Nedávno mi jeden blízký přítel poslal text, který vylovil, když se šel vyčůrat někde v polích a narazil přitom na Boží muka. Při pohledu na umučené tělo Krista mu přišlo, že: “Když se neobětuješ, jsi sobec. Naši rodiče v sobě mají křesťanské tendence trpitelské výchovy. Umučený a obětující se Kristus všude kolem nás. Žádný smějící se obtloustlý pohodář Budha. Z toho plyne naše potlačená přirozenost dělat věci pro radost a naopak se do popředí dostává snaha zavděčit se někomu jinému. Bez ohledu na to, jestli nás to baví a přináší nám to radost a štěstí. Stáváme se nepochopenou obětí. Esence křesťanské kultury osvětluje důvod, proč je Duch člověka v našich končinách pod permanentním tlakem a proč se projevujeme nasraností a nespokojeností. Jediný kdo ti rozumí je ten, co trpí.”
Musím říct, že při podrobném průzkumu, který tento text odstartoval, jsem přišel na zajímavou věc. V naší kultuře máme ve znaku umučené a zubožené tělo člověka, čímž se automaticky dostáváme pod obrovský tlak něco nějak někde odčinit. Ve hře je podmíněný strach z trestu a pocit viny. A odsud už je jen malý krok k tomu, abychom taky tak trochu trpěli a odtrpěli si tímto způsobem svůj podíl viny na umučení a zabití syna člověka. To že jsme jedním z nejateističtějších národů na Zemi, na tom nic nemění. Tisíciletý tlak kultury funguje velmi spolehlivě a neviditelná síť kulturálních tabu tlačí dokonale přesně na naše slabá místa. Kulturálně správné je trpět, obětovat se a necítit štěstí, protože to pravé štestí přijde až někdě po smrti v jakémsi imaginárním království. Něco vám povím – utrpení fakt není nutné a je na čase začít si dovolovat mít se lépe. Kultuře a víře navzdory.
V tomto ohledu jsme na tom daleko hůř, než lidé v asijských kulturách, jež také prošly obrovskými turbulencemi (možná ještě většími než naše kultura), ale ve kterých není na lidi kladen ten obrovský balvan v podobě utrpení a obětování se. Ve znaku totiž nemají umučenou mrtvolu, ale pohodáře – obtloustlého Budhu, který je pro ně obrovským zdrojem pozitivního myšlení. Proto jsou lidé v asijských kulturách vyrovnanější, usměvavější a šťastnější. Proto Bhútán jako první země na světě zavedl sledování indexu štestí svých obyvatel (na rozdíl od indexu HDP, jenž vládne zbytku světa). Každý kdo cestoval do některé asijské země a zapomněl si s sebou vzít své kulturálně-paradigmatické brýle ví, o čem mluvím. Štestí je tam ve cítiti vzDuchu a setkáváte se s ním na každém kroku. V očích lidí i zvířat. Paradoxem pro mě zůstává, že oba výše zmínění pánové přinesli tutéž zprávu – o svobodě a odchodu do volnosti. Jen každý dopadl úplně jinak a jeho kulturální odkaz je diametrálně odlišný. A to je celé.
Zdroj: http://www.novebohatstvi.cz/2012/03/co-nam-brani-delat-to-co-nas-bavi.html?spref=fb
