Náš svět je plnej paranormálních fenoménů, který odporníci nedokážou pochopit, natož vysvětlit. Když se jich na ně zeptáte, tak “maji nějaký teorie”, protože co jim zbejvá, než si nějaký vymyslet, ale nemaji tyhle témata rádi a když to jde, tak se jejich komentování vyhnou. I proto většina lidí nemá tušení, kolik takovejch paranormálních fenoménů existuje a jak často se s nima někdo setkává.

Podle mainstreamu se s nima setkáme jen výjimečně. Ve skutečnosti se dějou pořád. Podle mainstreamu jsou většina z toho podvody a hoaxy. To je závěr, kterej může obstát jen tehdy, když jste o danejch fenoménech extrémně neinformovaní a nevíte ani o zlomku jednoho procenta toho, co se děje. Když znáte vágně 3 případy, dá se to svádět na podvod. Když jich znáte 3000, včetně mnoha detailů, teorie podvodu se spolehlivě rozpadne na prach, neboť pravděpodobnost tak rozsáhlýho a organizovanýho podvodu je potom mnohem nižší, než pravděpodobnost, že vám skřítkové žerou jídlo z ledničky.

Jelikož je toho opravdu moc, zaměřim se tady na užší okruh asi šesti fenoménů, který spolu ale souvisí. Obeznámení se s několika spolu souvisejícími fenomény dá zároveň člověku lepší představu o tom, co se děje, než když je bude zkoumat odděleně.

Každej den zažije na tejhle planetě velký množství lidí nějakej kontakt s jinou realitou, něco, co nedokážou vysvětlit. Jen malej zlomek takovejch případů se někam oficiálně hlásí, a jen malým zlomkem z toho se někdo vážně zabejvá. A ještě menším množstvím se zabejvá někdo, komu mainstream věnuje nějakou pozornost. Takže průměrnej zombík z toho všeho neví skoro o ničem a i vzdělanej člověk se musí celkem snažit, aby byl aspoň trochu v obraze.

Primárním důvodem podhlášenosti je, že to ten člověk, kterej to zažil, řekne pár známejm, ti mu řeknou, že je to blbost, a v lepším případě dodaji, že se mu to zdálo, a v horším, že je magor. Ten člověk potom nemá chuť to hlásit nějakejm autoritám a bejt za magora oficiálně. Jelikož tenhle vzorec je obecně známej, tak to většina lidí neříká ani těm známejm. Často lidi s takovejma příhodama žijou roky, aniž by se komukoliv svěřili, někdy ani svýmu partnerovi, protože si myslí, že jim to stejně nikdo neuvěří a jen budou za blázny (což je něco, co většině lidí z nějakýho důvodu hodně vadí).

Šokem pro ně je, když pak náhodou narazí na nějakej článek, kterej popisuje něco hodně podobnýho tomu, co zažili, a o něco později zjistí, že svoji zkušenost sdílí s tisíci dalších lidí. Pak teprve pochopí, že teda asi nebudou tak úplně magoři a ohromně se jim uleví, protože ty roky mezi tim žili ve stresu z toho, že se jim stalo něco divnýho, co nedokážou vysvětlit, a nemohli o tom s nikym mluvit.

Důvodem, proč se takový věci moc neřeší oficiálně, je to, že autority jednak nemají rády, když lidem nedokážou něco jasně vysvětlit (protože pak moc nevypadaji jako autority), a taky to, že Loutkáři nepotřebujou, aby lidi přemejšleli a pátrali po něčem, co by mohlo značně rozšířit jejich chápání světa, takže se tenhle typ věcí uklízí do rohu a do sklepa a doufá se, že si toho nikdo nebude moc všímat.

Naštěstí tu ale máme i lidi, který takový věci zajímaji, chtěji jim přijít na kloub, a nebojí se výsměchu mainstreamu a zastrašování agentů Loutkářů. Jen díky těmhle neúnavnejm vyšetřovatelům a badatelům máme k dispozici ohromný množství materiálu na každý takový téma. Stačí jen trochu hledat.

Tentokrát se teda podíváme na to, co leží pod povrchem našeho každodenního světa a o čem se obvykle mlčí. Vybral jsem užší okruh spolu souvisejících fenoménů, protože obeznámení se s jedním nám vrhne trochu světla i na ty ostatní, a pak to bude dávat víc smyslu. Kdo si myslí, že jsou to všechno blbosti, může si pustit televizi a spokojeně čekat, až se mu mozek rozpustí na kaši, jestli se tak ještě nestalo.

UFO

Milióny lidí viděly nějaký UFO, často skupiny až tisíců lidí najednou.

Jediná záhada na tom je, proč si pořád někdo myslí, že žádný UFO neexistuje.

(To je asi tak všechno, co se o tom v roce 2023 dá říct, ale můžete se zamyslet nad tim, že na světě je mnohem víc lidí, kteří někdy viděli létající talíř, než lidí, kteří někdy viděli virus.)

Únosy lidí

Minimálně od 50. let 20. století se začaly objevovat spousty případů, kdy měli lidi nevysvětlitelný zážitky, který popisovali jako únosy mimozemšťany. Někdy si to tak pamatovali, někdy si pamatovali jen pocity a že jim chybí několik hodin času, kdy neví, kde byli a co dělali, a až později si vzpomněli, co se opravdu stalo, a někdy si po události nepamatovali nic a až nějaká další událost v nich spustila vzpomínku na zablokovanej zážitek. Často se dostali ke vzpomínkám na skutečnou událost až po vyhledání odborníka na hypnotickou regresi nebo nějakou podobnou metodu, s jehož pomocí vzpomínky vypluly na povrch.

Najdou se případy i dál do minulosti, ale v 50. letech se s únosy roztrh pytel, stejně jako se spoustou dalších fenoménů, a stejně jako s hromadou všelijakejch experimentů (hlavně) americký vlády. Byla to doba po druhej světovej, na (víceméně) začátku studený války, po tom, co skrz projekt Paperclip natahali agenti CIA do USA hromadu nacistickejch vědců a začal závod ve výrobě nukleárních zbraní. Byla to doba dost paranoidní.

Zároveň za druhý světový vzrostla aktivita UFO (protože “Hele, lidi tam dole nějak vyšilujou. Běžte to tam hlídat, ať nevyhodí do vzduchu půl vesmíru.”) a v roce 1947 došlo k několika haváriím lítajících talířů kolem Roswellu, z nichž Amíci získali kromě talířů několik těl a jednoho živýho šedýho skřeta.

Jak mnozí ví, psalo se o tom v médiích (teda aspoň o tej havárii – o tělech ještě dlouho nikdo nevěděl), načež odněkud shora druhej den přišel rozkaz všechno popřít a nakukat lidem, že to byl meteorologickej balón (k čemuž i posbírali nějaký rekvizity a udělali dodatečně falešný fotky). Všichni, co první den oficiálně řekli, že to byl lítající talíř, museli nějak přesvědčit lidi, že se spletli, nebo tvrdit, že to neřekli. Prostě klasickej zastírací manévr. Ale časem se o tomhle incidentu nasbíralo hodně informací a přišel Bob Lazar a další lidi z Area 51 a podobnejch center tajnýho vládního výzkumu, takže dneska o tom víme dost. (Kromě zombíků, protože ti žijou v oddělenej realitě vytvářenej ČT a dalšíma PsyOps.)

Taková byla teda situace, když se začalo mluvit o únosech. Moje první větší seznámení s tímhle fenoménem bylo (kromě útržkovitejch informací tu a tam) skrz knihu Johna E Macka Abduction: Human Encounters with Aliens z roku 1994, která u nás vyšla v roce 1997 (kdy jsem jí čet) pod názvem UFO: únosy lidí.

John Mack byl uznávanej psychiatr z Harvardu, kterej, jako každej studovanej odborník, měl na tenhle fenomén značně skeptickej názor a rozhodně nevěřil, že někoho unáší mimozemšťani. Lidi k němu ale chodili, očividně traumatizováni timhle zážitkem, ať už skutečným nebo domnělým, a jeho úkolem jakožto psychiatra bylo pomoct jim zpracovat to trauma, ať už je jeho původ jakejkoliv.

A jelikož to na rozdíl od zaprodanejch kariérních odporníků, kteří od čehokoliv, co smrdělo předčasným ukončením kariéry, dávali ruce pryč, byl opravdovej profesionál, a podle lidí, co ho znali, dost úžasnej, obětavej a upřímnej člověk, tak se rozhod tohodle problému zhostit a vypátrat, co se děje, ať to povede kamkoliv.

Jeho cílem bylo pomoct lidem, kteří byli něčím traumatizováni, a k tomu bylo třeba si je vyslechnout a snažit se je brát vážně. (Tj. ne jim nutně věřit jejich interpretaci svejch zážitků, ale nechovat se jak debil a netvrdit, že se jim jen něco zdálo a jsou to halucinace, a ve skutečnosti se jim nic nestalo, nebo je dokonce obviňovat, že si vymejšlí, jako to bohužel dělá hodně odporníků.)

Prozkoumal detailně asi 200 případů a strávil v sezeních s unesenejma tisíce hodin. Došel k závěru, že je nemožný, aby si to všichni vymejšleli. Většina těch lidí o tom s nikym jinym nemluvila a sami o tomhle fenoménu nikdy neslyšeli, takže u nich bylo vyloučený, že se jakýmkoliv způsobem nechali inspirovat příběhem, kterej někde slyšeli. V mnoha případech si mysleli, že jsou jediní, komu se něco takovýho stalo.

Když Mack zkoumal jednotlivý případy, zjistil navíc, že jejich zážitky jsou moc konzistentní a maji moc společnýho jeden s druhým na to, aby to mohly bejt náhodný výmysly. Ačkoliv tomu ze začátku nevěřil, po letech mu nezbejvalo než dojít k závěru, že tyhle zážitky jsou skutečný a jedná se o reálnej fenomén. A Mack je jen jedním z mnoha profesionálů z různejch oborů, kteří prošli podobným vývojem.

O tom, jak takový únosy probíhaji, jste pravděpodobně slyšeli. Často to začne tak, že jsou lidi někde v noci sami, mnohdy cestujou autem, a vidí na obloze nějaký světla. Pak dojde k nějakej poruše v Matrixu a lidi si uvědomí, že jsou buď na stejnym místě, nebo někdy o kilometry dál, světla jsou pryč, a zůstal jen zvláštní pocit, že se stalo něco divnýho. Když se podívaji na hodinky, zjistí, že je o několik hodin víc, než by podle jejich paměti mělo bejt.

Můžou žít roky s tim, že tohle je všechno, co si pamatujou, a netuší, co to mělo znamenat. Až když se stane něco, co vyvolá částečnou vzpomínku na to, co se odehrálo v těch chybějících hodinách, začnou si dávat dohromady, co se jim tenkrát vlastně stalo. Celá událost se ale obvykle odkryje až když vyhledaji terapeuta, kterej jim pomůže ty vzpomínky vytahat ze zamčenejch přihrádek jejich podvědomí.

Jádrem únosů je transportace subjektů do nějakýho vesmírnýho plavidla, kde probíhá něco jako lékařská prohlídka, akorát “doktoři” jsou obvykle malý šedivý bytosti s velkejma hlavama a velkejma černejma očima. Aspoň to jsou ti nejčastěji reportovaní “únosci”, ale občas narazíme i na jiný životní formy, včetně těch podivnejch kudlankoidních bytostí.

Mimoto mezi výzkumníky mimozemskejch ras je zmapováno několik druhů malejch šedejch bytostí, z nichž některý jsou autonomní organický bytosti, zatímco jiný jsou bioroboti, který používá nějaká jiná rasa (nebudeme jmenovat) jako takovou prodlouženou ruku – pomocníky, asistenty (nebudeme říkat otroky). Tim se ale teď nebudeme zabejvat.

Unesení v průběhu týhle “prohlídky” dost často zažívaji hrůzu, což ale nutně neznamená, že se jim děje něco hroznýho. Kdyby se přesně to samý dělo v normální nemocnici, většinu lidí by to nijak neděsilo. (I když samozřejmě je i dost lidí, který děsí i ty nemocnice – a v dnešní době se jim vůbec nedivim.) Ta hrůza pramení hlavně z toho, že unesení netuší, co se to kurva děje a co je tohle za malý šedivý negry (jo, negr může bejt i šedivej), a taky z toho, že jsou obvykle paralyzovaní, což lidi obvykle nemaji rádi.

Nicméně doktoři při běžnejch operacích pacienty taky všelijak umrtvujou a uspávaji, a emzáci (pokud to někomu nedochází: MimoZemšťan – MZ – eMZák) vědí, že když nechaji lidi, aby se mohli hejbat, tak tam budou v panice běhat dokolečka a řvát, při čemž se těžko dělá nějaký vyšetření. Takže paralýza může a nemusí bejt něco záludnýho ze strany emzáků.

V zásadě se velká část tohodle fenoménu dá vysvětlit tim, že nás někdo zkoumá podobně, jako my zkoumáme zvířata. Sice nevíme přesně, co s náma maji za úmysly, ale křeček v laboratoři taky neví, proč mu stříkáme do očí nějaký chemický sračky, který ho páleji, a kdybysme mu vysvětlovali, že je to pro nějaký větší dobro, tak by nás velmi pravděpodobně podezíral, že kecáme.

Tím nechci říct, že šediváci maji nutně dobrý úmysly. Jen že to, že jsou z nich lidi vyděšení, obzvlášť když se nemůžou nijak bránit (pokud vim, zatim se žádnýmu člověku nepodařilo žádnýho mimozemšťana “přeprat”), by si lidi měli korelovat s tim, že zvířata se nám taky moc nemůžou bránit (aspoň když máme po ruce technologii a nezaskočí nás s prázdnejma rukama uprostřed lesa), a z pohledu většiny zvířat musí bejt člověk to nejhorší a nejzákeřnější stvoření na světě.

Jestli maji emzáci dobrý nebo špatný úmysly, je komplexní téma, na který tu teď neni prostor. Stručně řečeno – jak kteří. Jak byste odpověděli na otázku, jestli maji lidi dobrý úmysly? Řekněme, že někteří maji dobrý úmysly a někteří jsou jako americká vláda. Potenciální důsledky si vyvoďte sami.

Při většině únosů se lidem nic hroznýho nestane. Občas se stane nějaká nehoda, když s člověkem emzák zachází podobně neopatrně, jako některý lidi zacházeji se zvířatama. (“Ó, lidem se neohybá ruka na tuhle stranu? To jsem nevěděl.”) Někdy ale dochází i k procedurám, který opravdu nijak příjemný nejsou. Záleží, na jakýho narazíte doktora, ne? Znáte to z nemocnic.

Na druhou stranu dochází i k velmi pozitivním kontaktům tohodle typu. Technicky vzato se některý nedaji tak úplně považovat za “únosy”, ale na první pohled tak vypadaji. Některý lidi, převážně ty spirituálně laděný typy, maji tyhle zážitky bez paralýzy a s přátelskou komunikací s danejma bytostma, ze který se často doví něco o sobě.

Mnoho lidí se celej život pokouší přijít na to, co tady na Zemi maji za úkol. Maji pocit, že to musí mít nějakou větší pointu, než chodit každej den do práce a dělat otroka, a chtěji vědět, co by měli se svym životem dělat. Takovejm lidem někdy tyhle příhody pomůžou najít pár odpovědí, a vůbec to nevnímaji negativně. (Povaha těchhle zážitků obecně hodně závisí na tom, jak je člověk nastavenej a jakou energii vyzařuje. Vyděšení bioroboti jdou na lékařskou analýzu s občasnejma análníma sondama; duchovní lidi si jdou popovídat s kamarádama z vesmíru… zjednodušeně řečeno.)

Součástí těch pozitivních setkání bejvá zjištění, že ten danej člověk je “jeden z nich”, neboli duše, která se s touhle partičkou emzáků dobře zná a momentálně přijala misi inkarnovat se na Zemi a s něčim tady pomoct. Celej ten kontakt potom neni “únos”, ale vlastně spíš něco jako kontakt s rodinou, což tihle lidi opravdu vnitřně cítí, že to tak je, protože tady na Zemi si připadaji jak uprostřed bandy totálních magorů (což jistě mnoho čtenářů ocení jako něco, co sami běžně zažívaji), a mezi těma bytostma tam nahoře si opravdu připadaji jako doma.

Samozřejmě součástí mise “zachraňte Zemi zevnitř” (tj. inkarnací do lidskýho těla, protože zasahování “zvenku” je proti pravidlům) je standardně to, že zapomenete, kdo jste. Těch, kterejm se podaří si to zapamatovat, je hodně málo (ale pár se jich najde). Takže mnozí z nás – hlavně ti, kteří se vší silou snaží tady ten chaos korigovat nějakym užitečnym směrem – jsou možná (asi celkem pravděpodobně) na nějakej takovej misi, i když si to nepamatujou.

Ale to jsme trochu odbočili. Prostě takovejch “únosů” jsou přinejmenším desetitisíce (nejspíš víc), a ačkoliv větší část z nich probíhá podobně, je tu ve skutečnosti dost velká variabilita v detailech, když to člověk prozkoumá víc do hloubky, a má to spoustu aspektů, o kterejch neuslyšíte ani když si o tom přečtete pár článků. Všechno to, co se mi tady podaří nastínit, je jen škrábanec na povrchu něčeho, čeho skutečnej rozsah si většina lidí nedokáže představit, a tudíž nutně dost velký zjednodušení.

Navzdory tomu, že tohle je mainstreamem opomíjenej fenomén, najdete o něm na netu nepřeberný množství informací (ale taky dezinformací) a existuje o něm spousta knížek. Samozřejmě se o tom napíše i hodně kravin a některý případy jsou určitě podvody lidí, kteří jen chtěji nějakou pozornost, takže kolem signálu je tu hodně šumu, ale toho signálu je pořád zatraceně hodně. Oddělit signál od šumu chce čas a úsilí, ale to je tak ostatně se všim, takže to znáte.

K únosům patří například procházení zdí. Ti, co jsou odebráni ze svejch ložnic, často popisujou, že jsou jednoduše vyzdviženi ze svejch postelí (fakt, ono je to jednoduchý, když víte, jak na to) a dopraveni víceméně nejkratší cestou, tj. přímou čarou, na nějakou tu kosmoloď. Že je v cestě zeď nebo strop, nijak nevadí, protože ty překážky nekladou žádnej odpor. Stejně tak lidi prochází střechou auta a podobně.

To neznamená, že vaše tělo, tak jak jste na něj zvyklí, dokáže projít zdí (takže to radši moc aktivně nezkoušejte a hlavně ne s rozběhem). Spíš tu dojde k nějakejm dočasnejm molekulárním změnám a manipulaci hmoty, nebo řekněme, že vás emzáci vytáhnou na svojí úroveň vyšších vibrací, kde si vaše tělo se zdí nepřekáží. V některejch případech to taky může bejt tak, že když se ten člověk otočí, zjistí, že jeho tělo je ve skutečnosti pořád v posteli. Jak kdy. Jsou různý procedury. Podle nálady emzáků.

Při “návratu” z únosu se taky stávaji všelijaký veselý věci, jako že člověk zjistí, že má něco oblečenýho obráceně. Naše oblečení obvykle neobsahuje manuál pro emzáky a oni někdy zapomenou, jak to na tom člověku bylo původně, tak to na něj nějak natáhnou, jim to připadá OK, ale človíček je pak velmi zmaten a uvažuje, jestli je vážně tak blbej, že si ráno oblík něco obráceně a doteďka si toho nevšim.

Nebo třeba dvě ženský unesený z auta po návratu zjistí, že každá sedí na sedačce, kde předtim seděla ta druhá. O pět minut dřív se pravděpodobně odehrálo něco jako: “OK, jsme hotoví. Můžeme je vrátit. Kde seděla ta blondýna? Vlevo nebo vpravo?” “Sakra, to jsem si nevšim. Nějak je tam dej. Ony si s tim poradí.” Ani emzáci nejsou dokonalí! (Nebo je jim to jedno. Nás koneckonců taky moc nezajímá, kterej pokusnej křeček bydlí v domečku vlevo a kterej vpravo.)

Těch různejch zajímavejch věcí, co se někdy staly, je ohromný množství. V podstatě asi cokoliv, co si dokážete představit, že by se mohlo stát, se nejspíš aspoň jednou stalo, a k tomu se staly stovky věcí, který si představit nedokážete. Někdy je to celkem zábavný.

Ještě bych možná zmínil to vymazání paměti. Toho se dá dosáhnout nějakou hypnotickou sugescí a dá se to demonstrovat i v čistě lidskejch podmínkách. Emzáci jsou v tom evidentně mnohem pokročilejší a podle všeho k tomu nepotřebujou žádnou složitou metodu a toho efektu dosáhnou prakticky okamžitě.

Záludností s tim spojenou je to, že když můžete vymazat část paměti (ona neni až tak vymazaná jako spíš skrytá), tak můžete i implantovat falešný vzpomínky (což se taky dá udělat hypnotickou sugescí). A vtip je, že tohle dokážou v nějakej míře i lidi v některejch těch tajnejch projektech americký vlády.

Jsou známý i případy únosů, u nichž se ukázalo, že je má na svědomí nějaká složka americký armády. Pak je tu hroznej “clusterfuck” hledání toho, co se doopravdy stalo, protože armáda lidem vsugeruje, že je unesli mimozemšťani a ti někdy lidem implantujou falešný vzpomínky, že je unesli lidi, takže to vyžaduje zkušený terapeuty, aby se probrali vrstvama falešnejch vzpomínek a sugescí a vypátrali, jak to opravdu bylo.

Takový zkušený terapeuty ale naštěstí máme a mnozí se vytrénovali na obětech MKULTRA a hlavně projektu Monarch, o kterejch už jsem tu psal, protože tam je taky třeba se prokousat vrstvama programování, ale neni jich moc, protože kdo by se tim chtěl celej život zabejvat.

Narážíme tu ale na něco, co platí nejen u únosů, ale i u mnoha dalších příbuznejch fenoménů (viz další sekce tohodle článku). Aktivita emzáků se často mísí s aktivitou tajnejch vládních projektů, a v některejch případech pravděpodobně pracujou obě strany spolu. Plus kolem jakýkoliv emzácký aktivity obvykle čmuchaj agenti Matrixu s černejma brejlema, ať už se na ní aktivně podíleji nebo ne.

Jsou lidi, co si myslí, že za všechny únosu můžou emzetka, a jiní, co si myslí, že emzetka neexistujou a všechno má na svědomí vláda. To je ale jako lidi, co si myslí, že za všechno můžou židi, a jakmile někde zmerčí žida, začne jim pěnit u huby, a pak jim uniká všechno ostatní, protože se nedokážou soustředit na nic jinýho než na židovskou konspiraci. Kdo si usmyslel, že objevil viníka nějakýho zla, stává se často slepým ke všemu ostatnímu a podlejhá všem těm kognitivním zkreslením a buduje si tu svojí verzi reality a ignoruje všechno, co do ní nezapadá.

Rozuzlovat tuhle motanici všelijaký pokoutný činnosti všech těchhle složek je hodně práce a je tu odjakživa spousta dezinformací, takže by člověk rozhodně neměl věřit každej blbosti, kterou si o tom přečte nebo uvidí. Kdo se o to zajímá jen povrchně, z čistý zvědavosti, nemá moc šanci poznat, co je pravda a co ne. Vyžaduje to desítky let hromadění, analýzy a korelování informací.

Implantáty

Implantáty patří k únosům jako debilita k politikům. No, možná ne až tak neodmyslitelně, ale patří k nim. Implantáty jsou předměty, který unesenci často objeví někde ve svym těle a netuší, co to je a jak se to tam dostalo.

Obvykle si člověk buď všimne, že má někde něco pod kůží a neví, co to je, nebo se mu něco podivnýho objeví na rentgenu, obvykle v hlavě. Pak se člověk ptá doktorů, co to kurva je, a oni se ptaji, jak to maji kurva vědět, protože je to jeho hlava nebo ruka. Pak na sebe koukaji, jako že ten druhej je asi debil, nebo si z nich dělá srandu.

Když se implantát vyoperuje, najde se obvykle kovovej předmět, kterej vypadá jako nějaká technologie, ale nic, co by se dalo snadno identifikovat. Pak se doktoři podezíravě ptaji, jak se to do toho člověka dostalo, on jim říká, že netuší, tak jsou ještě podezíravější, a všichni na sebe bezradně zíraj a čekaj, jestli se objeví Morgan Freeman a podrobně jim to všechno vysvětlí.

Implantáty z hlavy se téměř nikdy nevyoperujou, protože doktoři neví, jak to udělat, aniž by pacienta terminovali před vypršením jeho minimální trvanlivosti. Takže zíraji na ty rentgenový snímky nebo něco podobnýho, kroutí hlavou, a přemejšlí, co to sakra je a jak se to tam dostalo. Pacient se ptá, jestli mu to nějak ublíží, a doktoři na důkaz svojí odbornosti bezradně krčí rameny a po chvíli vypotí nějakou diagnózu jako “no když jste neumřel doteďka, tak to snad přežijete i dál”.

Od těch komunikativnějších a přívětivějších emzáků víme, že implantáty jsou obvykle zařízení pro monitorování implantovanýho. Což je asi tak stejně překvapivý, jako když se ptáte, odkud se vzala ta ryba, co jste měli k večeři, a zjistíte, že ze supermarketu. To bylo celkem jasný, ne?

Proč přesně je implantovanej monitorovanej, jaký data se sbíraji a proč, je jiná záležitost, která asi bude zase mít různý odpovědi, podle agendy implantérů. Bude to asi něco jako když dáváme nějaký sledovací zařízení zvířatům. Někdy je to vědeckej výzkum; jindy je to abysme svýho domácího tvora našli, když se ztratí (třeba když ho unesou emzáci – to pak dochází k podivnej situaci, kdy se tak trochu všichni sledujou navzájem).

Obvykle implantáty nezpůsobujou nikomu žádný závažný problémy. Nanejvejš tak občasný krvácení z nosu, když je monitor někde v nosní dutině. Podle emzáků jsou veškerý případy problémů s implantátama neúmyslný, a když se o nich doví, obvykle je napraví, nebo se o to aspoň pokusí. Ale asi to většinu z nich až tak moc netrápí, stejně jako lidem je obvykle jedno, jestli křečka nějakej implantát tlačí nebo tak něco.

Tyhle implantáty se pochopitelně velmi líbí Loutkářům, a jak nám otevřeně říká šváb Satan Klaus, do deseti let je budete mít všichni a budete velmi šťastní (zřejmě protože ten čip vás k pocitu štěstí bude “programovat”, neboť spokojení lidi nevotravujou).

To, že emzáci maji nějaký hodně pokročilý monitorovací čipy, a to, že vývoj takovejch zařízení tady na Zemi hodně pokročil a dnes se daji implantovat jehlou pod kůži, je samozřejmě naprostá náhoda a v žádnym případě tady nedochází k žádnej pokoutnej spolupráci. Rozhodně neexistujou žádný dohody, jako že “my vám dovolíme unášet občas lidi, když nás naučíte, jak vyrábět tyhle sledovací čipy”. Ne, ne, nic takovýho. Už vám z toho, jak se pořád vzděláváte a dáváte si věci dohromady, evidentně hrabe.

Implantáty model Zeta Reticuli maji občas ten vedlejší efekt, že kolem implantovanýho človíčka přestávaji fungovat elektronický zařízení. Analýza extrahovanejch implantátů též ukázala, že k překvapení ani jednoho čtenáře Antiviru někdy obsahujou vzácný prvky a izotopy a slitiny, který se na Zemi normálně nevyskytujou, případně nějakou neznámou nanotechnologii.

Vyoperovaný předměty taky někdy odolávaji obyčejnejm analytickejm metodám jako řezání pilou a musí se rozpůlit laserem, někdy se při operaci samy posunujou směrem pryč od instrumentů operujícího, a někdy se rozdělí na několik částí a pak zase spojí dohromady. Jeden doktor takovej implantát vyoperoval v několika fragmentech a později zjistil, že fragmenty se v kontejneru, do kterýho je uložil, poskládaly do stejnýho tvaru, jako měly na rentgenu. Tak s tim zamíchal a počkal 15 minut, a fragmenty se poskládaly znova.

Jak vidíte, s implantátama je velká legrace, takže za 10 let, až je budou mít všichni, to tu bude hrozně zábavný. Jen by mě zajímalo, jak se ty emzácký budou snášet s těma švábovejma. Jestli třeba dojde k nějakejm intravenózním válkám.

MiB – Men in Black

Tyhle negry v černym pravděpodobně znáte v podání jednoho černýho negra v černym (Will Smith) a jednoho bílýho negra v černym (Tommy Lee Jones). Jestli si ale myslíte, že to je nějak veselý téma, tak vás ujišťuju, že s těma pravejma MiB zas tak velká prdel neni.

Fenomén MiB se rozšířil po Hitleriádě (WW2), stejně jako fenomén UFO, se kterym souvisí. Když tu začaly ve větších počtech poletovat všechny ty talíře a všelijaký podezřelý světla a meteorologický balóny převlečený za močálovej plyn, a lidi to viděli a měli tu drzost o tom mluvit, tak tihle lidi byli navštěvováni mysteriózníma černooděncema, kteří jim vysvětlovali, co a jak.

Vysvětlení spočívalo zhruba v tom, že jestli si myslí, že viděli, co viděli, tak se mýlí, protože to vlastně neviděli, a jestli budou dál trvat na tom, že to viděli, tak se taky může stát, že už nikdy nikdo neuvidíje, na což černooděnci dohlídnou.

Na první pohled (aspoň v některejch případech) přátelská návštěva se teda postupně zvrhla v mírnej nátlak až otevřenou hrozbu, podle toho, jak byl kdo natvrdlej nebo zarputilej. Většinou až pak si lidi všimli, že tihle MiB vypadaji trochu divně, mluví trochu divně, chodí trochu divně, a vůbec se pohybujou trochu divně, i když někdy to bylo evidentní už na první pohled.

Podle tisíců svědeckejch výpovědí bejvaji tihle negři vysocí a oblečení v černym včetně brejlí a klobouku. Potud relativně normální, až na to, že oblečení bejvá desítky let vyšlý z módy a ty černý brejle nosí i když je tma. Co už tak normálně nezní jsou popisy toho zbytku – olivově zelená pleť, malej nebo skoro žádnej nos, žádný rty a jen malej otvor místo pusy (což někdy maskujou rtěnkou), oči, který skoro nikdy nemrkaji (když si náhodou sundaj ty brejle), obvykle žádný vlasy a případně další známky toho, že je něco špatně, na jejich hlavách.

Kromě toho maji ty zvláštní, robotický pohyby a podivně mechanický hlasy, mívaji potíže chápat slangový nebo i hovorový výrazy, a někdy koukaji na úplně normální předměty jako propisky nebo vidličky, jako by je viděli poprvý. Obvykle se objevujou v počtu 1-3, nejčastěji 2.

Takže takovýhle dvě mátohy k vám přijdou a ptaji se vás, co že jste to včera viděli. Tvrdí vám, že jsou z vlády nebo od letectva nebo z nějakýho UFO časopisu, ale když si to později ověříte, vždycky zjistíte, že lhali. Pokud vám ukážou nějakou identifikaci, ukáže se, že byla falešná nebo patří někomu, kdo je už dávno mrtvej, a podobně to dopadá, když si ověříte jejich značku auta.

Takže tihle dva pánové, kteří vypadají asi tak stejně přívětivě a lidsky jako třeba dvojka Fialovej Hnus a Herr Cenzurakušan, se vás ptaji, co jste viděli. Když jim to vyprávíte, tak jen pokyvujou a občas řeknou nějakou naučenou frázi. Pak domluvíte vy a začnou mluvit oni.

Mezi jejich obvyklý informace, rady a poučky patří například, že jste viděli Venuši, nebo polární záři, nebo že jste vlastně nic neviděli, že po tom máte přestat pátrat, že by pro vás nebylo dobrý, kdybyste o tom mluvili, a podobně. Často vám odrecitujou část vašeho životopisu, o kterej jste si nemysleli, že je veřejná, aby vám ukázali, jak hodně se o vás zajímaji.

V případě, že se z nich neposerete strachy a potom, co odejdou, nepřestanete žvanit o tom, co jste viděli, se vám začnou dít zvláštní náhody na znamení, že Velký Bratr (ze Zeta Reticuli nebo odkud) vás sleduje. Mezi oblíbený vtípky patří, že vám zvoní telefon a když ho zvednete, slyšíte jen šum nebo nějaký chrčení, nebo že objevujete jasný známky toho, že u vás doma někdo byl, aniž by byly poškozený zámky nebo něco rozbitýho.

Někoho to vyděsí, odvolá všechno, co původně řek o svym pozorování UFO, a pak už je hodnej. Kdo se tak lehko vyděsit nenechá, u toho se nenápadný výhrůžky promění v poněkud nápadnější, který můžou zahrnovat rodinný příslušníky (“A vaše dcera chodí na támhletu univerzitu a bydlí v tejhle ulici číslo 59, že? Byla by škoda, kdyby se jí něco stalo.”), a kdo ani potom nepřestane zlobit, tomu se někdy dějou úplně náhodný nehody končící nečekanou smrtí, která vůbec neni podezřelá.

Pro ilustraci si popíšeme případ jednoho vyšetřovatele, Herberta Hopkinse. V září 1976 byl sám doma a pracoval na nějakym případu UFO. Zazvonil mu telefon a muž na druhym konci se představil jako někdo z místní organizace, která zkoumá UFO. Projevil zájem právě o ten případ, kterej Hopkins vyšetřoval, a zeptal se, jestli by mohl večer Hopkinse navštívit a probrat to s nim.

Hopkins souhlasil. Chlápek se nečekaně objevil během pár minut. Hopkinse překvapilo, že nikoho neviděl přicházet, ačkoliv měl skleněný dveře a výhled ven, a neviděl v ulici žádný auto a nikde nebyly telefonní budky. (Pro mladší čtenáře – mobily v roce 1976 neexistovaly!) Pozval chlápka dál.

Ten měl na sobě tmavej oblek a tmavý rukavice a klobouk. Sedli si a Hopkins mu popsal, co o případu věděl. V jednu chvíli chlápek zavadil rukavicí o svůj obličej a Hopkins si všim, že na rukavici zbyla stopa rtěnky. To ho přimělo se zaměřit na obličej návštěvníka a zjistil, že jeho rty jsou jenom namalovaný.

Hopkins měl ruce v kapse a MiB najednou poznamenal, že Hopkins má v kapse dvě mince, což byla pravda. Řekl mu, ať je vyndá, což Hopkins udělal. Jak je držel v ruce, sledoval, jak jedna mince začala vypadat jaksi rozmazaně a za pár vteřin úplně zmizela. MiB pravil: “Ani ty, ani nikdo jinej na týhle rovině tu minci už nikdy neuvidí.”

Pak se zeptal Hopkinse, jestli ví, jak umřel Barney Hill (z jednoho z nejznámějších případů únosů). Hopkins odvětil, že pokud se neplete, Hill zemřel na infarkt. Načež mu MiB mrazivym hlasem objasnil, že “Barney Hill umřel, protože neměl srdce; tak jako ty teď nemáš minci.”

Můžete si dát pauzu a na chvíli se nad tim zamyslet.

Pak pokračovali v konverzaci o Hopkinsově případu, protože situace zřejmě ještě nebyla dostatečně bizarní. Návštěvník se podle Hopkinse na nic neptal. O Hopkinsově případu evidentně už všechno věděl. Zřejmě si probírali všechny detaily, aby pak bylo jasný, o čem všem Hopkins nemá nikdy mluvit.

Pak MiB informoval Hopkinse, že má zničit všechny důkazy a dokumenty. Žádnej vztek, přesvědčování, nebo jakýkoliv emoce. Jen mu oznámil, že to má udělat, ale ve vzduchu takříkajíc visela hrozba. Neřek, že si to nějak zkontroluje. Prostě bude vědět, jestli se tak stalo.

Pak se chování návštěvníka změnilo. Jeho odpovědi se zpomalily, s většíma pauzama mezi slovama, až nakonec oznámil: “Energie… mi… dochází. Musim… jít… teď. Sbohem.” Roboticky se vymotal z Hopkinsova bytu, venku byl vidět záblesk modrýho světla a týpek zmizel. Hopkinsovi to stačilo a neměl chuť testovat, co se stane, když neposlechne, a relevantní dokumenty opravdu spálil.

To je jen jeden z mnoha zdokumentovanejch případů návštěv MiB. Poukázal bych tu na frázi “na týhle rovině”, kterou by žádnej člověk neřek, a která naznačuje, že MiB nejspíš nepochází “z týhle roviny”, ať už to znamená cokoliv. Pokud jste slyšeli o inter-dimenzionálních nebo hyper-dimenzionálních bytostech, tak asi tušíte, odkud vítr fouká. A nakonec se tenhle tvor začal zpomalovat a konstatoval, že mu dochází energie.

Z čehož se dá odvodit, že pro pobyt na naší rovině maji určitý bytosti jen omezený množství energie. (Stejně jako vám pod vodou po nějakej době dojde kyslík.) Tak to jen taková poznámka, pro případ, že byste se s něčim takovym setkali. Můžete pak zkoušet takový bytosti zdržovat a dávat jim divný otázky a používat při tom slang, a čekat, až jim dojde energie. Mimochodem znám i historky, kdy lidi podobnejma taktikama mátli malý šedivý a vyvlíkli se tak z nějakýho maléru. No ale úspěch nezaručuju.

Když to shrnu, MiB vypadaji jako zvláštní individua, který se pokouší vydávat se za člověka, ač jim některý detaily tohodle umění trochu unikaji, objevujou se kolem lidí, kteří viděli nebo vyšetřujou nějaký UFO (případně jiný vetřelce, jako yetti nebo sasquatch, o kterejch si taky někdy povíme), přesvědčujou je, že je v jejich vlastním zájmu se ničim takovym nezabejvat, a nejsou zdaleka tak zábavní, jako Will Smith a Tommy Lee Jones.

Neni tak úplně jasný, kdo tyhle kreatury diriguje a vysílá, ani co jsou přesně zač, ačkoliv je evidentní, že normální lidi to nejsou. Samozřejmě existuje i spousta normálních vládních gaunerů v černejch hadrech, který dělaj něco podobnýho, ale tady se bavíme konkrétně o těch, co nejsou normální vládní gauneři.

Dneska už se ale tahle taktika k přesvědčování lidí, aby drželi hubu, moc nepoužívá. Místo toho byly vynalezený větší zrůdy, všichni ti Cemperové a Kartousové, kteří vás označí za dezinformátory, zatimco vás někdo jinej vymaže z farcebooku a jewtube. Starý dobrý časy MiB, kdy to všechno ještě mělo styl, jsou pryč.

Černý helikoptéry

Jelikož někdo zřejmě opravdu nechtěl, aby lidi mluvili o UFO a dalších věcech, který rozhodně neexistujou (protože nic neni tak nebezpečný jako debata o neexistujících věcech), tak na situaci začaly kromě černejch… humanoidů dohlížet i černý helikoptéry (ČH).


Objevily se zhruba v 70. letech a začaly se vyskytovat všude, kde se dělo něco podloudnýho. Maji obvykle černou nebo hodně tmavou barvu, včetně kouřovejch skel, aby nebylo vidět dovnitř, a nemaji žádný značení. Produkujou buď hodně málo hluku, nebo jsou úplně tichý, což je u helikoptér zvláštní.

Jsou spojený s aktivitou UFO, mrzačením dobytka (ke kterýmu se dostaneme za chvíli), a sledováním a otravováním lidí, kteří se k něčemu takovýmu nachomejtli, byli uneseni, nebo něco takovýho vyšetřovali. Částečně se jejich aktivita překrejvá s aktivitou MiB, a to ve smyslu zastrašování a odrazování lidí od mluvení.

Společnýho s MiB maji i to, že nikdo neví, komu patří. Nemaji značení, takže nevíte, co jsou zač. Nevidíte dovnitř skrz černý okna. Když zkusíte pátrat na oficiálních místech, čí to byla včera helikoptéra, co se kolem vás výhrůžně vznášela, tak o ní nikdo nic neví.

Kromě toho, že jsou záludně tichý, lítaji tak nízko u země, jak jen to jde, aniž by zakopávaly o stromy nebo se zamotávaly do elektrickýho vedení. Což je samozřejmě v rozporu s leteckejma regulacema, a na jakejkoliv pokus o komunikaci, třeba ze strany policie, nereagujou (případně reagujou palbou).

Vyskytujou se hlavně v ne moc Spojenejch státech americkejch a v ne moc Velkej Británii, obvykle na venkově, ale někdy i ve městech. Podle lidí, co rozeznaj jednu helikoptéru od druhý, se mezi nima vyskytujou všechny možný modely, který tu nebudu vyjmenovávat, protože nám, co rozeznáme leda tak černou helikoptéru od bílý, je to stejně jedno.

V 70. letech se začaly objevovat stovky reportů od lidí, kolem nichž se tyhle helikoptéry vznášely, bez zjevnýho důvodu – když teda nepočítáme, že ten člověk viděl nějaký UFO nebo byl včera na pokecu s emzákama. Další stovky reportů byly o pozorování černejch helikoptér v místech, kde došlo ke zmrzačení dobytka.

Jeden z ranejch reportů je z roku 1971, kdy farmář v Coloradu našel 40 popálenejch mrtvejch ovcí po tom, co nad jeho rančem přelítla ČH. V roce 1973 v Missouri spatřil James Hagler helikoptéry nad svym pozemkem. Později po něm z nich někdo střílel. Když se pokusil vrátit palbu, někdo po něm vystřelil ze země. Policie místo prohledala, a když se odebrali za koblihama, po Haglerovi se znova střílelo.

V roce 1974 přistálo několik neznačenejch ČH na veřejnej pláži. Když se přiblížili policajti, vylezli z čoprů chlápkové v černejch uniformách s M-16kama a vyhrožovali jim. Oficiální story byla, že armáda převážela nějaký válečný hlavice, což samozřejmě nedává žádnej smysl a nic to nevysvětluje.

V roce 1975 došlo k několika pronásledováním ČH policií. Ať patří ty helikoptéry komukoliv, je evidentní, že policie neni do jejich operací zasvěcená a nemá tušení, o co jde. V prosinci přeletěly 3 ČH přes raketovou základnu. Místnímu šerifovi bylo vysílačkou řečeno, že je to Národní garda, nicméně NG později popřela, že s tim měla něco společnýho.

V prosinci bylo též hlášeno 30 pozorování ČH a čtyři případy zmrzačenejch krav v Novym Mexiku. Koordinátor letectva James Gordon oznámil, že letectvo to vyšetřuje, ale letectvo to samozřejmě později popřelo.

V Británii policie ČH několikrát vyšetřovala, ale nikam to nevedlo. Nemaji tušení, co se děje. Když se podaří ČH konfrontovat, vylezou jacísi MiB, obvykle s automatickejma zbraněma, a poskytujou historky, kterejm nikdo nevěří.

Veškerá aktivita ČH je teda totálně neprůhledná a ani policie do ní nevidí. Vyšetřování vždy končí mlžením a popíráním z vyšších míst.

To všechno je ale ta normální část fenoménu ČH. Existujou i mnohem podivnější případy s paranormálníma zápletkama. ČH byly pozorovány, jak se “proměňujou” v lítající talíře nebo světelný koule. Někdy helikoptérám něco chybí, jako třeba… uh… vrtule. Jako kdyby se lítající talíř pokoušel kamuflovat jako helikoptéra, ale jeho piloti si nemohli vzpomenout, jak přesně taková helikoptéra vypadá.

Je pravděpodobný, že tyhle případy jsou samostatnej fenomén. Většina aktivity ČH vypadá jako typický podloudný aktivity tajnejch vládních projektů, ale část pozorování se vymyká rámci působení lidskejch elementů a vzezření helikoptéry může bejt kamufláží něčeho obskurnějšího.

Mrzačení dobytka

Mrzačení dobytka (MD) je další fenomén, kterej se rozšířil hlavně v poválečnej Americe a souvisí snad se všema těma výše zmíněnejma. Když řeknete v Americe “cattle mutilation”, všichni ví, o co jde. U nás se na termín “mrzačení dobytka” moc lidí nechytí, protože většina našeho dobytka je schovaná v bezpečí Strakovy akademie a zatim se pořád nikdo nemá k tomu, aby tenhle dobytek zmrzačil.

Ačkoliv MD se podle očekávání nejvíc děje v Americe, jsou známý případy po celym světě. Vysvětlim teda, o co jde, aby naši dobytci věděli, co je v blízkej budoucnosti možná čeká.

Všude na světě se nachází zmrzačený zdechliny hlavně krav a bejků, ale i koní, ovcí, koz, prasat, zajíců, bizonů, jelenů, losů, a někdy i psů nebo koček. Nejde ale o zmrzačení, který by bylo výsledkem napadení jiným zvířetem nebo nějaký očividný lidský aktivity. Co tenhle fenomén definuje, je určitej vzorec, kterej dodržuje, a nezodpovězený otázky, kdo a proč to dělá.

Podobně jako ČH, i tenhle fenomén explodoval zhruba na začátku 70. let. Ojedinělý případy najdeme i stovky let zpátky, ale v letech 1975-77 bylo v Americe přes 2000 případů roztroušenejch po 22 státech, a podle FBI bylo v 70. letech celkem až 8000 případů jen ve státě Colorado.

Jedním z prvních případů byl kůň, jehož hlava a krk byly stažený a na kostech nezbyla ani stopa po žádnej tkáni. Viditelný kosti byly tak vybělený, že to vypadalo, že byly na slunci měsíce. Vnitřní orgány jako srdce a mozek chyběly. Nikde okolo nebyly stopy kopyt, a nikde se nenašla ani kapka krve.


A takovejch případů se začaly objevovat tisíce. Mezi charakteristický vlastnosti patří:

  • Chirurgicky přesný řezy
  • Všechna krev odstraněná
  • Rány na okrajích kauterizovaný
  • Některý interní orgány odstraněný
  • Na některejch místech odstraněná kůže a veškerá tkáň až na kost
  • V okolí žádný stopy ani od mrtvýho zvířete, ani od ničeho jinýho
  • V okolí žádný stopy toho, že by zvíře někdo táhnul
  • Mrchožrouti a mouchy se zdechlině vyhybaji
  • Někdy detekovaná zvýšená radioaktivita
  • Někdy nalezený neobvyklý chemický látky
  • V okolí pozorovány UFO nebo černý helikoptéry

Vyšetřování nikdy nevede k jasnýmu viníkovi. Nikde nejsou stopy boje nebo napadení nějakým zvířetem. Chirurgická přesnost operace je tak vysoká, že jen málo lidí by něco takovýho dokázalo i za ideálních podmínek, tj. aniž by to museli dělat někde venku a tajně. Nikdo nedokáže říct, kam zmizela všechna ta krev nebo chybějící orgány.

Rančer někdy nejdřív zjistí, že mu chybí třeba jedna kráva. Ta se najde zanedlouho pohozená někde v blízkosti místa, odkud zmizela, bez jakejchkoliv stop toho, jak se tam dostala, ve stavu, jakej jsem popsal. Jako by tam spadla z čistýho nebe.

Vyříznutí orgánů, včetně jazyka nebo očí, chirurgická přesnost řezů, a čistota stažení až na kost jasně demonstrujou jednak profesionální schopnosti a jednak specifickej účel, což vylučuje jakýkoliv zvířata. Nicméně množství takovejch případů při tak vysokej čistotě práce (žádná krev, žádný stopy) prakticky vylučuje i možnost, že by za všechno byli zodpovědní lidi.

Amatéři vůbec nehrozí, takže se spekuluje jen o nějakejch tajnejch vládních projektech. Za některý případy můžou bejt určitě zodpovědný takový projekty (i když ani tak neni jasný, co by bylo účelem), ale aby byly za desetitisícema takovejch případů, je nemožný. (A pokud jde o technologii, tak připomínám, že mluvíme hlavně o 70. letech.)

Nikdo nikdy neviděl to mrzačení, když se dělo. Nejblíž, co se k tomu někdo dostal, jsou případy, kdy lidi viděli světla ze shora namířený na dobytek. V takovejch případech si to, co si tam svítilo, po chvíli všimlo “svědka” a rychle zmizelo. Někdy bylo po takovejch svědcích vystřeleno nějakym paprskem, což mělo za následek svědkův velmi rychlej úprk.

Není teda divu, že většina lidí, kteří jsou s fenoménem obeznámeni z první ruky, se nijak netají tim, že za viníky považujou emzáky. Jednak žádná jiná možnost nedokáže vysvětlit ani polovinu známejch okolností, a jednak je MD značně spojený s aktivitou UFO, MiB a černejma helikoptérama.

Ve Walesu v Británii byla dlouhá vlna MD v letech 2001-2013. I oficiální výsledek vyšetřování zvířecích patologů byl ten, že jako nejpravděpodobnější příčina se jeví aktivita mimozemský inteligence.


A děje se to do dneška. Na obrázku nahoře je případ z roku 2019 z Oregonu. Bejk vypadá jako vypuštěná nafukovací matrace. Nikde žádný stopy; ani kapka krve. Ani při sebevětší snaze neni možný si realisticky představit, jak by tohle dokázali lidi (a opakovali to v tisících případů jen v USA), o zvířatech nemluvě.

Farmáři z toho rozhodně nemaji radost, protože takovej bejk má hodnotu třeba 6000 dolarů a když je chovnej, tak jdou ztráty do statisíců, když se započítá potomstvo, který se nenarodí. Jenže s tim nic nenadělaj, protože jak říkával jeden Janek, na emzáky jsme krátký.

V tomhle ohledu se nelze divit, že většina americký populace nemá problém s myšlenkou, že je tu nějaká mimozemská aktivita, protože při tom počtu únosů a mrzačení dobytka, co vidí všude kolem sebe, je dost těžký hledat nějaký jiný, aspoň marginálně uvěřitelný vysvětlení.

Aby toho nebylo málo, tak existujou i podobný, i když vzácný, případy zmrzačení lidí. Odstraněný oči, jazyk, další orgány a všechna krev. V jednom případě v Novym Mexiku major William Cunningham viděl, jak metalickej disk nabral jeho kolegu seržanta Jonathana Lovetta a odnes ho. Tři dny se po něm pátralo, než byl nalezenej o 15 km dál, ve výše popsanym stavu.

Děsivý? Možná. Podívejte se ale na to, jak se zvířatama zacházeji vědci, nemluvě o korporacích. A když na to přijde – v posledních 3 letech nezachází o moc líp ani s lidma. Můžeme se divit, že někdo zachází s dobytkem nebo i s náma timhle způsobem, zdánlivě jen proto, že může, když my přesně tak zacházíme se zvířatama a naše vlastní vlády tak zachází s náma?

Pěkný to neni, ale jen těžko se dá argumentovat, že něčí násilí páchaný na nás je hrozný, zatímco naše násilí na někom jinym je normální. (Možná je v tom i nějaká lekce, pokud máte oči a mozek.) Kromě toho existujou důvody se domnívat, že všechny tyhle emzácký zákeřnosti se dějou hlavně proto, že to (primárně americká) vláda umožnila.

Dyatlov Pass Incident

Jednou z nejmysterióznějších událostí posledních 100 let je určitě Djatlovova výprava na horu Otorten v Uralu v roce 1959. Výpravy se zúčastnilo 10 lidí, z nichž jeden se musel vrátit předčasně, a ze zbylejch devíti nikdo nepřežil. Několik vyšetřování nikdy nedokázalo dospět k vysvětlení, který by dávalo smysl.

Pokud jde o nevysvětlený záhady, tak Djatlovova výprava je umělecký dílo. Brutální a nepochopitelný, běhá z něj mráz po zádech, ale rozhodně je to umělecký dílo.

Většina účastníků výpravy byli studenti ve věku 20-24 let. Výprava byla velmi obtížná a jejím účelem bylo získat osvědčení nejvyššího stupně v turistice. Cílem byla hora Otorten. Všichni zúčastnění byli velmi zkušení a inteligentní studenti, plně kvalifikovaní k absolvování takový túry.


Jedinej, kdo se vymykal, byl válečnej veterán Semjon Zolotarjov, kterýmu bylo 38 a projevil zájem se k výpravě přidat nějakou dobu před jejím počátkem. Studenti neinklinovali k tomu, aby s sebou vzali někoho cizího, ale po tom, co s ním strávili několik dní a zjistili, že spolu všichni vychází velmi dobře, nakonec souhlasili.

Igor Djatlov byl zkušenej vůdce a v kolektivu oblíbenej. Všichni studenti považovali možnost bejt v jeho skupině za čest. V minulosti ukázal svoji schopnost rozhodovat se pod tlakem v krizovejch situacích. Stejně tak ostatní měli ty nejlepší předpoklady výpravu bez problémů zvládnout.

Ludmila Dubinina byla na předchozí výpravě střelená do nohy, a ostatní ji museli domů dotáhnout. Dubinina jim celou cestu povídala vtipy a všichni se smáli. Takže tahle parta nebyly žádný béčka. Jurij Judin s nima šel i přes to, že měl vrozenou srdeční vadu. Po předchozích zkušenostech si myslel, že to zvládne, ale jeho stav se při výpravě nějak zkomplikoval a 28. ledna, druhej den výpravy, se musel obrátit na cestu zpátky, což mu zachránilo život.

Ostatní se nikdy nevrátili. Nepřežili noc z 1. na 2. února. Trvalo tejdny, než byly nalezený všechny jejich těla a pátrací výprava objevila chaotickou a nevysvětlitelnou scénu konce Djatlovovy výpravy.

poslední fotka zaživa
26. února byl objevenej stan, kterej, ačkoliv poničenej a zapadanej sněhem, byl původně vztyčenej perfektně a nic nenasvědčovalo tomu, že při jeho stavění byly nějaký problémy. Všechno v něm bylo na svym místě a nic nechybělo. Spíš přebejvalo. Ačkoliv v něm nebyl nikdo z výpravy, bylo tam všechno vybavení a dokonce boty.

První nejasnost teda byla, proč by někdo opouštěl stan bez bot při teplotě -25 až -30°C. Záhy se ukázalo, že stan byl rozřezanej nožem. To by mohlo mít různý důvody, ale jak se zjistilo vyšetřováním, stan byl rozřezanej zevnitř. To je první z definujících rysů tohodle incidentu, protože ukazuje, že stan rozřezali členové výpravy a ne nějací vetřelci, což je evidentně velmi zvláštní počin. Rozřezat si ve třiceti pod nulou stan, když zbejvá několik dní výpravy, je něco, co by nikdo při smyslech neudělal.


Od stanu vedly devatery stopy bez bot (v některejch případech s jednou botou) směrem do údolí. Po 500 metrech byly pod stromem objevený první dvě těla – Dorošenko a Krivoniščenko. Neměli na sobě boty ani kalhoty, o bundách ani nemluvě. Stejně jako většina členů výpravy, zemřeli na podchlazení.

Postupně byly v okruhu několika set metrů, v prostoru mezi stanem a prvníma dvěma oběťma, nalezený další tři těla – Djatlov, Kolmogorova a Slobodin. Podle všeho se pokoušeli dostat zpátky ke stanu, ale umrzli dřív, než se jim to podařilo. Byli oblečeni o něco víc, než první dva, ale pořád nedostatečně a jen Slobodin měl jednu botu.

Najít zbejvající 4 těla trvalo dva měsíce. Byly pod sněhem v rokli 75 metrů za místem, kde ležely první dvě těla, a byly ve znatelně horším stavu. Zatímco Kolevatov umřel taky na podchlazení, příčinou smrti u Zolotarjova a Dubininy byly rozdrcený hrudníky a Thibeaux-Brignolles zemřel v důsledku zranění lebky.


Dorošenko a Krivoniščenko neutrpěli žádný vážný zranění.


Djatlov a Kolmogorova byli taky bez zranění. Slobodin měl jen menší prasklinu na lebce.


Kolevatov, Zolotarjov, a Thibeaux-Brignolles byli nalezeni pohromadě pod sněhem na dně rokle. Kolevatov měl odstraněný obočí. Zolotarjov měl zlámaný žebra a chyběly mu oči.


Dubinina dopadla nejhůř. Našli ji na kolenou, s rozdrcenym hrudníkem a tváří položenou na skále. Chyběl jí jazyk, oči, část rtů a fragment lebky.

Podle vyšetřovatelů fraktury žeber odpovídaly nárazu ohromnou silou, jako při srážce s autem. Zároveň ale na tělech nebyly vnější zranění, který by naznačovaly, co ty fraktury způsobilo. Aby toho nebylo málo, oblečení Kolevatova a Dubininy bylo radioaktivní.

Zolotarjov na sobě měl kabát Dubininy a ta na sobě měla Krivoniščenkovy spálený a potrhaný kalhoty a levou nohu měla zamotanou v potrhanej bundě.

S tímhle se teda museli potýkat vyšetřovatelé, když chtěli přijít na to, co se tady stalo. Většina navrhovanejch teorií nedokázala vysvětlit ani polovinu okolností. Co přimělo všech devět lidí, aby opustili stan? Co je tak vyděsilo, že ho při tom rozřezali a ani si při útěku nevzali boty? Od čeho dostali dva členové výpravy takovou ránu, že to vypadalo, jako by do nich narazilo auto? Z čeho bylo radioaktivní oblečení dvou lidí, a proč ne těch ostatních?

Mezi první teorie patřila lavina. To byl ale naprosto iracionální nápad, kterej nevysvětloval skoro nic, nemluvě o tom, že po žádnej lavině nebylo ani stopy, a v danym místě nikdy předtim ani nikdy potom lavina nebyla. Ani žádná jiná přírodní katastrofa nedokázala nic z toho vysvětlit.

Napadení lidma nebo zvířetem nebylo o nic lepší. Za prvý opět chyběly jakýkoliv stopy něčeho takovýho. Za druhý výprava byla zkušená a nic jako počasí nebo medvěd by je nevyděsilo natolik, aby rozřezali stan a rozutíkali se bosi po okolí. V Rusku s medvědama počítáte, protože jsou všude. Medvěd, ani nic podobnýho, nemůže takhle zkušenou výpravu překvapit. Podle vyšetřovatelů by žádnej člověk nedokázal způsobit ty fraktury hrudníku, a žádnej známej místní živočich nezpůsobuje radioaktivitu oblečení.

Jiná výprava, která tábořila asi o 50 km dál, viděla na obloze kolem místa činu tu noc poletovat zvláštní oranžový světla. Objevily se teda teorie o nějakym tajnym vládním experimentu, ale opět nikdo nedokázal poskytnout koherentní verzi, která by vysvětlila tu scénu, kterou vyšetřovatelé viděli.


Mezi fotkama z výpravy se našla fotka yettiho, kterýmu Rusové říkali “menk”, a v deníku záznam se slovy “teď víme, že menk existuje”. Takže existuje teorie, že je zabil yetti. Ta má ale taky hodně problémů. V první řadě v deníku nebylo nic víc, což je při takovym objevu celkem zvláštní, takže nevíme, jestli to nebyla jedna z jejich obvyklejch legrácek, kdy někdo z nich “hrál” yettiho. Ostatní fotky z výpravy takhle rozmazaný nejsou.

Hlavně ale pořád nedává smysl, že by je yetti, kterýho si předtim vyfotili, překvapil a vyděsil natolik, že se prořezali stanem a utekli bosi ven, kde jich několik srazil autem, vyříznul Dubinině oči, jazyk, atd., aniž by na někom byly vidět známky boje, a aniž by za sebou zanechal nějaký stopy, a pak použil yetti voodoo, který způsobuje radioaktivitu oblečení. To by musel bejt opravdu zatraceně divnej yetti.

Takže co nám zbejvá? Něco nám musí vysvětlit všechny ty zvláštní věci. V první řadě, ať těch devět lidí dostalo cokoliv, bylo to něco, co totálně nečekali a na co nebyli připravení. To ale vylučuje většinu možností, protože zkušená výprava, která šla po osvědčení nejvyššího stupně v turistice, byla připravená na všechno, na co by bejt připravená měla. Rozhodně na laviny, jakýkoliv počasí, medvědy, a pokud by na jejich fotce byl opravdu yetti, tak i na něj. Těžko vás překvapí něco, co jste si před pár hodinama vyfotili. Muselo to teda bejt něco mimořádnějšího.

Za druhý, aby rozřezali stan a utekli ve třiceti pod nulou bosi stovky metrů od stanu (což by jasně znamenalo smrt během desítek minut, pokud by se nevrátili), muselo je něco vyděsit na takovou míru, že je těžký si to vůbec představit. Ve stanu musela velmi rychle zavládnout totální panika a děs, jakej nikdo z nich nikdy nezažil.

Pak tu máme ty nárazy ohromnou silou, chybějící oči, jazyk, obočí, atd., a radioaktivní oblečení dvou, ale ne ostatních, členů. Pokud jste nezačali číst článek od konce, pak se vám určitě před očima rýsujou jistý souvislosti.

V první řadě, vyřezaný oči a jazyk silně zavání zmrzačením vídaným u dobytka. Radioaktivita je u takovejch případů taky známá. To, že byly na obloze pozorovaný zvláštní světla, nám taky zapadne bez problémů. Stejně tak se snadno vysvětlí fraktury, pokud byly těla dotyčnejch shozený z vejšky desítek metrů. A podle toho, jak to probíhalo, ani totální panika neni nic překvapivýho. Celý to zavání únosem a příbuznejma fenoménama.

Takže když si načrtneme možnej scénář: máme světla na obloze, který se objevujou na různejch místech, jako by někdo prozkoumával okolí a něco hledal. Co hledali, těžko říct – s výpravou to nemuselo mít nic společnýho. Pak se ale nějaká ta sonda, nebo možná portál, náhodou objevila uprostřed stanu plnýho lidí. Průzkumníci si řekli, že když už narazili v tejhle pustině nečekaně na lidičky, tak toho využijou, na chvíli si je “půjčí” a trochu je prozkoumaji. Možná odeberou nějaký vzorky.

Je víc možností, jak se to mohlo vyvíjet. Možná je to schlamstlo hned, nebo aspoň některý, a pak vrátilo, a oni v panice utíkali jako o život pryč od tý hrůzy, anebo to byl ten moment, kdy se všichni totálně zděsili (když se vám uprostřed stanu objeví portál do jiný dimenze nebo tak něco, tak to by mohlo na paniku stačit) a začali se prořezávat ven a zdrhat pryč od tý věci, a až potom byli (aspoň někteří z nich) pochytáni.

Ti, co zmrzli, možná jen utekli. Ti, co přišli o oči, se stali objekty experimentu a byly z nich odebrány vzorky, jako v případech zmrzačení. Fraktury hrudníků a lebky byly způsobený “vrácením” a poznání vejš, než kde byli oběti nabrány. Prostě pádem z vejšky. Radioaktivita souvisí buď s otvíráním portálů nebo nějakejma sondama, nebo se specifickou experimentací na dotyčnejch. I pomíchaný oblečení je u únosů běžný.

Ti, co spadli z vejšky, zemřeli na následky. Ti, co v panice utekli, se nestihli vrátit dřív, než zmrzli.

Taková je aspoň varianta událostí, kterou si dokážu představit. Nedá se nijak dokázat, ale má jednu vlastnost, kterou žádná z ostatních navrženejch teorií nemá – dokáže vysvětlit všechny ty zvláštnosti: dostatečná panika k rozřezání stanu a útěku bez bot, fraktury, chybějící orgány, radioaktivita, světla na obloze, pomíchaný oblečení, a žádný stopy po pachatelích. Všechno se stalo náhle a nečekaně, a proto ve stanu bylo všechno v pořádku.

Jak jsme viděli v předchozích sekcích článku, všechny části tohodle scénáře maji obdoby v desetitisících zdokumentovanejch případů z celýho světa, takže nic z toho neni nijak jedinečný. Co se tu poněkud vymyká normálu (a tim myslim paranormálního normálu), je ta chaotičnost. Únosy a zmrzačení jsou obvykle precizní operace. Takže tohle nevypadá na obvyklý podezřelý, ale buď na nějaký amatéry nebo ne příliš podařenou neplánovanou improvizaci.

Djatlovova výprava je v mainstreamu jednou z největších nevyřešenejch záhad. Moje pointa tady je, že pokud si budeme všímat mnoha jinejch záhad, který jsou tady na matičce Zemi ve skutečnosti naprosto běžný, tak to zase až tak moc záhadný bejt nemusí. Mainstream se ale řešení nedočká.

V roce 2019 byl případ znovu otevřenej a proběhlo nový vyšetřování. Jako možný viníky se ale rozhodli zvážit pouze přírodní úkazy – lavina, tornádo, atd. Co je to za kravinu? Proč zvažovat jen možnosti, u kterejch je od začátku nad slunce jasný, že z toho nedokážou vysvětlit ani zlomek? Samozřejmě nic kloudnýho nezjistili a případ je pro ně stejně nepochopitelnej jako předtim.

Průsmyk 1700 metrů od místa incidentu byl na památku výpravy pojmenovanej Djatlovův průsmyk.

Konec izolace

Tohle je jen pár fenoménů a jedna událost z mnoha, který jsou tu ve skutečnosti na denním pořádku, jen se o tom moc nemluví. Máme statisíce zdokumentovanejch jevů a událostí, který odporníci nedokážou vysvětlit, a těch nedokumentovanejch je ještě víc. Většina lidí žije v miniaturním světě definovanym tim, co jim předhazujou média, s téměř nulovou představou o čemkoliv mimo tenhle rámec.

Když si nenecháme vymejvat mozky propagandou a budeme si všímat alespoň některejch z těch miliónů věcí, o kterejch média mlčí (a když náhodou nemlčí, tak zaručeně lžou), zjistíme, že naše Země zdaleka neni tak izolovaná od zbytku vesmíru, jak by se na první pohled zdálo. Děje se tu nekonečný množství úžasnejch (pravda, někdy i trochu děsivejch) věcí, který naprosto unikaji pozornosti drtivý většiny lidí.

Blíží se ale doba, kdy bude odkryto mnohem víc než doteď a nebude možný dál všechno tajit. Pár lidí asi bude malinko v šoku. (A když řikám pár, tak myslim hodně, a když řikám malinko, tak myslim taky hodně.) Čím menší má člověk rozhled, čím užší a omezenější pohled na svět, tím hůř bude v příštích letech chápat, co se děje, a tím hůř se bude vyrovnávat s vývojem událostí.

Život na tejhle planetě je trochu zvláštní, když tu vedle sebe existujou lidi, pro něž je komunikace s mimozemskejma inteligencema běžnou záležitostí, a lidi, pro který je něco takovýho jen nepředstavitelná fantazie. Máme tu děti, který vyrůstaji v neustálym kontaktu s někym tam nahoře, koho považujou za svojí pravou rodinu a svůj domov, a tady dole se vždy cítí jak na nepřátelskym území. A pak tu máme lidi, kteří jsou přesvědčeni, že mimozemšťani neexistujou, a podle některejch dokonce neexistuje ani vesmír.

(Jestli se vám nezdá, že pro hodně lidí jsou tyhle věci běžný, poslechněte si třeba Petra Vachlera.)

Jak se bude závoj trhat a pravda vyplouvat na povrch, bude zajímavý sledovat, jak si s tim kdo poradí.

https://antivirus.22web.org/av/230320-dejou-se-tu-divny-veci—kontakt-s-jinou-realitou.htm