Co se od starověku zničilo a vytvořilo ve vědě za křesťanství a islámu? 1.díl

Původní alchymie zahrnovala většinu starověkého vědění, dnes na ni navazují filosofie, astronomie, chemie, fyzika, metalurgie a technické vynálezy, přírodověda, medicína – prostě celá věda. Nejdříve alchymie hledala původní pralátku, ze které vznikl celý svět. Pomocí kamene mudrců se z této pralátky snažili vyrobit zlato. Dnes pomocí urychlovače CERN v Ženevě hledáme Higgsův bozon, zvaný “božská částice”, který má objasnit prvé okamžiky vesmíru. 

Zdroje informací o alchymii

Theosofická škola učí, že alchymie byla provozována v Atlantidě a její hlavní město bylo proto zváno “Městem zlatých bran”. Heslo alchemy má na Google.com asi 16 milionů odkazů, o alchymii bylo napsáno přes 20 000 knih. Můj názor je jednoduchý – alchymie objektivně existovala, o Atlantidě můžeme diskutovat, a to je tak všechno. O alchymii bylo napsáno knih a článků habaděj, klasik českého humoru by řekl – několik habadějů. Mám na stole přes 20 cm vysoký sloupec knih o alchymii s četnými obrazovými přílohami. Tyto knihy jsou hlavním zdrojem pro tento krátký seriál o alchymii.

Smaragdová deska 

 Smaragdová deska (latinsky Tabula Smaragdina) je připisována Hermu Trismegistovi (egyptskému bohu Thovtovi), který měl být králem v egyptských Thébách. Text je mystický a těžko srozumitelný, tvoří filozofický základ hermetismu a měl význačný vliv na alchymii. Legendy přisuzují její objevení Alexandrovi Velikému, nebo prý byla nalezena v Cheopsově pyramidě. Také původ alchymie je přisuzován egyptskému bohu Thotovi (Thovt, Tehuti, Taat, řecky Hermes Trismegistos – Hermes Třikrát mocný, Trismegistus – trojitý, třikrát mocný, protože ovládal trojici tajných věd – magii, astrologii, alchymii). Byl pokládán za učitele Isidy, ochránce chrámových knihoven, vynálezce písma a věd a autora posvátných knih. Podle legendy byl králem, který vládl celých 3 226 let. Nosil při sobě nádherný a nesmrtelný smaragd, na kterém byla zaznamenána veškerá moudrost. Měl i magickou hůlku, kaduceus, symbol osvícení. Říká se o něm, že je mostem mezi dávno zaniklými světy a naší civilizací. Podle pověsti žil krátce před potopou a v očekávání této katastrofy nechal do dvou sloupů vyrýt celou předpotopní moudrost. Že takové sloupy existovaly, tvrdí řada starověkých spisovatelů. Například novoplatónský filozof Jamblichos na počátku 4. stol. cituje dopis egyptského kněze:

“Pronášíš-li nějaké pochybnosti, dáme ti rozhodnutí podle starých sloupů Hermových, jež poznal Platon a před ním už Pythagoras, kteří na nich založili svá učení.”

Bůh Thovt byl rovněž pokládán za autora 42 knih, v nichž bylo obsaženo všechno vědění. Tyto knihy byly údajně ztraceny při katastrofě roku 390 v Alexandrii. Předpotopní původ knih je zpochybňován, zdá se, že pocházejí z Egypta doby faraónů a jde o metalurgické znalosti, které se rozšířily do Řecka a pak následně do Říma. Po zániku západořímské říše se šířily prostřednictvím Arabů na Pyrenejský poloostrov a ve 12. stol. dál do Evropy. Za Rudolfa II. se Praha stala hlavním městem alchymie a “středověkou Alexandrií”.

TEXT SMARAGDOVÉ DESKY

Zde je nejpřesnější verze oněch slavných slov:

“Je pravdivé, bez výmyslu, jisté a velmi skutečné: To, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole; těmito věcmi se uskutečňují zázraky jedné věci.
A jako všechny věci jsou JEDNO a pocházejí z JEDNOHO prostřednictvím JEDNOHO, stejně tak všechny věci jsou zrozeny z této jediné věci její úpravou.
Slunce je tomu otcem a měsíc matkou. Vítr to nosil ve svém břiše. Země je tomu živitelkou a receptakulem.
Otec všeho, Thelesma universálního světa, je zde.
Jeho síla čili moc zůstane celá, jestliže je přeměněna v zemi.
Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a s největší dovedností.
Vystupuje ze země a sestupuje z nebe, a nabývá síly nejvyšších i nejnižších věcí.
Tímto prostředkem dosáhneš slávy světa a veškerá temnota od tebe uprchne.
Je to síla, síla všech sil, neboť přemůže všechny jemné věci a pronikne všemi věcmi pevnými.
Takto byl stvořen svět. Z tohoto pochází všechna obdivuhodná přizpůsobení, jejichž prostředek je zde podán.
Proto jsem byl nazván Hermem Trismegistem, vlastnícím tři části univerzální filozofie.
To, co jsem řekl o Slunečním díle, je úplné.”

Latinský text pochází z 12. a 13. století a zakládá se zřejmě na starších řeckých a arabských textech ze 7. až 9. století. Text Smaragdové desky se skládá z třinácti vět (zásad, pravd), přičemž nejčastěji je citována první věta: “To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole,” což má znázornit spojení materiálního a duchovního světa, vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem.

Původ slova alchymie

Samotný výraz “alchymie” byl do Evropy přejat ve 12. století z arabštiny (al-kímijá) a v latině je doložen jako alkimia, alquimia, alchimia, alchemia. Předpona al- je arabský určitý člen. Kořen slova “chimia” je záhadou hodnou alchymie. Najdou se i vykladači, kteří hledají v Bibli (Gen. 6,2) a v apokryfní Knize Henochově (jména Chemés, Chimis, Chymés – jak referuje Zósimos).

Ve 4. stol. n. l. se v řečtině objevuje termín “chymeia” používaný alexandrijskými autory (např. Zósimem) jako termín už dříve známý. Z hlediska řečtiny může být původ slova (chymos = šťáva, chyma = lití nebo kovolitina, chymeysis = míšení). Řecké cheó = lít, slévat. Z hlediska egyptštiny keme, jinak chemi = čerň ve smyslu černá egyptská půda, což bylo označení pro Egypt. Také se objevuje výraz chuma = latinsky humus ve významu půda. V té době se vyčleňuje rovněž alchymie. Jiní říkají totéž jinými slovy – alchymie pochází přes arabské al-kimiya (jinak al-kímijí) původně z uvedeného řeckého chymeia (někdy též chémeia), což znamenalo umění slévat roztavený kov. A ještě se uvádí řecké jinak psané cheein = lít, slévat a egyptské kem (chem, psáno egyptsky bez samohlásek jako k-m-t = černý). Slovo alchymie použil jako první patrně sicilský astrolog Firmicus Matemus žijící ve IV. stol. po Kr.

Atlantida a alchymie 

 Problémy se starou Atlantidou a vůbec datováním nejstarších archeologických nálezů vyřešil irský mnich Usher, který vypočítal, že svět vznikl 23. října 4004 př.n.l. v pondělí v 9 hodin dopoledne. Pán Bůh zašel v pondělí ráno do práce, dal si kafe a začal tvořit svět. Takže na podzim máme výročí, které se jen o 2 dny liší od 25. října, což nějaký čas bylo výročím vzniku nového a spravedlivého světa – revoluce, která nebyla ani Velká, ani Říjnová a Socialistická už vůbec ne. Začala tím, že rudí námořníci dobyli carské vinné sklepy, které nikdo nebránil a přemohli slabý oddíl ozbrojených žen – vojákyň, které bránily mladé ruské šlechtičny ubytované ve vyšších patrech, odkud je po seznámení s revolucí vyházeli z oken na ulici.

Jako do budoucnosti nejvzdálenější datum, které si dovedu představit, je den, kdy pravda a láska jednou zvítězí. Pan Renčín to v kresleném vtipu určil přesně. Bude to takhle jednou v pátek dopoledne v 9 hodin, ale rok, to už nevím přesně, snad aby se to lépe počítalo, budeme předpokládat, že to bude 23.října 3996, takže pravda a láska by pak měla na vítězství asi 8 000 let.

Mezi hromadou knih o alchymii a cestách, kterými se dostala do Evropy, mám na stole i knihu [5] Ivo Wiesnera: Alchymie a theurgie svatého ohně, AOS Publishing, Ústí n.L., 2000. Je to pěkné čtení na dobrou noc, takové pohádky pro dospělé. Autor má v oblibě kulatá čísla – úspěšných transmutací ve zlato a stříbro bylo 10, z toho v 15. stol. prý G. Ripley vyrobil hned 100 000 liber čistého zlata, které použili johanité k nákupu zbraní a na zaplacení opevnění na (ostrově?) Rhodu proti útokům islámských vojsk. Není jasné o jaké libry jde, britská libra je asi 0,43 kg – nejmenší ruská 0,409 kg, přes českou 0,513 kg až po vídeňskou 0,56 kg. A to nepočítám dánskou lodní libru 160 kg.

Komentář: Takřka s alchymistickou tajuplností se na palubě tří Tu-104 roku 1982 v Praze objevilo 18 tun českého mincovního zlata, z toho asi 10 tun ve vzácných historických mincích. Česká veřejnost nebyla prý údajně ještě zralá na to, aby celou transakci pochopila. Ani já jsem to nepochopil – podle S. Motla později vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu s Německem – za dluhopisy! Zlato, které střádaly generace a bylo symbolem jako třeba státní hymna či státní vlajka, jednoduše zmizelo. Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolary, jejichž cenu nelze ani vyčíslit.

Ale pokračujme v těch pěkně zakulacených číslech z uvedené knihy [5]:
Také v 18.-20. stol. zaznamenalo několik průmyslových transmutací podle tajné části Kabaly – zhruba 1 000 tun alchymistického zlata. Autor se pustil i do genetiky – vývoj lidských ras za posledních 40 000 let z kromaňonského člověka je z hlediska známých biologických a genetických mechanismů téměř vyloučen. Genetické odlišnosti ras se musely vyvíjet statisíce až miliony let. A podává ve stejném odstavci hned řešení – kniha Dhyanů a Than Avesta shodně uvádějí, že předkové dnešního lidstva přišli na zem před 80 000 až 90 000 lety v celkem 5 odlišných rasách podle barvy kůže – bílá, žlutá, měděně červená, hnědá a černohnědá. Tyto rasy přišly ze souhvězdí Lyry, Orionu a od systému hvězdy Síria. Dále dokládá, že Měsíc se stal naším souputníkem nedávno jako zbytek po zničení sousední planety Tir. Tuto Země zachytila při prvním kontaktu s desátou planetou Nimiru (Nibiru) přibližně před 115 000 roky. Před touto katastrofou prý žil na zemi pronárod Pélasgů. A tak to jde pořád dál, na každé stránce desítky prakticky neznámých jmen, které jsou proloženy jmény Homéra, Prométhea a pod. A taky sled dat (nyní už uvedených přesně na rok) a katastrof pokračuje. Roku 113 519 př.n.l. se Země srazila s Nimiru, vznikla katastrofa. Ze zbytku vědeckých a technických aktefaktů těžila civilizace Atlantidy, která dosáhla vrcholu kolem 30 000 př.n.l. Tajemná Nimiru – ta která se v předchozí větě srazila se Zemí (!) – se nebezpečně přiblížila 15 679 př.n.l. a napomohla zničení hlavní černé atlantské alchymie. To bylo škoda – atlantská alchymie znala transmutaci kovů spojenou s anihilací části hmoty v nový druh energie. Tato energie umožnila vytvořit gravitační motory pro lety kolem Země, na Měsíc a ke vzdáleným planetám. Asi 300-400 let před zánikem Atlantidy se objevil v Egyptě Velký Mistr Thowt (v tomto jednom odstavci knihy má ještě 8 dalších jmen). Tvář boha Thowta je prý na Sfinze. Pyramidy v Gíze stavěl Hermes a jeho manželka, kteří v tu dobu vládli Egyptu. (Pozn.: Takže by z toho plynulo, že ty tři pyramidy se stavěly během jedné generace). A to ještě nic není – na vnější straně Velké pyramidy byl nalezen nápis, že její stavba byla ukončena v čase, kdy souhvězdí Lyry bylo ve znamení Raka. To však nelze užít k dataci, protože mezi tím došlo ke čtyřem kataklyzmatům, která způsobila změny polohy souhvězdí. Moje poznámka – změnu polohy souhvězdí mohlo způsobit jedině vychýlení zemské osy snad právě hypotetickou planetou Nimiru, ta se objeví vždy, když něco nevychází. Zpět ke knize – období kataklyzmatu roku 15 679 ukončilo v Egyptě vládu bohů. Jasnovidec E. Cayce stavební práce na Velké pyramidě dává 1000 let před zánikem Atlantidy, tedy k roku 10 500 př.n.l. místo podle Wiesnerových správných 16 000 let. př. n.l. A má i vysvětlení – Cayce si spletl ve snu dvě kataklyzma a dvě události vzdálené 6 000 let. Další kataklyzma se odehrálo 9 564 př.n.l. Nebuďte z těch kataklyzmat zmateni, vysvětlení je po ruce jen o 14 stran dále – “a tak se v Egyptě mohla hermetická věda v klidu rozvíjet a vyzrávat po dalších nejméně 6 115 let, do času dalšího přiblížení Nimiru “.

Autorovi knihy se zdá záhadné, že pro období mezi návraty Nimiru (15 679 – 9564 – 3449 př.n.l.) nejsou k dispozici žádné významnější informace. Lze prý to vysvětlit jedině tím, že záznamy a artefakty zůstaly dodnes uloženy v tajných podzemních depozitech. Já bych to vysvětlil tím, že žádná Nimiru nebyla – v období asi před 130 000 až 110 000 roky teplota Země plynule klesala bez výkyvu, který by odpovídal kolosální srážce tělesa ze Zemí za vzniku Měsíce. Ani krátce před údajně dalším příletem roku 2012 není Nimiru k nalezení – a to už musí být na úrovni dráhy Jupitera nebo Saturnu. Nimiru má být 5 krát hmotnější, než Země.

Poznámka k předchozímu textu: Nápis na vnější straně Velké pyramidy postavené z vápencových bloků, musel být notně ohlazen pískem za ta léta – pokud byl původní, mělo by se to nechat právě podle obroušení odlišit od mladších nápisů. Planeta Nimiru, která se nejdříve se Zemí srazila před 115 000 roky, si to později rozmyslela a začala pravidelně obíhat s periodou 6 115 let. Tento nebeský div obíhá i internetem, periodu těchto oběhů si nedovolím odhadnout. Srážek je v knize prostě tolik, že je z toho živá buňka divá a na str. 32 a 33 tak zmatená, že doplňuje životní energii biologickou jadernou fúzí probíhající přímo v živé buňce, v níž se jádro atomu sodíku mění na jádro atomu hořčíku, draslíku na vápník a pod. Jestli tomu taky nerozumíte, tak vás mohu uklidnit – ani já ne – možné to snad je při 200 milionech Kelvinů ve hvězdách. Asi na to nemám buňky, ani když jsem se dozvěděl, že z kvantového pohledu je tato uvolněná energie shodná se životní energii. Ale na druhou stranu (na str. 61) Atlanťané neznali klasické trhaviny a bezdýmý střelný prach. Používali černý střelný prach a do něj přidávali smrtonosné látky, megalitické stavby sloužily jako protiletecké kryty, ale mnoho lidí zahynulo, protože neměli plynové masky. Atlanťané vytvářeli explozivní mraky rozptýlením methanu a ethan-propylenu se vzduchem. Opravil jsem to podle dnešního názvosloví methan, ale obávám se, že uvedený nízkovroucí ethan-propylen nezná nikdo dodnes. Snad to mělo být ethan a propylen. Měl jsem ještě pár štiplavých poznámek – co na srdci, to na klávesnici – ale ta automatická oprava slov si mění slova a jména jako tajný agent hesla. Takže klidně mohlo v uvedené knize dojít k záměně jména vynálezce porcelánu Johana Fridricha Böttgera za nějakého Boettigera. Dosti často se jméno tohoto alchymisty píše i Boettger.

Komentář: Měsíc vznikl asi před 4,5 miliardami let, patrně po srážce Země s velkým tělesem, které se dostalo k Zemi po nějaké kolizi v oblasti dráhy Neptunu. Odraz těchto událostí v legendách musel být tedy zakotven už do řas, jestli tehdy už existovaly, nějaký složitější život v té době nebyl.

Na konci uvedené knihy jsou obrázky piktogramů v obilí, které mohou odpovídat alchymistickým znakům alchymistů. Prostě vyspělá civilizace nám posílá signály, že existuje síra a rtuť.

V internetu koluje mnoho fotografií piktogramů z obilí, můžeme přijmout i to, že jsou vytvořeny nějakým paprskem energie. Někteří pisatelé obilné piktogramy vydávají za hologramy. Těžko si lze představit méně vhodný materiál pro tvorbu hologramu než obilí. Hologram vzniká složením záření (laserového) přímého paprsku a paprsku odraženého od jednotlivých atomů (krystalické) látky. Z plošného hologramu, který může mít vnější vzhled filmového negativu s množstvím kruhů, lze paprskem (laseru) znovu vyvolat prostorový obraz s naprosto věrohodně vypadajícími detaily. Hologram dnešní techniky může přenášet obrovské množství informací – kdo rozumí tomu, jak se tyto holografické informace dostanou z obilného pole, tak ať se ozve.

Ženy v alchymii 

 Hledal jsem v literatuře nějakou kladnou a ladnou ženskou postavu starověké nebo alespoň raně středověké vědy nebo přímo alchymie. Našel jsem jenom dvě.

První byla Marie Alchymistka, jinak Marie Židovka, ta se měla podílet na vylepšení destilační aparatury, vyvinula aparát kérotakis, v němž se na kovy nechávaly působit páry různých látek. V příloze je její fiktivní obrázek z roku 1617. Marie Židovka je tam silně zahalená a zachmuřená, nicméně z další části obrázku je zřejmé, že destilaci zvládá pokynem ruky. Tato Marie Alchymistka uvádí čtyři barvy Velkého Díla (transmutace kovů na zlato) – zčernání, zbělení, zežloutnutí a zčervenání.

Druhá žena byla matematička Hypatiá, poslední představitelka alexandrijské vědy. Byla zavražděna roku 415 davem zfanatizovaných křesťanů. Asi toho věděla příliš mnoho, nebo to někomu spočítala. A o lásce křesťanské nevěděla asi nic.

Prahmota a elementy

Představa prahmoty je v indických védách (tad ekam) pocházejících asi z 12. st. př.n.l.

Zhruba z téže doby (12. st. př.n.l.) jsou řecké písemnosti o pojmu hylé (původní význam slova hylé je dřevo, později látka, hmota, pralátka).

Římané kolem roku 50 př.n.l. vytvořily náhodným sestavením písmen L, M. a N slovo označující element. Elementy seřazené různým způsobem měly tvořit různé látky. Pojem jednotné pralátky nestačil vysvětlit tehdy známé skutečnosti. Dnes bychom pojmem element rozuměli zhruba prvek.

Živly a tělesné šťávy

Galénos z Pargama (129-199), nejvýznamnější lékař pozdní antiky, se podílel na schématu propojení živlů, vlastností, tělesných šťáv a temperamentu. Je-li tělo zdravé, je poměr šťáv a jejich účinek propojen a v rovnováze. Stav zvaný neutralitas je stav mezi úplným zdravím a nemocí.

ŽIVLY	VLASTNOSTI	TĚLESNÉ ŠŤÁVY	TEMPERAMENT
Vzduch (aer)	horký a vlhký	krev (sanguis)	sangvinik
Oheň (ignis)	horký a suchý	žlutá žluč (cholera)	cholerik
Země (terra)	studená a suchá	černá žluč (melancholia)	melancholik
Voda (aqua)	studená a vlhká	hlen (phlegma)	flegmatik

Kovy ve starověku

Ve starověku a počátkem středověku se přičítal největší význam kovům, hledala se souvislost s vesmírem, kovům byly přiřazeny planety a samozřejmě Slunce a Měsíc. Vesmírný původ všech prvků v přírodě je v podstatě správný – termojadernou syntézou z vodíku uvnitř hvězd vzniká helium (hmotnostní úbytek asi 7% se přemění na energii podle vzorce E=m.c2). V jádře Slunce je zhruba 13,6 milionů K, termojaderná syntéza helia vedoucí k beryliu, uhlíku a dalším prvkům potřebuje vyšší teploty řádově 200 milionů K.

Doba zlatá – podle řecké mythologie na začátku byla doba zlatá – za doby vlády titána Króna žili lidé prostě, v míru, bez práce, bez viny a přestupků. Pak následovala doba stříbrná a bronzová, přibývalo nesvornosti a válek. Legendy tak obráží dobu bronzovou, po ní následovala doba železná. Kupodivu s výrobou železa se podstatně zvýšilo i užívání bronzu (dokladují to předměty vložené do hrobů). Souvisí to s tím, že vyrábět kovy se lidé naučili až po mnoha tápáních a pokusech – v době železné měl člověk k dispozici železné nástroje pro těžbu a zpravování rud a výroba bronzu byla snazší. Železo nevytlačilo bronz, ale zpřístupnilo ho pro obecnou potřebu. V době železné se vyrábělo více bronzu než v samotné době bronzové. Historicky lze předpokládat jako první užití zlata a mědi, které se nacházejí ryzí (kolem 5000 př.n.l znali zlato v Asii a měď v oblasti arménsko-anatolské), kolem roku 3800 př.n.l se užilo poprvé slitin zlato-stříbro a kolem 2500 př. n.l. samotného stříbra. Ve IV. dynastii v Egyptě (2900- 2750 př.n.l) dolovali Egypťané zlato hornickým způsobem (v Nubii). Stříbro se v oblasti Egypta nevyskytovalo, muselo se dovážet, až do XVIII. dynastie (1580-1350 př.n.l.) bylo stříbro v Egyptě dražší než zlato. V římské době a později se dlouho směňovalo zlato a stříbro v poměru 1:8.

Doba měděná nepoužívala dnešní čistou měď, která je měkká. Tehdejší měď byla vlastně slitinou s obsahem zinku, olova, velmi často arsenu (až 8%) a antimonu, méně železa, niklu. Příměsi zvláště arsenu a antimonu zvyšovaly tvrdost. Měděné slitiny umožňovaly kalení – to je tvrzení zahřátím a prudkým ochlazením, což u čisté mědi možné není. Zvláště ceněná byla častá příměs 6-12% olova, což zlepšovalo tavitelnost mědi. V Abúsíru v chrámu mrtvých krále Sahura bylo nalezeno 400 m dlouhé vodovodní potrubí z mědi. Zinková mosaz byla známa kolem roku 3000 př.n.l. v Babyloně, ale tato znalost později zanikla a nepřenesla se do Egypta. Cíleně vyráběli mosaz Římané. Kovový zinek byl vyroben už kolem 1200 př.n.l. v Indii (zinková ruda ZnCO₃ je obdobou sideritu FeCO₃ a lze redukovat uhlíkem v pecích na výrobu železa).
Zjednodušené schéma výroby mědi vychází ze sulfidu měďnatého CuS, který se pražením převede na oxid měďnatý CuO. Také malachit CuCO₃.Cu(OH)₂ a azurit 2CuCO₃.Cu(OH)₂ se pražením převedou na CuO. Oxid měďnatý lze redukovat uhlíkem na měď Cu. Vzhledem k četným příměsím v rudě, zvláště FeS se v praxi používá proces pražně redukční nebo pražně reakční. Vychází se při tom z meziproduktu – taveniny zvané měděný kamínek (lech).
Kypr byl ve středověku pojmenován podle své nejdůležitější exportní suroviny – mědi, latinsky cuprum.

Doba bronzová začala asi 3300 př.n.l. v Mezopotámii, kolem roku 2 200 př.n.l. se v Egyptě ustálil bronz na 90% Cu + 10% Sn. Samotný cín byl znám asi až 1580-1350 př.n.l. Cínové rudy se nevyskytují spolu s měděnými, cín bylo třeba do Středomoří dovážet. Jednou z oblastí, odkud se asi dovážel, byl i náš Cínovec. Výhodnou vlastností bronzu je jeho kujnost (za určitých teplot a při určitém složení), dobrá odlévatelnost a odolnost proti korozi.

Doba železná. První využití železa bylo meteorického původu a zpracovávalo se jako v době kamenné. Zcela výjimečně a v malých množstvích se čisté železo může vyskytovat i v čediči. Ještě kolem 1725 př.n.l. bylo železo asi 15 krát dražší než měď. Moc se mi to nezdá, posunuje to výrobu železa nějak moc zpátky. První nálezy zpracovaného železa meteorického původu jsou z Egypta asi z roku 3200 př.n.l. (řetěz se zlatými a železnými perlami). Podle egyptské náhrobní malby jsou náznaky dobývání železa z rud z doby mezi 2650-2050 př.n.l. V Cheopsově pyramidě byl nalezen železný nůž se střenkami, patrně jde ale o předmět z pozdější doby, podobně jako pozemské železo v pyramidě Abydosu ze VI.dynastie. Lze shrnout, že železo bylo známo nejpozději kolem 2800 př.n.l. v Egyptě, bylo však velmi vzácné, nejspíš meteoritické a technicky nevyužívané. Do Středomoří se začala výroba železa šířit na přelomu 13.-12. stol. př.n.l. prostřednictvím Chetitů. Někteří historici kladou počátek skutečně hromadné výroby železa asi do 1200-1000 př.n.l. na Arménskou vysočinu.
Železo se dlouho vyskytovalo ve formě sošek a jiných ozdobných amuletů. Sinajští beduíni byli přesvědčeni, že meč ukovaný z meteorického “nebeského kovu” zajistí uživateli nesmrtelnost. V Tutanchámonově hrobce byly nalezeny snad 4 tuny zlata, samotná maska vážila přes 100 kg, v ruce však faraón držel kus meteorického železa. Aztékové, Mayové a Inkové nepoužívali pozemské železo. Když se Cortéz zeptal aztéckých hodnostářů, odkud berou železné nože, ukázali na nebe. Cortéz před tažením na aztécký Tenochtitlan (dnes město Mexico) pobýval delší dobu na Kubě. Údajně se tam vzpamatovával z onemocnění syfilidou. Na Kubě se k němu připojila oddaná tlumočnice, která značně přispěla k vítěznému tažení za zlatem, kdy využívali nespokojené porobené kmeny proti Aztékům. Většinu ukradeného zlata Cortésovi vojáci ztratili při zmateném nočním útěku hlavním městem při překonávání jeho vodních průplavů. Aztékové příliš pozdě poznali, že bílí muži nejsou bohové ale zloději, a začali odhodlaně bojovat. Později se potopila prakticky celá flotila lodí naložená aztéckým přetaveným zlatem, když byla připravena k vyplutí a zastihla ji bouře – dnes bychom řekli nejspíš hurikán.
Americká předkolumbovská metalurgie bronzu má patrně původ asijský, je spojována s jižní Čínou (8-6. stol. př.n.l.). Podunajská metalurgie (9.-8. stol. př.n.l.) se prý přes Kavkaz dostala do Číny. Tvrdí to kniha Kováři a alchymisté [7], ale moc mi to hlava nebere. Tato kniha také sporně tvrdí, že po zvládnutí výroby železa z rud se jeho produkce rychle rozšířila – byl dostatek železných rud (magnetit a hematit), které se vyskytovaly i na povrchu země. Železo představuje asi 4,7% zemské kůry, chrom, nikl, zinek, měď od 0,019% do 0,01%, stříbro asi 10 ppm a zlato asi 2 ppm zemské kůry.
Železo bylo zprvu nebeským kovem, později bylo spojováno se Zemí-Matkou. Existovala představa, že rudy musí uvnitř Země uzrát, vyvíjet se jako plod. Tavba byla obdobou porodu, představovala nový zrod. Odtud už bylo nakročeno k představě kamene mudrců, který zrání kovů urychlí a přemění je v nejcennější kov – zlato. Kováři byli odedávna spojováni s mýty. Byli v zemědělské společnosti výjimeční, museli cestovat za rudou hledanou spíše na povrchu a za prodejem výrobků, byli ve styku s různými etniky. Měli technické znalosti, a tím přispěli alchymii. Železo se stalo symbolem boje proti démonům – zaháněl je nůž. V Angole bylo uctíváno kladivo – vyrábělo potřebné zemědělské nástroje. Kladivo bylo v mythologii dědicem sekery doby kamenné. Železo dokázalo vykřesat jiskru. Železo mělo dvojí charakter – božský (výroba potřebných nástrojů) a ďábelský (výroba zbraní). Stvoření v mythologii a alchymii je spojeno s obětí – život vzniká, když dáme krev, slzy, semeno, duši. Smyslem lidských obětí bylo zajistit život a novou úrodu. Výroba kovů byla připodobňována k porodu, metalurgie byla sexualizována. Rudy jsou rozděleny na samčí (na povrchu země) a samičí (musí se těžit z hloubek). Míšení obou je předpokladem tavby kovu. Sexualita byla přiřazována i nerostům, dnes známe spíše pokusy přiřadit nerostům léčebné účinky. Kovářské obřady některých národů měly prvky svatební symboliky: kovář a kovadlina je jako muž a nevěsta. Tavba kovu byla někdy spojována s potřebou oběti – do pece byla vhazována placenta, výjimečně lidské oběti.
Řecký bůh Hefaistos a římský Vulcanus jsou přímo kováři. Sumerský výraz AN-BAR je nejstarší slovo označující železo, překládá se jako “nebeský kov” nebo “kov-hvězda”, jindy “nebeský třpyt”. Pokud si to všechno někdo nevymyslel na baru, což by nám bylo foneticky nejbližší.
Arabové nazývali tvrdé železo “muž” (DHAKAR) a měkké železo nazývali “žena” (ÁNITH). Kováři v Tanganice nejširší otvor pece nazývali “matka”, přední otvor pro měchy byl “otec” a postranní odpichovací otvory byli “děti”. Peci pro tavení smaltu se v Evropě říkalo mateřské lůno (MUTTHERSCHOSS). Embryonální povahy měla být i pralátka – z chaotické pralátky vzniká kosmos. V některých mýtech se člověk, zvířata a rostliny rodí z Prvotního obra, Prvotní bytosti. V Indických eposech se rozpadá tělo boha Indry a vznikají tvorové, rostliny a kovy. V těchto souvislostech se vytvářely představy vlivu kamenů na plodnost.
Rituální příprava ohně opakuje zrození světa. Rudy vytěžené z lůna Země jsou jakýmísi embryi. Samovolně rostou a zrají pod zemí. Hutnické práce toto zrání zrychlují. To se přibližuje chápání alchymistického díla. Velké dílo byla přeměna na zlato, Malé dílo přeměna na stříbro. Rudy měly být počaty v důsledku spojení síry (mužský princip zastupuje Slunce) se rtutí (ženský princip zastupuje Merkur). Stříbro “raší” pod vlivem Měsíce a zlato pod vlivem Slunce. Měděná ruda je zrozena Venuší, železo Marsem, Jupiter souvisí s cínem a olovo se Saturnem, jehož pohyb byl na obloze nejpomalejší.

Transmutace kovů

Kovy se započaly v Zemi-Matce a alchymisté se snažili toto zrání urychlit a dosáhnout přeměny na zlato a stříbro. Nedokonalá přeměna nastávala, když Příroda byla svedena z pravé cesty. Víra v přeměnu kovů byla i ve staré Číně. Proměnou bronzu se mělo získat zlato. Čína rozlišovala alchymii vnější (exoterická) – iatrochemie (WAJ-TAN) a alchymii vnitřní (esoterická) – jógová (NEJ-TAN). 

 Velký význam byl přikládán rumělce (HgS – cinabarit, těžila se i na území Čech a Slovenska) pro červenou barvu a pro to, že zahříváním vzniká samovolně rtuť. To symbolizovalo obrodu skrze smrt (spalování symbolizuje smrt). Rumělka je považována za prostředek k dlouhověkosti – je silně nerozpustná, takže není prudce jedovatá jako rozpustné soli rtuti a její páry. V Egyptě se rumělka používal ke kosmetickým účelům. Výjimečnost rumělky má v podstatě rozumný důvod – rozkladem rumělky může vznikat i zlato, pokud je trochu v rudě rumělky přítomno. Středověké “pitné zlato” obsahovalo skutečně zlato a mělo přispívat k nesmrtelnosti.

Leidenský a stockholmský papyrus

Tyto papyrusy jsou patrně nejstarší dochované alchymistické spisy, jsou věcné, nejsou ještě zahaleny mystikou a snad i úmyslným matením jako pozdější středověké spisy.

Papyrus Leiden (Papyrus Leidensis) – egyptský papyrus nálezem související se stockholmským papyrem. Obsahuje soubor chemicko-technologických předpisů na praktické zpracování kovů a barvení. Papyrus byl nalezen roku 1828 nedaleko Théb- pochází snad z 3.-4. stol. n.l. Celkem 99 odstavců pojednává o zpracování, napodobování a falšování kovů a dále o některých luxusních barvivech. Jiných 10 odstavců je z doby po roce 75 n.l. a zabývá se kamencem, rtutí, rumělkou. Uvádí slitiny podobné zlatu a stříbru za využití cínu se rtutí, cínu s mědí, cínu s olovem a kadmiem(?). Postup zvaný diplósis zdvojení) nebo ztrojení (triplósis) je základem pro pozdější alchymistické snahy přidáním malého množství fermentu přeměnit neušlechtilé látky na ušlechtilé.

Papyrus Stockholm (Papyrus Holmensis) byl nalezen rovněž v roce 1828, dostal se do Stockholmu a přeložen byl až roku 1913. Obsahuje 159 receptů, 9 receptů se zabývá kovy, opět napodobování a falšování stříbra, čištěním drahokamů a jejich falšováním povrchovou úpravou minerálů. Celkem 71 předpisů se zabývá barvířstvím, především ceněným purpurem. Detailně je popsáno barvení vlny s mořením kamencem.

Kámen mudrců, Kámen filosofů (Lapis philosophurum), Opus magnum (Velké dílo)

Kámen filosofů sloužil k výrobě zlata – postupy jeho výroby jsou zmatené a nejasné, nejčastěji v sedmi krocích (podle Pseudo-Paracelsa), které měly umožnit transmutaci na zlato. Jindy bylo třeba dvanáct kroků nebo osmnáct. Nejdůležitější bylo nalezení výchozí látky – substance. Pak její čištění a preparace v hermetické nádobě (někdy označováno jako filosofické vejce). Další operace byly různé podle postupů (kalcinování, soluce, koagulace, fixace — to je převádění roztoku na pevnou látku. Cílem bylo přivést látku do prapůvodního stavu (materia prima) a z něj vytvořit Kámen filosofů. Doba díla měla být sedm dní (jako stvoření světa) jindy devět měsíců (jako doba těhotenství). Aby se zrození a Dílo podařilo, musela mít nádoba správný tvar, který se symbolicky přirovnával k vejci nebo k děloze. Důležitá byla i osoba alchymisty – Nicolas Flamel, Basilius Valentius, Michael Sendivogius a snad i další prý provedli s Kámenem mudrců úspěšnou transmutaci. Kámen mudrců rozpuštěn ve víně měl být univerzálním všelékem (panacea).

Alchymie, prehistorie a archeologie

Některé nálezy zdánlivě posouvají počátky civilizace mnohem dále až neuvěřitelně dozadu. Nejdříve je však třeba hledat přirozené a logické možnosti vysvětlení. Na konci této kapitolky je případ železného kladiva vrostlého do kamene z doby křídy. Jedno z vysvětlení je založeno na tom, že došlo k rozpouštění horniny a zpětné mineralizaci – vytvoření kamene kolem kladiva třeba z 19. století. A kvůli tomu se měl měnit Darwinismus a hledají se stopy člověka souběžně se stopami dinosaurů. Myslel jsem to obrazně, ale i takovéto souběžné stopy prý jsou. Řada unikátních nálezů (většinou kovových) kladených do neuvěřitelně vzdálené doby má jednu společnou vlastnost – když mělo dojít na seriózní rozbory, tak poprask utichl nebo se nálezy ztratily, nejčastěji obojí. Obrázky s popisy jsou dole v příloze Archeologické nálezy odporující klasickému datování. Nedělám si ale iluze, že to někdo bude otevírat. Administrátor serveru gnosis9.net vytvořil a dobře zpracoval prostor pro obrázkovou galerii, která si i načítá počet vstupů – je to u mého článku na gnosis9.net: Egyptské pyramidy… (3.díl). Nejvíce načítaná fotografie s více než 20-ti obrázky v příloze má sotva 8% načtení proti základnímu článku.

Wolframové spirály z kosmu
Ruští geologové našli v r. 1992 na Urale na březích řeky Nerady, Kozimy a Bulbaňu stovky kovových kroužků a spirál velikosti kolem 1 mm i menších až 0,03 mm. Spirály jsou z kovu (Cu, ale i W, Mo). Stáří geologických vrstev nálezu je asi 20 000 – 318 000 let podle místa nálezu. Roku 1995 byly u řeky Bublaňu nalezeny patrně wolframové spirály ve vrstvách starých 100 000 let (Mikulinský pleistocén). Je téměř vyloučeno, vzhledem ke stáří, že tyto wolframové spirály souvisejí s kosmodromem Pliseck. Mohou prý být mimozemského původu.
Komentář: Alchymie má proti UFO jednu podstatnou výhodu, že skutečně existovala. O mimozemských civilizacích a UFO víme jistě jen to, že nevíme, jestli existují.

Mechanismus z Antikythéry
Tento strojek byl snad jakýmsi orlojem a je dobře popsán i na českém internetu na www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=7516 nebo na http://technet.idnes.cz/vedci-odhalili-tajemstvi-2000-let-stareho-pocitace.
Nová metoda spolehlivě odkryla 2160 velmi jemně provedených liter, z nichž některé jsou velké jen 2 mm. Nápisy jsou vůbec to nejcennější, co se na mechanismu dochovalo. Důležitý je zvláště ucelený text na rubu přístroje, který přináší jakýsi “návod k použití” a popis jednotlivých částí mechanismu. Jiný rozsáhlý zlomek textu (dříve považovaný za zcela nečitelný) je na fragmentu G: týká se měření vzdáleností planet. Rozborem typů písma staré řečtiny dospěl emeritní ředitel Epigrafického muzea v Athénách Haralambos Kritzas k nové dataci přístroje: mechanismus musel vzniknout již mezi léty 150–100 př. n. l.
Ručně vyrobená ozubená kolečka (celkem 37 koleček) se otáčela uvnitř jakéhosi mechanického kalendáře, něco jako starověký orloj. Díky rozluštěným nápisům a přesnějšímu pochopení vnitřností bronzové záhady se povedlo lépe objasnit, k čemu zařízení vlastně sloužilo. Kromě kalendářní funkce uměl Antikytherský “počítač” také předpovídat zatmění Měsíce a Slunce. Kalendářní rok byl 365 denní, nicméně si rafinovaně poradil s přestupným rokem. Přestupný rok zavedl až Julius Caesar 46 let před Kristem, zatímco mechanismus je datován přibližně do roku 80 před Kristem. 

 Komentář: Naštěstí nikdo netvrdí, že tento mechanismus pochází od Atlanťanů nebo mimozemšťanů. Materiálem je bronz a snad byl v dřevěné skříňce. Je hodně složitý, výrobu ozubených koleček a převodů ručně si těžko dovedeme představit. Ale technicky bylo možné takový přístroj v době jeho udávaného vzniku vytvořit. Hlavně se moc se nerozebírá, čím byl strojek poháněn. Pokud ručně klikou, tak mírné nepřesnosti soukolí nevadí. Počet zatmění Slunce za určité období a postavení Země, Slunce a Měsíce to ukazovat může i bez mechanického pohonu. Bez mimozemšťanů se to obejde – už staří Číňané znali periodu saros (6585 dnů 7h 42min (18 roků 11 dnů), po kterém se Měsíc vrací do téže fáze a k témuž uzlu, a tudíž se ve stejném pořadí a velikostí opakují zatmění Slunce (jedenačtyřicetkrát) a zatmění Měsíce (devětadvacetkrát). Ve staré Číně hvězdáři kvůli špatné předpovědi zatmění přišli o hlavu.

Burovsova jeskyně, stát Illinois, 1982.
Rusel Burrows tvrdí, že na svém pozemku nalezl jeskyně s kostrami, zbraněmi, sochami, sarkofágem, rakví ze zlata a mumií. Celkem kolem 4 000 předmětů. Mnohé byly rozprodány soukromým majitelům, nález totiž patří státu a Burrows měl zřejmě dluhy. Jeskyně prý obsahuje odkazy severoafrických a evropských mořeplavců před Kolumbem. Zdá se, že zlato v hodnotě téměř 7 milionů amerických dolarů bylo rozprodáno nebo roztaveno. Část předmětů byly patrně falzifikáty nebo kopie originálů, které Burows pořídil. Poloha jeskyně je tajena a případné vniknutí do ní je porušení zákona státu Illinois.
Komentář: Protože z tohoto historického pokladu státu Illinois se zjevně neoprávněně odebíralo, dědicové závěti, dopisů a různých zpráv se staví do pozice mrtvého brouka.

Ekvádorská “kovová knihovna”
Jde o sbírku pátera Carla Crespiho z Cuenca v Ekvádoru. Sbírka obsahuje kamenné a kovové předměty. Na některých kovových pracích jsou sloni, kteří vyhynuli v Americe před 10 000 roky. V roce 1972 viděl sbírku Erich von Däniken. Některé předměty mají pocházet v dosud neprozkoumaných jeskyň. V roce 1976 jeskyně neúspěšně hledala i expedice vedená prvním kosmonautem na Měsíci Neilem Armstrongem.
V knize jsou fotografie sošek a také kovové obličejové masky, jejíž symboly jsou dosud hádankou.
Komentář: Peruánská vláda byla obviněna ze slabé ochrany národního dědictví, což je asi pravda, protože podstatná část sbírky zmizela patrně v soukromých rukou. Vyšetřit se asi něco dá, ale ne s typickým jihoamerickým “maňana” – česky zhruba: “klídek, zejtra je tady den”.

Kladivo z geologického období křídy
Kniha Bürgin: Utajené poklady starověku, Brána, 2000, str. 127-128 – kladivo (96% Fe) se zkamenělou dřevěnou násadou zarostlé v pískovcovém kameni v 140-65 milonů let staré vrstvě z křídy. Matson tvrdí, kladivo by mohlo pocházet z 19. století, vrstvu horniny označuje jako ordovik (435-500 milionů let), minerály kolem kladiva (v dolíku horniny) nevznikly v ordoviku, ale zpětnou rekrystalizací vody s minerály, které se z horniny vyplavily (chemicky uvolnily). Nová krystalizace může trvat relativně krátkou dobu v podmínkách dutiny. Obdoba jsou krápníkové jevy. Kladivo nalezla v roce 1934 Emma Hahnová, dnes je v muzeu v Glen Rose v Texasu, takže ho nikdo netají. Tento nález odstartoval zpochybění Darwinismu (H. J. Zillmer: Darwinův omyl) a jak je vidět, lze jeho nepochopitelné stáří považovat rovněž za omyl.

Islám a evropská vzdělanost

Celkově lze říci, že muslimové velmi pomohli zachovat zbytky starověké vědy, když její většinu před tím zničili.

Snad to mohu přirovnat k záchraně a přesunu kostela v městě Mostu. Budování socialismu bylo u nás spojeno s ničením kostelů, nějaký důvod se už našel - bylo to v místech po odsunu Němců nebo ve vojenských prostorech po odsunu všech. Strávil jsem několik dní s jádrem Hnutí Brontosaurus v Litvínově, měli i jadérko, které se scházelo, když se jádro neshodlo. Říkali, že při geologickém průzkumu se nosilo uhlí do vrtů v putýnkách pro vylepšení výsledků a prémií. Pod staročeským městem Most se uhlí pak opravdu těžilo, jak to bylo výhodné, to netuším, a možná, že to netuší nikdo. Odstřely celých bloků a palbu z tanku do domů jsme mohli vidět ve filmu "Most u Remagenu", který přinesl straně milé devizy. Jak popisuje třeba http://starymost.web2001.cz/kostel.htm, byl přesun Děkanského kostela po dráze 841 m ojedinělým technickým kouskem. Stálo to tolik peněz, že z něj mělo být muzeum Vladimíra Iljiče. Asi kdyby se mumie Iljiče v mausoleu v Moskvě rozpadla. Byl takový levičák, že ani jeho mumie nejspíš není celá pravá. Muzeum V. I. Lenina z kostela - to bylo do nebe volající i za socialismu. Nebe tehdy taky existovalo a někteří kovaní soudruzi a soudružky v ně uvěřili na poslední chvíli a nechali se křesťansky pohřbít (třeba manželka Husáka). Přemýšlím, odkud se vzali kovaní soudruzi - snad se to odvodilo od nejkovanějšího Stalina, což má znamenat Ocelový. Kostel stojí jako memento uprostřed planiny - bylo z něj jeden čas muzeum přesunu kostela. Místo zbořeného Mostu vyrostl nový - panelákový. Jedna čtvrť se stala pověstným sídlem etnické menšiny, která tam má většinu. Současná devastace církevních památek a jejich vykrádání je srovnatelná snad jen s třicetiletou válkou. Možná ještě s husitskou dobou spojenou s vypalováním klášterů. Prostě i u nás byl boj za pravdu a lásku, že nezůstal kámen na kameni.

Ani tehdy pravda nezvítězila, když tak jenom dočasně - v hlavách, do kterých se pravda zatloukala okovanými cepy, se dlouho neudržela. Ale svědectví Piccolominiho, pozdějšího papeže, uvádí, že husitské ženy byly sečtělé a znaly bibli lépe, než mnozí katoličtí kněží.

Bible a Korán

 

 

• Bible je slovo odvozené od latinského bibliotheca (knihovna). Bible je skutečně knihovnou křesťanských textů. Starý zákon – mýty, právní ponaučení, básnické dílo Píseň písní, proroctví. Nový zákon – čtyři verze apoštolů o životě Ježíše, misionářská činnost svatého Pavla, apokalyptická proroctví o nadcházejícím konci světa a druhý příchod Spasitele. Křesťanské dějiny jsou složeny z mnoha tendencí a sekt. Ve 3.-5.století bylo předmětem diskuze a sporů třeba to, jak chápat Nejsvětější trojici. Křesťané vydržují kněze, církev je oddělena od světa, společnosti i od státu. Mezi církví a světskou mocí je napětí.
• Islám je vírou jediného posvátného textu, Korán se do dnešní formy ustálil asi během dvaceti let po Muhamedově smrti roku 632 n.l. Korán netrpí dvojznačností a nejasnostmi. Během jedné generace pro Prorokově smrti se ale islám rozštěpil . Sunnité (asi 90 % muslimů na světě) uznávají všechny první chalífy a Alímu nepřičítají zvláštní postavení. Šíité odvozují svůj název od strany Alího, který byl bratrancem a zetěm Proroka. Islám nezná pojem kněžství v křesťanském slova smyslu. Islám má nedělitelnou moc, je tu jednota náboženské a světské moci. Jediný Bůh křesťanů rozdělitelný na Trojici, je muslimům nepochopitelný.
• V 5.-7. století bylo křesťanství asi 200 let výlučnou vírou v Byzanci, křesťanství sahalo od Etiopie do Irska, od Maroka do Gruzie. Za časů Mohammeda bylo východní křesťanství silně zastoupeno i v Mezopotámii (dnešní Irák). Křesťanství se blížilo k Indii a Číně. V samotném křesťanství byl zásadní předěl mezi Východem a Západem. Západ mluvil latinsky, byl chudší a více zemědělský. Severní oblasti ovládali germánští panovníci. Východ mluvil řecky, byl bohatší, těžil z obchodu a duchovního dědictví Egypta a Řecka, měl více městský charakter a byla zde největší města starověku – Alexandrie, Antiochie, Efes, Konstantinopol.
• Křesťané – roku 451 se u Konstantinopole sešel sbor skoro 600 biskupů, bylo přijato pravověří. Jako nepřijatelný byl označen monofyzitismus. Monofyzité tvrdili, že Kristus v lidské podobě byl jen v jedné podobě, nikoli ve dvou – v božské a lidské. Monofyzité se vyskytovali ve východních hraničních provinciích byzantské říše (Arménie, Sýrie, Palestina, Egypt). Monofyzité byli v 5.-7. století perzekuováni. Na území pozdějšího islámu – třeba v Sýrii – byli paradoxně svobodnější než v křesťanské oblasti.

Arabové očima křesťanů

• Ještě v závěru 4. století poslední velký latinský dějepisec Ammianus Marcellius se pohrdlivě vyjadřuje o Arabech, pokládá je za národ pustošitelů, kde nikdo nesáhne po pluhu a nehledá živobytí orbou půdy, nezasadí strom, ustavičně se potulují krajinou bez domova, pevného bydliště a zákonů. Žena se provdá na jednom místě, porodí jinde a děti vychovává kdesi daleko. V Bibli je psáno o Izmaelovi (byl to Abrahamův syn), že je to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech proti němu, proti všem svým bratřím bude stát. Polyhistor Isidor ze Sevilly byl Muhammadovým současníkem a uvedl, že Izmaelité jsou potomci Abrahamovy konkubíny Hagar, jsou nazýváni Saracény, což je mylně odvozeno od Abrahamovy právoplatné manželky Sáry.
• Východořímská vláda zřídila proti Arabům nárazníkový Ghassánovský stát podél Euftatu až po Sinaj. Tento nárazníkový stát se později příliš osamostatnil, bojoval hluboko v arabském území a byla mu zastavena byzantská pomoc – došlo k vyčerpávající a vleklé válce (603-629) Východořímské říše proti Peršanům. Samostatnost byzantské říše byla uhájena, ale zůstávala oslabena. Na počátku 7. století Konstantinopol ztratila kontakt s děním na jihu kolem Mekky a Mediny.

Muhammad a Korán

Muhammad – od r. 610 se mu dostávalo Božích zjevení, která zakotvil v Koránu. Roku 612 kázal v Mekce, roku 622 uprchl do Mediny – tento odchod je nazýván hidžra (= emigrace). Vojenská vítězství dosažená pomocníky (ansáry) mu umožnila ovládnout r. 630 Mekku. Společenství věřících (umma) v době smrti Muhammada roku 632 ovládala sever Arabského poloostrova. Arábie podle Bible (sv. Pavel Galatským 1.17) nebyla Arabský poloostrov, ale malá římská provincie mezi údolím Jordánu a pouští. Islám (= odevzdání do vůle Boží) nebylo náboženství, které by chtěl Prorok založit. Muhammad se cítil povolán pro Araby jako Posel Boží šířit zjevení jediného Boha, která dříve šířil Abraham, Mojžíš a Ježíš. Muhammad připomínal nadcházející příchod Alláhova velkého a strašlivého soudu. Muslimové (= ti, kdo se podrobili) museli zachovávat 5 hlavních zásad – vyznání víry, modlitbu, náboženskou daň, půst v měsíci ramadánu, pouť do Mekky. A také četné zákazy (třeba pití vína) a povinnosti (pohostinnost a manželské zvyky). Muhammad přinášel poselství míru, požaduje, aby muslimové ctili ahl al-kitáb = lid knihy – to jest křesťany a Židy).

Umma (společenství věřících) zakazovala vzájemné útočení mezi muslimy a krevní mstu, které byly před tím obvyklé. Arabové se tedy obrátili na východ proti cizím. Místo válčení mezi sebou muslimové musí vykonávat džihád (vynaložené úsilí, boj), aby nevěřící uvěřili pravdě islámu. Džihád tedy může být mírový, založený na přesvědčování. Na zatvrzelé nevěřící lze užít násilí. Tažením na východ se měla vytvořit umma v posvátném městě Jeruzalému, kde se mělo čekat konec světa. Během dvou desetiletí po Prorokově smrti se muslimové zmocnili rozsáhlých území byzantské říše a plně si podrobili Persii.

Komentář: Mnoho lidí Západu však slovo muslim spojuje s muslimskými teroristy. Asi 120-225 milionů muslimů je přívrženci radikálního islámu. Svět muslimů je velký (asi 1,3 miliardy lidí, méně než 20% z toho je Arabů) a sílí tradičně velkou porodností žen, které žijí v silně podřízeném postavení. V Evropské unii je asi 15 milionů muslimů (to si na mapě můžeme představit asi jako bývalé Československo), z toho ve Francii je asi asi 6 milionů.

Muslimský svět sílil v počátcích také z toho, že pro ně severní oblasti dnešního Ruska nebo Ukrajiny mohly nabídnout jen kožešiny a otroky – spíše mladé dívky jako otrokyně, které geneticky obohatily islámský svět.

Významná data muslimské expanze

• Roku 635 dobyli muslimové Damašek, roku 637 padla Persie a její hlavní město Ktesifón, roku 638 se podrobil Jeruzalém a roku 640 Cesarea. Roku 640 byla ve velké bitvě poražena byzantská vojska, roku 642 padla Alexandrie, roku 643 Tripolis, roku 670 bylo v Tunisku založeno posádkové město Kajruwán, odkud r. 681 pronikli Arabové na pobřeží Maroka k Atlantiku. Na zpáteční cestě nastražili Berberové léčku, v níž zahynul arabský vojevůdce. Berberové jsou původní obyvatelé celé severní Afriky, mají světle snědou až nažloutlou pleť a tmavé vlasy. Jsou přizpůsobeni životu na okraji pouště (dnes Alžírsko, Maroko). Berbeři se účastnili bojů o Kartágo, bouřili se proti Římu ve 4. a 5. století, na pomoc jim přišli germánští Vandalové, kteří dočasně ovládli severní pobřeží Afriky až po Lybii. Později se Berbeři bouřili i proti byzantské vládě, která ovládla severní pobřeží, Berberům zůstalo vnitrozemí.
• Roku 698 se Arabové zmocnili Kartága, opěrného bodu císařské armády. Dlouho vzdorující Berbeři se podrobili a stali se součástí islámské expanze. V 7. století rychle postupující islám dobyl severní Afriku. Velitelem invazních vojsk, která se v roce 710 vylodila v křesťanském Španělsku, byl Berber Tárik. (Místo, kde se oddíly vylodily, je ustálenou zkomoleninou – Gibraltar je ve skutečnosti Džabal Tárik, jinak Gebr el Tárik, hora Tárikova.).
• V roce 711 Vizigóti byli poraženi v rozhodující bitvě a zahynul vizigótský král Rodrigo, brzo pak bylo obsazeno hlavní město Toledo a do roku 718 padl Pyrenejský poloostrov do rukou muslimů. Muslimové obléhali Konstantinopol, podnikali výpady přes Pyreneje do Galie. Obrovská expanze muslimů byla umožněna vzájemným vyčerpáním byzantského císařství a Persie. Středomořský svět byl oslaben několika epidemiemi dýmějového moru v 6. století. Arabové byli odolní v poušti, měli příkladnou morálku v boji a byli pohybliví, na rozdíl od křesťanských vojsk navyklých pomalému postupnému válčení s těžkou jízdou. Oslabení byzantského císařství bylo dáno i pádem nárazníkového Ghassánovského státu. Velké škody křesťanství způsobilo pronásledování křesťanských monofyzitů, kterým se muslimové jevili jako osvoboditelé. Také Židům ve Španělsku se žilo pod muslimy lépe, než za křesťanské perzekuce. Existovala představa, že muslimové jsou trest Boží na hříchy křesťanů. Roku 638 Jeruzalémský patriarcha Sofronios přijal tento trest Boží a dojednal kapitulaci Jeruzaléma. V roce 732 byli Arabové poraženi Karlem Martelem u Piotiers (dnes ve Francii), byl zabit muslimský vojevůdce Emir Abd er Rahmana. Karel si vysloužil přezdívku Martel (Kladivo), jeho vojsko čítalo patrně 15 000 – 70 000 bojovníků. Muslimové měli převahu početní, byli mnohonárodnostním vojskem, které po smrti emíra ztratilo v několikadenní bitvě pevné velení, části vojska rabovaly a opouštěly bojiště. Osvobozením otroků se dostalo Martelovi posil. Na Pyrenejském poloostrově zůstaly muslimům (zvaným zde Maurové) nepodrobeny jen odlehlé hornaté oblasti.
• Španělský národní hrdina El Cid žil patrně v letech 1043 až 1099. Zahájil z hornatých oblastí osvobozování Španělska spojené s katolizací. Maurové byli nositeli islámské kultury a jejich vláda vedla k velkému kulturnímu rozkvětu v 10. – 13. stol., který se vyznačoval kulturním pluralismem, zejména ve Španělsku. Islámské univerzity se staly vědeckými metropolemi, které přitahovaly i křesťany a Židy. Ve svých počátcích byla maurská kultura součástí arabské kultury ummajovského chalífátu. Po nastoupení dynastie Abbásovců ve východním Středomoří se ummajovský Iberský poloostrov osamostatňuje a vytváří kulturní jednotku se zeměmi severní Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunis). Maurové zprostředkovali křesťanským Evropanům antickou tradici (překlady) a technologie Dálného východu. Historikové polemizují nad tím, že technický rozvoj (průmyslová revoluce asi od 18. století) mohl nastat v Evropě o staletí dříve, pokud by muslimská vzdělanost a tehdejší tolerance smýšlení mohla proniknout do dalších částí Evropy.
• Dobytí Grenady roku 1492. Definitivní konec maurské kultury, spojovaný s pádem Granady roku 1492, nastal během 16. stol. Dobytí Grenady bylo podmínkou krále pro svolení plavby Kryštofa Kolumba. Ve svých důsledcích to způsobilo, že celá Amerika se postupně stala křesťanskou zemí. Cesta do Karibiku trvala Kolumbovi, myslím, 6 týdnů a nejspíš ji byli schopni učinit i Arabové možná o staletí dříve. Jak by dopadla indiánská civilizace pod vládou muslimů, lze těžko odhadnout, hůř asi ne – severoameričtí Indiáni byli v podstatě vyhubeni a jejich kultura vyvrácena.
• Během tří staletí (4.-7. stol.) před vznikem islámu byla za křesťanství antická světská moudrost (dnes bychom snad řekli věda) postupně vylučována z výuky, která se stala čistě křesťanskou a náboženskou. Islám původně nebyl novým náboženstvím. Jediná pravá víra byla tehdy křesťanská – ta byla nabídnuta i Židům, kteří ji odmítli a pykali za to. Mohammeda bylo možno zpočátku chápat jako další sektu podobně jako monofyzity. Také muslimové věřili v jednoho Boha, uctívali proroky a krále ze Starého zákona. V Koránu jsou zmínky o Ježíšovi. Muslimové však popírali Nejsvětější Trojici, vtělení a vzkříšení Krista. Muslimové měli svého (pro křesťany falešného) proroka, vedli válku s křesťany a uchvátili Svatou zemi a Jeruzalém.

Židé a křesťané v muslimském světě

• Židé a křesťané včetně různých sekt směli volně vyznávat svou víru, byli to “lidé úmluvy” (Ahl al-dhimma), platili daň z hlavy, měli nosit viditelnou šerpu nebo pásku (zunnar). Nesměli stavět nové synagogy nebo kostely, nesměli nosit zbraň. Pohlavní styk mezi mužem úmluvy (dhimmí) a muslimkou byl zakázán, byly přísné tresty, podobně jako za neúctu k islámu. Podmaněné národy početně podstatně převyšovaly dobyvatelské muslimy, měly vyspělou státní organizaci, kterou islám využil, protože neměl potřebné zkušenosti s rozsáhlým státem a chodem institucí. Muslimové neměli potřebné znalosti a potřebovali peníze poplatníků. Zachovaly se staré pořádky, změnili se jen páni. Chalifa (arabské slovo znamená “nástupce”, myslí se Posla Božího) sídlil v roce 661-750 v Damašku a byl nástupcem byzantského státu.
• Jan Damašský – jeho život dokládá využití byzantských úředníků pro muslimskou vládu. Jan Damašský byl křesťanský mnich v klášteře sv. Sávy poblíž Mrtvého moře, který zemřel nedlouho po roku 754. Jeho děd byl arabského původu (jmenoval se Mansur = vznešený), jeho otec sloužil jako výběrčí daní chalífovi v Damašku. Prolínání křesťanství a islámu dokladuje život a dílo Jana Damašského, který napsal “Dialog mezi Saracénem a křesťanem”, což je první rozsáhlý křesťanský spis o islámu. Jan Damašský (†754) odporoval obrazoborectví, které nastolili císařové z Konstantinopole. Byla to dvě ikonoklastická období ničení 730-787 a 814-842. V ničení si jakékoli náboženské směry mezi sebou nezadaly. Pozdější teologické sváry se přenesly až do našeho husitství, kde ničení klášterů, obrazů a soch způsobilo velké škody na dědictví rozkvětu z doby Karla IV, kdy křesťanství bylo silně prolnuté se státem. A byla to doba relativně největšího rozkvětu českého státu.

Zdroj: http://hledani.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2008100016