Čarodějnické kulty lemují již po stovky let černý kontinent, který je více než všechny ostatní prošpikován mytologií plnou zvířecích bohů. Dravé šelmy, nespoutaní opeřenci, ale také záhadní ještěři jako by tento kout světa svírali v nezlomných pařátech živočišných kouzel. V opojném rytmu magických bubínků pak sestupují na zem a prostřednictvím povolaných šamanů plní jejich vůli.
Padne výstřel a bezmocný levhart klesá k zemi. V mysli legendárního britského lovce nebezpečných šelem lorda Flockharta jiskří pocit zadostiučinění. Prosby vyděšených afrických vesničanů byly vyslyšeny i přes všeobecný strach, co vše by smrt levharta lidožrouta mohla rozpoutat. Existuje totiž legenda, která praví, že šelma je převtělením jednoho z mnoha afrických bohů a za svou smrt se může krutě pomstít. Sebejistý Flockhart však těchto báchorek nedbá a užívá si opojné chvilky vítězství. Když se pak v 70. letech 20. století vrací do své domoviny s vydělanou kůží skoleného posvátného levharta, údajně s jednou ze svých milenek stráví noc právě na této kožešině. Jenže při neopatrném pohybu se drobně poraní o zvířecí drápy. Jen pár hodin ho pak dělí od jeho vlastní smrti! Diagnóza? Akutní sepse neboli prudká otrava krve! Zemřel Flockhart na obyčejnou otravu, či snad na něj dolehla kletba rozhněvaného levhartího boha?
SEVERNÍ AFRIKA
Krev i vznešenost ve jménu bohů
Nikoli lidé a technický pokrok, ale zvířata prý podle různých afrických mýtů přinášejí lidem zdánlivé výdobytky civilizace. Severoafrická mytologie hovoří hned o několika případech, kdy pes, šimpanz, vosa, či dokonce kudlanka nábožná přinášejí pro lidi vzácný oheň. Lidé z kmene Bambara v Mali věří, že posvátné antilopy naučily kdysi v minulosti lidskou populaci obdělávat zem. Jednou z pozoruhodností a unikátních prvků severoafrické magie zůstává uctívání berana jako božského živočicha. Proto pravděpodobně jen v Africe lze jako součást mytologie a rituální praxe vypátrat beraního boha, známého v Egyptě jako bůh Amon. Ze starých kronik však není jasné, zda beranem skutečně byl, proměňoval se v něj či pouze nosil beraní hlavu. Jaké další živočichy můžeme najít při hledání mystických ikon?
Sokolí muž a kočkožena
Egyptští zvířecí bohové jsou bez nadsázky samostatnou kapitolou teritoria severní Afriky. Podle starých legend bývají zvláštní formou existence. Tato napůl zvířata a napůl lidé prostupují egyptskou mytologií od úsvitu dějin této proslulé země (cca 5000 př. n. l.). Nejznámějším prehistorickým bohem s lidským tělem a zvířecí hlavou je pravděpodobně sluneční bůh Ra. Spojení božských nebes a zemité lidskosti je v jeho případě zaručeno kombinací člověka a opeřence. Na dobových malbách totiž doprovází vyrýsované božské tělo sokolí hlava. Mezi ptačí bytosti řadíme také boha Hora (sokol) a Thovta (ibis), kteří zaštiťují světlo a moudrost. Známá je též bohyně Sachmet (odborníky pokládána za dceru slunečního boha Ra – pozn. red.), žena s hlavou lvice, údajně ztělesňující zuřivost a boj. Za zmínku jistě stojí ještě bohyně války Bastet – žena s hlavou kočky. V egyptské mytologii nalezneme i další varianty „smíšených“ bohů. Jejich tajemství zůstává předmětem bádání a nekonečných spekulací. Opravdu mohly tyto zvláštní bytosti existovat? Nešlo ve skutečnosti pouze o vysoké veřejné představitele, kteří se halili do zvířecích masek, které měly symbolizovat jejich silové vlastnosti?
Zvířecí prostředníci
V kontextu celého afrického kontinentu je egyptská varianta spojení fauny a člověčího druhu zcela specifická, přitom zřejmě nejkonkrétnější. Můžeme v něm proto hledat kromě prostého uctívání i hlubší odkaz překračující hranice času? „Obzvláště od 7. století př. n. l. až po 4. století našeho letopočtu jsou staří egyptští bohové uctíváni jako možnost naučit se komunikovat se skutečnými nebeskými bohy a slouží jako jejich někdejší životní vtělení do zvířete na zemi,“ tvrdí pákistánská egyptoložka Salima Ikram (*1965). Uznávaná profesorka egyptologie na Americké univerzitě v Cairu vidí dokonce ve větším zkoumání zvířecích bohů významnou cestu do budoucnosti. „Egypťané by měli přestat s malichernými válkami o dědičný majetek a mumifikované pozůstatky církevních hodnostářů. I pro budoucnost je důležité, aby více vnímali stále trvající odkaz těchto originálních božských bytostí.“ Může být její varování formou proroctví do budoucna? Spojí se snad opět zvířecí božští prostředníci s lidskými smrtelníky?
Děsivá hora Nimba útočí
Není všechno zlato, co se třpytí, říká staré přísloví a u zvířecí magie to platí dvojnásob. Také severoafrická magie má i své temné stránky, a to přímo ve žhavé současnosti! Záhadné pohoří Nimba na hranicích Guineje a Pobřeží slonoviny motá hlavu mnoha cestovatelům i vědeckým kapacitám bez rozdílu. Vysoko v oblacích totiž údajně sídlí ztělesněné zlo! „Žije tam tajná sekta levhartích mužů, kteří prý mají zvlášť spadeno na Evropany a na ty černé, kteří s nimi spolupracují,“ uvádí jeden příklad za všechny český záhadolog a cestovatel Jaroslav Mareš (*1937). Dochází zde údajně k podivným rituálům, při kterých mají být krvelačnými levhartími muži zneužívány nejen mrtvoly zvířat, ale také ostatky lidí! Celé děsuplné počínání je zahaleno oparem tajemna pocházejícím z kouzla džu-džu, které má v sobě notnou dávku zlovolné moci a má pomáhat odstranit nepřátele. Podle tohoto kouzla je také pojmenována místní horská svatyně Nimba džu-džu. Dochází zde skutečně k brutálnímu rituálnímu násilí ve jménu levhartího kultu?
Vznešenost střídá pach krve
Mnoho případů provozování magických postupů se obejde bez krvavého násilí, ale případy jako je ten levhartích mužů dokumentují brutalitu zvrhlých uctívačů. Tyto praktiky jsou možná na hony vzdáleny posvátným rituálům, které nastolují někdejší ušlechtilá zvířecí božstva. Realita je však mnohem drsnější a často také děsuplnější. Sestupem dále do vnitrozemí, dolů v pomyslné mapě Afriky, se totiž často setkáváme s ještě extrémnějšími formami zvířecí magie a náboženství.
STŘEDNÍ AFRIKA
V osidlech dobra i zla
Počátkem 70. let minulého století žije ve vesnici Čibure v jihozápadní Ugandě čaroděj, o němž jsou všichni přesvědčeni, že se za noci proměňuje v lidožravého leoparda. V takových chvílích má kočkovitá šelma obcházet vesnici a nezřídka napadat její obyvatele. Podezřelý šaman ve stejný moment ve své chýši záhadně upadá do hlubokého bezvědomí. Když jednou domorodcům dojde trpělivost, zavolají policisty, kteří nebezpečného leoparda skolí. Po incidentu je čaroděj nalezen mrtev se stejnou střelnou ranou jako divé zvíře! Mohlo snad jít jen o neuvěřitelnou náhodu? Tomu, že by se kouzelník dokázal proměňovat v dravou šelmu, by asi uvěřil jen málokdo z civilizovaného světa. Ale copak my víme, jakou moc mají zvířecí bohové?
Božský kult bílého slona
V jižní Etiopii je podle svědků udržován tajemný kult bílého slona. Jeho přívrženci věří, že v bílém slonu sídlí duše mrtvého, případně dokonce ducha některého ze starověkých bohů. Ještě nedávná minulost pamatuje případy, kdy byl odchycený bílý slon zasypán bohatými obětinami. Zvíře bylo pokřtěno a oslavováno jako posvátný tvor. Komunitám, které si drží bílého slona, se pak údajně nebývale daří a netrpí neúrodou ani válkami. Kult bílého slona je tak důkazem toho, že zvířata v Africe jsou chápána jako vtělení bohů, proto požívají obrovské úcty, jsou jim přinášeny oběti a dary. Smrt bílého slona je pak pro společnost velkou ránou.
Amulet z kostí, zubů a per
Jindy se prý afričtí magici spokojí jen s pozůstatky uctívaných zvířat, které mají sloužit jako dary zesnulých vtělených bohů. „Svazky per mají chránit prostor před napadením duchy, zvířecí zuby mohou zabránit zranění osobou nebo jiným živočichem, a napodobování zvířat může bránit proti zlu,“ připomíná při této příležitosti americký spisovatel Kirk H. Beetz (*1952). Podobné praktiky však nepřímo odkazují na nechvalně známý kult voodoo – kontroverzní africké náboženství, které svou rozporuplností vzbuzuje vášnivé debaty mezi příznivci okultních věd. Může být místní tradice voodoo jistým mezistupněm mezi egyptskou mytologickou ušlechtilostí a krvavým běsněním šelem přežívajících v lidské schránce?
Nejnebezpečnější šamani
Rovníková zalesněná oblast ve střední Africe je tradiční líhní černé magie. Místní oblasti se doslova hemží tajnými společnostmi, ortodoxními léčiteli či přízraky lesních duchů. Členové starobylé tajné společnosti bojovníků Nsoro z Kamerunu údajně disponují silou darovanou od dravých zvířat. Do komunity jsou proto přijímáni pouze muži, kteří zabili nepřítele v boji. Jsou divocí a necivilizovaní a přitom údajně v této středoafrické zemi požívají stejného respektu jako členové nějaké politické elity. Čarovní válečníci při svých rituálech nosí černé zvířecí masky s obrovitýma očima a hrají na zvláštní hudební nástroje. Toto utajené společenství je však zřejmě pouhou špičkou ledovce mezi magickými spiklenci v této části Afriky. Snítky kouzel za pomoci zvířecí magie prý užívají také proslulí Masajové – nespoutaný etnický národ, jehož šamani patří k nejzáhadnějším a údajně také nejnebezpečnějším v celé Africe. „V Tanzanii nám při jedné návštěvě masajský šaman ukázal všemožné hadí kůže, pařáty zvířat, brka, sošky a předměty určené k voodoo. Troufám si říci, že kouzelník k nám mluvil i jinak než ústy a že nám odkryl mnohem více, než lze popsat nebo domyslet,“ vypráví český cestovatel Ondřej Havelka (*1980).
JIŽNÍ AFRIKA
Žár slunce a chlad deště
V provincii Transvaal v Jihoafrické republice působí údajně ještě donedávna „nesmrtelná“ čarodějnice Moloto, která má většinu času přežívat v dutém baobabu za vesnicí Tsita. Zkazky o její existenci se datují u místních domorodců již stovky let nazpět. Příběh o kruté, nebezpečné a nevyzpytatelné ženštině by možná ani nebyl tak zvláštní, kdyby se sama kouzelnice neměla převtělovat do obrovské sovy. Výr bělavý, jenž má být její druhou podobou, má sám o sobě téměř lidské rysy, a proto je věrohodnost této legendy rázem vyšší než jiné, často smyšlené příběhy. Podle legendy mají ke zneškodnění divoženky pomoci speciální chrámy vytvořené fetišistickými kněžími. A navíc konec její hrůzovlády mají předpovídat i šamanské věštby z kůstek zvířat. Její ataky na místní domorodce prý časem mizí, ale podle jiných zpráv se podezřelý výr bělavý vrací do provincie Transvaal ještě dnes! Bojí se pověrčiví Afričané jen nevinného ptáka, anebo je jejich strach opodstatnělý?
Býk, který dal lidem vláhu
Nemálo jihoafrických oblastí trpí nedostatkem vláhy i samotné půdní vody. V hluboké minulosti je však údajně situace ještě mnohem kritičtější. Les rukou vzpínajících se k nebi a ústa modlící se za déšť podle jedné historky údajně přináší podivuhodný výsledek. Jednoho dne padá odkudsi z nebe, snad na hřídeli blesku, modrošedý býk, který navštíví jednu z vyprahlých osad. V nitru zbídačelé vesnice si vybírá mladou dívku, která nese jméno Savuri. Barevná podoba zvláštního sudokopytníka je nejen nezvyklá, ale jeho způsoby a vystupování jsou prý téměř lidské. V jednu chvíli má dokonce býk před děvčetem pokleknout. Nakonec se s dusotem mohutných kopyt a s dívkou na hřbetě přežene vesnicí a všude kolem je náhle cítit nasládlá vůně deště, který zakrátko skrápí ves i široké okolí. Po zvláštním zvířeti i mladé panně jako by se poté slehla zem. Fantastický příběh, který má spíše příchuť smyšlené legendy. Leč mohl se prý skutečně odehrát! Mnoho jihoafrických kouzelníků se totiž shoduje na tom, že tato neuvěřitelná historka je pravdivá! Přinesl vláhu lidem na jihu Afriky býk z nebes?
Nositelé slunečního svitu
Obyvatelé Afriky nemohou žít bez deště, stejně jako nemohou žít bez slunečního svitu. Oboje současně ale nezažijí. Když přijde dlouhé sucho, déšť pak z oblasti jižní Afriky nenávratně mizí. Za to prý mohou dva zlatí ptáci, jejichž dvě zlaté sošky jsou nalezeny v rozvalinách na území Zimbabwe asi před sto lety. Zvláštní objev je učiněn v troskách, které snad kdysi bývaly slunečním chrámem starověkého etnika Bantuů ze Shony, budoucích obyvatel Zimbabwe. Podle starých básnických svazků, nalezených ve stejných ruinách, oznamuje tento párek opeřenců příchod jara a teplých dní, tedy konec vláhy. Ve skutečnosti ale může jít o pouhé vlaštovky, které na jih Afriky přilétají přezimovat z Evropy. Vlaštovky skutečně poletují v párech, a to velmi vysokou rychlostí, která je mnohdy vyšší než v případě orla. Mýtus původních obyvatel ze Shony však také praví o tom, že mytologičtí sluneční ptáci patří ve skutečnosti ke starobylé bohyni Dzivaguru, vládkyni země, temné noci a dešťových mraků. Svádějí snad právě s ní Afričané každé jaro souboj o tolik potřebnou vláhu? Na kolik jsou vlastně pravdivé všechny magické a mytologické výklady tajemných zvířat na černém kontinentu, jehož duch si tu děsivě, tu úchvatně přede dál ve svém unikátním rytmu?
Zdeněk Pospíšil
