Na tuhle předpověď počasí nebyla žádná rosnička potřeba. Dalo se čekat, že pokud vyhraje Donald Trump, způsobí to příval liberálních slz, které notně rozvodní české politické toky. V příštích týdnech se tak kromě gumáků bude hodit i deštník, pláštěnka nebo oblečení s vysokým vodním sloupcem, jelikož tahle povodeň má kulminační bod teprve před sebou. Slz bude víc a víc. Politici totiž nepláčou nad Amerikou, Donaldem Trumpem nebo nad Ukrajinou. Ve skutečnosti pláčou především sami nad sebou…
Už mnohokrát se ukázalo, že pro české politiky je skoro nemožné udržet nervy na uzdě, pokud jde o volby v zahraničí. Má to jednoduchý důvod – pokaždé, když v cizině selže mainstreamem protežovaný kandidát, mají naši představitelé tendenci promítnout si do jeho selhání svou budoucí volební prohru. Přijdou o další kousek naděje, že jim na to voliči zase skočí a že je mediální masáž všemocná. Už se vidí, jak za nějakou dobu sami stojí na místě poraženého a horečně se snaží vysvětlit veřejnosti, proč to nevyšlo. A tahle představa je pro ně příjemná asi stejně, jako pásový opar v horkém létě.
Proto se naši představitelé do voleb v zahraničí tak rádi verbálně zapojují. Mají totiž pocit, že podporou svého spřízněného kandidáta – tu na Slovensku, jindy za velkou louží – bojují vlastně i sami za sebe a za svou politickou záchranu.
V rámci této záchrany neváhají dělat věci nevídané. Třeba se jako malé děti nechávají strhnout představou boje pohádkového dobra se zlem, iluzí, že jeden kandidát je spasitel, zatímco s druhým přijde zcela jistě apokalypsa. Když od našich představitelů slýcháme obavy o „slovenské cestě“, nejde o nic jiného, než o panickou hrůzu stávající vlády, že selže úplně stejným způsobem, jakým na Slovensku selhal establishment, jehož jedinou politikou bylo odstranění Roberta Fica.
Americké prezidentské volby v tomto zajetém vzorci chování samozřejmě nehrály žádnou výjimku. Právě naopak. A protože staré psy je těžké učit novým kouskům, pokračují vládní (a čerstvě ex-vládní) politici v nastoleném kurzu i poté, kdy už je jasné, že jejich želízko v ohni zasyčelo a zhaslo.
Kamala Harrisová utrpěla nečekaný debakl navzdory tomu, jak intenzivně jí média umetala cestičku, takže si řada našich politiků umí hned o kousek lépe představit, jak bude/může vypadat ten jejich debakl. Proto pláčou a naříkají. A společně s nimi intenzivně fňukají i média hlavního proudu. Chápou totiž, že vnutit voličům svou vůli a svého kandidáta je stále těžší a těžší.
Proto je čtenář a posluchač od božího rána bičován přívalem katastrofických scénářů, jež nás s Trumpem v čele USA zaručeně neminou. Do toho čeští politici na síti X (kde taky jinde, že) dokola opakují, že výsledek amerických voleb respektují (no to musel Američanům spadnout kámen ze srdce) a že doufají, že Trump nepoleví v pomoci Ukrajině (jako kdyby snad americké volby nebyly o Americe, ale o Ukrajině).
Ukrajina je přitom ta hlavní věc, o níž našim politikům jde. Je to jejich jediné poslední zbývající velké téma, které když zmizí, nezbyde jim už nic. Vánek, jenž až dosud alespoň trochu poháněl jejich vratkou bárku, utichne a nastane programové bezvětří. To navíc v situaci, kdy druhé jejich dominantní téma – Antibabiš – utichlo už dávno. Ukrajina může přestat táhnout poměrně brzy. Ne zítra nebo za týden, ale přesto dříve, než by se hodilo těm, kteří na tuto kartu vsadili prakticky všechno.
Po zvolení Donalda Trumpa sice neustále slýcháme, jak se politici bojí o Ukrajinu a její osud. Ve skutečnosti je to docela jinak. Politici se bojí hlavně sami o sebe. O to, že jim staronový americký prezident může sebrat tu jedinou věc, ze které jsou ještě s to vytřískat nějaké politické body. To je ten pravý důvod, proč teď máme na nohou gumáky. A proč je hned tak nesundáme…
AUTOR: Karolina Stonjeková
ZDROJ: iPrimaCZ
