Článek považuji za jeden z nejzásadnějších, které jsem kdy na blogu napsal. Když se skrytě spojí diktát s prvky demokracie, je to tragédie pro celé národy. Čím více se použitím účelové politické korektnosti uměle ořezává možnost co nejsnadněji odlišovat dobro od zla, tím více je ve skutečnosti chaosu a nejistoty, zatímco na síle nabírá nemožnost pojmenovat základní problémy a docílit jejich skutečného řešení, což je ideální půda pro diktát. V současné evropské podobě zastupitelské demokracie bez osobní odpovědnosti, plné cíleného politického relativismu a kombinované s vládou nikým nevolených byrokratů, hledá řada lidí jen těžko skutečné viníky problémů, proti kterým by se mohla vymezit a chtít všemi dostupnými prostředky nápravu stavu.
V reálném bankrotu není v Evropě zdaleka již jen Řecko. Ratingy států zcela oprávněně, jako důsledek rozežranosti jak politiků, tak některých jejich voličů, z nichž zjevně podstatná část je ochotna se nechat koupit za právně nevymahatelný příslib státního blaha, klesají. Státy nemají peníze na svůj chod a spotřebovaly už i peníze občanů, kteří se ještě ani nenarodili. Další peníze jim po odpuštění dluhů Řecku nikdo buď půjčit nechce, nebo za takové úroky, jako by se jednalo o rizikového soukromého klienta, což se politikům nelíbí. Místo skutečných systémových (!) REforem jen upravují nadstavby na současné chybné formě. S jakým řešením přichází unijní elita?
Obecně je známo, že když chcete koupit zajímavý podnik a vlastníci se ho nechtějí vzdát, skoupíte pohledávky a učiníte je splatnými, což vlastníkům podniku přinese nečekané problémy. Buď přistoupí na „nabídku, kterou nelze odmítnout“, nebo skončí v konkurzu. Obě varianty jsou výhodné pro kupce. Nenechte se mýlit, že to se státy a jejich národy funguje jinak. Před mnoha lety prosazovali v Bruselu Evropskou ústavu, kterou občané některých států pohřbili, neboť tak mohli učinit skrze referenda. Tehdy ještě měly národní členské státy EU právo veta k čemukoli. Ústavu se prosadit nepodařilo (nabídka, která nebyla přijata…) a následovalo její přejmenování na Lisabonskou smlouvu a schvalování mimo lidová hlasování. Smlouva prošla, sebrala členským státům právo veta a zavedla většinové hlasování, čímž jednoznačně došlo k okleštění státní suverenity členských států (postupné skupování…). Cílem, který v Bruselu nikdo dlouhé roky ani nijak zvlášť neskrýval, bylo centralistické ovládnutí plánování hospodářství, prohlubování společné legislativy, ovládnutí státních rozpočtů a přesun práv občanů ze státní úrovně na úroveň nadstátní. Jak však těchto cílů dosáhnout, když se lidem stále méně zamlouvaly? Přece penězi. Za skutečně excelentní mocenský politický výkon pak považuji skutečnost, že se jim to povedlo za peníze těch, které chtěla úzká skupina evropských lídrů některých států (mimochodem ve své podstatě shodných s těmi, co stály v našem případě za Mnichovskou dohodou a následně u počátku druhé světové války) ovládnout, přičemž si do úst vzali tolikrát zneužité „ve jménu míru“ na starém kontinentu.
Nejprve Brusel shromáždil peníze 500.000.000 lidí do jedné kasy. V řadě případů si na svůj příspěvek do společné kasy museli lidé dokonce půjčit skrze vlastní deficitní národní rozpočty. Takto získané prostředky se začaly formou dotací redistribuovat do členských států. Zpravidla podle toho, jak kdo nesouhlasil s EU. Čím více lidí v členském státu nesouhlasilo, tím více peněz na hlavu z EU skrze národní politiky dostali, aby jim ucpali hubu (postupné skupování pokračuje…). Vzhledem k tomu, že ke každé dotaci bylo nutné kofinancovat z rozpočtu státního, zadlužily se státy o to více, protože vlastní peníze neměly. Logickým následkem ztrátového hospodaření, ať už je primární důvod jakýkoli, je bankrot. Když přijde ještě včas a můžete se poučit, máte možná i vyhráno a společně s Vámi i příští generace. Jenže v Evropské unii se nebankrotuje. Vybere se ještě více od ostatních, kteří jsou ještě jakž takž v kondici, a redistribuuje se dál. Všichni vědí (tak pitomí nejsou ani v Bruselu, naopak), že základní problémy států se tím nevyřeší, ale sype se a sype. A pak přijde den D.
Problémy států byly uměle dovedeny do krajnosti. Půjčky už není možné splácet a nové jim nikdo nedá. Jenže zároveň nechtějí národní politici přijít o moc a vliv ve svém státě. Ne proto, že by je zajímal osud národa, ale proto, že by se odstřihli od zdrojů veřejné kasy. Nastává ideální doba na naplnění původních cílů. Státy jsou zadlužené, národní politici nechtějí nést odpovědnost a chtějí se udržet u koryt, takže stačí vyměnit národní dluhopisy za nové společné eurobondy, o jejichž redistribuci bude rozhodovat Brusel, a které s národními politiky zobchoduje za… ano, za centralistické ovládnutí plánování hospodářství, prohlubování společné legislativy, ovládnutí státních rozpočtů a přesun práv občanů ze státní úrovně na úroveň nadstátní (nabídka, kterou již nelze odmítnout…). A máme tu nové zřízení. Diktát s lidskou tváří, diktát skrytý za plášť demokracie, který se v Bruselu nestydí nazývat pomocí a cestou z krize.
Evropská unie v očích mnohých poskytla (falešnou) naději, že se Evropě definitivně vyhnou násilné konflikty a hospodářství bude jen vzvétat. Nevyhnou. Místo lokálních bude v ohni celý kontinent. Proč? Již dnes, když sečtete počet nespokojených v ulicích v čase a na různých místech Evropy, jde o desítky milionů lidí. Jejich problémem však je, že při dosažené současné kombinaci prvků demokracie a diktátu nemají jasného viníka úpadku, což s sebou bohužel přináší stav „všichni proti všem“. Z výše uvedených důvodů jsem (ano, opět) hluboce přesvědčen, že Evropská unie a dosavadní snahy jejích představitelů jsou přímým ohrožením svobody a demokracie v Evropě. Existence Evropské unie je založena výhradně na boji o moc a peníze těch nahoře, nikoli na svobodě a prosperitě těch dole. Existence svobody a prosperity samotných jedinců je v přímém rozporu s filozofií mocných. Proto považuji konflikt v Evropě za nevyhnutelný. Zatím jsou to v součtu miliony lidí v ulicích měst států Evropy, kteří z výše uvedených důvodů zmateně hledají s transparenty v rukou pravé viníky a jdou mnohdy zbytečně proti sobě. Představa, že nakonec viníky nenajdou a ty tranparenty nebudou v počátku třetího tisíciletí už ochotni a schopni vyměnit za minimálně klacek, je lichá. Úroveň a způsob budoucího zásahu proti politice EU budou závislé jen na tom, jak daleko a hluboko to v Bruselu dotáhnou, případně zda to tam vzdají ještě relativně včas. Jejich dosavadní kroky však zatím svědčí o tom, že to vzdát dobrovolně nechtějí…
Až se pak situace v Evropě posléze uklidní, začneme znovu na začátku. Bohužel nám náprava, zejména morální újmy a ztracených idejí, zabere o mnoho více času, než předešlým generacím po obou světových válkách. V té době totiž ještě nebyl problém rozlišit mezi dobrem a zlem a lidé pak táhli za jeden provaz přirozeně. Pochopit, že válka je svinstvo, nedělá problém téměř nikomu, avšak pochopit a přijmout, že svinstvo může být důsledkem i období míru a „demokracie“, to hned tak někdo neunese a to déle se s tím bude vyrovnávat.
Taková je moje prognóza pro Evropu, když Brusel nezastavíme včas. Ne nadarmo se to bývalými nomenklaturními komunisty v každém složení Evropské komise jen hemží. Bolet to bude už v každém případě, ale platí, že čím dříve je zastavíme (ne opravíme, upravíme, zalátujeme, něco málo prohodíme, ale zastavíme a začneme znovu a odspodu), tím to bude bolet méně.
František Matějka je člen Strany svobodných občanů vyšlo na blog.idnes.cz
Zdroj: http://www.reformy.cz/zpravy/evropska-unie-je-mocensky-nastroj-k-likvidaci-svobody-a-demokracie/
