Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil se dušuje, že si pořádně posvítí na oblast exekucí. Má prý pocit, že v ní dochází k nepravostem. Poměrně častým jevem je to, že exekutoři zabavují majetek třetím osobám, které nemají s dluhem vůbec nic společného. Neúměrné jsou podle něj i samotné náklady na vymáhání pohledávek, které se pohybují v řádech desetitisíců.
Pokud například člověk dluží míň než tisíc korun, zaplatí za exekutory, právníky a další „nezbytnosti“ spojené s vymáháním dluhu 14 900 korun. Často se setkáváme i s případy, kdy je dlužník upozorněn na minimální dluh až po několika letech, kdy mu naskáče obří penále, a exekutor, který mu tuto novinu ve dveřích sdělí, si s sebou od cesty vezme i jeho televizi nebo rovnou celé vybavení domácnosti. Všechna exekuční řízení se navíc proti jednomu dlužníkovi vedou zvlášť, takže celkové náklady exekuce pak narostou do obludných rozměrů. V březnu letošního roku má sice vstoupit v platnost novela zákona, která by v některých bodech měla alespoň trochu udělat v této exekuční „džungli“ pořádek, otázkou však zůstává, proč se k tomuto kroku ministr Pospíšil odhodlal až s takovým zpožděním. O vážných problémech s exekucemi se mluví již řadu let a stát zatím jen nečině přihlížel. Jen těžko tedy můžeme někoho pochválit za to, že dohání něco, co měl udělat už dávno.
S křížkem po funuse
Samozřejmě, že by měly existovat účinné prostředky, jak může věřitel z dlužníka dostat své peníze. Vše by ale mělo probíhat podle správně nastavených pravidel. Právě v této regulační funkci stát naprosto selhal a dopomohl tak mnoha lidem do dluhového pekla, ze kterého je jen těžko cesta zpět. Je třeba zdůraznit, že problém zadlužování obyvatel je kapitola sama pro sebe a snahy o osvětu zlepšování finanční gramotnosti zatím dostávají na frak. Neznamená to však, že si exekutoři můžou dělat, co se jim zamane a že se mezi jednotlivými dlužníky nebude vůbec rozlišovat. Například v roce 2010 bylo nařízeno přes 700 tisíc exekucí, z čehož celá jedna třetina se týkala dlužné částky v řádu stokorun. Nejsou proto desetitisícové náklady na průběh exekuce nesmyslné? A dokáže nyní stát skutečně efektivně zasáhnout? Ministr spravedlnosti Pospíšil se již nechal slyšet, že ani nynější snižování odměn pro advokáty a exekutory o 50 procent nemusí stačit. Prý si ministerstvo nechá vypracovat studii, která by měla ukázat, jak vysoké poplatky se při exekucích vyplácejí v jiných evropských zemích a pak se uvidí. Opět se tu ale nabízí otázka: Jak je možné, že podobná studie nevznikla už dávno?
Co si osobnosti, jichž se Peníze.cz zeptaly na názor, myslí o exekucích a o exekutorech a jejich praktikách? Vymknuly se exekuce kontrole, nebo se problém jen zveličuje a média dělají zbytečný humbuk?
TOMÁŠ PROUZA – ekonom Hodnocení: +4
Vymáhání pohledávek u nás je bohužel jasným důkazem, že silná lobby dokáže víc než společenský odpor. O pochybných lichvářských firmách, vymahačích a exekutorech, kteří jsou nesmírně kreativní v navyšování pohledávek, se hlasitě mluví posledních pět let, ale stát jen sleduje, jak se kvůli jeho nečinnosti dostávají tisíce lidí do dluhové pasti.
Slušně vedené vymáhání dluhů a exekuce majetku jsou standardním nástrojem, jak se může věřitel dostat ke svým penězům, ale v Čechách tento byznys už dávno překročil hranici civilizovaného podnikání. Sami exekutoři si mezi sebou pořádek udělat nechtějí, stát je „motivován“ k tomu, aby žádné změny v oblasti úvěrování a vymáhání dluhů neprosadil, a ani není ochoten investovat do finančního vzdělávání lidí. Různé poradny pro zadlužené a instituce jako Člověk v tísni tak se svými aktivitami na pomoc slabším tahají za výrazně kratší konec provazu.
TOMÁŠ SOKOL – advokát Hodnocení: -2
O vymáhání pohledávek se aktuálně nehovoří, ale hystericky ječí. Argumenty jsou navlas stejné, jako měla komunistická propaganda před rokem 1948. Zisky kapitalistů byly podle ní nemravné, ale slušný výdělek měl být podnikatelům zachován. Nakonec sebrali všechno všem, což je nepochybně i ideová platforma těch nynějších horlivců. Jádrem problému jsou regulované ceny, které určil stát. Včetně odhadované marže. Není tedy nic neslušného, pokud si na tom někdo postaví podnikatelský záměr. Vznikne-li podezření, že z nějakých dříve netušených důvodů je čistý zisk extrémně neadekvátní ziskům obdobných profesí, lze jistě marži snížit. Ale po podrobné nákladové analýze, kterou nikdo neudělal. Tvrdit bez ní, že návrhy na exekuce a podobně tiskne sekretářka nebo uklizečka a tomu odpovídají i náklady, je s prominutím debilita. Za sebe pak musím říct, že mám-li si vybrat, chci raději přežrané exekutory než vysmáté dlužníky. S ohledem na princip hlášení možné kolize zájmů ještě dodávám, že z celé řady důvodů se nás současné justiční turbulence nijak netýkají a naše kancelář netratí ani korunu.
PETR MACH ekonom Hodnocení: +3
Je potřeba změnit zákon o exekučním řádu. Navrhuji takovéto řešení: 1. Navrhovatel exekuce, tedy věřitel, by si měl mít možnost vybrat, ale též zaplatit svého exekutora. Pak by se nepouštěl do soudního vymáhání pohledávky, pokud by náklady exekuce převyšovaly dlužnou částku. 2. Kdyby věřitel odmítl nabídku soudu, aby si vybral a zaplatil exekutora své pohledávky, dal by soud stejnou nabídku dlužníkovi. Ten by měl zájem najít si exekutora za přiměřenou cenu. 3. Až kdyby i dlužník odmítl zvolit si na své náklady exekutora, určil by jej soud k tíži dlužníka. Tolerování exekučního byznysu a vystavení občanů a firem nepřiměřeným exekucím – a faktická nečinnost ministra spravedlnosti – je jedním z největších hříchů této vlády.
PETR TEPLÝ ekonom Hodnocení: +2
Exekuce je výsledkem procesu, na začátku kterého je nesplacení závazku ze strany dlužníka. Skutečnost, že exekuce jsou leckdy nepřiměřené, je zarážející a mělo by se to řešit nějakou formou regulace. Já vidím řešení problému předluženosti spíše v prevenci a vyšší finanční gramotnosti obyvatel. V současnosti s kolegy pracujeme na aktualizaci projektu Navigátor bezpečného úvěru, který si klade za cíl pomoci lidem se zorientovat na trhu spotřebitelských půjček v ČR. Zde vidím úlohu akademického sektoru, tj. dělat „aplikovanou vědu pro lidi“, a nikoliv ostentativně házet nějaké melouny…
TOMIO OKAMURA viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Hodnocení: +4
Exekuce jsou přece soukromý byznys. Od momentu ustavení soukromých exekutorů. Základní problém je v nevyváženém postavení exekutora a druhé strany – kde se kupodivu setkávají ožebračený dlužník a věřitel, kterému zruinovaný dlužník není schopen splatit vše. Jediný vítěz bývá exekutor. Omlouvám se slušným exekutorům, kteří možná existují a při své práci užívají selský rozum a respektují zákon, který jim přikazuje přiměřenost konání.
PATRIK NACHER provozovatel serveru www.bankovnipoplatky.com Hodnocení: +3
Považuji to za důkaz toho, že neumíme přijímat zákony s rozumem a že mnoha lidem tu nejde o podstatu, ale o formalismus a bezbřehý byznys. Jde o typický úkaz, kdy přecházíme od extrému do extrému. Před rokem 2000 nebylo možné z dlužníka dostat korunu, dnes se z toho stal byznys pro všechny ty mezičlánky – advokáty, exekutory, inkasní společnosti a podobně. A věřitel, ten je v zásadě jen záminkou pro tuto kořistnickou činnost. Zejména u těch banálních částek (a o tom je aktuální debata, nikoliv o dluzích v řádech tisíců korun a výše) je nehorázné, co se děje.
Argument advokátů a exekutorů, že když se sníží jejich odměny v těchto případech na polovinu (rozuměj z šesti a půl na tři tisíce), tak se nic od nikoho nevymůže, je úsměvný, trapný a falešný. Dokládá to jejich egoismus a často i hyenismus. Krásný příklad toho, že jim vůbec nejde o vymožení dlužné částky, tedy o věřitele, jak se nám snaží stále namlouvat, jsme mohli vidět v přímém přenosu v Hyde parku na ČT 23. ledna, kdy se viceprezident Exekutorské komory ČR Jiří Prokeš snažil obhajovat současné postavení exekutorů. V jedné otázce, kdy šlo o to, jestli se má pokračovat v exekuci u člověka, na kterého je vedeno 17 exekucí, bezděčně a spontánně odpověděl, že zřejmě nikoliv, protože je velká pravděpodobnost, že se nevymůžou peníze ani na náklady. Pozor, ani na náklady, nikoliv na dluh samotný. Alfou omegou jsou pro exekutory a advokáty právě ony náklady a nechme nyní stranou, jak se počítají a že například sepsání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zvládne sekretářka za půl hodiny. Chce se mi blejt, velebnosti.
LUKÁŠ KOVANDA ekonom a publicista Hodnocení: +4
Nerad bych ovšem také, aby to výše uvedené znělo jako jednostranná a zaujatá obhajoba zadlužování se, i toho bezhlavého. Vnímám, že jsou na jedné straně lidé, kteří se do dluhů dostanou nikoli vlastní vinou (například jim kvůli krizi zkrachuje firma), a na druhé straně pochopitelně i tací, kteří si za své dluhy mohou sami (třeba gambleři nebo lidé s nedostačujícím finančním vzděláním). Neuvážené zadlužování je však rozhodně lépe vymýtit například zavedením předmětu finančního vzdělávání pro žáky základních škol, díky němuž by jistě stoupla finanční osvěta, než zbrklým legislativním zvýhodněním jedné vlivné a krajně nesympatické profesní skupiny, jež dlužníkům – ať už jsou ve své prekérní situaci vinně či nevinně – půjde bez rozdílu po krku.
