V těchto časech jsme všichni rádi za trochu tepla či světla, kterého se nám přes toto zimní období obzvlášť nedostává. Jelikož se cítíme ve vyhřátých prostorech lépe, než-li venku v podmínkách proměnlivého počasí, má smysl se zabývat i tím, jak nejefektivněji vyhřát naše vymrzlé domovy, ale i chladem zmítané lidské duše. Není pochyb o tom, že obojí pospolu navzájem dost souvisí. Význam vlivu slunečního záření na lidský organismus, znali dobře i naši předkové, nejvíce však dávné mýtické kultury, které z důvodu nesmírného respektu k slunci, pojmenovaly po této životodárné hvězdě i uctívaná božstva. Za zmínku stojí uvést známého Egyptského boha „RE“ či řeckého boha slunce Héliose, ale jsou i jiní (Apollón, Aton, Behdetej, Dažbog, Hor, Hyperion, Svarog).
Slunce je zdrojem tohoto pozemského života, bez jeho paprsků by postihla planetu Zemi, tma a nehostinný mráz. Ovšem kdyby se slunce nacházelo blíže k oběžné dráze naší planety, nesmírné horko by zničilo zdejší život, měli bychom pak tady naprosto stejné podmínky, jako na přehřáté planetě Venuši. Kdyby se Země pohybovala vzdáleněji směrem od slunce, než je tomu dnes, proměnila by se rázem naše planetární domovina v nehostinný a hlavně studený Mars. Na Marsu jak všichni dobře víme, není pro člověka vhodné prostředí k životu! Takže vzdálenost naší Země od slunce je víc než ideální, což nepovažuji za úplnou náhodu, neboť v kosmu se vše řídí podle vesmírného, leč přeci jenom nehomogenního řádu. Něco muselo tuto konstantní dráhu naší planety, takto pozitivně v náš prospěch ovlivnit, a to beze-změn až do dnešních časů. Můžeme jen spekulovat nad tím, co stojí za touto nepředstavitelnou mocí, jenž dokáže seskupit planety této sluneční soustavy do takto dokonalé polohy, která Zemi garantuje klidný život, bez extrémních kolísajících teplot.
Ať tak či onak, této neznámé moci vděčíme za náš život vezdejší, na to bychom neměli zapomínat! Pokud tato tajemná (Moc) drží nad námi ochrannou ruku, nemůže člověka ani celou tuto nádhernou biosféru nic katastrofálního postihnout! Pohlédněme zpět do minulosti a vzpomeňme na to, kolikrát již proletěl v těsné blízkosti Země tzv. smrtící asteroid, který mohl kdykoliv a hlavně zásadně ovlivnit náš svět, resp. „tuto modrou planetu“. Musím podotknout, že za dob člověka se tak nikdy nestalo, protože to už by jsme o člověku, ale i o nás samotných, hovořili pouze v minulém čase a navíc v prostředí věčné nicoty. Správně lze namítnout, že jsem zřejmě pozapomněl na výbuch tunguzského meteoritu, ke kterému došlo 30.června 1908 v prostoru centrální Sibiře. Jenomže k explozi došlo ve výšce asi tak 5 až 10 km nad zemským povrchem, což nelze považovat za přímí střet vesmírného tělesa se Zemí, a to i přesto, že následky po tomto výbuchu byly pro okolní krajinu naprosto katastrofální.
Pochopitelně, že geologický průzkum odhalil některé krátery po střetu s velkými meteory, to se sice nedá jakkoliv zpochybnit, ale musíme si uvědomit, že to nebylo za časů druhu Homo sapiens. Jestliže zvážíme všechny okolnosti co doprovázejí historii lidstva, to je nějakých 45 000 let (podle nejnovějších paleontologických nálezů se zdá, že člověk rozumný je o 280 000 let starší než se předpokládalo) a do této doby kromě velké Biblické potopy, nepoznala tato planeta větší kosmickou katastrofu, než-li byl onen popisovaný tunguzský meteorit, je opravdu až s podivem, že všem těm smrtícím jevům (exploze supernovy, střet asteroidu, zásah komety, gama záření) se Země dokázala vždy nějakým zázračným způsobem vyhnout. Konec světa je pro jakoukoliv ne-pozemskou civilizaci včetně té naší, kvůli nebezpečným asteroidům, jistější než-li je sama smrt. Z tohoto hlediska se domnívám, že celou naši planetu Zemi, musí nepřetržitě střežit jistá vesmírná veličina (nehmotná inteligence), která má tento náš celoživotní kolo-rytmus prokazatelně na starost.
Otázkou zůstává, jakého charakteru je tato inteligence? Je to snad Bůh, kybernetický systém života, mimozemská civilizace, nebo jde skutečně o neřízenou náhodu, která je ze všech těchto možností, jak se zdá nejméně pravděpodobná. Z pohledu jiných (ne-pozemských) životních forem, není konstelace naší planety ničím mimořádná, neboť zajistě existují i takové entity, které k svému bytí nepotřebují to samé co my – tj. kyslík, voda, světlo, teplo. Současné postavení planety Země, nemusí být pro tyto jiné životní formy, tak životně důležité jako pro naši civilizaci. Ovšem z úhlu pohledu samotného člověka, lze i o určité výjimečnosti hovořit, poněvadž jakákoliv způsobená výchylka v solárním systému planet, by tento náš stávající svět navždy k jistému zániku přivedla. Ten kdo má pocit, že tomu tak není, protože těch 45 000 let existence člověka, je ve srovnání se stářím naší planety (4,5 miliardy let) příliš málo na to, aby bylo možné konstatovat, že se jedná spíše o ochranu, než-li o náhodu, musí nejprve tuto dialektiku porovnat i s jinými planetami této sluneční soustavy. Výsledek je skutečně ohromující, na jiných sousedních planetách došlo v rozmezí těchto našich poklidných 45 000 let, k četným vesmírným srážkám, nebo i jiným katastrofám, zatímco u nás na Zemi se kosmická nebezpečí představovala, pouze nádhernou nebeskou podívanou.
Dokonce ani výhodnější poloha naší planety Země vůči sousedním planetám, nemá s náhodou o nedotknutelnosti modré planety nic společného, poněvadž Zemský oběžník „Měsíc“, nemůže běžnému pozorovateli připomínat tu nedotčenou oázu klidu. Povrch Měsíce musel být nesčetněkrát konfrontován přímými nárazy různě velkých meteorů, proto vzniklé měsíční krátery jsou do dnes pouhým okem při jeho úplňku pozorovatelné. Velké množství se nacházejících kráterů na měsíčním povrchu jenom dokládá, že kosmický prostor není tím harmonickým místem, jak se můžeme někdy domnívat. Jenomže ve srovnání s naším planetárním satelitem (Měsícem), nepřipomíná naše modrá planeta ten lunární ementál, jenž dokonale přibližuje minulou i současnou epochu, našeho nejbližšího kosmického souseda. Kdyby povrch Země byl stejný jako na Měsíci před miliony lety, tak i přes veškeré geologické proměny, a to za přispění vlivu oceánů i vulkanické činnosti, byly by tyto pozemské jizvy okem družicového průzkumu dodnes patrné.
Ačkoliv bylo dosud přibližně napočítáno 172 rozeznatelných impaktních (dopadových) kráterů, tak proti zjizvené měsíční tváři to je pořád málo se domnívat, že Země byla vystavena stejným vesmírným vlivům, jako na Měsíci! Smrt pravěkých dinosaurů prý byla způsobena kosmickou katastrofou, ale stoprocentní důkazy k dispozici nemáme, takže se pohybujeme na rovině pouhých spekulací a domněnek. Jedna z úvah, co mne ve spojitosti s vymřelými dinosaury napadá, je opět zapůsobení té mocné neviditelné inteligence, jenž chrání tuto modrou planetu, přesněji tedy – lidský rod (Homo sapiens), proti smrtícím událostem z vesmíru. Dinosauři totiž svou ohromnou velikostí a zároveň i nebezpečností, stáli nově stvořenému tvoru „člověku“ v cestě jeho rozvoji, proto museli zemřít či vyhynout! Vynořují se pořád nové a další neobjasněné otázky, které čekají na vysvětlení, sem patří i záhady Měsíce. Když američtí kosmonauti poprvé přistáli na této oběžnici, rozezvučel se prý „Měsíc“ jako zvon. Mnozí badatelé se proto domnívají, že je Měsíc v jeho jádru dutý, a proto z jeho nitra vycházejí různé zvonu se podobající zvuky. Další zajímavou hypotézou je úvaha i nad tím, zda-li tento Měsíc není spíše obří mimozemskou lodí, ukotvenou k naší Zemi.
Jenomže zabýval se již někdo tou možností, že tomu může být právě naopak? Co když je ve skutečnosti ta naše Matička Země, zrovna tím gigantickým vesmírným korábem, pohybující se vysokou rychlostí skrze tento vesmír. Když slavný americký astronom „Edwin Powell Hubble“ objevil přímou úměrnost mezi rychlostí, s jakou se galaxie od sebe vzdalují, tak tento objev napomohl k vzniku teorii o velkém třesku. Rozpínání vesmíru lze pozorovat na velmi vzdálených objektech a jejich světelných spektrech, to se nazývá jako tzv. rudý posuv. Čím jsou galaxie od sebe vzdálenější, tím větší je jich rudý posuv, a rychleji se vzdalují, toto je nazýváno Hubblovou konstantou. Ano, takhle je možné vysvětlit rozpínání vesmíru, protože je tento pohyb astronomickými dalekohledy jednoznačně pozorovatelný. K tomuto rozpínání (pohybu) vesmíru může docházet i z jiného důvodu, zvlášť když do toho zapojíme i naši fantazii.
Teoreticky je totiž možné, že se kosmos vůbec nerozpíná, protože je ve své existenci statický – neměnný, zatímco naše planeta Země je v trvalém pohybu, doslova letí ohromnou rychlostí oním vesmírným prostorem, a právě toto vytváří efekt rudého posuvu. Jestliže se tedy byť jen v teoretické rovině Universum nerozpíná, musí být rudý posuv způsoben absolutně něčím jiným! Rychle pohybující se Zeměkoule svou vibrací a pohybem v před, může do jisté míry vytvářet tento zdánlivý dojem, že se kosmos rozpíná, čili expanduje. Samozřejmě se pohybujeme v dimenzi naprostých spekulací a fantaskních představ, ale takové byly snad i Einsteinovy myšlenky o možnosti cestování v čase, takže proč nepovolit uzdu svobodné fantazii? Kdyby se ale ona bizarní představa jednou v budoucnu potvrdila, nikdo poté by již nemluvil o ledajaké fantazii, že!
Na námitku, že tak obrovskou rychlost jenž by musela Zeměkoule, tahle v uvozovkách kosmická loď vyvinout, aby rudý posuv bylo možné vůbec pozorovat, není v žádném případě reálné, poněvadž by šlo o nepředstavitelnou „hyper rychlost“, kterou by jakýkoliv živočich na této planetě (lodi) musel nějak pocítit, odpovím velmi stručně, že nemusel. Při velikosti této planety (Země) nejsme schopni nikterak vnímat ani její rotaci, tak proč by jsme měli postřehnout i její pohyb vpřed, napříč tímto neprobádaným vesmírem. Jestliže tedy proplouváme podle této představy oním kosmickým světem, musela by potom s námi cestovat i celá naše planetární soustava, včetně těch velkých planet – jako je Jupiter, Saturn, Merkur, ale i hvězda slunce, a to není z jakéhokoliv hlediska realizovatelné, čili možné! Cestování celé sluneční soustavy není vskutku z technického pohledu člověka proveditelné, ale pro jiné mnohem vyspělejší životní formy, to nemusí být až takový zásadní neřešitelný problém, takže ani tuto možnost nelze předem zamítnout.
Je totiž více než pravděpodobné, že celá tato planetární soustava, která je lidstvem odnepaměti pozorována, je výtvorem simulujícího „Hologramu“, technologie jež využívá určitého druhu předem naplánovaného klamu. Francouzský fyzik „Alain Aspect“ provedl v roce 1982 experiment, jenž připouští existenci vesmírného hologramu. Tento vesmír se totiž na základě tohoto pokusu (z roku 1982), chová identicky stejně jako hologram, což mění náš celkový pohled na tento svět i na tento všudy přítomný vesmír. Z pohledu vesmírného plavidla (Zeměkoule) je tato teorie tím nejpřesvědčivějším řešením, jak vysvětlit cestování této sluneční soustavy společně s naší Zemí. Cestujeme pouze my, tedy tahle-ta kosmická loď jménem „Země“, a vše ostatní co je kolem nás, stojí pevně na svém místě, neboť astronomickými dalekohledy pozorujeme jenom to, co je nám tímto vesmírným gigantickým hologramem umožněno. Kam a proč směřuje tento obří kosmický koráb, za předpokladu že je tato planeta tou vesmírnou lodí, není vůbec snadné domyslet.
Jedno ovšem jisté je, až dorazíme na ono místo určeného cíle (přistání), budeme zažívat zcela nevídané, ba přímo tajemné jevy. Na konci této dlouhé cesty, nebude již více hologramu zapotřebí, což způsobí poznání tohoto skutečného a hlavně nefalšovaného světa, který se z jeho probuzení, v té plné své nádheře, možná i hnusu, všem přítomným lidem na vlastní oči odhalí. Toto je ovšem uskutečnitelné jen za předpokladu, že se my lidé vzájemně do této doby (než dorazíme na místo nám předurčené) nezničíme. Jsme sice ustavičně chráněni proti veškerým vesmírným hrozbám, ale nezapomeňme prosím na to, že nejsme chráněni sami před sebou!!
Zdroj: http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/5996-cestovani-napric-vesmirnym-prostorem/
