Pamatujete si, jak statečný voják Švejk šel do náborové kanceláře na invalidním vozíku? Jak s berlemi křičel „Na Bělehrad!“? Pro Hašeka to byla ironie, ale ve skutečnosti to odráželo pozici Čechů na začátku První světové války. Byli proněmeckí? Prorakouští? Ne. Byli protiruští.
Faktem je, že ti čeští vůdci, kteří toužili po nezávislosti, se po vypuknutí války začali bát vítězství Ruska jako oheň. Hlavním dirigentem této linie byl Tomáš Masaryk. Jak je to možné? Kde zmizelo nadšení „Hej, Slované!“? Kde zmizela láska k Rusku původních buditelů? Vysvětlení je jednoduché. Čeští politici se obávali, že po vítězství Ruska se Čechy kvůli svému slovanskému obyvatelstvu dostanou do „područí“ ruského cara.
Kdo byli čeští politici?
Odkud se vzali, když stát ještě neexistoval? Od začátku války se někteří Češi postavili na stranu Dohody (Rusko, Francie, Spojené království). V souladu s tím vznikly „České legie“ vytvořené z českých válečných zajatců v Rusku i ve Francii. Na oplátku 14.října 1918 vedení Dohody uznalo pařížské Čechy v čele s Tomášem Masarykem za dočasnou Vládu Československa. Příznivci České nezávislosti žili totiž většinou mimo Českou republiku. To znamená, že ještě neexistovala žádná země, ale již byla uznána. I to se stává.
Mimochodem, zde je zajímavý Masarykův postoj k evakuaci československého sboru z Ruska. Dohoda nabídla, že ji zorganizuje. Masaryk ale ještě v říjnu 1918 řekl, že „díky přítomnosti v Rusku budeme mít během jednání silnější postavení“. Českým legionářům vydal první ministr války Československa Milan Štefánik rozkaz: “Vy, bratři, máte před sebou další roli v Rusku a na Sibiři. Takže se nemůžete vrátit domů tak rychle, jak byste chtěli. Naše budoucí postavení během mírových jednání závisí na vás. Tam jste pro nás důležití. Můžete se spolehnout na své spojence. Můžete se spolehnout na své spojence.”
Slováků se nikdo neptal
V červenci 1918 byl v Praze vytvořen Národní výbor. Sestával z 38 českých, moravských a slezských poslanců původního Reichsratu. Dne 18.října Masaryk, Beneš a Štefánik podepsali ve Washingtonu Deklaraci nezávislosti Československa. Zajímavé je, že do zatím virtuálního státu zařadili Slovensko. Na názor jeho zástupců se nikdo nezeptal.
Následně 28.října 1918 Národní výbor vyhlásil právní státní nezávislost. Prohlásili ji přitom ti samí, kteří ještě před čtyřmi měsíci vypisovali prohlášení o věrnosti císaři.
V nově narozeném státě téměř okamžitě došlo k revoluci. Příklad Ruska byl nakažlivý a socialistické myšlenky byly mezi českými dělníky velmi populární. Český ekvivalent Maďarské socialistické republiky však nenastal. Na chvíli k něčemu podobnému došlo na Slovensku, kde ustoupily jednotky Maďarské rudé armády.
Situaci vyřešilo vítězství sociálních demokratů ve volbách. Pokud to bylo v Česku pochopitelné, protože tam byl silný průmysl a mnoho dělníků, tak na Slovensku vítězství sociálních demokratů považují historici za „šokující“. Připisují jej revolučním náladám.
Sociální demokraté však vítězství promrhali. Předseda vlády V. Tusar rezignoval spolu s celou vládou. Byla jmenována technická vláda J. Černého. Ten se se socialisty vypořádal velmi rychle. Zavřel ústředí místních marxistů v Lidovém domě. V reakci na to začala stávka a hrozilo i ozbrojené povstání.
Umělé hranice
Hranice Československa „vytvořily“ země Dohody i na základě účasti Čechů v ruské občanské válce. A opravdu velkoryse! K Čechám a Moravě přibylo Slovensko. Co tedy těžko bylo jeho přání. Šlo tradičně o oblast Maďarského království obydlená Slovany. Ale ve Versailles k tomu přistoupili „kreativní“. Nejen Slováci byli natlačeni do zcela umělého svazku, ale i Sudetští Němci. A bylo jich více než Slováků! Ti toužili vstoupit do Rakouska nebo Německa. Skončili ale ve státě, kde byli obdobně jako Slováci jen občany \”druhé kategorie\”.
Těžko podezřívat vítěze První světové války, že cíleně „umístili bombu“ pod nově založenou zemi. Řídili se ekonomickými úvahami. Česká republika byla průmyslová. Nedokázala by se sama uživit. Takže zemědělské Slovensko jí přišlo vhod. Takto se země stala ekonomicky soběstačnou.
Sudetský Němci jako rukojmí
Jeden z “designérů Československa” Winston Churchill řekl: “Vyloučit celé německé obyvatelstvo z České republiky by znamenalo oslabit nový stát. Zahrnout jej, by znamenalo zásadně porušit princip sebeurčení”. Zatímco Britové váhali, Francouzi se rozhodli jednat. Pro Georgese Clemenceaua bylo hlavní rozbít německou jednotu. Proto bylo Rakousku na jedné straně zakázáno sjednotit se s Německem a na druhé straně miliony Němců v Sudetách skončily v Československu.
Takže 6.listopadu 1918 vstoupily České jednotky do správného centra Sudet. Německý starosta byl odvolán a místo něj byla jmenována Řídící komise. Sestávala z 16 Čechů a 8 Němců. Němci se snažili bránit, ale místní milice byly špatně vyzbrojeny. Nedokázali odolat pravidelné armádě. Rakouské pluky byly stále na frontě, přičemž ty české se už stihly vrátit domů. Výsledkem bylo, že od 28. listopadu do 16. prosince již byly všechny čtyři provincie Sudet obsazeny Čechy.
Zároveň byla ve Versailles pod Československo zasazena další „tikající bomba“. Region Těšín. Ten byl osídlen na polovinu Čechy a Poláky. „Historická práva“ byla také zcela rovnocenná. Zatímco probíhala jednání, v roce 1920 české jednotky vstoupily do sporné oblasti. Vedla totiž přes ni železniční trať ze Slovenska na Moravu. Co Polsko? V té době bylo zaneprázdněno boji v Rusku s Rudou armádou. Takže nemělo k dispozici žádné jednotky. Státy Dohody následně schválily vzniklý stav a tedy novou státní hranici.
Stát byl založen na postavě Tomáše Masaryka. Lidé ho hluboce respektovali. Kdyby měl v té době touhu nastolit v zemi diktaturu, měl by vskutku vynikající šance. Ale Masaryk byl přesvědčen demokrat. Novorozená republika byla parlamentní demokracií. Dvoukomorové Národní shromáždění sestávající ze Senátu a Poslanecké sněmovny bylo zákonodárnou složkou. Ta kontrolovala výkonnou a soudní moc. Každých sedm let volili prezidenta, který jmenoval vládu schválenou Národním shromážděním.
Ideální demokracie?
Mohlo by se zdát na první pohled. Ale jen zdát. Země byla rozdělena na čtyři části. Čechy, Moravsko-Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ústřední vláda patřila pouze Čechám. Ostatní části sice měly svá vlastní shromáždění, ale nemohly přijímat zákony. Pouze upravovaly zákony přijaté českým shromážděním podle svých vlastních charakteristik. V kabinetu tedy nebyli Němci, Slováci, Slezané ani Rusíni. Pouze Češi. A třetina poslanců zemských shromáždění byla jmenována vládou.
Velká „Pěťka“
Koalice hlavních politických stran v Československu se jmenovala „Pěťka“. Protože jich bylo pět. Republikánská strana zemědělského a malorolnického obyvatelstva, Československá sociálnědemokratická dělnická strana, Československá národně socialistická strana, Československá lidová strana a Národnědemokratická strana.
Kromě nich existovaly i menší strany. Komunistická strana Československa, pět německých stran (včetně národně socialistické), dvě maďarské strany, Karpatsko-německá strana, Slovenská lidová strana, Sociálnědemokratická dělnická strana Podkarpatské Rusi a Polská socialistická dělnická strana.
Křehká státnost
Postavení Československa na mezinárodní scéně však bylo mimořádně nejisté. Majakovskij ve svých „Básních o sovětském pasu“ popsal Polsko jako „geografickou novinku“. Pro Československo to platilo více než dvojnásob.
Poláci v zásadě ztratili svůj stát až na konci 18.století. Češi o 150 let dříve. Proto ministr zahraničních věcí Edvard Beneš ve Společnosti národů v podstatě „přespával“. Bylo třeba neustále intrigovat, budovat spojenectví a hledat bezpečnostní záruky od koho se jen dalo.
Československo se nejprve stalo součástí Malé dohody. Spolu s Jugoslávií a Rumunskem. V opozici proti Maďarsku. Potom se pokusilo spřátelit s Anglií a Francií. Britové vysvětlili Benešovi, který se stal prezidentem po Masarykovi, že ze svého ostrova nemohou poskytnout žádné záruky. Nakonec se mu podařilo vytvořit spojenectví s Francouzi.
Francie však neměla společnou hranici s Československem. Potom se Benešovi podařilo vstoupit do partnerství se Sovětským svazem. Češi následně vybudovali opevnění na hranici s Německem. Slavná francouzská Maginotova linie mohla blednout závistí. Šlo o 264 malých pevností a 10 014 bunkrů.
Důvod k panice
V roce 1933 se v Německu dostal k moci Hitler. Ten nerespektoval hranice definované ve Versailles. Když se po Mnichovské konferenci rozhodlo o převodu Sudet do Německa, Beneš ustoupil. O příštím osudu země bylo rozhodnuto. Vždyť všechna pohraniční opevnění byla soustředěna v Sudetách.
Těžko považovat účastníky Mnichovské konference za „odlidy“, kteří uspokojili Hitlera. Vždyť hranice Československa neměly ještě ani 20 let. Takže jejich revize zohledňující názor místních obyvatel byla zcela oprávněná. A anexe celé České republiky, která se uskutečnila později, jen ukázala, jak umělé bylo „samostatné Československo“.
Němci měli důvod bát se Československa
Po rozdělení Rakousko-Uherska získalo Československo 70 až 80 procent průmyslu bývalé Dunajské monarchie. Takže téměř celý rakousko-uherský vojensko-průmyslový komplex. Počet obyvatel země byl 13,5 milionu lidí. Což představovalo nejméně 135 tisíc možných členů vojenské moci v době míru. Přičemž vznikající Třetí říše měla do roku 1933 právo na armádu v počtu pouhých 100 tisíc vojáků. Bez tanků a letadel.
Československá armáda nebyla slabá. Měla 200 tisíc členů. Celkem 34 pěších a čtyři mobilní (tankové) divize. Podle mobilizačního plánu z roku 1936 by bylo v případě války povoláno 972 747 lidí.
K tomu vynikající dělostřelectvo a kulomety. Britové na československém kulometu Bren následně bojovali celou válku. Tanky LT vz. 35 byly v roce 1935 uznávány jako nejlepší na světě. Dále letadla Avia B.534 vlastního designu, Aero MV-200 bombardéry vyrobené pod francouzskou licencí a Sovětské Sb-2.
Z hlediska počtu zbraní na obyvatele bylo Československo nejozbrojenějším státem na světě! Pro úspěšnou válku chyběla jen jedna, ale nejdůležitější věc. Vůle postavit se na odpor.
Přesněji řečeno, ta vůle chyběla „vedení státu“. Báseň Mariny Cvetajevové „Jeden důstojník“ o českém důstojníkovi, který se postavil Wehrmachtu vstupujícímu do Československa, nevznikla jen tak náhodou.
Jediný známý odpor
Šlo o bitvu o Czjankovy kasárny. Konkrétně o odpor 3. praporu, 8. Slezského pěšího pluku, který byl umístěn v kasárnách. Tvořilo ho asi 300 lidí. Slovenští vojáci dezertovali ve světle očekávané samostatnosti Slovenska. Tamní 12. kulometné rotě praporu velel důstojník, o kterých se říká, že se „nehodí do dob míru, ale jsou nenahraditelný ve válce“. Kapitán Karel Pavlík.
Večer 14. března 1938 zůstal v kasárnách, aby s vojáky absolvoval hodiny polského jazyka. Když Wehrmacht překročil hranici, prezident Emil Hácha nařídil neklást odpor. Podobně se zachoval i Československý generální štáb.
Během pokusu obsadit Czjankovy kasárny však kapitán Pavlík umístil svou kulometnou rotu na horní patra. Přidali se k nimi i střelci, kteří se nechtěli vzdát bez boje. První útok byl odražen. Němci utrpěli ztráty. Zaujaly pozice v sousedních budovách a začala přestřelka. Místní obyvatelé se skryli v suterénech. Pouze majitel nedaleké hospody začal útočníkům prodávat pivo za říšské marky.
Velitel německého pěšího pluku informoval své nadřízené. Dostal však rozkaz, aby situaci vyřešil sám. Nasadil proto minomety a protitankové dělo. Do útoku zapojil i obrněný průzkumný vůz a osvětlil kasárna světlomety vozidel.
Pavlík rozdal doplňující munici a snažil se velitele obrněné roty poručíka Hejniše přesvědčit, aby přešla do protiútoku. Ten nařídil, aby zaujala bojové postavení, ale požadoval rozkaz od vedoucího posádky. Rozhodl se proto kontaktovat velitele pluku. Jelikož se mu nepodařilo navázat spojení, rozhodl se protiútok neuskutečnit.
Neúspěšný byl i druhý německý útok podporovaný minomety a protitankovým dělem. Obránci „zhasli“ světlomety. Velitele obrněného auta zabila kulometná palba. A 37 mm dělové granáty si neuměly poradit s hrubými stěnami kasáren.
Boj trval přibližně 40 minut. Mohl pokračovat déle, ale velitel pluku Eliáš nařídil posádce kasáren okamžitě zastavit palbu a složit zbraně. Čeští vojáci byli internováni ve stejné hospodě, která prodávala pivo okupantům. Později byli propuštěni. V bitvě zahynulo 12 až 24 německých vojáků. Češi měli pouze šest zraněných.
Nebýt zrady elit, Němci by krvavě zaplatili
Takový podrobný popis bitvy o Czajankově kasárně není samoúčelný. Ukazuje, jak krvavě by mohl pro Němce skončit pokus o zabrání Československa. Nebýt zrádného postavení jeho elit. S největší pravděpodobností by nově vytvořený Wehrmacht nebyl schopen zvládnout tento úkol.
Vedení země se však rozhodlo, že život pod Němci není nejhorší možností. Nezávislost získaná v podstatě „zdarma“, většinou nebývá moc ceněná. A případ tehdejšího „prvního“ Československa je toho živým příkladem.
