políčka. Počet Nukaků se odhaduje na 450 až 550 lidí. Jde o smutné skóre. Roku 1987 nemá o jejich existenci nikdo ani ponětí. O rok později se prvně „civilizovaný“ člověk setkává s tímto kmenem. Stačí jediný dech cizince a v pralese neznámé bacily začínají likvidovat celou nukakskou populaci. Z 1100 lidí zbude sotva půlka.

Náčelník spáchá sebevraždu
Bílý muž v kostkované košili a džínsech kráčí mezi polonahými domorodci. „Kde je váš vůdce?“ odhodlá se konečně za pomoci překladatele k otázce. Celý kmen jako jeden člověk ukáže za záda. Na velkém kameni leží nehybné tělo náčelníka Maw-be´. Píše se rok 2006 a zástupce pěstitelů koky jen zděšeně zírá. „Spáchal rituální sebevraždy vypitím jedu, doufal, že tím upozorní na bezpráví, jaké se tu děje,“ šeptá překladatel. Kdo Nukakům ubližuje? Z jejich domovů je vyhání farmáři, pěstitelé koky, armáda i dřevo těžící společnosti. 210 lidí z kmene se usídlí v rezervaci, část se snaží zapojit do západního světa a pomáhat svým lidem v rámci neziskových organizací, zbytek bloumá po torzech pralesa. O využití svých jedovatých šipek proti útočníkům neuvažují. Vědí, že jejich samopaly by kmen rozprášily během pár vteřin.

Misionáře mají rádi. K večeři!
Kmeny: Korowai, Asmat a Kombai
Kde žijí: Papua, Oceánie
Obživa: zemědělství, lov
Počet lidí: cca 3000
Ohrožení: turismus, rekatolizace, AIDS

Roku 1974 vynalézá Ernő Rubik (*1944) slavnou kostku, v Praze se můžete prvně povozit metrem C a v papuánských horách Jayawijaya se čtyři holandské rodiny připravují na tradiční oslavy Vánoc. Nikdo jim neřekne, že je stráví dle svých nejhorších nočních můr. Evropané se totiž nacházejí na území mezi sebou věčně válčících kmenů Korowaiů, Kombaiů a krvelačných horských Asmatů. Cizince přinášející nové móresy tu opravdu nemají v lásce. A co hůř, domorodci jsou kanibalové. Rodiny zmizí z povrchu země přesně na Vánoce a hnědá břicha strávníků se krásně nadouvají.

Snědí syna viceprezidenta?
Údolí Balien, ve kterém na papuánské kmeny narazíte nejčastěji, prvně spatří z letadla americký zoolog Richard Archbold (1907–1976) a teprve roku 1954 se mezi překvapené domorodce na padáku snese coby první bílý muž misionář Lloyd van Stone. Přesvědčit místní, že kult předků a malých božstev nesahá křesťanskému bohu ani po paty, se mu nepodaří, ale alespoň neskončí na talíři. Takové štěstí již nemá první velká turistická výprava v roce 1961. V jejím čele stojí Michael Rockefeller (1938–1961), nejmladší syn viceprezidenta Spojených států Nelsona Rockefellera (1908–1979). Dodnes není zcela jisté, zda skončil ve chřtánu krokodýlů či místních obyvatel. Newyorský novinář Milt Machlin se roku 1969 vydá po jeho stopách a po návratu jasně tvrdí, že nejpravděpodobnější je útok kanibalů. Tou dobou jsou totiž rozzuřeni chováním bílých uzurpátorů a rituálním pozřením se jim mstí. O rok dřív stejným způsobem spořádají australského misionáře Stana Dolea a jeho amerického kolegu Phila Masterse, protože jim v rámci obracení na víru pálí rituální předměty.

HIV kosí kanibaly
Poslední známé oběti kanibalismu místních kmenů pocházejí z roku 1976. Rituální hostina nad lidskými těly, které se nesmí účastnit těhotné ženy a malé děti, je páchána na křesťanském knězi a jeho 12 asistentech. Poté se příslušnici kmene Korowai odeberou do svých stromových obydlí, připomínajících chaloupky na kuří nožce. Nehrozí jim v nich přímý útok znepřátelených kmenů. Mnohem větší nebezpečí se ale skrývá přímo v jejich tělech. Korowaiům mohou evropští muži jen závidět. Polygamie se tu považuje za běžnou věc a nikdo se příliš nediví, když se celá řada místních dívek s přílivem turistů upíše prostituci. S prvními západními turisty sem ale doputuje i vir HIV. Každým rokem pozabíjí víc domorodců než kmenové války za celá desetiletí.

Kmen se málem vyvraždí sám!
Kmen: Huaorani
Kde žije: Ekvádor
Obživa: zemědělství, lov
Počet lidí: 4000
Ohrožení: vraždy, nelegální těžba dřeva, ropy

Ze čtyřmetrové foukačky vyletí šipka a zabodne se přímo do krku evangelického misionáře a pilota Natea Sainta (1923–1956). Vyjekne a zmateně se rozhlíží. „Kurare!“ vykřikne další duchovní, Philip James Elliot (1927–1956), když útočná šipka zabolí v temeni i jeho. Za pár minut leží v útrobách pralesa pět nehybných bílých těl. Pět misionářů, kteří roku 1956 přijdou ekvádorský kmen Huaoranů obrátit na křesťanství. Přežije jen Nateova sestra, Rachel Saintová (1914–1994). Za těch pár dní se totiž stačila spřátelit s domorodou Dayumou (asi *1930). To Rachel zachrání život a může díky tomu splnit svou misi – několik lidí tu na křesťanství nakonec skutečně obrátí.

Pojmi ženu bližního svého
Penisy přivázané ke šňůrkám kolem pasu, doma více manželek a oblíbenost svateb mezi bratranci a sestřenicemi. Taková je kultura Huaoranů, jejichž území se rozkládá na prostranství velkém 6800 kilometrů čtverečních, což zhruba odpovídá rozloze Palestiny. Stinnou stránkou je tu neúcta k životu. Vždyť v dobách, kdy se civilizovaný svět topí v krvi 2. světové války, se mezi sebou Huaorani vraždí natolik, že z původního kmene zbude sotva 40 procent lidí! Důvodem k zabití tu je osobní pře, msta, ale i zalíbení v družce někoho jiného. Probodnete-li soka tradiční zbraní, kterou tu představuje dlouhé kopí, můžete si jeho ženu (má-li jich víc, tak klidně všechny) odvést rovnou k sobě do chýše.

Hadi a jaguáři se nejedí
Flekaté zvířecí tělo se s vyceněným chrupem blíží k rozechvělé dívce. Devítiletá Lutyma se nesnaží utíkat ani nevolá o pomoc. Jaguár je přece posvátný! Teprve když se mohutné drápy a tesáky zaboří do dětského masa, zburcuje nelidský řev vesnici. Dívka je mrtvá, jaguár zahnán hlukem kmene. Dlouhé foukačky ale muži nechají klesnout k zemi. Nikdo se vystřelit neodváží. Šamanismus je tu stále živý – jaguár je přece jejich kmenové zvíře! Huaorani, kteří díky rozsáhlým botanickým znalostem platí za prvotřídní míchače jedů i drog pro své šamany, si ale netroufají ani na hady. Ti jsou totiž představiteli jakési záporné kosmologické síly, s jejímiž kouzly si není radno zahrávat!

Hatmatilku z pralesa?
Uslyšíte-li v ekvádorské provincii Napo či Pastaza nesrozumitelný jazyk, možná se jedná právě o huaoranštinu. Mnohasetletá izolace kmene v pralese se odrazí i na způsobu dorozumívání. Jazyk tak nemůžeme zařadit do žádné jazykové rodiny a musí mít samostatnou skupinu! Dodnes jím mluví pouhých 1800 lidí. Ostatní domorodci se totiž po vzoru Rachel Saintové obrátí na křesťanství a své potomky začnou posílat do škol, kde se mluví španělsky. Evangelíci nad již oblečenými Huaorany nadšeně tleskají, antropologové si zase klepou na hlavu. Jako by nestačilo, že se stále zmenšuje území, na kterém mohou původní kmeny žít, ale ještě se z nich mají stát průměrní Američané! Takhle z huaoranské kultury za chvíli nic nezbude!

Michaela Wilhelmová

Šamanismus včera i dnes
• Většina domorodých kmenů praktikuje šamanismus.
• Jeho kořeny sahají až do dob mladého a pozdního paleolitu (40.000–8.000 př. n. l.).
• Vyznavači věří v duši i duchy, se kterými nejčastěji komunikuje šaman coby prostředník hmotného a nehmotného světa.
• Nejdůležitější úlohou šamana je léčení a také rituály pro dobrý lov, zahnání nepřátel, změnu počasí atd.
• Šamanismus žije i dnes.
• V Sovětském svazu v 60. a 70. letech minulého století docházelo k jeho násilnému potlačování. • V USA se v současnosti zvedá o dříve potlačovaný šamanismus vlna zájmu.
• Čerpají z něj i populární neošamanské směry, za který lze z části označit i hnutí New Age.
• Za největšího novodobého šiřitele šamanismu je považován světoznámý peruánský spisovatel Carlos Castaneda (1925–1998).

Zdroj: EPOCHA