Indická duchovní škola nás dokonale osvobozuje, neboť nás jako krále imaginárně usazuje na pravý “královský trůn” do toho vyprázdněného středu mezi dva věčné nelidské soupeře a ukazuje nám, že právě trojjitostní pohled na svět je tou pravou filosofií, a že jen skrze ni můžeme pochopit vše, co se kolem nás děje.
Podobně, jako dnes Angličané říkají “how do you do”, tak základní buddhistický pozdrav tehdy zněl: “Jak máš učesané guny” neboli: “Jak máš zharmonizované svoje jednotlivé části”. Tento pozdrav každému nepřímo připomínal: “Víš o tamas, radžas a o sattvě a uvědomuješ si tu velkou nezbytnou důležitost udržovat si tu svou střední pozici, kterou se stoupá vzhůru?” Tímto způsobem si všichni vědomí a probuzení neustále připomínali samu podstatu védské filosofie, svoji napřímenost a také tu správnou cestu, která vede vzhůru.
Zásadním buddhistickým pohledem indické duchovní tradice a základní buddhistickou “daršanou” světa je věčná kontrapozice mezi probuzeností, tou vnitřní silou Člověka, která ho rozvíjí a silou vnějškovosti, povrchnosti, která naopak žene všechno živé do smrti, a jíž reprezentantem v buddhismu je Máro.
Mára se objevuje téměř ve všech sútrách a je tím, čím byl védský Vrtra nebo se rovná té Kapilově “prakrti”, síle povrchnosti a světskosti. Základní projevem Máry je bezbřehý rozvoj světského pozitivismu, tedy si naprosto nic neodpírat. Je to kult formy, tvarů, kult žádostivosti a věčné lačnosti. Nadvláda vegetativní filosofie nám vnucuje názor, že ego je naše pravá osoba, a že “já” je totožné s naším tělem a naše psychika a stále rostoucí potřeby jsou těmi, které tady o všem rozhodují a prostřednictvím nichž si vybíráme cestu i naši volbu. O takové “volbě” duchovní škola ovšem říká, že to je stejné, jako kdyby někdo vypil 3 litry whisky a potom si měl něco “vybírat”. K tomu, aby si člověk mohl vybírat, musí být především ve střízlivém stavu, ve stavu svobody, nezávislosti, a nikoliv ve stavu totální sevřenosti, manipulace, zotročení a omylu ohledně sebe a “Já”.
Naopak celý buddhismus je zaměřený na vybudování prostoru svobody, na vybudování té své vnitřní síly díky pochopení. Základním sloupem Buddhovy nauky je tzv. učení o “ne já” – (“anattá” se to řekne v páli). Buddha nás přivádí k tomu základnímu a důležitému poznání, že ahamkára, ego, naše domnělé “já”, je čistou fikcí. Nemůžeme totiž rozhodnout, jestli nás má bolet ruka nebo ne, když ji popálí oheň nebo jestli když vidíme nějakou hroznou scénu, máme trpět nebo se radovat – prostě naše tělo, pocity, vjemy nemáme ve své moci. A jestliže je nemáme v moci, tak o tom všem nemůžeme prohlašovat, že to je to naše “Já”.

Pán “podvodní” říše Máro má snahu smíchat všechno se vším, ušlechtilé s neušlechtilým, čisté s nečistým a poctivé s nepoctivým. Ze všeho neustále vytváří jednu kaši, jednu nezřetelnou, zamlženou relativitu, stejně jako všechny krásné čisté barvy smíchané dohromady vytváří odpornou šeď. V současné době nám Máro dokonce mísí ženy a muže. Toto sexuální třeštění vede ke stále zřetelnějšímu míchání mužských a ženských rolí, a tak můžeme vidět úplné šílenosti, kdy ženy boxují, vzpírají, chodí v kravatě a hrají si na muže a naopak zženštilí muži tahají kočárky, nosí náušnice nebo se stávají metrosexuály a nafintěnými kreaturami. Všude kolem sebe můžete vidět, jak to míšení visí stále ve vzduchu a je naprosto všude. Realita, která se za tímto společenským fenoménem skrývá, nám ukazuje, že v tomto světě je mícháno živé s neživým, protože to neživé se potřebuje navázat na to živé, aby “ožilo”. Umělá inteligence se potřebuje navázat na organické bytosti a snaží tak vytvořit z lidí transhumanické bytosti.
Máro, Pán Hmoty se snaží zlikvidovat buddhistický “prostor svobody”, který je zbavený žízně a lačnosti a neustále se snaží o získání moci nad životem. Chce všechno kontrolovat a vše spoutat v tom v nejhlubším slova smyslu. Chce vytvořit ze světa uzavřený systém podobný akváriu, teráriu nebo zoologické zahradě, aby se všichni lidé stali jeho vězni.
Máro ve své protilidské činnosti používá nejrůznější smyčky a pouta, a proto Buddha permanentně hovoří ve svých filosofických rozpravách o “odsekávání pout”. Máro je také ten védský “pani”, ta “ručička, která neustále bere”, ten vysavač, který nikdy nemá dost. Permanentně a stále více zotročuje lidi v tom smyslu, že tu svoji “ručičku” natahuje do všech oblastí lidské aktivity. Dnes vidíte, že už se platí naprosto za všechno a během Márova vlivu se bude platit ještě více. Máro je nenasytný majitel, otrokář a kuplíř žádostí, který je zároveň prodává.
Celá “Márova říše”, tak jak je vykreslována ve všech buddhistických textech stojí a padá s rolí spících a neprobuzených, to znamená, že Márovu moc udržují lidé, kteří nevnímají podstatu jeho útoku na Člověka, neaktivovali svou vnitřní životodárnou lidskou sílu a ani nechápou, že tuto sílu mají, že Člověku nesmírně pomáhá, a že ho osvobozuje. V neprobuzeném světě prostě vládne Máro, který prosazuje filosofii: “Jeden svět, jeden univerzální člověk a všichni lidoroboti jsou si rovni”.

Podstata této Buddhovy metody je vytvoření odstupu od všech dějů, funkcí a procesů v těle, včetně všech procesů v mysli. Tímto způsobem je nalezeno či objeveno místo, odkud můžeme klidně a nerušeně pozorovat a hodnotit všechny procesy v těle i v mysli. Je to právě to dosažené místo klidu, které je stranou všech protiv. To je to buddhistické “svaté místo” poznání (sanskrtem “alaya” či “padam”), které se nám tak hojně objevuje v buddhistických textech. K tomuto veledůležitému “místu”, které se v Ašvaghóšově Buddhačaritam nazývá “bódhimúla”, se váže i ta indoevropská pohanská tradice “stromu poznání” či “stromu probuzení”. Toto posvátné “místo” si můžeme zobrazovat či představovat jako ten starý védský symbol, kde je zobrazen člověk, který od sebe rozvírá dvě šelmy. Také si ho můžeme představit v podobě “nuly” (“kham”) coby spásného volného prostoru mezi dvěma řády, mezi tím kladným a záporným. Případně ho můžeme chápat jako “antarikšam” – otevřený prostor života mezi antagonickými silami “nebe a země”.
Tento rozevřený prostor stranou fyzického magnetismu je právě to slavné “Buddhovo oko” nebo to indické “třetí oko”, které dnes znají i lidé, kteří o Buddhovi nikdy nic neslyšeli ani nic nečetli. Toto je ten nesmírně důležitý prostor, kde je možné poznávat, přijímat Světlo poznání. Je to ten pravý “prostor svobody”, odkud může prýštit život. Uzavřením tohoto “místa”, ale přestane proudit duch života a zůstane tu jenom Máro a jeho vnější síly světa, které vedou neúprosně všechno živé ke smrti.
Myšlení je v buddhismu i v celé indické duchovní škole považováno za šestý smysl. Proto se mluví o tzv. “šesteré říši”, protože za “šestý smysl” je zde považováno myšlení. Toto je ta zásadní věc a ten základní rozdíl mezi západním “ratio” a východním “bódhi”.
Právě ve slově “inteligence” se skrývá ten rozpor a základní filosofické nedorozumění, protože celý proces myšlení, jež západní kultura vnímá jako něco logického, pragmatického, má ale často z hlediska buddhismu legrační podtext a je prezentováno, jako “objektivní”. Tak tuto vlastnost východní mystikové a filosofové s kvalitou “bódhi” – “probuzeností” vůbec nespojují. Tato filosofická škola je postavena zcela jinak. Zde se toho kýženého stavu “bódhi” – “inteligence” či intuice každý hledající dobere právě naopak mimo své “myšlení” tak, že se vyváže z logického proudu argumentů. V buddhismu vládne přesvědčení, že veškerá příčina zla právě pochází hlavně odsud, z nezvládnuté či spoutané lidské mysli.
Buddha považoval za omylné ztotožnění podstaty Člověka se vším, co je pomíjivé, bolestné, a co je strastné. V takovém ztotožňování viděl to největší neštěstí. Ukazoval lidem, že pokud se neprobudí k tomu pravému vnímání, tak nebudou správně nahlížet na egoismus a tím pádem budou odsouzeni k tomu, aby prožívali všechno a celý svět neautenticky, protože se ztotožní s něčím, co nemá pravou a skutečnou podstatu.

Přednášení manter živilo oheň poznání a bylo hlavní náplní, jak védské, tak i párské či obecně indoevropské náboženské tradice a bylo její pravou a nekrvavou obětí. Nejinak tomu bylo a dosud i je v buddhismu. Stejně jako bráhman učil svého žáka svatému slovu védských hymnů, tak bylo velebeno “átma” – Světlo poznání, jako pravá podstata Člověka. Stejně i v případě védských hymnů, buddhisté předávali své svaté slovo pouze ústně a dlouho se bránili písemnému záznamu. Toto byl totiž jediný bezpečný způsob, jak uchovat svaté slovo neporušené a neatakované chtonickou podvodní silou. Zároveň to také byla propracovaná metoda, pomocí které stálým opakováním vstupuje smysl a podstata slova do lidské mysli. Navíc rytmičnost přednášeného textu úspěšně bránila tomu, aby verš nebyl napaden všelijakými pozdějšími vložkami či doplňky. Tímto by se verš stal arytmickým, neladil by a “vyskočil” by z formy.
“Namasté” – नमस्ते, ‘Nama’ znamená poklona, ‘as’ znamená já a ‘te’ znamená ty. Namaste se doslovně překládá jako “Klaním se ti”. Pozdrav může být vysloven bez provedení gesta “Andžali” nebo naopak toto gesto může být provedeno bez vyslovení pozdravu.
Moje duše zdraví tvoji a chová k ní úctu.
“Andžali” – gesto spojení dlaní je považováno za spojení mezi pravou a levou hemisférou mozku a představuje sjednocení. Je to spojení Člověka se vším a proto gesto “Andžali” ctí sebe i druhé a je používáno jako projev respektu i jako pozdrav v Indii, Nepálu, Bhútánu, Myanmaru, Thajsku, Laosu, Kambodži, Indonezii a na Srí Lance. Je rozšířeno mezi buddhisty, taoisty a šintoisty ve východní Asii. Andžali v sanskrtu znamená gesto úcty, požehnání, pozdravení a je odvozeno od výrazu “anj”, což znamená ctít nebo slavit.
Sám smysl Védy vyjadřuje “Andžali” mezi pravou a levou silou, ve středu, kde musí člověk vystavět svůj životní prostor. Toho dosáhne svým pevným odmítáním nabídek obou nelidských řádů, které zvou ke kolaboraci svou stále se střídající světskou mocí, korupcí a požitkářstvím. Toto se děje na úkor druhých, pravdy a svobody. Jen pevný a morálně čistý člověk může smysluplně existovat nebo se vůbec může teprve Člověkem stát, díky takovému postoji. Ten, koho totiž vezmou chtonické nepřátelské síly jednou do tance, tak se opravdovým člověkem nikdy nestane. Postupné zhmotňování a konkretizace duchovních obrazů, které dnešní moderní civilizace omylně považuje za světový vývoj, nepovažovalo starodávné vědění nikdy za cestu. Toto scestné počínání postupně vyměňuje všechno organické a živě zrozené za neorganické a uměle vyrobené a to se pak temné síly snaží vnutit lidem, jako “evoluční”, světový pokrok.