Krásnou ženu s pronikavýma očima a záplavou černých vlasů předvádějí vojáci před římského císaře Aureliána. „Ty jsi ta slavná královna válečnice, co si troufla vzbouřit se proti mé říši?“ podivuje se vládce. Tváří v tvář hrozícímu trestu smrti však dosud odvážná Zenobie rychle zapomíná na svou hrdost: „Já ne, to můj rádce Longinus chtěl tvé impérium zničit a mne, slabou ženu, zmanipuloval.“
Drobnou zradu přijme nebohý řecký učenec Cassius Longinus (asi 213–273) se stoickým klidem. Pak ho odvedou na popraviště. Na palmýrskou královnu Zenobii (kolem r. 240 – asi 274), jejíž říše se rozprostírala v Malé Asii i Egyptě, čeká však jiný osud. „Nasaďte jí okovy, odvezeme ji do Říma!“ rozkazuje císař Aurelián (214–275). Konečně se může vydat domů. Z dobyté metropole Palmýry jeho vojáci odvážejí náklad šperků, drahokamů, zlata a vzácných látek. Tím nejvzácnějším pokladem je však sama Zenobie, o níž se traduje, že má víc odvahy než kdejaký muž…
S vojáky zajde do hospody
„Jsem příbuznou slavné Kleopatry,“ prohlašuje o sobě hrdě mladá Zenobie a spojuje tak svou krev se slavnou egyptskou panovnicí Kleopatrou VII. (69–30 př. n. l.), jíž u nohou leželi velcí Římané jako Gauis Julius Caesar (100–44 př. n. l.) nebo Marcus Antonius (83–30 př. n. l.). Soudobí historikové se ale shodují, že Zenobie byla mnohem krásnější než Kleopatra. Vůbec se ale nechová jako dáma – pere se s chlapci, jezdí na lovy a lukem střílí jeleny. Nad ženskými pracemi ohrnuje svůj vznešený nosík. Studium jazyků ji však nesmírně baví a brzy plynně hovoří řecky, arménsky a trochu i latinsky. Později jako královna ráda zajde se svými vojáky klidně popít do hospody. Do svérázné a svobodomyslné dívky se nakonec někdy před rokem 258 zamiluje Odainathus (†267), sám vládce syrského města Palmýry. Pro Zenobii, která vyniká dobrodružnou povahou, to je přímo ideální partner. I on totiž miluje lov a bez ohledu na počasí tráví celé týdny v sedle koně. Jeho žena mu ochotně dělá společnost a bez mrknutí oka snáší veškeré nepohodlí.
Vazalská role jí nestačí
Manželská idylka končí v roce 267, když Odainatha zavraždí jeho synovec Maeonius (†267). Vláda tak padá do klína právě Zenobii (někteří historikové spekulují, že za vražedným komplotem proti manželovi stála ona sama). Stává se regentkou za svého nezletilého syna Vaballatha. Palmýra, sevřená mezi Římskou říší na západě a Perskou na východě, je v té době vzkvétající metropolí. Aby také ne, leží na křižovatce obchodních cest a karavany s cenným zbožím sem přicházejí nejen z Egypta a Damašku (Sýrie), ale dokonce až ze vzdálené Indie nebo Číny, odkud přivážejí hedvábí, perly a slonovinu. Fakticky je přitom Palmýra součástí římské říše, neboť ji císař Septimius Severus (146–211) počátkem 3. století prohlásil svou kolonií. Přesto se zdejší obyvatelé těší určitým svobodám. „Nebudu ničí vazal,“ nechce se však Zenobie po smrti manžela spokojit s podřízeným postavením. Sama se postaví do čela armády a vytáhne do boje.
Věčné město připraví o chleba
Dobýt rozsáhlá území od Egypta až po hranice dnešního Turecka je pro Zenobii a její vojsko poměrně snadné. Nyní má pod palcem i důležité obchodní a zásobovací trasy. Římany tak odřízne od jejich zásob obilí, což v samotném věčném městě způsobí nedostatek chleba. Jako vládkyně ohromné říše Zenobie posléze všem lidem tehdejšího světa vyrazí dech, když vyhlásí nezávislost Palmýrského království na všemocném Římu a nechá razit své první mince.
Její impérium však bude mít jepičí život. „To je vyhlášení války!“ vzteká se novopečený římský císař Aurelián a proti samozvané panovnici v roce 272 vytáhne s celou armádou. Zenobie se ale nezalekne. Naopak. Natruc prohlásí svého syna císařem a sama sebe císařovnou.
Egypťanku nenapodobí
Proti skvěle vycvičeným římským vojákům ale nemá odvážná Zenobie a její muži nejmenší šanci. Po drtivé porážce u města Antiochie (na území Turecka) a Emesy (dnešní syrský Homs) musí vyjednávat o kapitulaci. „Nechť dožiješ svůj život na nějakém místě, které ti vykážu na základě uvážlivého rozhodnutí senátu,“ píše jí císař. „Jako kdybys nevěděl, že Kleopatra raději volila smrt, než aby ztratila svou důstojnost,“ vzdoruje mu Zenobie do poslední chvíle. Posléze se pokusí i uprchnout. Aureliánovi muži ji však dostihnou a zajmou. Tváří v tvář císaři válečnici myšlenky na sebevraždu rázem opouštějí…
Na cestu dostává zlaté okovy
Tisíce lidí se nedočkavě mačkají v ulicích Říma, aby byli svědky triumfálního návratu císaře Aureliána. V čele jeho průvodu pochodují roztodivná stvoření ze vzdálených území, lvi a panteři cení tesáky a na všechny výhružně vrčí. Za nimi následují gladiátoři a exotičtí zajatci se štítky na krku s označením země původu. Právě mezi nimi kráčí i vyčerpaná Zenobie ve zlatých okovech. Na rozdíl od ostatních je ověšená desítkami krásných šperků, pod jejichž tíhou se jí podlamují kolena.
Aureliána odvážná válečnice okouzlila, a tak jí po příchodu do Říma daruje svobodu a vilu nedaleko dnešního města Tivoli (asi 30 kilometrů od italské metropole). Zenobie se posléze znovu provdá, tentokrát za senátora. Jeho vysoce postavené přátele pak baví historkami ze svého divokého mládí.
Dominika Eliášová
Boudica se mstila za znásilněné dcery
Proti římské říši dávno před Zenobií vytáhla s mečem v ruce Boudica (†asi 60 nebo 61 n. l.), vládkyně icenského kmene z britských ostrovů. Po smrti jejího manžela si totiž císař Nero (37–68 n. l.) její území jednoduše uzurpuje. Jeho vojáci navíc kromě rabování zbičují Boudicu a znásilní její dcery. „Já se pomstím!“ slibuje zoufalá matka krvavou pomstu a zorganizuje povstání, kterého se účastní i několik dalších britských kmenů. Vzbouřenci napadají římské osady na ostrovech a guvernér Suetonius Paulinus jen tak tak stihne evakuovat Londinium (dnešní Londýn), než ho rebelové do základů vypálí. Další osady už takové štěstí nemají a na 70 000 lidí při Boudicině povstání umírá. „Možná bych měl odtud stáhnout všechny své vojáky,“ uvažuje dokonce Nero. Dříve se však Paulinovi podaří dát dohromady vojsko a vzbouřené kmeny rozdrtit. Boudica raději páchá sebevraždu.
Zaostřeno na dobu
Střídání dynastií
Mocný čínský klan S‘-ma svrhne v roce 265 vládnoucí dynastii Cchao Wei a hlava rodu se prohlašuje novým císařem Wu Ti nové dynastie Ťin. O 15 let později se mu daří sjednotit celou zemi, vnitřní boje o moc a všude bující korupce však vládu postupně oslabují.
Bojechtiví barbaři
Spojená armáda Gótů a Herulů napadá v roce 267 město Byzantion (dnes se na jeho místě rozkládá Istanbul), cestu jim však zkříží římská flotila. Oba východogermánské kmeny se proto vydávají do Řecka, kde alespoň zpustoší několik měst, včetně Athén a Sparty. I tady je však místní vojsko zažene.
Kompas ukazuje cestu
Čínští námořníci konečně mohou vyplout na moře bez obav, že se ztratí. Světlo světa totiž právě v Číně někdy v roce 271 spatří první kompas, který při stanovování polohy využívá spolehlivý zemský magnetismus. V Evropě se tento technický zázrak objeví až někdy ve 14. století.
Sen zachránil město
Vojsko římského císaře Aureliána dobývá v roce 272 město Tyana (v dnešním Turecku). „Zakazuji vám tu plenit a drancovat!“ nařizuje ovšem vládce svým zklamaným vojákům. V noci se mu totiž zdálo o dávném učenci a zdejším rodákovi Apollóniovi, který ho žádal, aby místo ušetřil zkázy.
Zaostřeno na osobnosti
Poslední Gal
Novým vládcem Galské říše, která se odtrhla od Říma v době hluboké krize, se v roce 268 stává Victorinus. Zkáze vlastní země ale zabránit už nedokáže. Již v roce 271 je Victorinus zavražděn a galské císařství přestává existovat krátce nato, v roce 274.
Smrt patrona zamilovaných
Valentýn, budoucí světec a patron zamilovaných, pobývá v roce 269 ve vězení. I tady však dokáže jedné mladé dívce vrátit zrak. Její otec, římský soudce, rázem konvertuje ke křesťanství. To však rozzuří Římany, kteří vtrhnou do žaláře, Valentýna vyvlečou ven a zavraždí ho.
Vzdělání dal zelenou
Perský velkokrál Šápúr I. (kolem roku 205 – asi 272) zakládá v roce 271 na území dnešního Íránu město Gundišápúr s rozsáhlou knihovnou, která se stává vzdělávacím centrem země. Vyučuje se zde věda, medicína nebo filozofie a později zde vyrůstá i vysoká škola.
Bezhlavý chodec
Diviš, první pařížský biskup, se v roce 272 stává obětí honů na křesťany. Jeho pronásledovatelé mu setnou hlavu. Budoucí světec však prý vstane a s hlavou v podpaží ujde ještě deset kilometrů, než definitivně padne. Místo, kde zemřel, se dnes jmenuje Montmartre (Vrch mučedníků).
