Je možné nahrávat hlasy mrtvých? Duchové, bytosti z jiné dimenze či mimozemšťané. To jsou entity, které údajně mají schopnost komunikovat s naším světem. Způsobů, jak to provést, existuje mnoho. Jeden z těch nejzajímavějších se nazývá EVP, tedy fenomén elektronického hlasu. Spočívá v tom, že sdělení jiných bytostí nahrajeme na záznamová zařízení. ENIGMA se setkala se zpěvákem Radoslavem Bangou, který se EVP dlouhodobě věnuje…
Jak jsi se k záhadám a potažmo k nahrávání dostal?
K nahrávkám jsem se dostal jako „slepej k houslím“, když mi bylo 13 nebo 14 let. Tehdy jsem měl lásku, která byla nemocná. Měla nějakou chorobu, se kterou musela být rok doma a já jsem jí každých 14 dní něco nahrával na kazetu. Jednou mi kazeta došla a já šel koupit novou. Nahrával jsem nějaké příběhy, protože ona se doma strašně nudila. Pak jsem si to vždycky poslechl, aby tam nebyl nějaký nesmysl. Jenže jak jsem to zapnul, tak jsem si všiml, že tam je něco, co tam nepatří. Zesílil jsem to, poslouchal jsem to dokola a dokola, pustil jsem to mámě, tátovi a nakonec celá rodina pátrala, co to vlastně je. Nakonec jsme se všichni shodli, že to jsou chorály. Ale nemelodické. Takové chorály, jako kdyby zpívaly 4 staré ženy. Každá falešně, ale přitom to nějakým způsobem fungovalo. Přemýšleli jsme strašně dlouho, jak se to podařilo nahrát. Nahrával jsem to u sebe v pokoji a tak jsme si říkali, jestli se tam nemohl dostat nějaký rádiový signál. Mělo to asi 2 vteřiny, ale ještě z toho mám husí kůži. Bylo to nelidské. Měl jsem strach, neměl jsem dobrý pocit. Ale to jsem neměl z celého toho bytu.
Co se tam dělo?
Byl to byt na královských Vinohradech, už když tam člověk vešel, něco cítil. Měli jsme tam jednu záhadu, kterou jsme hodně řešili. Na různých místech byla voda. Ale zvláštně, skoro jako kdyby tam byl ve zdi záchod. Nechali jsme to asi po čtyřech letech vykopat, protože nám tam ty zdi neustále hnily. Zvláštní je, že se tam nic nenašlo. V tom bytě se děla spousta věcí. Jednou, když mi bylo asi 12 let, všichni odešli na koncert Michaela Jacksona a já zůstal sám doma. Měli jsme tehdy psa, Lucy, německého ovčáka, který vždycky štěkal na dvorek na kočky. Ten večer bylo už 23 hodin a nikdo se nevracel. Já jsem seděl na lavici a pes najednou začal strašně štěkat. Jenže nesmyslně! Tak jsem ho držel a uklidňoval ho. Najednou vlčák kouká k oknu a zježí se. Bylo vidět jak něco sleduje, jako kdyby někdo chodil po bytě. Já jsem se samozřejmě ani nehnul. Nebyl jsem absolutně schopný slova. Pes byl zježený a bylo jasné, že něco vidí. Pak jsem se podíval vedle sebe, kde byla zelená rohová lavice, a já jsem jasně viděl, jak si tam někdo sedl. Normálně se to prohnulo. Vím, že mi to nechtělo nic udělat, ale já měl strach.
Stalo se ještě někdy něco podobného?
Tohle nebylo to jediné. Běžně tam někdo vídával duchy. Také jsme mívali noční můry, nebo jsme třeba viděli dva psy, přičemž jeden byl zlý. Táta tam pořád viděl nějaké čarodějnice. Bůh ví, co se tam dělo. Ten byt byl ošklivý. Já nemůžu bydlet ve starých barácích, vyzkoušel jsem si to třikrát v životě, ale to už radši budu pod stanem. Dělá mi to velké problémy.
Co tě tedy dovedlo k tomu, že jsi se o to začal dál zajímat?
Dovedla mě k tomu spousta věcí. Prožíval jsem stavy, které bych nikomu nepřál. Odborně se tomu říká spánková paralýza. To byl můj problém odmalička, několikrát jsem s tím byl na psychiatrii, kde mi tři nezávislí psychiatři potvrdili, že jsem naprosto v pořádku. Že nemám epilepsii a ani nic nenaznačuje, že bych měl nějakou mozkovou chorobu.
Co je spánková paralýza?
Zjednodušeně řečeno: spíte, váš mozek se probudí, ale tělo ne. To znamená, že mozek je aktivní, ale tělo paralyzované. Co se týče příčiny, myslím, že ji nedokáže určit ani odborník z psychiatrie, ani třeba z esoteriky. Spánková paralýza je velice zvláštní stav. Podle mě byla předlohou pro spoustu příběhů a filmů, třeba o vymítání ďábla a podobně. Já si ale nemyslím, že je to tak vážné. Myslím, že je to změněný stav vědomí, který zkrátka někdo zvládne, někdo ne.
Myslíš, že jsi k těmto věcem vnímavější?
Nechci říct bohudík, ale ani bohužel, nicméně citlivý jsem. Myslím, že to máme v rodině. Možná to tak mají Romové celkově. Jsme citlivější a otevřenější například k přírodě. Já jsem to však měl dost extrémní. Byly dny, kdy jsem se třeba celý rok pořádně nevyspal a abych vůbec mohl usnout, bral jsem antidepresiva. Někdy jsem třeba ani nezavřel oči a už to přišlo – paralýza, nemohl jsem usnout. Už stokrát jsem si v paralýze vyzkoušel, že to není sen, protože jsem měl plně otevřené oči. Některými částmi těla jsem se z ní dokázal dostat, třeba jsem hýbal rukama. Jenže jsem nemohl pohnout hrudníkem, nebo hlavou. Někdy paralýza trvá minutu, jindy je šestihodinová. Myslím, že to má několik stádií, celkem asi osm, a já byl právě v tom osmém. Podle mě se to týkalo i případu, o kterém pojednával film V moci ďábla (případ posedlé dívky Anneliese Michel, ENIGMA 11/2010 – pozn. red.). Ona prožívala spánkové paralýzy. Myslím, že když na to lidé nejsou připravení a nemají dostatečně silnou povahu, může je to zničit. Není příjemné, když člověk neustále něco vidí, nebo slyší. Psychiatrie jako příčinu paralýzy uvádí stres.Ona ale přichází poté, co se člověk od stresu odpoutá. Přichází v tom největším klidu, kdy to nejmíň očekáváte. Spousta lidí si jí však vysvětluje jako posedlost démonem, protože to tak opravdu může působit. Člověk nemůže dýchat, má pocit, že ho někdo škrtí a může to tak i prožívat. Ale já to nevnímám jako vadu.
Myslíš, že se tím dají vysvětlit případy lidí, kteří jsou posedlí ďáblem?
Rozhodně, podle mě jsou všichni to samé. Myslím, že když už si na někoho zasedne ďábel, tak to musí být hustý. Ale pochybuji, že taková mytická postava jako ďábel, by měl potřebu něco takového dělat. To je to nejmenší, co by mohl dělat.
Věří se, že tím dává lidem najevo, že existuje…
Ale podle Bible a kabaly je největší výhra ďábla ta, že lidé uvěří, že neexistuje. Podle mě by neměl potřebu takhle jednat. Ale v paralýze člověk vidí to, co chce. Můžete vidět i ducha zemřelého, otázka je, jestli chcete. Když se bojíte, znamená to, že chcete. Když se nebojíte, neuvidíte nic. Jsou paralýzy, kdy nevidíš nic.
Ty jsi někdy něco viděl?
Všechno. Démony, duchy… Uvidíte vše, cokoliv chcete.
Jak to vypadá?
Já jsem například viděl démona, který vypadal jako já. Vzal si přesně mojí podobu a škrtil mě. Pak jsem se třeba z té paralýzy probral a škrtil jsem sám sebe. Můžu říct, že paralýza nelže. Já jsem kvůli tomu třeba nemohl mít dlouhou dobu partnerku. Když se na ní podívám ve stavu paralýzy a něco je špatně, poznám to. Třeba nad jednou jsem viděl bublinky v prostoru. Nedá se to moc popsat slovy. Černé bublinky, které stahovala k sobě. A bylo jasný, že to je jako by byla skoro vampýr. Že vysává lidi kolem sebe. V paralýze můžete vidět všechno to, o čem se vypráví.
Můžeš vidět třeba i auru?
Je otázka, co je to vlastně aura. Ale já na ni paralýzu nepotřebuji. Neovládám to, ale už se mi stalo, že jsem viděl něco, co vycházelo z lidské hlavy. Světlo, zářivé a modré, ale tomu já nerozumím. Viděl jsem to, ale jestli je to aura, to nevím.
A k EVP jsi se tedy dostal kdy? Kdy jsi začal nahrávat aktivně?
Ve 13 letech jsem se seznámil s kamarádem Danem Charouzem. Bylo to díky hip-hopu, kde se setkává určitá komunita. Protože jsme s tím člověkem měli podobné zážitky, rozhodli jsme se o to naplno zajímat. Pořídili jsme si knihy a začali jsme chodit na nějaké semináře. Nicméně musím říct, že 90% z toho bylo naprosté zklamání. Ani mi nepřipadalo, že by mi to dávalo nějaké odpovědi. Pro mě odpověď, že všechno je Ježíš, nestačí. Není to pro mě odpověď, nikdy nebyla a nikdy nebude. Vždy jsem potřeboval vysvětlení, které mi bude připadat trochu racionální. Protože jsem hudebník, mám doma mikrofony a kvalitní techniku. S kamarádem jsme se tedy rozhodli, že vyjedeme, zkusíme nahrávat, a že třeba něco natočíme. Popravdě, většinou jsme nic nenahráli. A když už jsme něco nahráli, tak to bylo tak spekulativní, že jsme se k tomu museli neustále vracet. Pak jsme se do toho dali aktivně, založili jsme spolek Volavky, ale nakonec jsme ho zrušili. Nebylo to proto, že bychom se tomu nevěnovali, ale stalo se tak kvůli jistému incidentu, který nás přesvědčil o tom, že do toho nemáme šťourat. Tahle záležitost ale byla bohužel smutná. Dlouho se nám nedařilo nic natočit. Jezdili jsme, používali video, mikrofony, elektro magneto metry, ale nic. A to jsme objížděli hřbitovy, byli jsme všude možně.
A nakonec se přeci jen něco podařilo nahrát?
To první, co jsme natočili, bylo z Olšanských hřbitovů. Na videonahrávce, jsme si všimli, že tam někdo leží u hrobu. Přehrávali jsme to znova a znova, dokonce jsme se v pěti lidech shodli, že tam někdo skutečně je! Byla vidět tvář, také jak má odloupnutou kůži. Říkal jsem si: To je divný, že by tam někdo ležel, to bychom si všimli. Nevěnovali jsme tomu proto pozornost, ale pak přišel zlom. U kláštera Loreta v Praze se nám staly tři věci, které nás přesvědčily o tom, že tam něco je. První je EVP nahrávka, kde slyšíme zcela jednoznačně slova „suis mort“. Vůbec jsme to nedokázali rozluštit. Dlouho jsme to hledali, až to nakonec rozluštila moje kamarádka, která umí francouzsky. Znamená to „jsem mrtvá“, nebo „mrtvý“. Myslíme si, že to byla žena. Navíc, když jsme natáčeli, najednou se tam zjevila kočka.
Byla černá?
Ne, byla oranžová. Pořád za námi chodila a bylo to opravdu divný. Já si říkal: Kde se ta kočka tady vzala? Jsou dvě ráno, co by tady dělala? Utekla z nějakého bytu? A ona nás pořád vedla pryč. A jako by nám naznačovala: Jděte odsud pryč, nebuďte tady. My se tedy nakonec po půl hodině opravdu sebrali. Říkal jsem: Ta kočka to fakt myslí vážně, musíme pryč. Ona pak zalezla do nějakého podchodu a zmizela. My jsme se tam pak ale znovu vrátili. Na to samé místo asi za 14 dní. Říkali jsme si: Ne, musíme to zkusit natočit znova, to byla jen náhoda. A na tom samém místě, jen pár metrů dál, jsme natočili další nahrávku. Tentokrát to byl jasně mužský hlas, znělo to jako „mi mort“, a my už věděli, že máme jít na francouzštinu. „Mi mort“ je „napůl mrtvý“. Bylo to docela zajímavé, ale někteří lidé z toho díky tomu začali mít strach. Někteří se proto od nás oddělili a zůstal jsem jenom já a Dan.
Zkoušeli jste něco podniknout jen spolu?
My jsme si pak troufli ještě na další jednu nahrávku. Podle mě byla osudová, a to pro všechny. Neměli jsme to dělat. Vydali jsme se totiž na místo nehody, kde v roce 1996 umřelo asi 20 lidí. Tam jsme nahrávali. Já měl kameru v ruce a bohužel jsem nechtěně kopl do pomníčku. To si myslím, že vyprovokovalo ducha, se kterým už bych se nikdy v životě nechtěl střetnout. A to nebyla žádná paralýza. Všimli jsme si, že všude jsou orby, spoustu orbů. Říkal jsem si, že je to divný, to se nám ještě nikdy nepodařilo natočit a pořád se to kolem nás motalo. Dokonce nezávisle na prostoru. Když pak natáčel kamarád doma, byly kolem něj orby, když já, objevovaly se zase znovu. Říkali jsme si, že je natočila už spousta lidí, ale tady byla zřetelně vidět ruka, loket. Jasně jsme viděli hranu lokte a jak někdo prošel kolem. Ještě dnes mám z toho husí kůži.
A jaké to mělo následky?
Těsně před Vánocemi, myslím, že to bylo 22. prosince, jsem spal u tehdejší kamarádky na Barrandově. Jsem senzitivnější a věděl jsem, že u mě někdo stojí. Samozřejmě jsem otevřel oči a jak jsem to udělal, tak jsem ho spatřil. A to jsem byl vzhůru, nebyla to žádná paralýza. Můžu říct, že jsem viděl duchy. Ale v životě ještě nic takového jako tehdy.
Jak vypadal?
Jako člověk, úplně stejně. Ale ten jeho pohled nikdy nezapomenu. Ta jeho telepatie a schopnost přenášet informace. On se na mě díval a všechno mi to přenášel do hlavy. Já se na něj taky díval a cítil jsem jeho zoufalost. Byl to zřejmě jeden z účastníků té nehody a něco mi sděloval očima, vůbec nemluvil. To tak duchové dělají. Říkal, že nemůže odsud, ale zároveň se nemůže vrátit. Takže bude pořád takový. Že mu je zima, že cítí bolest, že je mu opravdu zle a je zoufalý. Každý den se vypořádává s tím, že je mrtvý a že zabil ty lidi, že je to pro něj peklo.
Kdo myslíš, že to byl?
To nevím. Ale přecházel do fáze démona, už to nebyl normální duch, ale poltergeist. Ze svého zoufalství začal obtěžovat normální lidi. Došlo to až do temnoty. Jenže kdyby aspoň zmizel za 3 vteřiny, ale on tam stál minutu. Bylo to ještě horší. Nemizel a já jsem řval, myslel jsem, že se zblázním strachy. A co na tom bylo ještě „lepší“, že moje kamarádka ho neviděla. A přitom se dívala na to samé co já, a já to viděl jasně, že tam stojí. Pak se ale otočil a zmizel. Dával mi tím jasně najevo: „Pozor hochu, jestli se chceš o tyhle věci zajímat, tak takhle skončíš, sem dojdeš. Chceš to tak opravdu?“ Můžu říct, že jsem několik měsíců do ruky nevzal žádné nahrávadlo. Já se bál i spát sám. A to jsem už duchy v životě viděl, ale spíš hodné, než zlé. Jenže tenhle byl opravdu temný. Nevím, jestli zlý, ale poltergeist. Nechtěl bych se s ním už setkat.
Vrátil se ještě někdy?
Ne, už se nevrátil. I ty orby zmizely, když jsme začali natáčet. Pochopili jsme, že do toho musíme vstoupit zodpovědně, a že musíme myslet na ty ostatní. Kdyby třeba moje snoubenka něco viděla, tak by podle mě zešílela. A od té doby jsem k tomu začal mít respekt. Nahrávky jsme uzavřeli.
Nahrávali jste něco od té doby?
Nahrávali jsme něco, ale už si dáváme bacha. Nahrávám, když něco cítím.
Jak dlouho obvykle nahráváš?
Klidně i hodinu. Já jsem taková spirituální bytost, u mě se EVP natočí dost snadno. Stačí zajít do nějakého prostoru a oni vědí, že tam jsi. Vy je cítíte a oni cítí vás. Takže tam je nějaké propojení. Už to ale nedělám tak rád. Zaslouží si to respekt, a to veliký. My jsme to dříve nerespektovali, dlouhá léta jsme si z toho dělali i legraci a člověk taky trochu pózuje. Ale když dojdete do nejtvrdšího jádra a vidíte, že to fakt je, a že byste k tomu měli mít úctu, změníte se. Začnete si pečlivě vybírat. Jsou místa, třeba Terezín, kam bych natáčet rozhodně nešel. Já bych si to nedovolil.
Někteří lidé, kteří nahrávají, tak nejdříve ducha vyvolávají, a pak až zapnou nahrávací zařízení. Děláte to někdy také tak?
Ne, to vůbec. A upřímně, kdybych mohl vrátit čas zpátky a mohl se tomu vyhnout, tak se tomu vyhnu. Když se o tyhle věci začnete zajímat, dost vás to změní. Změní to váš přístup k životu a pohled na celé lidstvo. Ale spíš v negativním slova smyslu. Protože začnete chápat různé souvislosti a najednou zjistíte, že jste docela osamocení. A že není moc lidí, kteří by na to takhle pohlíželi. Spousta lidí bere život tak: Narodím se, v klidu budu chodit do práce, vydělám co nejvíc peněz, najdu si nějakého partnera, nebo nejlépe co nejvíc partnerů a tak dále. Co bude potom je jim fuk. Tito lidé si vlastně připadají nesmrtelní. Ale ti, co se dostanou do takové disreality, že na vše začnou nahlížet okem celého vesmíru, ti se promění. Pak pochopí, kde je priorita, co je důležité. Pokud máte zkušenost, začnete i tušit, co po smrti je a proč jste se narodili. Pak jdete do hospody s kamarády a nemáte si s nimi co říct. Protože všechno, co s nimi probíráte, vám najednou přijde strašně srandovní a banální.
Myslíš si, že se skrze EVP mohou projevit všichni lidé, kteří zemřou?
Já si myslím, že všichni ne. Drtivá většina odchází pryč, ale těžko říct kam. To je nám zapovězeno vědět. A ty, co zůstanou, tady obvykle zůstávají z jediného důvodu – nepochopili, že jsou mrtví.
A proč myslíš, že kontaktují živé lidi?
Já myslím, že nekontaktují lidi. Pokud vás někdo kontaktuje, tak to není člověk. Co jsem pochopil od duchů, tak oni fungují dost nelogicky. Je to taková smyčka v jejich mysli. Nechápou, že jsou mrtví a opakují jednu činnost pořád dokola. Všiml jsem si toho u své babičky, která tady také zůstala. Říkala úplné nesmysly a já nerozuměl, co po mně chce. Nemluvila se mnou logicky, nevěděla, že je mrtvá. Myslím, že jsou ty duchové zmatení. Nevědí, co mají dělat.
Ty jim řekneš, že jsou mrtví?
Některým jsem to řekl. Nereagovali na to moc pěkně. Někteří ani neposlouchají. Zjeví se a dělají nesmyslné věci, říkají úplné bláboly.
Tobě se zjevili duchové různých národností?
To je tím, že to byla stará Praha a tam se vystřídala spousta lidí a spousta národů. Takže se to vždycky nějak vztahuje k místu. Duch nemá potřebu cestovat po zemi a jít světem. Je zmatený, neví, že umřel a je v nějakém cyklu, zacyklí se i v tom místě. Hodně časté to je v barácích. Jeden takový barák jsem si prožil. Celá rodina si to peklo prožila. S poltergeistem. Bydleli jsme ve Vršcích u Kopidlna a ten dům byl od začátku divný. Mamka říkala, že se tam nedělo nic do té doby, než jsem přišel. Pak to začalo. A s duchem měli zkušenost všichni. Já jsem se s ním střetnul, tudíž vím, jak vypadal. A nebyl to člověk. Myslím, že to mohl být člověk dřív, ale pak už ne.
A jak se jeho aktivita projevovala?
V kouření cigaret. A byl docela důvtipný, zamykal nás. Je to nezávislé na tom, jestli tomu věříte, nebo ne. Můj bratr Julek je úplný skeptik, nevěřil tomu, ale od téhle zkušenosti tomu věří naprosto. Moje sestra ho viděla za sebou a myslela si, že to je její manžel, ale nikdo tam nestál. Byl to vysoký, chrchlající kuřák. Kuřák, který neustále kouřil a bral všem cigarety, což bylo divné. Přišel na pokoj a my slyšeli ten typický zvuk (potahování z cigarety) a cítili jsme kouř.
A pátráš v těchto situacích po tom, kdo to mohl být?
Jistě, pátrám. Jeden z bývalých majitelů byl Žid, kterého tam zabili nacisté. Věděli to lidé z vesnice. Musel to být bývalý majitel toho baráku z nějakých 20.–30. let. V tomhle domě to bylo jasné. A divná byla celá vesnice. Měl jsem tam tehdy jednu satanistickou kamarádku.
Existují lidé, kteří tvrdí, že nahráli nejen hlasy duchů, ale i bytostí z jiných planet. Co si o tom myslíš?
Těžko říct. Při velikosti vesmíru a jeho stáří mi připadá arogantní myslet si, že jsme jediní v tomto vesmíru. Ale na druhou stranu, kdybychom fakt byli, tak je to strašný zázrak.
A ty si nemyslíš, že jsi měl kontakt zrovna s mimozemskou bytostí?
Já myslím, že mimozemšťané na mě zvysoka kašlou. Netroufám si o tom moc debatovat, ale nemyslím, že jsme sami. Nemyslím ale, že by mimozemšťané měli potřebu se tady každý den zastavovat na kafe. Věřím tomu, že kdyby taková civilizace existovala, tak by rozhodně neměla dobré úmysly. Protože takové my, živé bytosti, přece jsme. Já věřím spíš v jinou dimenzi, myslím, že existuje nějaký záhrobní život. Lidé sice popisují nebe nebo peklo, ale já věřím v duchovní, spirituální svět. O něm se mi pořád zdá a odmalička cítím, že z toho světa my, citliví lidé, pocházíme.
Máš nějaké plány s nahráváním do budoucna?
Teď jsem zastavený. Přemýšlím, co dál, co vlastně chci. Všechny duchovní věci vás stejně přivedou k jednoduchým záležitostem, prostým lidským zážitkům, stejně se nevyhnete určité povinnosti žít. Nahrávat ale budu vždycky, to vím. Otázkou je, jak se rozhodnu žít. Myslím si, že duchovní oblast si zaslouží přístup vědy. Tomu já věřím, protože matematika a fyzika jsou úžasné vědy, které by mohly dost odhalit. Jenže ony nechtějí. Připadá jim to jako nesmysl. I když je několik individualistů, kteří se rozhodli, že ty věci budou zkoumat, ale v podstatě nic nenašli. Nevím proč věřím tomu, že já jsem ten člověk, který je tím mostem mezi duchovním světem a technikou.
Objevují se ale i názory, že přestože je zvuk převeden z nahrávacího zařízení někam do počítače a je tam jasně patrný „elektronický hlas“, tak se vůbec nemusí jednat o hlas zemřelého. To, co se podařilo zachytit, může být stejně tak radiový signál.
Ale technologicky, pakliže tam není přijímač radiového signálu, jak by ten čip umožňoval přeložit radiovou vlnu, když na to není uzpůsobený? Tomuhle já nevěřím. Myslím si, že EVP není konečná odpověď ani důkaz. Věřím tomu, že velice dobrou pomůckou, i když velice drahou, je termokamera. Já po ní toužím celý život, ale je moc drahá. S tou si myslím, že lze natočit zajímavé věci. A myslím, že ve světě existuje spousta dobrých videí.
A v EVP zřejmě také je nějaký potenciál…
Je ale otázkou, co s tím chtějí lidé udělat. Protože když nahraješ nějaké video, nějaké EVP, tak je to fajn. Můžeš to ukazovat, je to zajímavé. Ale co vy sami? Spousta lidí v tom hledá to, že chtějí něčemu věřit a chtějí přesvědčit. To, že jde někdo natáčet jen pro senzaci a že ho to zajímá, je špatně. Člověk k tomu má mít vztah. Náš tým Volavek se na tomhle rozpadl. Co chceš po duchovi? Chceš to fakt vědět? Ono to totiž není moc příjemné. Když vidíte ducha, tak to je spíš zničující. Já jsem prvního ducha v životě viděl, když mi byly čtyři roky a můžu říct, že když ti je skoro 30, tak všechno, čemu věříte že je důležité, tak vám to smete ze stolu. Myslím, že spousta lidí vůbec neumí žít. Žijí pro zvrácené hodnoty, kariéru, nebo papíry, kde jsou čísla.
O jaké další záhady, kromě EVP, se zajímáš?
Ještě se zajímám o jeden jev, a to je telekineze. Jediný důvod, proč tyhle věci mám, je, že jsem muzikant. Nic jiného za tím nehledám. Abych měl o čem psát, to je jediný tlak ze strany vesmíru. Piš o tom, co vidíš, buď duchovní pro hudbu, protože to je hrozně důležité. Ale když někdo umře a vy o tom víte, tak to není žádná výhoda.
O záhadách bychom mohli mluvit stále, máš ještě nějakou tajemnou zkušenost?
Ještě povím jednu zajímavou historku. V těch Vršcích jsem jednou měl týden, kdy byly paralýzy úplně nesnesitelné, bolelo to a bylo to nepříjemné. Měl jsem takhle jednou zase paralýzu a všiml jsem si, že letím v kuželu světla a že to strašně bolí. Jako kdybyste se měli rozpadnout na cucky, máte pocit, že z vás letí střeva, kosti, prostě hrozná bolest. Ale najednou se to uklidnilo a já jsem pociťoval strašnou úlevu. Pak jsem otevřel oči. Měl jsem ten dojem, jako když se ráno probudíte a nevíte, kde jste. A já jsem zjistil, že jsem úplně někde jinde, než v těch Vršcích. Sedl jsem si a vedle mě byla cizí holka. Byl jsem v chatce a rozhlédl jsem se. Byla u jezera a viděl jsem tam technologie, které předtím ještě neexistovaly. Dneska už se budují. Pak jsem zpozoroval světlo, ale nebyla to žárovka. Byla to taková světelná koule a já pochopil, že je to jiný svět než jaký znám. Ta holka se otočila, zapálila si cigaretu, podívala se zpět na mě a řekla mi něco ve smyslu: „Zase ona? Už mě to začíná pěkně štvát.“ Já jsem se na ní podíval a vůbec jsem nevěděl kdo to je. Ale věděl jsem, že já jsem Radek Banga. Pak jsem se na sebe podíval a došlo mi, že jsem v jiném těle. Že to vůbec nejsem já. A ona se toho zřejmě strašně lekla a ta cigareta jí spadla z pusy. Evidentně poznala, že je něco špatně. Její kluk byl najednou někdo jiný. Vstoupil do něj někdo jiný. Nechápu, jak jsem se v tom těle ocitnul. Najednou mi docvaklo, že jsem hajzl, tedy jako ten kluk. Zmohlo mě to tak, že jsem omdlel. Pak jsem se probral na posteli a byl jsem zpátky v těch Vršcích. To byl pro mě nepochopitelný zážitek.
Připravila: Michaela Vondrušková
Reportáž o EVP si můžete přečíst v Enigmě č. 8/2011.
