„Mnohdy si myslím, že jsem se provdala za mnicha,“ hořce si povzdechne Eleonora Akvitánská na účet svého manžela a francouzského krále Ludvíka VII. V jejich vztahu to vlastně neklape už od svatby, k níž došlo 25. července 1137. Krásná, sebevědomá a bohatá Eleonora tím nesmělým mladíčkem upřímně pohrdá.
Eleonořin otec, vévoda Vilém X. (1099–1137), vyniká tělesnou silou, zálibou v jídle a nesmírným majetkem. Jeho Akvitánie, rozsáhlé území v dnešní jihozápadní Francii, je větší než oblast, kterou tehdy ovládá francouzský král…
Ženich touží po klášteře
Není proto divu, že francouzský panovník Ludvík VI. řečený Tlustý (1081–1137) má mimořádný zájem o spojení svých držav s Akvitánií prostřednictvím sňatku svého syna Ludvíka (1120–1180) s dědičkou Eleonorou (asi 1122–1204). 17letého ženicha však více než vládnutí láká rozjímavý život v klášteře. „Vážně se musím oženit?“ ptá se svého otce a s obavami hledí na mladší Eleonoru, která se právě stala vládkyní celé Akvitánie. Vévoda Vilém totiž o Velikonocích roku 1137 nečekaně zemřel. Šest dní po svatbě nesourodého páru shodou okolností umírá i král Ludvík VI. Dva nezkušení mladí lidé se rázem stávají vládci Francie a 25. prosince 1137 jsou v Bordeaux korunováni.
Navzdory církvi si postaví hlavu
Od počátku je zřejmé, kdo má v tomto manželství navrch. Je to podnikavá a energická Eleonora, která Ludvíka nutí, aby své vazaly přiměl k poslušnosti. Královo válečné tažení proti městu Toulouse v roce 1143 však skončí neúspěchem. O to víc se Ludvík nadchne pro druhou křížovou výpravu do Svaté země, k níž v prosinci 1145 vyzývají křesťany papež Evžen III. (+1153) a výmluvný opat Bernard z Clairvaux (asi 1091–1153). Ludvík VII. se postaví do jejího čela. „Pojedu s tebou,“ rozhodne se po dobrodružství lačnící Eleonora a trvá si na svém. Její příklad napodobují další urozené dámy, z čehož církev nemá pražádnou radost. Přítomnost žen na válečném tažení přece přináší jen komplikace a zvýšené náklady…
12. května 1147 vytáhne na cestu asi 25 000 křižáků s početným doprovodem a předlouhou kolonou vozů. Po šesti měsících dorazí výprava do byzantské metropole Konstantinopole, která Eleonoru a dámy z jejího doprovodu ohromí svou rozlehlostí a výstavností.
Donutím tě k poslušnosti!
V syrské Antiochii, která je další zastávkou na cestě, se Eleonora setkává se zdejším knížetem a svým strýcem Raymondem z Poitiers (asi 1115–1149). Cílem tažení má být znovudobytí někdejší křesťanské Edessy (na území dnešního Turecka), které se zmocnili Turci. Ludvík VII. však s Raymondovým plánem nesouhlasí a chce vyrazit do Jeruzaléma, protože to tak slíbil papeži. Eleonora se postaví proti němu a podpoří svého strýce. To krále rozzuří: „Donutím tě k poslušnosti třeba násilím. Jsi přece moje žena!“ Eleonora mu jen odsekne: „Napřed bys měl nechat přezkoumat, jak je to vlastně s naším manželstvím. Jsme přece blízcí příbuzní, a náš sňatek je proto podle kanonického práva neplatný!“ Na to Ludvík už nenalezne odpověď.
Papež udobřuje královské manžele
Od té chvíle se oba manželé začínají jeden druhému odcizovat. Eleonora nežije právě ctnostně. Nápadně často se zdržuje ve společnosti svého strýce Raymonda a leccos se šušká i o dalších jejích nápadnících, třeba o hraběti Geoffreyi z Ranconu. Nakonec se ale královna přidává ke svému manželovi a účastní se s ním tažení do syrského Damašku. Obléhání města musí však být přerušeno, a když francouzské rytíře opouštějí němečtí křižáci, nezbude Ludvíkovi VII. než křížovou výpravu ukončit. Na zpáteční cestu se král a královna vydávají každý na jiné lodi. Krátce spolu pobývají v Římě, kde se je papeži Evženovi III. podaří na čas udobřit. Následkem toho se jim po návratu domů narodí druhá dcera. Manželství je však už stejně v troskách. Ludvík vyhání svou choť z korunní rady a začíná se chovat ještě zbožněji než dosud.
Krásná, bohatá a rozvedená
Vánoce roku 1151 sice oslavují král a královna společně, ale už v březnu následujícího roku svolává arcibiskup ze Sens v Burgundsku církevní koncil a oznamuje: „Manželský svazek Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské je neplatný z důvodu příliš blízkého příbuzenského poměru.“ Obě dcery – Marie a Alix, které se během 14letého manželství narodily – si ponechává Ludvík, Akvitánii si bere zpět Eleonora. Připojení tohoto vévodství k Francii se tedy na delší dobu odkládá…
Rozvedená Eleonora je ve svých 29 letech stále velmi krásná, žádoucí a navíc bohatá. To láká nejednoho velmože. Hrabě Theobald z Blois (+1191) si dokonce usmyslí, že ji unese, až se bude ubírat do svého oblíbeného města Poitiers. Naštěstí se Eleonora o jeho úmyslu včas dozví a cestuje oklikou. Dlouho však bez muže nezůstane…
Svatba, která šokuje Evropu
K překvapení celé křesťanské Evropy se 18. května 1152 Eleonora Akvitánská v katedrále v Poitiers vdává za Jindřicha z Anjou (1133–1189). Její o 11 let mladší ženich je dědicem anglického trůnu. Dva roky po svatbě na něj pak skutečně usedá. Jako Jindřich II. je 19. prosince 1154 korunován anglickým králem a zakládá panovnickou dynastii Plantagenetů. Kromě Anglie drží ve svých rukou území Anjou, Touraine a Maine na evropské pevnině. S Eleonorou vyženil Akvitánii a zmocňuje se Normandie. Patří mu tedy větší část Francie než samotnému francouzskému králi. Ludvík VII. mu může jenom závidět.
Důrazně trvá na svých právech
Eleonořino druhé manželství je, alespoň ze začátku, velmi šťastné. V letech 1153–1167 se páru narodí hned devět dětí – šest synů a tři dcery – kterým se matka plně věnuje. Schopný panovník Jindřich II. zatím vládne Anglii železnou rukou. Boří hrady odbojných šlechticů a neváhá je v případě nutnosti zbavovat majetku nebo i trestat na hrdle. Současný německý historik Siegfried Obermeier o době jeho panování uvádí: „Celá Anglie vycítila, že má opět skutečného krále, který důrazně trval na svých právech nejvyššího lenního pána a stejně důrazně se snažil dostát svým povinnostem. Zanedlouho zavládly v zemi opět mír, právo a zákon.“ Jindřich II. také zahajuje dobývání Irska a snaží se prosadit anglický vliv ve Walesu a Skotsku. K jeho největším zálibám patří lov a četba. Navíc neustále cestuje po svých územích od města k městu. „Nikdy neposedí, leda na koni nebo když stoluje,“ poznamenává králův důvěrný přítel Petr z Blois (asi 1135–asi 1211).
Trubadúři ji uctívají
Královna Eleonora se nejčastěji zdržuje v Poitiers, kde s oblibou přijímá trubadúry, pěvce rytířských písní. Mnohé z nich podporuje. Přijímá je ve svém paláci a s nadšením pořádá jejich vystoupení. Největší přízně se u ní z těchto středověkých básníků těší Bernard z Ventadour (asi 1125–po r. 1195). Z jeho díla se dodnes dochovalo na 45 milostných básní a 18 hudebních skladeb. Dalším ze známých autorů je Chrétien z Troyes (asi 1130–asi 1183), který na královnin popud píše román Erec a Enide nebo povídku Lancelot aneb Rytíř s károu.
Eleonora je nadšenou čtenářkou tehdy oblíbených příběhů o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu i legendy o nešťastné lásce Tristana a Isoldy. Francouzská autorka královnina životopisu Régine Pernoudová (1909–1998) o Eleonořině dvoře v Poitiers uvádí: „Zde je Eleonora víc královnou než jinde ve Francii nebo v Anglii. Panuje skrze své děti, nositele naděje na další potomstvo. Vládne dvoru oddaných vazalů a básníků, kteří ji uctívají.“
Otrávila manželovu milenku?
Jindřich II. si však v manželství na věrnost příliš nepotrpí. Nejprve je jeho milenkou jistá Arise, která mu porodí dva nemanželské syny. Asi v roce 1166 ji v králově posteli vystřídá krásná Rosamunda (asi 1150–asi 1176), údajně dcera normanského rytíře Waltera z Cliffordu (1113–1190). Jindřich pro ni zřizuje „hnízdečko lásky“ na hradě Woodstock v kraji Oxfordshire, který je dodnes opředen pověstmi. Podle jedné z nich zde král nechává pro Rosamundu vybudovat labyrint, aby se v něm mohla ukrýt před případnou Eleonořinou pomstou. Když se však Jindřich musí na čas vzdálit, královna jeho milenku vypátrá. „Vyber si způsob své smrti. Dýka nebo jed?“ nabízí své sokyni v lásce dva způsoby sebevraždy. Krásná Rosamunda si vybírá druhou variantu. Vypije pohár otráveného vína a umírá.
Matka stojí při vzpouře za syny
Ve skutečnosti ale nemá Eleonora ničeho takového zapotřebí. Zhrzená žena se rozhodne pro mnohem účinnější druh pomsty. V roce 1173 podnítí proti svému záletnému choti vzpouru jeho vlastních synů! Když Jindřich II. domlouvá sňatek svého nejmladšího, tehdy sedmiletého syna Jana (1166–1216) s dcerou hraběte Umberta Savojského (1135–1189), dopouští se chyby. Slibuje mu panství, které už jednou přidělil svému druhorozenému synovi Jindřichovi (1155–1183). Ten si to samozřejmě nenechá líbit a na jeho stranu se přidávají i jeho bratři Richard (1157–1199) a Geoffrey (1158–1186). Jejich matka Eleonora je podpoří. Aby otce ještě více ranili, odjíždějí princové do Paříže vyjednávat s Ludvíkem VII.
Jindřich II. chce pod tlakem událostí jednat tvrdě. Zverbuje 20 000 žoldnéřů, kteří vpadnou do Akvitánie. Eleonora se pokouší uprchnout v převlečení za muže, ale je chycena, převezena do Anglie a uvězněna na hradě Salisbury. V září 1174 skládají vzbouření synové zbraně. Král se jim kupodivu nijak nemstí, jen královna musí setrvat v domácím vězení.
Usmiřovací rodinná slavnost
Eleonořin první manžel, francouzský král Ludvík VII., umírá v září 1180. O necelé tři roky později ho následuje na věčnost i její syn a anglický korunní princ Jindřich Mladší (prvorozený syn William zemřel v necelých třech letech). Během několika málo dní v pouhých 28 letech podlehne vysokým horečkám. Nyní se dědicem Anglie stává Eleonořin oblíbený syn Richard.
Snad právě on se za matku u otce přimlouvá a 30. listopadu 1184 se ve Westminsterském paláci koná rodinná usmiřovací slavnost. Královna se znovu objevuje po boku svého manžela, a třebaže jí je už 62 let, kronikář Richard z Devizes ji popisuje jako „ženu krásnou a cudnou, impozantní a skromnou, pokornou a výřečnou zároveň“. Jindřich II. vedle ní naopak vypadá značně zchátrale, je nevrlý, tlustý a kulhá.
Na pomstu už nedojde
Rodinný smír však vydrží jen krátce. Eleonora je znovu zavřena za hradní zdi a synové se opět hádají s otcem. V roce 1186 umírá při lovu nešťastnou náhodou Richardův mladší bratr Geoffrey a Richard zůstává ve svém odboji proti Jindřichovi II. sám. Chytře se ale spojuje s novým francouzským králem Filipem II. Augustem (1165–1223).
Jindřich II. přichází o pevnosti Tours a Le Mans a 4. července 1189 je donucen uzavřít pro něho tak potupné příměří. „Nechť mne Bůh nepovolá k sobě dřív, než se ti stačím pomstít,“ zamumlá přitom na adresu syna Richarda. Dva dny nato dlouhodobě nemocný Jindřich II. umírá. Na jeho náhrobku je napsáno: „Zde ležím já, král Jindřich… Byly mi kdys málo země světa, nyní mi stačí osm stop půdy…“
Za stříbro prodává nezávislost
Richard I., známý jako Lví srdce, se ujímá trůnu. Ze všeho nejdříve nyní posílá jednoho ze svých věrných rytířů, aby osvobodil jeho vězněnou matku. Eleonora, která přežila už svého druhého chotě, je stále svěží a připravená pomoci nejmilejšímu synovi vládnout. Doprovází ho při korunovačním ceremoniálu ve Westminsterském opatství a stává se jeho nejbližší rádkyní.
Zatím ale egyptský sultán Saladin (asi 1138–1193) rozprášil křižácké vojsko u Hattínu a vítězně vpadl do Jeruzaléma. Křesťané si zoufají: „Svatá země je opět v rukou muslimů!“ Císař Fridrich I. Barbarossa (1122–1190) oznamuje, že chce vytáhnout na křížovou výpravu. Richard I. jako nový anglický král v ní nemůže chybět. Se skotským panovníkem Vilémem I. (asi 1143–1214) uzavírá stoletý mír a za 10 000 hřiven stříbra (1 hřivna představovala zhruba 0,25 kg drahého kovu) ho uznává nezávislým panovníkem. Získané bohatství pak používá právě na financování třetí křížové výpravy.
Maminka vybírá nevěstu
Na křížovou výpravu se vydává také francouzský král Filip II. August, který ovšem trvá na tom, aby se Richard nejprve oženil s jeho sestrou. Richard to sice už dříve přislíbil, ale o dívku nemá příliš velký zájem. Navíc se proslýchá, že francouzská princezna už byla milenkou jeho otce Jindřicha II.
Tehdy do hry opět vstupuje Richardova matka Eleonora. Jakmile syn opouští Anglii, vydává se i ona na jih Evropy a vybírá mu nevěstu podle vlastního gusta. Jedná se o mladičkou princeznu Berengarii Navarrskou (asi 1165–1230). Obě ženy pak vyrážejí za Richardem. Anglický král jim vyjíždí v ústrety a setkává se s nimi v jihoitalském přístavu Reggio di Calabria. Svou nevěstu už zná z dřívějška. Poprvé se s ní setkal na rytířském turnaji v navarrské Pamploně. Zatímco Eleonora se lodí vrací zpátky do Anglie, aby dohlédla na svého nejmladšího syna Jana, Richard se s Berengarií vydává na Kypr. Zde se 12. května 1191 koná slavná svatba.
U Vídně spadla klec
Berengarie sice Richarda doprovází na křížové výpravě do Palestiny, ale v průběhu tažení manželé žijí odloučeně a také zpátky cestují každý zvlášť. Návrat anglického krále na podzim roku 1192 ovšem zkomplikuje bouře v Jaderském moři. Po ztroskotání lodě se Richard ocitá se svou nevelkou družinou na pobřeží poblíž Terstu. Dále putuje na koních napříč Evropou a vydává se přitom za normanského kupce Huga. Jeho skutečná totožnost je však v korutanském městečku Friesach vyzrazena a Richard uniká zatčení jen se štěstím. Nedaleko Vídně však spadne klec. Král se stává vězněm Leopolda V. Babenberského (+1194). Jakmile se o Richardově zajetí dozvídá římský císař Jindřich VI. (1165–1197), žádá jeho vydání. „Richard bude propuštěn pouze za výkupné ve výši 100 000 hřiven stříbra,“ dohodne se nakonec s Leopoldem.
Syna brání jako lvice
V té chvíli už iniciativu přebírá Eleonora Akvitánská. Do Německa posílá opaty z Boxley a z Robertsbridge, kteří vypátrají, že její milovaný syn je momentálně vězněn v bavorském Ochsenfurtu. Královna-matka píše rozhořčený dopis papeži Celestýnovi III. (+1198): „Králové a velmožové se spikli proti mému synovi; drží ho v daleké zemi, daleko od jeho Boha, v řetězech, zatímco jeho země pustnou. Spoutali jej a zmrskali důtkami, a přece zůstává meč svatého Petra v pochvě!“ Papež na to reaguje tak, že vyobcuje rakouského vévodu Leopolda z církve. Na císaře, s nímž je ostatně na kordy, si zatím netroufá…
V téže době je zajatý Richard I. obviněn císařem Jindřichem ze všech možných i nemožných zločinů včetně toho, že prý mírovou smlouvou se sultánem Saladinem zradil Svatou zemi. Anglický král všechna obvinění odmítá. Nicméně se nebrání požadavku zaplatit výkupné za svou svobodu. Otázkou ovšem je, kde vezme požadovaných 100 000 hřiven stříbra.
Na výkupné přispívají i fary
Eleonora Akvitánská zatím dělá v Anglii všechno možné, aby potřebnou částku shromáždila. Především zavádí mimořádnou daň, která spočívá v tom, že každý svobodný muž, tedy nepodléhající žádné vrchnosti, musí odvést plnou čtvrtinu svých celoročních příjmů! Také všechny anglické kláštery a fary přispívají na královské výkupné a ty církevní řády, které nesmějí mít majetek, jako třeba cisterciáci, dodávají naturálie.
Císař Jindřich v té době pečuje o svého cenného vězně. Rozhodně není pravda, co tvrdí angličtí kronikáři, že Richard byl držen v „hrůzyplné podzemní kobce“, vsazený do želez a hladovějící. Německý historik Theodor Toeche na základě Richardových dopisů uvádí: „Anglický král se mohl volně pohybovat v doprovodu německých rytířů. Nikdo mu nebránil stýkat se s přáteli a krajany… Jen noci musel trávit o samotě… Nejvíce se bavil, když mohl hrát se strážci oblíbené hry, porážet je s mistrovskou obratností v zápase nebo je všechny udolat v pitce.“
Milované dítě si vyzvedne z vězení
Císařovi vyslanci jsou v říjnu 1193 přijati v Londýně. Přijíždějí zkontrolovat, zda je shromážděno výkupné. Až do listopadu zkoumají pravost stříbrných slitků a koncem roku putuje polovina výkupného za zvláštních bezpečnostních opatření do Německa.
2. února 1194 se Richard setkává se svou matkou Eleonorou, která pro něj přijíždí do Mohuče a doprovází ho zpátky domů.
Po slavném uvítání ho okamžitě čeká válka s příznivci jeho proradného bratra Jana Bezzemka. Během jara 1194 se mu podaří ovládnout situaci a dobýt hlavní středisko odporu, město Nottingham. Poté se nechává znovu korunovat anglickým králem. Krátce nato odplouvá do Normandie, kde se setkává s bratrem Janem. Prý mu při té příležitosti velkoryse odpouští.
Dožívá mezi jeptiškami
Na anglickou pevninu se Richard ale už nikdy nevrátí. Při obléhání hradu Châlus v severní Francii je postřelen šípem. Rána se zanítí a král 6. dubna 1199 večer umírá pravděpodobně na otravu krve v náručí své stařičké matky. Novým anglickým panovníkem se stává její syn Jan Bezzemek, kterého Eleonora nemá příliš v lásce. Nyní už jen přihlíží jeho vleklé válce s francouzským králem Filipem II. Augustem, během níž neúspěšný Plantagenet ztrácí většinu anglických držav ve Francii. Navíc si přes varování své matky nadělá nepřátele mezi anglickou šlechtou a městy.
Eleonora umírá na svou dobu v neuvěřitelném věku 82 let 31. března 1204 v bretaňském klášteře ve Fontevraultu. Právě tady prožila mezi jeptiškami poslední roky svého života. Je pohřbena ve zdejším kostele vedle svého druhého manžela Jindřicha II. a milovaného syna Richarda Lví srdce.
Zpověď polonahého krále
Anglický král Richard I. Lví srdce je zřejmě homosexuálně orientován. Jeho manželství s Berengarií Navarrskou zůstává ryze formální a nevzejde z něho žádný potomek. Když se během cesty na třetí křížovou výpravu anglický král zdržuje v sicilské Messině, přichází bosý a do půl těla nahý před jeden ze zdejších chrámů. Vykonává zde veřejnou zpověď. Mimo jiné se doznává k „hříchům proti přírodě“ a k sodomii, což je termín, kterým se ve středověku výhradně označuje homosexuální styk.
Stín své matky
Na nejmladším synovi Eleonory Akvitánské, králi Janu Bezzemkovi, si 15. června 1215 anglická šlechta vynutila vydání Magny charty libertatum čili Velké listiny práv a svobod. Listina obsahuje 61 ustanovení většinou omezujících královskou moc. Nejznámější ustanovení slibuje, že „žádný svobodný muž nemůže být uvězněn, postaven mimo zákon, vyhoštěn ze země nebo zbaven majetku, leda by k tomu došlo zákonným výrokem soudu složeného z osob jemu rovných nebo podle zemského práva“. Dokument později silně ovlivňuje principy anglických a později i amerických ústavních svobod.
Zaostřeno na dobu
Úspěšní khmérští stavitelé
Kolem roku 1125, za panování krále Súrjavarmana II., prožívá říše Khmérů (nacházela se na území dnešní Kambodži) svůj největší rozmach. Budování přehrad a zavlažovacích kanálů umožňuje zdejším lidem hned tři sklizně rýže do roka. Centrem říše se pak stává honosné chrámové město Angkor Vat, kde žije asi 20 000 lidí.
Dobytí Lisabonu
S pomocí flotily anglických a německých křižáků dobývá v roce 1147 portugalský král Alfonso I. přístav Lisabon, který již od roku 715 okupovali Arabové. Panovník tak úspěšně pokračuje v reconquistě Pyrenejského poloostrova. Lisabon se posléze stává hlavním městem Portugalského království a také sídlem biskupa.
Císař podporuje vzdělání
Císař Fridrich I. Barbarossa svým výnosem Authentica habita z roku 1155 bere pod svou ochranu univerzitní studenty a učitele v italské Boloni a osvobozuje je od placení dávek, které doposud museli odvádět místní církvi. Tato privilegia se později stávají klíčová pro zakládání dalších vysokých škol po celé Evropě.
Praha má most
V Praze je nejpozději v roce 1170 dokončen první kamenný most přes Vltavu. Nese přitom jméno iniciátorky celé stavby, české královny Judity Durynské. Ta jím chce udělat radost svému choti Vladislavovi II., který byl jako druhý Přemyslovec korunován králem. Most je 514 metrů dlouhý a má 21 oblouků. Na svém místě vydrží až do roku 1342, než ho strhne povodeň.
Zaostřeno na osobnosti
Předchůdce Jana Husa
V Římě je v roce 1155 upáleno tělo reformního kazatele Arnolda z Brescie (asi 1090–1155), který kritizoval světskou moc papežů a požadoval obnovu církve, která by podle jeho názoru měla být po vzoru apoštolů chudá. Poté, co jeho rozzuření stoupenci napadají jednoho z kardinálů, se Arnold ocitá za mřížemi a je následně odsouzen k smrti. Čeká ho oprátka a jeho mrtvé tělo sežehnou plameny.
Nejstarší Vítkovec
V roce 1194 umírá někdejší dvořan krále Vladislava II. a kastelán na hradě Práchni Vítek z Prčice. Svá rozsáhlá panství v jižních Čechách na smrtelné posteli spravedlivě rozděluje mezi své čtyři syny, kteří zakládají významné větve českého rodu. Stávají se pány z Hradce, z Krumlova, z Landštejna a z Rožmberka.
Královský rozvod
Český král Přemysl Otakar I. (asi 1155/1167–1230) v roce 1198 zapudí svoji dlouholetou manželku Adlétu Míšeňskou s výmluvou, že jsou velmi blízcí příbuzní, což odporuje dobrým mravům. Vzápětí se žení s půvabnou, teprve 19letou Konstancií, sestrou uherského krále Emericha. Adléta se však nenechá vyhodit ze sedla tak snadno a její rodina se dožaduje spravedlnosti i u papeže.
Středověký génius
V Káhiře v roce 1204 umírá slavný židovský filozof Moše ben Majmon (1135–1204). Ve svém díle psaném v arabštině shrnul veškeré židovské právo. Jeho nejznámější kniha Průvodce zbloudilých vzbuzuje mimo jiné nový zájem o starověkého řeckého filozofa Aristotela. Majmon se však vyzná i v lékařství a podle některých pramenů se dokonce stává osobním lékařem samotného sultána Saladina.
